Professional Documents
Culture Documents
b.ms
<rtf-i
FRIEDRICH SCHILLER.
HEKTOROVO LOUČENÍ.
Ándromache.
Chce mne Hektor navždy opustiti
právě teď, kdy Achill kupí lítý
Patroklovi strašné oběti?
A kdo synáčka pak vyučí ti
metat oštěpy a bohy ctíti,
když tě zhltne temné podsvětí?
Hektor.
Utlum proud svých slzí, ženo drahá!
Dnes má ruka s touhou na meč sahá,
chránit musím Pergam, rodný hrad.
V boji za vlast život svůj-li složím,
její spasitel, štít chrámům božím,
k řece stygické pak sejdu rád.
Andromache.
Řinkot tvých už neslyším zbraní,
meč tvůj v síni nepohne se ani,
vymře Priamův rod hrdinný.
Tam, kde Kokyt pláče pustinami,
zoře nikdy dne kde neoznámí,
padne mně tvá láska v hlubiny.
Hektor.
Život myšlenek a touhy plný
utopí sic Lethe tiché vlny,
ale lásku moji ne.
Slyš! ten divoch nám už vráží v brány,
dej mně meč a zanech bědování!
Hektorova láska nezhyne.
BB B
.'
SLAVNOST VÍTĚZNÁ.
„Vítězně je dokončený
dlouhý namáhavý spor,
v kruh je doplněn let chór,
město velké bylo — není.“
4
které vedl do pole,
kolik z nich, ach, zhubeno je
v skamanderském údole!
A tu oblak na tvář králi
hoře pochmurného vzlet —
z vojsk, jež z domova ved v dáli,
přivádí jen málo zpět.
5
avšak jejím rozmarům
nevěř, neb má ráda změnu!“
6
„Od náhody máš-li osud,
slepé štěstí dá-li jej,
nuže, tedy zaplesej,
kdož jsi živ a zdráv zde posud!“
7
když se tělo ve prach sřítí,
jména nedotkne se zmar.“
8
potěšiti pospíší:
„Vem ten pohár ověnčený,
pij a žal svůj zapomeň,
nad Bakchův dar léku není,
balsám srdci bůh lil veň.“
9
Bohem uchvácena, bledá,
věštka se teď pozvedla,
tam, kde z vlasti dým se zvedá,
naposledy pohledla:
„Pouhý dým je všecko žití,
pára, jež se rozplyne,
věčně nic tu nemůž' býti
mimo bohy jediné!“
B B B
iO
POLYKRATŮV PRSTEN.
11
„Žár obětní ať bohům vzplane,
ty skráň si laurem věnči, pane,
a veselo ať všude jest!
12
Host královský to vida žasne.
„Máš opravdu dnes chvíle šťastné,
leč chvíle jsou vždy nestálé!
Voj krétský v bojích otužilý
ti válkou hrozí tuto chvíli
a před branou je namále.“
13
Leč když mně počal dědic kvésti,
já dluh svůj splatil svému štěstí:
chtěl bůh a umřel drahý syn.
14
A časně druhého pak rána
vstoup rybář v palác svého pána
a přímo zářil, jak byl rád:
„Hleď, pane, chyt jsem rybu v síti,
jíž rovné nelze uloviti,
tož, prosím, smím ji tobě dát?“
a Q El
15
IBYKOVI JEŘÁBI.
16
„Buď pozdrav, přátelé, vám vřelý,
vy mořem jste mne provázeli
a teď jste dobrým znamením,
vždyť máte osud stejný s mým.
My přicházíme ze zdaleka
jen přístřeší zde hledati;
kéž potupu, jež snad nás čeká,
bůh pohostinný odvrátí!“
17
Friedrich Schiller: Vybrané básní. 2
ni slzy pro mne nikde není,
já bez pomsty tu zahynu.“
18
vždyť srdce všech jej ztratilo,
Lid k prytanum jak bouř se žene
a pomstu žádá rozlícen
a Mány vraždou zneuctěné
prý smíří vrah svou krví jen.
19
až hlediště se téměř boří,
že sotva pojmou lavice
ty čekající tisíce.
A jak vln mořských hukot víří,
ta stavba duní, roste výš
a obloukem se vzhůru šíří
a sahá v modré nebe již.
20
Plášť černý kolem beder lítá
a v bezmasých se rukou kmitá
jim od pochodní rudá zář;
krev nebarví jim bledou tvář.
A na hlavě, kde lidem vije
se vlas, v němž čelo vnady má
je vidět plazy jen a zmije,
jichž břich se jedem nadýmá.
22
moc, osudu jež klubko svíjí
kdes v temné hloubce bezedné:
jen srdce v nitru vytuší ji,
však vyhýbá se světlu dne.
23
všem v srdcích budí jeden cit:
„Hle, to je dílo Eumenid,
jež pomstít chtějí pěvce svého!
Vrah sebou sám zde zrazen byl!
Kdo vzkřik' to slovo, polapte ho
i toho, k němuž promluvil!“
a Ba
HERO A LEANDER
K moři-li se zadíváte,
zříte v slunce záři zlaté
starých zámků dvojici.
Pod nimi se odkuds z dáli
dardanelskou branou valí
Hellespontos hučící.
Slyšíte, jak příboj bouří,
bije v skalní útesy?
Asii urval od Evropy —
avšak lásku neděsí.
25
Milencům však v cestě stála
pohněvaných otců zášt,
proto lásky plod jim sladký
zavěšen byl nad propast.
Z labyrintu umožní ti
cestu kouzelnou svou nití,
zmoudříš, aťs byl pro vše hluch.
Zvěř se divá vzpírá darmo,
býky ohnivé spne v jařmo
láska, v démantový pluh.
Ač kol teče devětkráte,
láska Styx přec překoná,
26
vyrve tu, k níž zaplanula,
z temné říše Plutona.
Po té nebezpečné pouti
smí pak, šťastný, spočinouti
v milenčině náručí,
polibky kde tisíceré
za odměnu božskou bere
s lásky vášní nejprudčí;
bílý den až teprv končí
snění jeho nejkrasší,
jitřenka jej v chladné moře
s klínu lásky vyplaší.
