You are on page 1of 197

GERHARD FINK:

ENCYKLOPEDIE ANTICKÉ MYTOLOGIE

Votobie, Olomouc, 1996


Úvod
Postavy a příběhy z antických pověstí o bozích a hrdinech se
objevují v nejrozmanitějších podobách i na prahu 21. století.
Setkáváme se s nimi v obrazárnách, na operních jevištích, ve
filmu, v knihách, v dramatech, v časopisech - zkrátka všude, aniž
bychom je však vždy rozpoznali. Kdo si vzpomene, když čte
o účincích atropinu, na temnou Parku, která dala tomuto jedu
jméno? Koho napadne u Loriotovy filmové prvotiny Oidipussi
v prvním okamžiku něco víc než psychoanalýza a přehnaná vazba na
matku? Kdo vůbec může tvrdit, vyjma několika odborníků, že se
jakžtakž vyzná v mnohokrát navzájem propletených, přečasto
vypravovaných antických mýtech? Toto pestré tkanivo vytvářeli
Řekové přes tisíc let a Římané jím se závistí a současně i s
obdivem zakryli nedostatky svého jednoduchého rolnického
náboženství.
Když pak křesťanství sesadilo staré bohy z trůnů, zdálo se, že
zároveň je také veta po starém bohatství pověstí. Ale spolu s
díly starých mistrů žili dále i bohové a hrdinové, iritovali
zbožné mnichy, kteří s červenýma ušima četli frivolní scény
z Ovidiových Proměn, a v renesanci a baroku zatlačovali církevní
svaté do defenzivy - především v malířství. Přesně viděno,
zanechaly antické mýty v kultuře západní Evropy tak hluboké
stopy, že si vůbec nemůžeme dovolit na ně zapomenout: příliš
mnoha věcem bychom najednou přestali rozumět.
Tato kniha přináší příklady o nesmírném vlivu jistých látek
v nejrůznějších oblastech, aniž by usilovala o úplnost. Co by
také čtenáři pomohlo, kdybychom mu vypočítávali všechny již zatím
zapomenuté opery, v nichž Aeneas zamotá hlavu ubohé Didoně, či
všechny nástropní malby v zámcích, které líčí jeho odjezd
z Kartága? Uvádíme to, s čím se naši čtenáři pravděpodobně
setkají v dějinách umění, ve velkých muzeích nebo na jevištích, a
necháme se vést výběrem, který pro nás již učinili jiní:
ponecháme stranou, co již nepovažuje Kindlerův Literární lexikon
za hodno zmínky, nebudeme vyhrabávat, co nepojal Heinz Wagner do
svého Průvodce operami. Zůstane dost významného a trvalého, např.
Gluckův Orfeus s nezapomenutelným nářkem: "Ach, já jsem ji
ztratil!" nebo Botticelliho Zrození Venuše v Uffizi u Florencie
nebo, abychom připomněli též jednoho velikána tohoto století,
Odyssea a Kalypso Maxe Beckmanna v hamburské Kunsthalle.
Podobná je většina údajů; jádro každého hesla této knihy tvoří
příběhy, které se nám o mytických postavách dochovaly. My jsme je
nejdříve převyprávěli - pokud to bylo možné - podle nejstarších
antických pramenů. Například s Prométheem se poprvé setkáváme
v díle Hesiodově, které vzniklo kolem roku 700 př. Kr. Poloboha
tedy představíme tak, jak ho viděl Hesiodos: zchytralého,
lstivého, ale nakonec přece neschopného čelit svému sokovi, otci
bohů Diovi. Pozdější změny a přídavky jsou zřetelně odděleny:
nechceme vytvářet jakési mytické ragú, nýbrž umožnit čtenáři
rychlý přístup k dobrému překladu, nebo dokonce k originálnímu
textu.
Kde se jedná o důležitý vývoj, zabýváme se jím blíže, např.
proměnou Pandory z nejštědřejší bohyně v první ženu a nakonec
v kořen všeho zla. Ovšem tohle je spíše výjimka, neboť chceme
představovat postavy mýtů, nikoliv konkurovat standardním
mytologickým dílům. Proto také nehovoříme o všech lomech a
odrazech nějakého mýtu, k nimž dospěla neobyčejně tvůrčí fantazie
Řeků v průběhu staletí. Tak jako později operetní libretisté
zacházeli již i attičtí tragikové s přejatými látkami mnohdy
značně volně - avšak když jsou stopy jejich kreativity
zachytitelné jen v nemnoha fragmentech jinak ztracených děl, pak
od nich upouštíme kvůli jasným konturám, které by mohly být
příliš mnoha variantami rozmazány.
Nehledáme jako historikové pravdu - každý mýtus je stejným
způsobem "pravdivý" i "nepravdivý"; záleží jen na postoji
pozorovatele. Hesiodos asi ještě věřil v bohy, o nichž psal;
dobře o dvě století později mu už filosof Xenofanes rozhořčeně
vyčítá:
"Všechno Homér a Hesiod navěšeli bohům,
co u lidí zasluhuje kárání a je hanbou:
krádeže, nevěru a vzájemné podvádění."