27
Loupíc blaho slunce zlaté
uprchlo tak třicetkráte
šťastné oné dvojici.
Vždyť noc svatební též míjí,
ač i bozi závidí ji
mládím věčně bující.
Nikdy neokusil štěstí,
nebeské kdo ovoce
netrhal, kde hrůzný plamen
řekou pekel bleskoce.
28
v dál pak hledíc patřila
s hradu dolů, jak se oři
sluneční už do vln noří,
v touze panna spanilá.
Široširou mořskou plání
slavné ticho zavládlo,
nezčeřoval vánek ani
křišťálné to zrcadlo.
29
já však dím, že lhář je bídný,
takovému lotrovi.
Falešný jen rod je lidský,
kruté srdce otcovo,
lásky bol však s každým sdílet
tvé jest srdce hotovo.
Uzavřena v pusté skále
musela bych truchlit stále,
v hoři věčném odkvésti;
ty však neseš na svém lůnu
bez mostu a beze člunů
těšitele v neštěstí.
Vlny tvoje řádí lítě,
strašná je tvá hlubina,
avšak láska uprosí tě,
zkrotí mysl hrdinná.
30
vynořil ses najednou,
stáh's ji s hřbetu beranova
v mořskou propast bezednou.
Bohyní jsouc s tebou nyní
vchází mořských do jeskyní,
nesmrtelná, ve svůj dům;
záštitou je lásce štvané,
když tvá vášeň divě vzplane,
vodí plavce k přístavům.
Bohyně, ó krásná Helle,
blažená, slyš prosbu mou:
milence i dnes mi přiveď
cestou naší obvyklou!“
31
Zatím co se k mořské poušti
husté šero s nebe spouští,
mračna chrlí příval vod;
blesky kmitají se výší,
všecky bouře ze svých skrýší
ven se řítí o překot,
v moře jícen široširý
vrývajíce rokliny
proměňují vodní víry
ve chřtán pekel jediný.
32
Slíbil mně to při loučení
při lásce a to prý změní
jenom smrt, mně přísahal.
Ach on v tomto okamžiku
přemoci chce bouře jek
a v svůj chřát ho uchvacuje
nenasytný moře vztek.
33
Friedrich Schiller : Vybrané básně. 3
jenom trosky plavaly.
Pochodeň, jež s věže plála,
vichr náhle uchvátí,
hrůzno plouti těmi proudy,
hrůzno také přistáti.
34
tajemně jenž utkaný,
ty kdož na sebe jej vezmou,
z vln a z hrobu zachrání!“
Umlkají větry divé,
v nebe jasné jako dříve
červánkoví oři jdou.
Moře zrcadelné zase
v staré lože ukládá se,
všecko září lahodou.
Vlny ke skalám se tulí,
hrají si jen pospolu,
a jak takto klidně plují,
nesou k břehu mrtvolu.
Je to on! I tentokráte
dostál přísaze své svaté,
v okamžik ho poznala.
Nenaříká, když jej shlédne,
slzy neuroní jedné,
zří naň němě zoufalá.
V hloubku zírá bez útěchy,
potom v ether do světla,
plamenně se zruměňuje
tyáře je)i ubkólá,
35
„Tušení mé rozpoznává,
že jdeš vymáhat svá práva,
neúprosný Osude!
Odcházím sic velmi záhy,
ale tak, jak můj byl blahý,
ničí osud nebude.
Za života mně, své kněžce,
lila's štěstí do duše,
nyní umřít půjdu ráda
tobě v obět, Venuše!“
ES E3 &
36
RUKOJMÍ.
37
„Nuž, tři dny ti daruji tedy,
leč pravím: kdybych tu pozejtří stál
a tebe se v předvečer nedočkal,
tož přítel tvůj najisto zhyne
a tebe pak pokuta — mine.“
38
„ potok je hučící řekou.
Když Moeros ku břehu dorazil,
proud přihnal se k mostu a ze všech
vln příboj se na pilíř vrhá
a klenba se s rachotem trhá.
40
„Hle, lupičů zlomena přesila,
Tvá milost i z vln mne spasila,
leč vedro teď zlomí mé síly
a zahyne přítel můj milý!“
41
A od města Filoskat — stopy hrůz
má psány v zděšené tváři —
jde naproti hospodáři.
„AcH zpět! Už přítele nespasíš,
ten mrtev je v této době,
chraň život alespoň sobě!
On čekal a věřil, čím lhůta blíž,
a doufal, že se mu navrátíš;
zlost posměchu tyranova
jen vírou jej plnila znova.“
„Oh je-li už pozdě a nelze-li
mu přinésti toužebné spásy,
pak smrt ať oba nás má si,
by tyrani chlubit se nesměli,
že věrnost jsem porušil příteli.
Ať dvojí obět si vraždí,
leč věrnost má uznati každý!“
V tom slunce zapadá. U brány
hle, do výše kříž se zdvíhá
a civící dav se tam sbíhá.
Kdos na kříž tažen je katany.
Tu Moeros vrazí tam zlekaný:
42
„Ach pro bohy počkejte, kati,
on za. mne jen králi měl státi!“
i l B
43
POTÁPĚČ.
44
jak o pohár nestál by nikdo z nich.
A král tedy po třetí nyní už volá:
„Což nikdo tu není, jenž Charybdu zdolá?“
46
Co vyjíc tam skrývá si hlubina zrádná,
to blažená duše nám nepoví žádná.
47
t
a pozdravil nebeský jas;
Vzkřik jásavý dere se ze rtů všech:
„On žije! On vrací se mezi nás,
on z hrobu a z vln, jež všecko kruší,
si vychvátil, hrdina, život a duši!“
43
jak vlk, jenž točí se v závratný spirál
Já bezmocný byl a marně se vzpíral.«
49
Friedrich Schiller: Vybrané básně. 4
už pomoci není mí
z té pouště, kde jediná cítící hruď
byl já mezi larvami němými;
hlas lidský tam na věky mrtev je cele
v těch netvorů samotě neveselé.