Ale ani tato kritika, ani kritika temného Herakleita, který by
Homéra nejraději sešlehal metlou, ani Platonovo rozhodné
odmítnutí mýtu neumlčelo jejich vypravěče. Jen postoj posluchačů
se patrně změnil; původně znamenal mythos "řeč" nebo "zprávu";
později dominoval aspekt něčeho vybájeného, s čímž si lze i
pohrávat. Vzhledem k tomu dáváme přednost starší verzi, a pokud
tuto možnost volby nemáme, volíme pojetí, jehož účinky byly
nejsilnější.
Tyto účinky byly zcela podstatně ovlivněny kvalitou básníků a
dramatiků, kteří zpracovávali určitou látku. Alexandr Veliký
právem záviděl Achilleovi to, že našel herolda svých činů
v Homérovi. Jde tudíž především o díla zásadního významu, z nichž
referujeme: z Iliady a Odysseie, z obou nejstarších epických
evropských básní připisovaných Homérovi, z Hesiodova trochu
mladšího Zrození bohů a z jeho Prací a dní, z tragédií
Aischylových, Sofoklových a Euripidových, z helénistického eposu
o Argonautech od Apollonia z Rhodu a z obrovského, pozdně
antického díla Nonnova, Dionysiaka. Vedle těchto řeckých výtvorů
kráčí Aeneis od Vergilia jako římská národní báseň, mytologické
divadlo světa Římana Ovidia, který ve svých Proměnách a Kalendáři
umělecky spojil dohromady na tři sta jednotlivých pověstí. Pro
rané římské dějiny, pokud se ztrácejí v mytické temnotě, je
důležitým pramenem historické dílo Liviovo. Mnohé se muselo
vybrat ze souborných děl, protože velká část antické literatury
se v průběhu doby ztratila. Zde stojí na prvním místě
Bibliothéka, příručka mytologie, sepsaná asi v 1. st. po Kr.,
která se nám dochovala ve zmrzačené podobě pod jménem
alexandrijského učence Apollodora. Bohatost jejího materiálu je
enormní, především ve srovnání s trochu mladšími Fabulemi Římana
Hygina.
Zřejmě již v antice bylo nemožné uchovat si přehled o množství
mytických postav. Tak začali v 5. st. př. Kr. tzv. "mytografové"
sbírat, třídit a zhušťovat rozptýlené pověsti. Bibliothéka je
místy suchopárný, často ale také vskutku obratně napsaný průvodce
po příbězích o původu bohů v "předhomérovském" světě, k němuž
patří temné a příšerné pověsti o Oidipovi a kletbě Atreovců až po
trojskou válku a bloudění Odysseovo.
Jestliže přiřazujeme látku k abecedně seřazeným osobám, je třeba
zamezit nebezpečí opakování: Iason a Medeia patří k sobě;
jestliže je rozdělíme, pak bychom museli pod heslem "Iason" a
"Medeia" vypravovat tentýž příběh. Proto se má systém odkazů
postarat o to, aby se obě hesla, vztažená k sobě, také navzájem
doplňovala.
Pod heslem "Iason" jsme shrnuli část příběhu Argonautů, kterou
svým jednáním určuje Iason. Medeina msta na nevěrném je jen
krátce naznačena. Podrobněji ji však přináší heslo "Medeia". Aby
čtenář mohl rozlišovat, kde je možno a nutno pokračovat ve čtení,
zavedli jsme dvojí odkazovací znaménka:
* (např. Zeus*, Achilleus*) znamená, že eventuálně potřebnou
informaci o jmenovaném bohovi nebo hrdinovi je možno nalézt pod
jeho jménem.
** (např. Medeia**) vyjadřuje, že takto zdůrazněné heslo přináší
důležité, doplňující informace k danému tématu.
A
Abas
Král Argu na Peloponnésu, otec Akrisia*, pradědeček Persea*.
Acca Larentia
Larentií nazývá Ovidius (Kalendář III 55 a násl.) ženu pastýře
Faustula*, která prý přijala malého Romula*. Totéž sděluje Livius
(Od založení města I 4, 7), který kromě toho píše, že Acca
Larentia byla prostitutka (lupa) a také tak byla nazývána.
Romulus byl údajně kojen vlčicí, což se vysvětluje tím, že lupa
znamená vlastně "vlčice". U Gellia (Noctes Atticae VII 7, 5) je
Acca buď úspěšnou prostitutkou, která své nezměrné bohatství
odkázala Romulovi, respektive římskému lidu, a za to byla
každoročně oslavována obětní slavností, nebo Romulova chůva,
která si ho po smrti jednoho ze svých dvanácti synů vzala k sobě.
Macrobius, pilný sběratel 5. st. po Kr., k tomu připojuje několik
skurilních detailů: Když se jednou strážce Herculova* chrámu
nudil, vyzval svého boha ke hře v kostky o večeři a o děvče,
házel za sebe i za něj a prohrál. Nato opatřil jídlo a zavřel
ztepilou prostitutku Accu do chrámu. Ale bohovi se zalíbilo
obojí, večeře i prostitutka, a dívce se odměnil tím, že jí
umožnil najít bohatého muže, provdat se za něho a podědit po něm
(Macrobius, Saturnalia I 10, 12-14). Ve skutečnosti se u Accy
Larentie jednalo asi o starou bohyni, jejíž původní obraz byl
zdeformovám racionalistickými změnami smyslu a sekundárními
dodatky k nepoznání.
Acis
> Akis
Admetos
Král z Fer v Thesálii, kterému musel Apollon* na Diův* příkaz po
dobu jednoho roku sloužit jako pastýř, protože v hněvu nad
ztrátou svého syna Asklepia** zabil Kyklopy* (Vergilius, Zpěvy
rolnické III 2). S pomocí Apollona získal Admetos krásnou
Alkestidu**: podařilo se mu, jak to požadoval její otec Pelias*,
zapřáhnout do vozu zároveň lva a kance (Pausanias, Cesta po Řecku
III 18, 16). Admetos se prý také zúčastnil lovu na kalydonského
kance* a výpravy Argonautů*.
Adonis
Syn kyperského krále Kinyra a jeho dcery Myrrhy*, které se s
pomocí její chůvy podařilo sdílet po několik nocí lože s otcem,
aniž by byla poznána. Ten, když konečně odhalil zločin,
pronásledoval svou dceru taseným mečem, ale unikla mu do Arábie,
kde ji bohové na její úpěnlivou prosbu proměnili v myrhový strom.
Již jako strom porodila Adonise a o překrásné dítě pečovaly
Nymfy* (Ovidius, Proměny X 298-518). Apollodoros, který matku
Adonise nazývá Smyrnou*, dále vypráví, že sama Afrodite* byla
krásou malého tak okouzlena, že ho skryla do bedny a svěřila
Persefoně*. Když ta ho déle nechtěla skrývat, obrátila se
Afrodite o pomoc k Diovi*; ten rozhodl, že Adonis má třetinu roku
trávit u Persefony, další třetinu u Afrodity a poslední třetinu
podle vlastního uvážení. Ale i tuto dobu věnoval mladý muž bohyni
lásky, dokud ho na lovu nezabil divoký kanec (Apollodoros,
Bibliothéka III 183-185). Z krve milovaného nechala Afrodite
vyrůst květinu, z níž se však mohla těšit jen krátce: sasanku,
anemónu (Ovidius, Proměny X 739). Původně byl Adonis semitským
bohem vegetace (adon: pán), jako Attis* milencem Velké matky
bohů. Jeho smrt a návrat z podsvětí symbolizují zrození a zánik
v přírodě, stejně jako Adonisovy zahrádky, misky s rychle
rostoucími a vadnoucími květinami, které ještě v helénistické
době byly ženami vysazovány při Adonisových oslavách. Nářek nad
mladým bohem - o ton Adonin - doznívá v adonském verši, čtvrtém
verši sapfické strofy. Návštěvnice Adonisových oslav líčí
realisticky a humorně Theokritos kolem roku 275 př. Kr. v mimu
Adoniazusai. Ve stylu Tassa a Ariosta rozšířil Gianbattista
Marino ve své básnické skladbě L'Adone (1623) pověst o Adonisovi
veselými, ironickými a učenými vložkami na 20 zpěvů. Také William
Shakespeare se pokoušel v malém eposu Venuše a Adonis (1593)
rétorickou nádherou, detailním líčením přírody a početnými
dialogy překonat Ovidia. Venuše a Adonis byli oblíbeným tématem
renesančního a barokního malířství, velice půvabně ho zpracoval
zvláště dolnorýnský malíř Hendrick Goltzius (Venuše a Adonis,
1614, Mnichov, Alte Pinakothek); zmínky zaslouží také jeho Smrt
Adonise (1603, Amsterodam, Rijksmuseum). Mramorového Umírajícího
Adonise se směšně malým kancem najdeme v Bargellu u Florencie.
Plastika byla dříve připisována Michelangelovi, ve skutečnosti
však pochází od Vicenza d' Rossi. Od Augusta Rodina je rovněž
jeden Umírající Adonis (1893, Paris, Musée Rodin).
Adrastos
Syn argejského krále Talaa, u něhož našel útočiště z Théb vyhnaný
syn Oidipův* Polyneikes*, stejně jako Tydeus*. Ti dva se dostali
před jeho palácem do sporu, a když Adrastos spor urovnal, uviděl
na štítě jednoho z uprchlíků obraz kance a na štítě druhého lva.
Tu si vzpomněl na výrok věštce, že spojí své dcery s kancem a
lvem, a přijal oba za své zetě. Polyneikovi dal za manželku svou
dceru Argeiu a slíbil, že mu pomůže dobýt otcovské město. Marně
ho věštec Amfiaraos* od toho zrazoval, marně byla varovným
znamením smrt malého Ofelta* uštknutého hadem při tažení do Théb.
Vskutku, šest ze Sedmi*, kteří táhli proti Thébám, zastihla smrt.
Pouze Adrastos se na svém rychlém koni Areiontovi mohl zachránit
útěkem do Athén a vyprosit si pomoc. Protože nový thébský král
Kreon (1)* nechal ležet mrtvoly útočníků nepochovány, ujal se
Adrasta Theseus*, dobyl Théby a postaral se pohřbení padlých
(Apollodoros, Bibliothéka III 58-80).
Aedon
> Prokne
Aello
Jedna z Harpyjí*, která ve Vergiliově Aeneidě děsí Trojany
proroctvím, že naleznou klid až tehdy, když z nouze sní své
stoly. Když pak Trojané v Itálii kladou svá jídla na chlebové
placky a spolu s nimi je jedí, pozná Askanios*-Iulus, že se
věštba vyplnila (Vergilius, Aeneis VII 107-129).