50
A tužba-li srdce se přemoci nedá,
nuž některý rytíř ať slávu zas hledá.“
51
BOJ S DRAKEM.
53
a rytíři duch smělý sluší:
ty osvědčil jsi smělou duši.
Však řekni, co jsi přislíbil,
než's ve voj Kristův přijat byl,
než ruka tvoje pro kříž sáhla?“
Všem na tvář padla bledost náhlá.
On s dvorností, v níž dosud rošt,
dí, v tvářích rdě se studem:
„Ta prvá ctnost je poslušnost,
jíž teprv kříže hodni budem.“
55
Což křesťanský můj svatý meč
jest pro saracénskou jen seč,
smím bít jen božstva ona kletá?
Vždyť křesťan ochráncem je světa,
by každou bídu, každý žal
svou paží silnou potíral.
Však smělost musí moudrost vésti,
jen lest má proti síle štěstí.“
Tak říkal jsem a přemýšlel
a zkoumal brloh šelmy samé.
A v tom jak vnuknutí bych měl,
jsem vykřikl: „Aj, už to máme!“
56
Jak hrozná brána do pekla
v šíř tlama se mu rozsmekla
a s krku dlouhého se sklání
a chňapá kol a kořist shání
a v ní, jež pořád do kořán,
řad ostrých zubů běží v chřtán
a jazyk jak meč ostrý švihá
a z očí malých blesk se míhá,
pak přejde netvor ve zmiji,
jak had se vleče ohon po něm
a v zákrutech se zavíjí,
že obepial by jezdce s koněm.
Když hotovo to věrně je,
pak v hnusnou šeď to oděje:
půl plaz a drak, půl mlok se zdá to,
jak otravné je plodí bláto.
A když už výtvor hotov byl,
pár dogg jsem sobě opatřil,
dogg silných, mrštných, rychlých v štvaní,
jimž divý tur se neubrání.
A hafanů těch vzteklý pár
štvu na draka a štvu je znova,
by vtínali doň zub a spár,
však přesně jen dle mého slova.
57
V srst měkkou, v rouuo na břiše,
kde zranit lze jej nespíše,
štvu doggy, by jej uchopily
a zub v něj vťaly ze vší síly.
Já ozbrojen jsa lukem svým
se na araba posadím —
mám oře racy ušlechtilé,
jejž rozplamením každé chvíle —
a toho tedy povzbudě
já ostruhami pobodnu si
a šípy metám k obludě,
jak chtěl bych rozstřílet ji v kusy.
Kůň vzpiav se hrůzou klesá mi
a uzdu třísní pěnami
a doggy úzkostlivě kňučí,
já nedbám však, jen ať se učí!
A za tohoto učení
se měsíc třikrát promění.
A když vše řádně pochopují,
sem s nimi rychlou lodí pluji.
Co zdařilo se přistáti,
teď právě třetí přešlo ráno;
však údům klid se navrátí,
když dílo dobře vykonáno.
9i
Kraj nové stihlo neštěstí,
že sám jsem zalka! bolestí,
jen kusy z pastýřů prý zbyly,
již k močálům těm zabloudili.
Já rázem proto hotov byl,
jen se srdcem se poradil,
dal rychle pokyn pro pážata
a už kůň vycvičený chvátá,
i dogg mých pár se rázem zdvih,
a cestou tajnou letím směle,
kde nikdo nezří činů mých,
a hledám, hledám nepřítele.
59
A této skále do klína
je vyhlodána roklina,
skrýš mrákotná a plná kalu,
jenž teče do ní od močálu.
Tu zdržoval se netvor ten
a na lup číhal v noc i den
jak pekel saň, jež v bráně leží
a vchod v dům boží stále střeží.
A na toho, kdo putuje
šel touto cestou zbožně k výši,
vrah vyřítil se ze sluje
a chňapl ho a sežral v skrýši.
Já mysle na boj pomalu
jsem vystupoval na skálu.
'A před Kristem v tom božím tichu
jsem zbavil se všech svojich hříchů.
Pak zbroj si vezmu nejdražší,
meč v svatyni si opáši
a pravice má chutě chopí,
než sejdu v zápas, ostré kopí.
I pážatům zde nahoře,
co třeba vyložím, jak mohu,
pak vyšvihnu se na oře
svou duši poroučeje Bohu.
60
A jen se octnu na pláni,
psi propukají v štěkání
a oř můj supí úzkostlivě
a nechce dál a vzpne se divě,
vždyť před očima vyvstává
nám v klubko svitá ohava,
jež v trávě se tu právě sluní.
A doggy mé jsou skokem u ní,
leč jako šíp jsou zase zpět,
neb tlama dračí ohromí je,
z níž rozeklané soptí jed;
saň skučíc jako šakal vyje.
Však vlídné moje na slovo
psi v boj se vrhnou nanovo,
já rozpřáhnu se po zvířeti
a kopí mocně v bok mu letí,
leč jako prut se odrazí,
ni šupiny mu nezkazí.
Než zas se mohu chopit zbraně,
kůň vzepne se mi polekaně,
neb zrak jej baziliští pich
a mor naň dýchla tlama kletá,
že prchá v skocích zděšených —
a teď už bylo po mne veta.
61
1 vyskočil jsem ze sedla,
páž má jak blesk meč pozvedla,
leč nadarmo se namáhala,
ten krunýř byl jak pevná skála.
A vztekle švihnuv ohonem,
drak mrštil mnou jak pírkem v zem;
chřtán dokořán má otevřený
a zuby děsné na mne cení,
když v tom psi moji, vzteklí snad,
v břich zakousli se draku rázem,
že zavyl jen a zůstal stát
a bolestmi byl stržen na zem.
A než se od psů vyprostí,
já vyskočím a v rychlosti
meč v právě obnaženém místě
az po jilec mu vrazím jistě,
že projel mu až k srdci břich.
Krev Černá tryskla v ručejích,
drak padá k zemi — přímo na mne
a celou tíhou pohřbívá mne.
Já pozbyl ovšem vědomí.