Aerope
Dcera krétského krále Katrea*. Když mu bylo předpovězeno, že
jedno z jeho dětí ho zabije, dal Aeropu a její sestru Naupliovi*,
který je měl v cizině prodat jako otrokyně. Soucitný muž přivezl
dívky do Argu, kde se Aerope provdala. Jejími syny byli
Agamemnon* a Menelaos* (Apollodoros, Bibliothéka III 15). Tím, že
Aerope svého muže Atrea** podvedla a cizoložila s jeho bratrem
Thyestem*, vyvolala řetěz hrůzostrašných činů, tzv. atreovskou
hrůzu. Ona sama byla Atreem svržena do moře (Euripides, Elektra
699-746; Orestes 995-1018; Apollodoros, Bibliothéka, V 10-11).
Afareus
Otec Idy* a Lynkea*, "Afareovců".
Afrodite
Bohyně lásky; u Homéra dcera Dia* a Diony (Ilias III 374, V 370 a
násl.), podle Hesioda však "Zrozená z pěny", protože pocházela
z pěny, která se vytvořila kolem genitálií, které svému otci
Uranovi odřízl srpem a hodil do moře Kronos* (Zrození bohů
188-200). Starobyle a děsivě působící vyprávění Hesiodovo děkuje
za svůj vznik pokusu etymologicky zdůvodnit neřecké jméno: jeho
první části rozuměli jako aphros, pěna. Takový "lidově
etymologický" výklad je hojný; jako příklad budiž jmenován
Prometheus*. Že se u Afrodity jedná o jednu z velkých bohyní
mateřství a plodnosti předoasijského prostoru, o "vládkyni
zvířat", dokazuje opravdu zřetelně 5. homérský hymnus, v němž je
široce popisováno její spojení s Anchisem*. Podle něho "probouzí
ve zvířatech touhu, takže se hned párují v stinném prostoru
dvora" (Homérský hymnus V 73 a násl.). Líčí i její spojení s
Adonidem**. Římané přenesli mýty o Afroditě na Venuši*.
V Odysseii (VIII 267-366) podává pěvec na dvoře fajáckého krále
zprávu o tom, že Afrodite svého nemilovaného manžela, kulhajícího
boha kovářství Hefaista*, podváděla s Areem*. Hefaistos je
přistihl in flagranti a polapil je do zlaté sítě. Přivolaní
bohové se dali do "homérského" smíchu, ale mnozí z nich by sami
rádi leželi tak těsně u krásné bohyně, která i při Paridově soudu
uměla účinně využít svých půvabů.
Počet vysochaných a namalovaných Afrodit za dobrých 2500 let není
možno vypočítat; mezi zvláště proslulé patří Zrození Afrodity ze
střední části Trůnu Ludovisiů (kolem roku 460 př. Kr., Řím, Museo
Nazionale Romano/Museo delle Terme), Praxitelova Afrodite Knidská
(kolem roku 450 př. Kr., kopie ve Vatikánských muzeích, Řím),
Venuše Mélská (ostrov Melos, 2. st. př. Kr., Paříž, Louvre) a
trochu pozdější Venuše Landolina v muzeu v Syrakusách, která
patří k typu "kallipygos", Afrodit s dobře formovanou zadní částí
těla. Obraz s nepopsatelným kouzlem je Zrození Venuše od Sandra
Botticelliho (kolem roku 1480, Florencie, Uffizi): bohové větru
doprovázejí nahou bohyni, zmítající se na vlnách ve velké
lastuře, k pevnině, kde bude oděna do krásného šatu. Ve
skvostných šatech vidíme bohyni na dalších dvou Botticelliho
obrazech, na alegorickém obraze Jaro (kolem roku 1478, Florencie,
Uffizi) a na desce Venuše a Mars (kolem roku 1483, Londýn,
National Gallery), zatímco Paridův soud od Lukase Cranacha st.,
namalovaný roku 1530, (Staatliche Kunsthalle, Karlsruhe) ji
ukazuje opět nahou a diváka nutí k úsměvu: zcela komicky
koketují tři bohyně s princem v těžké zbroji, jedna z nich stojí
dokonce na jedné noze! Na stejnojmenném pozdním díle Augusta
Renoira (kolem roku 1914, Philadelphia, soukromý majetek) nás
okouzlí zářivé barvy a bujná zaoblení. Po velkých evropských
muzeích jsou roztroušeny zobrazení Venuše s jejím synem Amorem
z dílny Lukase Cranacha ml. (1515-1586); někdy drží ten malý
medovou plástev a včely napadají loupežníka. "Taková je láska",
oznamuje (např. v Germánském národním muzeu v Norimberku)
latinský nápis, "sladká a současně hořká." Mnohá "Odpočívající
Venuše" má představovat vysoce postavenou dámu jako např.
proslulá Venuše Urbinská (Tizian, kolem roku 1540, Florencie,
Uffizi), mnohá byla malována pro objednavatele, který si chtěl
pověsit něco erotického do své soukromé komnaty, např. Tizianova
Venuše s varhaníkem (kolem roku 1550, Gemäldegalerie
Berlín-Dahlem). V tomto případě má varhaník rysy španělského
krále Filipa II. Pauline Borghese se nechala roku 1807 vysochat
do mramoru v podobě Venuše sochařem Antoniem Canovou (Galleria
Borghese, Řím). Aféru s bohem války obměnil originálním způsobem
Jacopo Robusti Tintoretto (1518-1594) na obraze Vulkán překvapuje
Venuši a Marta (Alte Pinakothek, Mnichov): zde není žádná zlatá
síť, a tak se mohl Ares/Mars při neočekávaném návratu parohatého
manžela ještě ukrýt pod stůl. Ale to mu nic nepomůže, neboť je
zde malý psík, který na něho štěká.