Když vrátily se síly svěží,
dvé pážat k službám bylo mi
a u nohou drak mrtvý leží.“
62
Teď sálem náhle hřímala
tak dlouho krytá pochvala,
neb rytíř skončil vyprávění;
a odražena od sklepení
směs hlasů hlučí zmatená
jak stonásobná ozvěna.
Řád celý hlučně provolává:
„Buď ověnčena jeho hlava!“
a v triumfu jej vést chce lid
tak aspoň odvděčit se snaže.
Leč na mistrově čele zřít
mrak zlověstný — a mlčet káže.
„Saň hroznou, zkázu pro kraj náš,
tvá chrabrá zahubila páž.
Bůh lidu v klášter se teď vracíš,
leč řádu's vrah, jej tedy ztrácíš,
neb horší, než jsi ubil, saň
jsi z nitra svého vyštval naň;
toť had, jenž srdce otravuje,
jenž nešvár jen a zkázu snuje,
toť strašidlo je příšerné,
jež kázeň boří, zloduch kletý,
a svaté pouto řádu rve —:
duch vzpoury, který ničí světy.
63
I mameluk zná zmužilost,
leč křesťan v pokoře má ctnost.
Kde Pán náš velký světem chodil
jen v odříkání maje podíl,
tu, na posvátné půdě té,
řád založili otcové
a nad vše ctnosti vyšinuli
vždy ve všem krotit vlastní zvůli.
Tys marnou slávou dal se svést
a proto nyní s očí jdi mi!
Kdo nechce zde jho Páně nést,
kříž nesmí tupit skutky svými.“
Lid propukává v nevoli,
bouř mocná domem hlaholí
a o milost jej prosí bratří.
Jen jinoch mlčky k zemi patří
a svléká šat jej zdobící
a líbá přísnou pravici
a jde. Tu mistr hledě za ním
naň zvolá s vlídným usmíváním:
„Ach obejmi mne, synu můj,
boj strašlivý jsi vyhrál zase —
kříž pokoru tvou ozdobuj,
jež nyní sama přemohla se.“
oaa
CESTA DO HUTÍ.
65
Friedrich Schiller: Vybrané básnř. 5
„On nejlepší je ze všech tu,“
vždy paní říkala
a stále s jejích krásných rtů
mu zněla pochvala.
A že je srdce dobrého,
má ráda jak své dítě ho
a s potěšením prohlíží si
vždy pěkné jinochovy rysy.
66
a kejkle drzé v přízeň její
se vetřít marně pokoušejí.“
67
i já to skryju rád —“
„Mluv, ničemo, sic prach a brok!“
vzkřik hrabě naň a stavil krok,
„kdo vzhléď k mé Kunigunde k ďasu!“
„Proč ne?—- ten švihák plavých vlasů . . .
68
a k lesu beze slov
se obrátil, kde z tvrdých rud
se tavil v hutích kov.
Tam jiskry srší, dmýchá měch
a jak by v bílých plamenech
tát měly na sklo celé skály,
v těch pecích žár je neustálý.
69
Ta zhovadilá dvojice,
již těší taký hnus,
má v hrubých prsou za srdce
as železa jen kus.
Hle, s novou chutí nadmýchá
žár strašné peci do břicha
a potom, krvelační kati,
jen prahnou obět přivítati.
70
chceš, paní, ty snad něco zatím,
či bude kdy, až zas se vrátím ?“
A na to vlídně odvětí
mu paní ze Savern:
„Jen mši jsem chtěla slyšeti,
leč syn je nemocen.
Tož, hochu, chvilku-li jen máš,
jdi, pomodli se očenáš,
a vzpomeneš-li svojich hříchů,
i za mne povzdychni si v tichu.“
71
jenž prázdný vítá jej.
neb horko je a právě čas,
kdy žence volá zralý klas;
a proto nikdo nemoh jíti
a knězi při mši posloužiti.
Tu Fridolín se rozhodne,
že poslouží mu sám.
„To,“ praví, „neobmešká mne,
co Bohu vykonám.“
A štolu, ornát, cingulum,
jichž třeba k svatým úkonům,
a všecko nádobí mu chystá,
v nichž v obět nést má Pána Krista.
72
sám zbožnou úctou tich,
zvěd Boha, jenž se k zemi snes,
v svých“ rukou velebných,
tu s věže zvučným zvonečkem
jde věřícím to hlásat všem
a zbožný lid se v prsa bije
a před Pánem své shýbá šíje.
73
Už vidí z hutí dýmu mrak
a pec je dokořán:
-,Hej, slyšte, jářku, zdali pak
se stalo, co chtěl pán?“
A s chechtem na to odpoví
mu pacholků dav surový:
„Ba, tamhle v bezpečném je místě,
pan hrabě pochválí nás jistě.“
75
však nechápala nic.
„Ten hoch, vzor ctnosti veškery,
je hoden zvláštní důvěry.
Byl krutě osočen, má paní,
leč andělé a Bůh jej chrání.“
BBS
76
RUKAVIČKA.
77
Král opět se s balkonu sehne.
Tu vrata druhá již
jsou do kořen.
Než pomyslíš,
hle, divě se řítí
z nich tygr ven.
A sotva zahlídl lva,
vztekle řva
ohonem v běh
kol sebe šleh'
a oči mu svítí.
Pak plaše jda
okolo lva
zuřivě vrčí;
potom se skrčí
a podál lehne.
Tu rukavička vysvlekla
se dámě kterés vysmekla
a padla, než ji kdo stih'
v střed šelem zuřivých.
79
zří s kořistí jej jít a netknuta.
Tu sláva hřmí mu hromným rykem.
A láskou planouc, pohnuta
jej vítá slečna Kunhuta.
Ó sladký dar ti bude díkem!
E Q B
80
ZAHÁLENÁ SOCHA V SÁÍDĚ.
81
Friedrich Schiller: Vybrané básni. 6
Tak hovoříce jednou kráčeli,
až ocitli se v tiché rotundě,
kde zahalená socha obrovitá
v zrak jinochovi padla. S podivením
vzhled k průvodi a ptá se jinoch:
„Co za tím závojem je skryto zde?“
„Tam? — pravda,“ zněla odpověď. „Ach jak že?