Jako kuriozita budiž poznamenáno, že norimberský ševcovský poeta
Hans Sachs roku 1568 zveršoval a uvedl na scénu masopustní frašku
Zajetí bohyně Venuše s bohem Martem.
Agamemnon
Syn Atrea* a Aeropy*, bratr Menelaa*, manžel Klytaimestry*, otec
Oresta*, Elektry*, Ifigenie* a Chrysothemidy*. Když byl Atreus
Aigisthem* zavražděn a pánem Mykén se stal Thyestes**, zachránila
malého Agamemnona a jeho bratra chůva. Později oběma pomohl
k svržení Thyesta Tyndareos*, který dal také Agamemnonovi za ženu
svou dceru Klytaimestru. Jejího prvního muže, syna Thyesta, a
její novorozeně zabil. Menelaos se oženil s druhou dcerou
Tyndarea, Helenou*, a nastoupil po svém tchánovi na spartský trůn
(Apollodoros, Bibliothéka V 15-15). Když trojský princ Paris*
unesl Helenu*, prosil Menelaos svého bratra o pomoc a ten
shromáždil brannou moc skoro z celého Řecka. S tou se chtěl
přeplavit u Aulidy do Malé Asie, avšak zabránilo mu v tom
naprosté bezvětří. Věštec Kalchas* prohlásil, že bohyně Artemis*
musí být usmířena obětí, a požadoval obětovat Agamemnonovu dceru
Ifigenii. Lstí byla nic netušící dívka i s matkou vlákána do
vojenského tábora: údajně se měla zasnoubit s Achilleem*. Zavčas
ale prozradil starý sluha královně, co Agamemnon skutečně
plánuje. Achilleus chtěl Ifigenii zachránit, avšak ta byla
nakonec ochotna po těžkém vnitřním boji za Řeky zemřít. Artemis
ji ale při obětních obřadech unesla a místo ní položila na oltář
laň (Euripides, Ifigenie v Aulidě). A tak se přeplavilo řecké
loďstvo za příznivého větru do Troje, která kladla rozhořčený
odpor. V desátém roce války popudil Agamemnon proti sobě
Achillea**. Když vystavil své vojsko zkoušce, poznal, jak jsou
všichni válkou unaveni, a v následujících bojích se musel
vyrovnávat s těžkými protiúdery, dokud se opět s Achileem
nesmířil (Ilias I-XXIV). Po dobytí Troje se Agamemnon vrátil se
svou kořistí, věštkyní Kassandrou*, nazpět do Mykén a tam byl
Aigistem* ve spolku s Klytaimestrou, respektive jí samou, při
koupeli zavražděn (Odysseia III 234-275; Aischylos, Agamemnon;
Seneca, Agamemnon). Malého Oresta, který později otce pomstil,
zachránila Elektra*.
Příběhy kolem Agamemnona byly vždy znovu vyprávěny generacemi
básníků, kteří je přitom v jednotlivostech podstatně měnily.
Zatímco v Iliadě je mykénský panovník, nehledě k chybám, které
činí z hrdosti a tvrdohlavosti, charakterizován vcelku pozitivně
jako "pastýř národů", jako "božský" a "Diem milovaný", je u
Aischyla pod kletbou, která leží na Atreově domu; Euripides z něj
naproti tomu dělá neduživého váhavce. Jevištně působivá látka
podněcovala až do nejnovější doby četné dramatiky, mezi nimi i
Gerharta Hauptmanna, jehož atreovská tetralogie se nemusí před
antickými vzory stydět. Skládá se z částí Ifigenie v Aulidě
(1943), Agamemnonova smrt (1947), Elektra (1947) a Ifigenie
v Delfách (1941), z nichž první tři se opírají o Euripida,
Aischyla a Sofokla (Elektra). Zdůraznění silných emocí a děsivých
prvků je do jisté míry přibližují k Senecovi. Jako trilogie je
koncipováno dílo Mourning becomes Electra (1931, Smutek sluší
Elektře) od Eugena O'Neilla, který tragické dění přenáší do
Ameriky 19. století a zdůvodňuje je psychikou jednajících postav.
Agamemnon se promění v Ezru Mannona, úspěšného generála,
z Klytaimestry se stává jeho žena Christina, která podvádí svého
muže s kapitánem Brantem a nakonec ho otráví. Na operní scéně se
prosadil Willibald Gluck Ifigenií v Aulidě (1774), jejíž
francouzský libretista se držel spíše Euripida než náhražkové
Ifigenie z chudokrevné tragédie Ifigenie od Jeana Racina (1674).
Agaue
Dcera Kadma*, matka a vražedkyně Penthea**.