Já po pravdě jen prahnu a ta zde
že zrovna přede mnou se ukrývá?“
„To vyřiď sobě s božstvím,“ odvětí
mu velekněz, „jež dí: ,Ať nezvedá mi
ten závoj nikdo dřív, až já jej zvednu.
Kdo provinilou rukou nesvatou
by svatý závoj tento dříve zveď,
ten,' praví božstvo —“ „Nu ?“ — „Ten pravdu u z ř í“
„Toť prapodivná věštba! Což ty sám,
tys nikdy závoj onen neodhalil?“
„Já? — vskutku ne! A v pokušení též
jsem nikdy nebyl.“ — „Podivno! Já kdybych
jen rouškou od pravdy byl oddělený —“
„A zákonem!“ v řeč vpaď mu průvodce.
„Můj synu, vážnější, než myslíš si,
je tenký závoj ten; tvé ruce snad
jen lehoučký, vsak centnýř pro svědomí.“
82
Pak zadumán se vrátil mladík domů.
Leč touha věděti mu loupí sen,
jak1 oheň pálí jej a z lože žene
v čas půlnoční. A jinoch plachým krokem
se bére maně tam, kde stojí chrám.
Zeď přeskočit mu bylo velmi snadné
a skok ten přived smělce odvážném?
v šer osamělé tiché rotundy.
83
jenž současně se ozval v nitru jeho,
„chceš pokoušeti Nejsvětějšího?“
„Ať smrtelník,“ tak věštby výrok zněl,
„ten závoj nezvedá, až já jej zvednu.“
Však nedodala k tomu věštba táž:
„Kdo závoj pozvedne, ten spatří pravdu?“
Ať cokoliv je tam, já zvednu jej!“ <
Hlas jeho zvučně volá: „Chci ji znáti.“ — Znáti!
se za ním šklebí dlouhá ozvěna.
a a ta
84
DĚLENÍ ZEMĚ.
85
Ach, proň už nezbylo tu žádné věno,
neb všechno už zde pána má.
0 0 0
86
DÍVKA Z CIZINY.
126
J. CH. FRIEDRICH SCHILLER.
(* 10. XI. 1759 V MARBACHU † 9. V. 1805 VE VÝMARU.)
127
Ale i ostatní všecka tvorba Schillerova má
ráz dramatický.
Zemřel na vrcholu své činnosti tvůrčí. Duch
jeho byl neustále připraven k letu a nepodléhal
ani tehdy, když musel téměř násilím vléci s sebou
zchřadlou schránku tělesnou. 1 v tom je Schiller
podivuhodný.
A podivuhodná byla celá trnitá jeho dráha
životní. Jestli kde, tož u něho žíti znamenalo
zápasiti s nepřízní lidí i osudu.
Otec jeho, jenž vlastní houževnatostí se vyšinul,
z prostého felčara husarského až na majora vé
vody würtenberského, byl člověk ctižádostivý a
neústupně přísný. Přání despotického vladaře
bylo mu vždy rozkazem a proto nic nenamítal,
když pán rozhodl, že mladý Schiller nepůjde za
touhou srdce svého, nebude studovati bohosloví,
nýbrž jako důstojnický syn vstoupí do nově za
ložené „Karlovy školy“ za chovance, juristu a
potom medika. Místo hřejivého krbu rodinného,
jehož útlý organismus slabého hošíka tolik po
třeboval, octl se mladý Schiller v jakési ka
sárně. Výchovným cílem tam bylo vštípit cho
vancům přesvědčení, že tvůrcem veškeré jejich
128
pozemské existence je vévoda, jemuž budou za
to po celý budoucí život věrně a oddaně sloužiti.
Pro jistotu vyžádal si vévoda od rodičů revers,
jímž se k službě té jménem svých synů zavazo
vali. Schiller vzpomínal později vždy jen s trp
kostí na léta ztrávená v této vojenské akademii.
Jak šťastný byl proti Schilierovi mladý Goeťhe:
pečlivý otec jej choval jako oko v hlavě, a
přátelé sledovali s něžnou pozorností každičký
projev jeho volně se vyvíjejících vloh, aby jen
mohli býti pomocí a povzbuzením, kdekoli se po
třeba ukázala!
Vojenská kázeň zle tedy doléhala na budou
cího poetu a poeta nespokojené duši své ule-
voval výbušnými verši. Činnost ta však špatně
slušela dle úsudku vévody Karla Eugena budou
címu důstojníku a úředníku, zvláště když po
18. roce jako sopkou vybuchla truchlohrou „Lou
pežníci“. Když byli „Loupežníci“ hotovi, byl
Schiller už chirurgem u granátnického pluku. Po
velikém úspěchu, s nímž byli v Mannheimu pro
vedeni (dvakrát), byl „vojenský medikus“ za
vřen 14 dní na štuttgartské hlavní strážnici,
protože se opovážil odejít k představení svého
130
„Don Karlos“, stává se Schiller divadelním bás
níkem, což znamenalo neklidný, bohémský život
a rostoucí finanční nesnáze.
Jako vysvobození z bídy dochází Schillera
roztomilý list od neznámého mu kroužku ctitelů,
list, jenž mu vrací „radost z povolání básnického
a smiřuje ho zase s Bohem a krutým osudem“.
Schiller rád přijímá pozvání ke konsistoriálnímu
radovi Körnerovi, otci básníka Theodora Kör-
nera. Toto šetrně nabídnuté pohostinství (Schil
ler bydlí nejprve ve vsi Gohlis u Lipska, potom
v Körnerově letohrádku při Labi nedaleko Dráž
ďan) přináší básníkovi klid a novou chuť k práci.
Nenadálá radost naplňuje celé nitro jeho, víra
v lidskou ušlechtilost se mu vrací a vytryskuje
z duše jeho jásavou písní „O radosti“. S chutí
dává se do studia dějin a filosofie, řeckých a
římských klasiků, dokončuje „Dona Karla“
(1787). Avšak přes to, že, oddán svým pracím,
prožívá chvíle srdečného štěstí v kruhu spříz
něných duší přátelských za živé a otevřené vý
měny názorů, přes to prese všecko počíná ko
nečně živěji a živěji pociťovati, že jest povinen
svému talentu, přátelům svým a světu poohléd-
131
nouti se po širším působišti; touhy jeho letí
k Výmaru.
Léto 1788 ztrávil ve vsi Volkstädtu jsa tam
ve stálých stycích s rodinou paní Lengefeldové,
jejíž dcera Charlotta stala se později jeho chotí.
Tenkrát se vrátil Goethe ze své italské cesty
a oba básníci se poprvé setkali osobně právě
u paní Lengefeldové. Ale ještě nepřišla jejich ho
dina. „Pochybuju, že se kdy spolu sblížíme,“
píše o tomto setkání Schiller Körnerovi. „Mnoho,
co mne nyní ještě zajímá, po čem toužím a v co
doufám, má on už za sebou; je daleko přede
mnou (ani ne tak lety jako životními zkuše
nostmi a vyspělostí), tak že se už nikdy nese
jdeme; a celá jeho bytost je už od počátku
jinak založena než má, jeho svět není světem
mým, zdá se, že si všecko představujeme zcela
rozdílně.“ Ve Výmaru se Goethe Schillerovi
úmyslně vyhýbá. Schiller dobře uhodl příčinu:
byly to rozdíly v názorech, v pojímání života
i uměleckých cílů. Goethe se vžil v Itálii do iducha
antického a toužil doma tohoto antického du
cha vzkřísiti v německé poesii. A zatím se do
movina jeho ozývala nadšením pro Schillerovy
132
„Loupežníky“. „Kdyby to bývalo možno,“ zpo
vídá se Goethe z tehdejší své zoufalé nálady,
„byl bych se rád zřekl básnictví nadobro; vždyť
kde pak byla jaká naděje, že člověk překoná ony
výtvory geniální ceny a divoké formy? Jen si
mne tenkrát představte! Já se pokoušel živiti
a sdíleti nejčistší názory a najednou jsem se
ocitl v kleštích mezi Ardinghellem a Moorem.“
Tak se díval Goethe na Schillera a neuspoko
joval ho ani „Don Karlos“.
Na podnět Goethův nabídnula Schillerovi
v Jeně universitní stolice dějin (bezplatná) na
základě toho, že napsal historické dílo „Dějiny
odpadnutí Spojeného Nizozemí“. Schiller zahájil
universitní činnost svou skvěle přednáškou: „Co
znamená studium všeobecných dějin a co od
něho očekáváme“. Ale četného posluchačstva
rychle mu ubývalo a po třech semestrech za
stavuje nebezpečně ochuravělý básník před
nášky jsa úplně vyčerpán, neschopen práce a
podruhé se ocitaje na pokraji propastné bídy.
Tentokráte stává se zase v pravý čas me
cenášem velikého národa německého maličké
Dánsko: Schillerovi se odtamtud zajišťuje na
133
tři léta čestný plat ročních 1000 tol., aby se mohl
zotavit, aby získal „nezávislost ducha a klid,
pracovat pro věčnost“. Schiller přijímá dar a
slibuje „splatiti lidstvu“, co mu velikomyslní
dárcové poskytli. Doby rekonvalescenční po
užívá i k návštěvě své domoviny, jíž po celou
tu dobu od slavného svého útěku neviděl. Vé
voda Karel Eugen právě před Schillerovým ná
vratem zemřel. Otec a rodina celá přijala vra
cejícího se slavného syna s vroucí radostí.
Na jaře 1794 se Schiller z domoviny vrátil
a v červnu téhož roku setkal se s Goethem na
schůzi „Přírodovědecké společnosti“ v Jeně. Ten
kráte nadešla neočekávaně chvíle, kdy si oba
básníci porozuměli. V rozhovoru, který rozpředl
se mezi nimi nejprve o vědeckém thematě a
přešel potom na otázky umělecké, poznal Goethe
s radostným překvapením, že muž, k němuž cítil
dosud bezděčnou nechuť, je zatím jediný člověk
v tehdejším Německu, jenž celou jeho básnickou
osobnost správně oceňuje, jediný, jenž ho úplně
chápe. Ledová kůra najednou roztála a mezi
oběma básníky vyrostla květina nejvroucněj
šího přátelství, jež působila na oba přímo kbu-
134
zelně. „Pro mne to bylo nové jaro“, praví
Goethe, „všecko začalo rázem pučeti“. Z ušle
chtilého jejich závodění vznikala potom literární
díla, jež znamenají vrcholky německé slovesné
tvorby umělecké a jako nádavkem zůstal ze
styků jejich národu německému vzácný dar, vzá
jemné jejich „Listy“. Společně vydávali časopis
„Hóry“, jehož cílem bylo povznésti kleslou teh
dejší literární úroveň německou. „Bude to dílo
epochální“, oznamuje Schiller Körnerovi, „a
všichni, kdo chtějí míti vkus, musí nás kupovat
a čísti“. Společně podnikli přísnou očistu ně
mecké literatury ode všeho nedochůdnictví a na
dutého šosáctví v „Almanachu Mus“ řadou „bez
božných“ Xenií. A když se nad jejich hlavami
rozpoutala pravá bouře nevole všech posti
žených, tu již oba básníci svými pracemi podá
vali vzory ve všech téměř druzích poetického
tvoření. Po roce „Xenií“ následoval rok „Bal-
lad“, jež téměř všecky zde podáváme v českém
rouše.
Nyní vrací se Schiller vyzbrojený novou
znalostí dějin a filosofie zase k tvorbě drama
tické. Valdštýnův osud vábil jej ode dávna. „Dě-
135
jiný 301eté války“ zabývají se hlavně jeho osob
ností. Konečně napsal svoji mocnou tragédii
„Valdštýn“ (Valdštýnův tábor. Piccolominiové.