Agenor
Král Tyru, otec Europy*, kterou unesl Zeus*. Aby ji vypátral,
vyslal Agenor do světa své tři syny, Kadma*, Kilika a Foinika, a
přikázal jim, aby se bez sestry nevraceli. Protože ji však nebylo
možno najít, usadil se Kilix v Kilikii, Foinix ve Foinikii a
Kadmos založil Théby (Apollodoros, Bibliothéka, III 1-4).
Aglauros, Agraulos
Dcera Kekropa*, sestra Hersy* a Pandrosy*, s nimiž společně měla
střežit košíček od Athény*. Proti výslovnému zákazu bohyně se
Aglauros podívá dovnitř a spatří malého Erichthonia** (Ovidius,
Proměny II 553-561). Pro svou zvědavost a pro projevenou chtivost
vůči Merkurovi*, zamilovanému do Hersy, je Aglauros těžce
potrestána: ohavná bohyně závisti jí vdechne jed žárlivosti,
který ji rozežírá, dokud ji Merkur nepromění v kámen s ošklivými
skvrnami (Ovidius, Proměny II 807-832). V Ovidiově působivě
líčeném příběhu proměny získává bájná postava, ve starší tradici
marginální, a proto asi rozporně charakterizovaná, jasné kontury.
U Herodota (VIII 53) je řeč o svatostánku Kekropovy dcery
Aglauros na svahu Akropolis; Demosthenes (XIX 303) míní, že se
obětovala pro svou vlast; v Euripidově Ionovi (21 a násl., 270 a
násl.) se naproti tomu říká, že ji Athéna postihla šílenstvím a
že se společně se svými sestrami zřítila z Akropole.
Achaemenides
Druh Odyssea*, který při jeho útěku před Polyfemem* zůstal na
Sicílii a byl později zachráněn Aeneem (Vergilius, Aeneis III
558-668; Ovidius, Proměny XIV 160-222). Protože se v Odysseii
nikde o Achaemenidovi nemluví, dá se předpokládat, že si
Vergilius tuto postavu vymyslel.
Acheloos
Bůh stejnojmenné řeky ve středním Řecku, syn Okeana* a Tethye*,
milenec Perimely*, otec Sirén*. Když se Acheloos ucházel
o krásnou Deianeiru*, podlehl v zápase svému spoluuchazeči
Heraklovi*, i když se přitom proměnil v hada a divokého býka.
Jeho hlavu vtiskl Herakles tak mohutně do písku, že mu ulomil
jeden roh. "Nymfy ho naplnily plody a vonnými květy a obětovaly
ho bohům. Bohatství rohu má nyní Dobrá bohyně hojnosti."
(Ovidius, Proměny IX 1-88; k "rohu hojnosti" Amaltheia) Vousatá a
rohatá hlava Acheloa byla oblíbeným motivem v řeckém a etruském
umění; souboj s Heraklem namaloval mj. Guido Reni (kolem roku
1630, Paříž, Louvre); hodokvas pro Thesea* a jeho průvodce, při
němž nechává Ovidius boha samého vypravovat, jak byl poražen,
namaloval Peter Paul Rubens (kolem roku 1625, New York,
Metropolitan Museum of Art).
Acheron
Jedna ze čtyř podsvětních řek, přes jejíž bahnitý proud převážel
Charon* duše zemřelých na druhý břeh, pokud byli pochováni podle
zvyklostí. V opačném případě bloudily bědujíce po břehu. Zdá se,
že jejich nářky zaznívají ze samotného názvu řeky, kterou jako
živí přepluli jen Herakles* a Orfeus*.
Boha řeky označuje Ovidius za otce Askalafa*.
Achilleus
Syn Pelea* a mořské bohyně Thetidy*, největší hrdina Řeků v boji
o Troju.
Achilleovo mládí: Thetis chtěla učinit svého syna nesmrtelným, a
tak ho v noci vložila do ohně a ve dne namastila potravou bohů,
ambrozií. Když ji Peleus vyslídil a uviděl malého zmítat se
v plamenech, hlasitě vykřikl a zmařil tak plán matky, která se
zklamaná vrátila do moře. Peleus předal dítě Kentaurovi*
Chironovi*, který ho živil lvími játry a medvědím morkem a dal mu
jméno Achilleus. Původně se chlapec jmenoval Ligyron. Když mu
bylo devět let, oznámil věštec Kalchas*, že bez Achilleovy pomoci
nemůže být dobyta Troja. Ale Thetis, která věděla, že Achilleus
tuto válku nepřežije, ho přenesla v dívčích šatech na ostrov
Skyros a ukryla ho mezi dcerami krále Lykomeda*. Do jedné z nich,
Deidameie*, se zamiloval a ona mu porodila Pyrrha, který se
později nazýval Neoptolemos*. Odysseus*, jemuž byl úkryt mladého
hrdiny prozrazen, ho odhalil tak, že dívkám předložil své dary -
krásné šaty a šperky, ale také výstroj a zbraně - a nečekaně
nechal zatroubit na válečné trubky, načež Achilleus ihned sáhl po
zbraních (Apollodoros, Bibliothéka III 171-174, podle starších,
nám nedochovaných pramenů). Že Thetis ponořila svého syna do
Styxu* držíc ho za patu, aby ho učinila nezranitelným před úderem
a bodnutím, a že při tom právě tato pata zůstala zranitelná,
čteme teprve v Achilleidě Papinia Statia (I 269). O vojenském
tažení proti Skyru a proti městu krále Telefa*, Theuthranii,
kterou Řekové omylem považovali za Troju, a také o zájmu Achillea
o krásnou Helenu* se vyprávělo ve starších, dnes již ztracených
eposech. Ilias o tom ale nic neví, ani o dívčím převlečení; podle
jejího podání se Odysseus * a Nestor* zastavili pro hrdinu u jeho
otce, který mu radil, "aby byl vždycky nejlepší a nade všechny
vynikal" (Ilias XI 784). Později se Achilleus dozvěděl od své
matky, že svou účastí ve válce se rozhodl pro velkou slávu na
úkor dlouhého života.