Valdštýnova smrt). Po tomto velkém díle zbý
valo Schillerovi už jen šest let života. Stěhuje
se z Jeny do Výmaru, a jakoby tušil blížící se
konec, rozpoutává všechny síly mohutného du
cha <svého ještě k několika vítězným letům,
skládá dramata „Marie Stuartka“ (1800), „Panna
Orleanská“ (1801), „Nevěsta Messinská“ (1803),
„Vilém Telľ (1804) a pak umírá. Nádherně my
šlené drama z ruských dějin „Demetrius“ zů
stává jenom velkolepým zlomkem, na jehož do
končení ani sám Goethe se neodvážil, ač na to
z počátku pomýšlel.
Celým dílem Schillerovým vane jediný duch:
úcta k lidské důstojnosti. Cena jeho poesie leží
v tom, nač kladl on sám kdysi důraz, když přísně
posuzoval básně Bürgrovy: „v neskaleném, v do
konalém otisku individuality, jež mravně a esthe-
ticky se vykrystalisovala k nejčistší a nádherné
lidskosti.“
S I El
136
DROBNÉ POZNÁMKY K JEDNOTLIVÝM BÁSNÍM.
(Přejaty většinou z knih „Aus deutschen Lesebüchem“
a z rozmanitých „Výkladů“.)
H e k t o r o v o l o u č e n í . Podnět k této
básni vzal Schiller ze VI. zpěvu „Iliady“, kde loučí
se Hektor v Tróji, obležené řeckým vojskem,
se svou chotí s Andromachou, odcházeje do boje
proti Diomedovi. Schiller pošinul celou scénu
těsně před Hektorovu smrt. Divochem, jenž je
už před samými branami, rozuměti třeba Achil
lea, který se zvedl ze svého hněvu, aby pomstil
smrt přítele svého Patrokla. Původně básněna
byla píseň tato jako vložka do II. jedn. „Lou
pežníků“ 1780.
S l a v n o s t v í t ě z n á — z r . 1803 je píseň
společenská, pův. nazvaná „Hrdinové před Tró
jou“. Poslední čtyři verše při každé sloce jsou
jakýsi chór, určený pro zpěv celé společnosti.
Celá báseň je komponována asi na tuto zá
kladní myšlenku: Život lidský je sice pln trá
pení, ale přece lze v něm najíti tolik světlých
okamžiků, že to za to stojí, abychom žili.
P o l y k r a t ů v p r s t e n . Historický podklad
vzat z Herodota a báseň má býti jakýmsi pro-
137
tějškem k Ibykovým jeřábům. Schiller ji poslal
1797 Goethovi, jenž odpovídá: „Prsten Polykra-
tův je proveden velmi dobře. Královský přítel,
před 'jehož zraky se vše odehrává jako před
zraky posluchačovými, a konec, jenž ponechává
výsledek in suspenso, všecko je velmi dobré“.
I b y k o v i j e ř á b i (1797). Ibykus žil za
časů Kroesových (kolem r. 530 př. Kr.). V l p ^
svátném háji nedaleko Korintu Konávaly 40- zá
vody ke cti Poseidonově. Mimo jiné umělce, zá
pasili í Basmgls3.:ýjr.U._yýtvory. VítežT'yfSĚSĚtiBs
i«--¥f€Í5?SäJí£llo. vénßfpi jeho čest přenášela -sř
i na rodiště a na hostitele j^ífo. Hosté byli
v ochraně samého Dia a o veřejný pořádek při
slavnostech starali se prytanové, úřadující to
radní. N ^ j ^ ^ š í ^ o ž i t e k poskytovalo diyadlo^_y^-.
likoJepJ. stavba y hledišti pod širým nebern^ po-
lokruhovitě stoupající do výše. Ve středu tohoto
polokruhu bylo zvýšené jeviště a před ním dole
orchestra, kde stál chór a hudbou, zpěvem,
tancem projevoval souhlas nebo nelibost tomu,
co se předvádělo na jevišti. V tragoediích před
stavoval chór často Eumenidy (Erinnye), bohyně
pomsty, jež pronásledovaly vraha na usmíření
138
duše zavražděného. Herci chóru se pohybovali
na obrovských kothurnech, aby postavy své zve
ličili do nadlidských rozměrů. Hrůzný zjev
a zpěv jejich otřásal nitrem diváků — a v naší
básni dohání Ibykovy vrahy k výkřiku, jímž se
prozrazují.
H e r o a L e a n d e r . 1795 vyšla Musaiova
epická báseň o Heře a Leandrovi v Lipsku v pře
kladu Fuldově. Goetha pěkná ta pověst upou
tala tak, že se chystal ji zpracovat, ale po čase
na ni zapomněl a místo něho zpracoval ji roku
1801 Schiller.
R u k o j m í . (1798). Látka vzata z povídkové
knížky Augustova propuštěnce Higina a týká
se Dionysa staršího, jenž panoval na Sicílii 406
až 368 př. Kr.
P o t á p ě č . (1797). Přímý pramen Schillerův
není znám, nepřímo (snad z vypravování Goe-
thova) přejal tuto látku z knihy jesuity Atha-
nasia Kirchera „Mundus subterraneus“ (Pod
zemní svět) (1678), ale zcela ji přepracoval,
zušlechtil a ovšem formou uměleckou úplně
znova vytvořil. Zajímavo, že Schiller, jenž ni
kdy neviděl moře, dovedl tak mistrně vykouzliti
139
jeho obraz v této balladě. Fantasii jeho stačil
nepatrný podnět, víření vod pod mlýnskými koly.
B o j s d r a k e m (1798) vzat z Vertotovy
Historie řádu johanitského, k jejímuž překladu
Niethamrovu psal Schiller předmluvu.
C e s t a d o h u t í . (1797). Pramenem je Rétif
de la Bretonne: „Les Contemporaines,“ sbírka
novel z r. 1780. 22. listopadu 1797 píše Schiller
Goethovi: „Náhoda poskytla mi ještě jeden
opravdu slušný námět k balladě, která jest již
téměř hotova a nebude tuším Almanachu na
ostudu, bude-li jej ukončovati. Má 24 osmiveršo
vých slok a je nadepsána „Cesta do hutí,“ z če
hož vidíte, že jsem se zmocnil i ohně, když
jsem dřív prošel elementy jinými, vodou a
vzduchem.“ (V Potápěči a v Ibykovi). Později
přibylo ještě 6 slok.
R u k a v i č k a (1797) je protějškem k Po
tápěči, zpracována dle anekdoty, vypravované
v knize „Essey sur Paris“ od St. Foixe.
Z a h a l e n á s o c h a v S a i d ě (1795). Pra
menem k básni této byl spis prof. Reinhold?
„O nejstarších mystériích hebrejských od bratra
Decia.“
140
D ě l e n í z e m ě . Vyšla v „Hórách“ 1795, a
mnozí se domnívali, že pochází od Goetha. Je
to rozmarné provedení myšlenky, že pro bás
níka není pozemských statků, básník že se musí
spokojit duševními požitky, jichž poskytuje mu
tvůrčí jeho činnost.
D í v k a z c i z i n y — je drobná allegorie
nového jara nebo poesie, nebo nejspíše se dívkou
tou rozuměla Schillerovi Musa onoho Alma
nachu, kde 1797 báseň poprvé vyšla. Básník
chtěl tak vytknouti účel ročenky své v německé
poesii a pak ovšem úkol poesie vůbec.
P r o c h á z k a , původně „Elegie“ z r. 1795.
Schiller cení si tuto báseň vysoce pro zvláštní
poetický vzruch, jenž v ní dýchá a podmaňuje
si bezpečně čtenáře, ať ji čte v náladě jaké
koli. Cesta ze Stutgartu do Hohenheimu vede
rozsáhlým parkem, jenž jest složením svým ja
kýmsi obrazem a historií umění zahradnického.
Procházka těmito sady dala básníkovi podnět
k řadě velikolepých obrazů o vývoji lidské vzdě
lanosti z nejprimitivnějších počátků až na
vrchol novodobé kultury, se všemi jejími světly
i stíny. K „Písni o zvonu“ je „Procházka“ po
nejedné stránce zajímavou paralelou.
141
P í s e ň o z v o n u . Za svého pobytu v Ru-
dolštadtě 1788 chodíval Schiller často procház
kou do nedalekých dílen zvonařských a pozo
roval tamní práce. Namanula se mu myšlénka
učinit zvon, jeho vznik a úkoly, tlumočníkem
lidských osudů; počal ji uskutečňovat r. 1797,
ale hotov byl až na podzim 1799. „Dal jsem se
do své písně zvonařské a studuji od včerejška
Krünitzovu Encyklopedii, z níž mnoho čerpám.
Tato píseň mně velice přirostla k srdci, vyžádá
si však několika neděl, protože k ní potřebuji
velmi mnoho rozmanitých nálad a musím zpra
covat velikánskou látku“ — píše 7. července
r. 1797 Goethovi. Báseň je velmi uměle složena:
trojí postup myšlenkový vine se jí a splétá jako
trojí pramének v mohutné lano; 1. postup prací
při lití zvonu, 2. rozmanité funkce zvonu, 3.
obrazy ze života lidského. Celek je monolog,
vložený do úst zvonařskému mistru, ale dá se
snadno přeměniti i ve scénický výjev bez jedi
ného přídavku nebo zkrácení.
Za motto vzal básník nápis na okraji veli
kého zvonu na věži šafhúzského chrámu: Živé
svolávám. Mrtvé oplakávám. Bouřlivé mraky roz-
142
ptyluji. Jako celá tvorba Schillerova byla i tato
báseň u romantiků německých (A. \V. Schlegel
na př.) v malé úctě, ale většinou ceněna velmi
vysoko. Humboldt napsal o ní: ,,V žádné řeči
neznám básně, jež by při tak nepatrných roz
měrech1 otvírala tak široký obzor poetický, jež
by procházela celou stupnicí nejhlubších citů lid
ských a způsobem zcela lyrickým ukazovala
život v nejdůležitějších jeho příhodách a epo
chách, jako přirozenými hranicemi obemknutý
epos. Básnická názornost se zvyšuje ještě tím,
že zjevům jen lehce nadechnutým odpovídá před
mět, líčený z bezprostřední zkušenosti a tím
dvě řady představ běží paralelně podle sebe, za
měřujíce k témuž cíli.“
Jako všechny téměř básně tohoto svazečku
byla i „Píseň o zvonu“ již několikrát u nás
s větším a menším zdarem překládána a náš
překlad jistě nebude také poslední. Je v tom ja
kási vděčnost nás pozdějších a úcta ke kulturní
práci, jíž sloužili lidstvu mužové tak ušlechtilí,
jako byl Schiller.
U j a ř m e n ý P e g a s — otištěn poprvé v Al
manachu Mus 1795. Rozmarná allegorie tato uka-
143
zuje, jakým nebezpečím je pro poesii všeliká
tendenčnost, jež ubíjí volný vzlet básníkův. K na
rážce o divném zboží na počátku básně třeba
připomenouti toto: V anglickém městečku Hay-
marktě mohl podle prastarého práva manžel do
vésti svou ženu na provaze prodat na trh, při-
stihl-li ji při nevěře.
P ě v c o v o l o u č e n í — jmenovalo se pů
vodně „Stance čtenáři“ (t. j . na rozloučenou) a
vyšlo jako poslední báseň v „Almanachu Mus“
r. 1796.
BBB
144
OBSAH.
Strana
Hektorovo loučení 1
Slavnost vítězná 3
„Polykratův prsten II
\Ibykovi jeřábi 16
Tíero a Leandr 25
Rukojmí 37
potápěč 44
jjoj s drakem 52
Cesta do hutí . . . . 65
.Rukavička 77
Zahalená socha v Saidě 81
Dělení země 85
Dívka z ciziny 87
Procházka 89
«Jßíseň o zvonu 101
Ujařmený Pegas 120
Pěvcovo loučení 125
J. Ch. Fr. Schiller 127
Poznámky 137
13 0 0
Üttředni mlifsfcá
knihovna
Václava J£.op- c kéí. 0