Čtyřicet dní před Trojou: V prvním verši Iliady je uvedeno jako
její téma hněv Achilleův. Toho rozhněvá chování vrchního velitele
Agamemnona*, který se nejprve vzpírá vrátit krásnou zajatkyni
Chryseovnu* jejímu otci. Nato se on, kněz Apollonův*, obrátí s
žádostí o pomoc na svého boha, a ten potrestá Řeky morem. Nyní
musí Agamemnon ustoupit, ale snaží se vynahradit si škodu tím, že
unese Achilleovu dívku Briseovnu*. Hrdina se s nevolí podřídí,
ale odpírá další účast v boji. Jeho matka Thetis však prosí Dia*,
aby nechával Trojany tak dlouho vyhrávat, dokud nebude odčiněno
bezpráví, které utrpěl její syn. Řekové se vskutku dostanou do
velké tísně, a hledajíce pomoc, obrátí se na Achillea, který se
však umoudří teprve tehdy, když Hektor začne zapalovat řecké
lodě. Achilleus dá svému příteli Patroklovi* vlastní výstroj a
umožní mu zúčastnit se boje pod svým jménem. Nejdříve před ním
Trojané v panice prchají, pak se ale proti němu postaví Hektor,
zabije ho a uloupí mu výzbroj. Achilleus se nato smíří s
Agamemnonem, který mu vrátí Briseovnu, a jakmile mu dá jeho
božská matka u Hefaista* ukout nové zbraně, vrhne se s nesmírnou
zuřivostí do zápasu. Pobije tolik Trojanů, že jejich mrtvoly
zahradí řeku Skamandros*. Její bůh se v rozhořčení pokouší
zuřivce utopit, ale Hefaistos mu v tom zabrání. Ani Hektor není s
to odolat Achilleovi: třikrát se jím dá hnát kolem trojských
hradeb, až mu Athéna* v podobě jeho bratra Deifoba* dodá odvahu -
k vlastní záhubě! Achilleus zabije Hektora, který ještě než
zemře, mu prorokuje jeho vlastní konec, a odvléká mrtvolu na
voze, aby ji předhodil jako žrádlo psům. Ale když Priamos*,
Hektorův otec, přijde s božskou pomocí k němu do tábora, dá se
přemluvit a mrtvého vydá. Tím končí Ilias, jejíž děj se omezil na
čtyřicet dní desátého roku války (Ilias I-XXIV).
Achilleova smrt: Hektorovou smrtí není zánik Troje zdaleka
zpečetěn. Město ještě nalezne spojence - ale jak královna
Amazonek Penthesileia*, tak Etiopan Memnon* Achilleovi podlehnou,
dříve než jej samého zasáhne šíp Paridův* řízený Apollonem*
(Apollodoros, Bibliothéka VIII 1-2). V podsvětí smí velký hrdina
vládnout jako král nad mrtvými, avšak raději by byl čeledínem u
hladového sedláka, ale zato živý (Odysseia XI 489-491). Po dobytí
Troje se ukáže jeho stín nad jeho hrobem a požaduje obětování
Polyxeny*, nejmladší Priamovy dcery (Euripides, Hekabe; Ovidius,
Proměny XIII 441-532). Zatímco Ovidius zdůrazňuje nesmiřitelnou
touhu mrtvého po pomstě, je podle jiných převezen na Ostrovy
blažených, kde se spojí s Polyxenou, Helenou, nebo dokonce
Medeou*.
Další život: Líčit Achilleovy činy v konkurenci s nesrovnatelnou
Iliadou se odvážilo jen několik velkých básníků. Je pozoruhodné,
že Achilleis Římana Statia (kolem roku 95 př. Kr.) zůstala
nedokončena právě tak jako stejnojmenný epos Goethův (1799) a
ukazuje hrdinu v zajetí bezprostředně se blížícího konce. Láska
k Polyxeně mu umožňuje zapomenout na osud, který ho zastihne při
svatbě(!). Kleistovo veršované drama Penthesilea (1808) se svými
vyhrocenými protiklady mezi něžností a divokými výbuchy, v němž
nenávistná láska Amazonky přináší Achilleovi i jí smrt, bylo
Goethem prudce odmítnuto a na jevištích se objevuje jen zřídka.
Menší duchové naprosto ztroskotali na přemocném hrdinovi, např.
Thomas Corneille, bratr proslulého Pierra, se svým dramatem
Achilleus (1673). Opera a opereta se věnovaly zvláště událostem
na Skyru, např. Deidamia Georga Friedricha Händela (1739). Také
v malířství docházely zvláštní obliby scény z Achilleova dětství
a mládí, zvláště Chironova výchova (známá už z nástěnné malby
z Pompejí) a pobyt mezi dcerkami Lykomedovými (např. od Petra
Paula Rubense, kolem roku 1620, Prado, Madrid). Proslulá je
vázová malba Exekiova Achilleus s Aiantem při hře v kostky (kolem
roku 530 př. Kr., Řím, Vatikánské sbírky) a metopa ze Selinuntu
Achilleus zabíjí Penthesileiu (5. st. př. Kr., Palermo, Museo
Nazionale). Stejná scéna se nachází na jedné attické číšce
z Vulci (kolem roku 460 př. Kr., Mnichov, Antikensammlungen):
královna Amazonek klesla před Achilleem a vzhlíží k němu plná
důvěry a lásky; on jí ale vráží do hrudi meč.
Aiakos
Syn Dia* a Aiginy*, otec Pelea*, Telamona*, s mořskou bohyní
Psamathou* měl ještě syna Foka*. Aiakos byl nejzbožnějším mužem
své doby; proto mohl osvobodil Řecko od výroku orákula
o neplodnosti, kterou zavinil zločin Pelopův; po své smrti se
stal jedním ze tří soudců v podsvětí (Apollodoros, Bibliothéka
III 155-160). V tom, že Aiakovi poddaní byli stvořeni z mravenců,
se zmiňuje Apollodoros; Ovidius to uvádí do souvislosti se široce
popisovanou epidemií moru na Aigině (Proměny VI 517-657). Po
smrti skoro všech obyvatel prosil Aiakos úpěnlivě Jupitera*, aby
mu vrátil tolik občanů, kolik mravenců leze po jeho svatém dubu.
Prosba byla splněna, a protože noví Aigiňané byli původně
mravenci, myrmekes, nazývali se od nynějška Myrmidony.
Aias
Lat.: Aiax; 1. Syn Telamona*, bratr Teukra*, zvaný Telamoňan nebo
"velký" Aias; po Achilleovi* nejstatečnější Řek před Trojou,
který se měřil v souboji s Hektorem* a zranil ho, dále odrazil
útok Trojanů na lodní tábor a také pomáhal zachránit mrtvolu
Patroklovu* (Ilias, především II, VII, XVII). Po Achilleově smrti
požaduje Aias jeho zbraně, ale rozhodčí soud je přiřkne
Odysseovi*. V záchvatu zuřivosti chce poražený zabít vůdce Řeků;
Athéna* jej však oslepí, takže rozseká stádo ovcí. Když opět
přijde k vědomí a vidí, co způsobil, pln studu nalehne na svůj
meč (Sofokles, Aias). Tuto scénu zobrazil velký attický malíř váz
Exekias na černofigurové amfoře (kolem roku 540 př. Kr., Musée de
Beaux Arts et d' Archéologie, Boulogne-sur-Mer). O sporu kolem
Achilleových zbraní se široce pojednává v Ovidiových Proměnách
(XII 620 - XIII 398); aby zůstal v rámci příběhů s proměnami,
vysvětluje, že z krve mrtvého Aiase vyrašila nachová květina, na
jejíchž okvětních lístcích lze zřetelně číst AI AI.
2. Syn lokridského krále Oilea*, "malý" Aias, vůdce lokridského
oddílu před Trojou, dobrý bojovník kopím a běžec (Ilias,
především II, XIII, XXIII). Při dobývání Troje Aias rozhněval
Athénu*, protože znásilnil věštkyni Kassandru*, když objímala
její sochu (Apollodoros, Bibliothéka VIII 22). Proto ho chce
Athéna na cestě domů zničit, ale Poseidon* ho zachrání. Tu
vykřikne Aias z hrdosti a zaslepenosti, že nyní sám unikl
z propasti moře proti vůli bohů. Poseidon okamžitě rozdrtí skálu,
na které se provinilec zachránil, a Aias se utopí (Odysseia IV
499-511).
Aidoneus
Pán podsvětí, Hádes*.
Aietes
Král Kolchidy na východním pobřeží Černého moře, syn boha slunce
Helia* a Persidy, bratr Kirke* a Pasifae*, otec Medeie**.
Přátelsky přijme Frixa**, nechá střežit drakem zlaté rouno
berana, jím obětovaného, a klade Iasonovi**, který je chce
získat, obtížné úkoly (Apollodoros, Bibliothéka I 83; 127-129).
Aigeus
Syn Pandiona*, athénský král. Po dvou bezdětných manželstvích
obdržel záhadné orákulum, jehož smysl pochopil teprve Pittheus*,
král troizenský v Argu. Ten opil Aigea a sblížil ho se svou
dcerou Aithrou*, která s ním - nebo s Poseidonem*, který k ní
přišel téže noci - měla Thesea**. Když se Aigeus s Aithrou
loučil, prosil ji, aby v případě, že porodí syna, ho vychovala,
ale zamlčela mu jméno otce. Současně zanechal pod skaliskem své
boty a svůj meč a přikázal, aby za ním jeho syna poslali,
jestliže dokáže zvednout kámen a vzít na sebe poznávací znamení.
Nato se vrátil Aigeus do Athén a oslavoval Panathénaje, při nichž
dosáhl Androgeos*, Minoův* syn, skvělého vítězství. Nakonec ale
vzaly slavnosti smutný konec. Minos začal vést s Athénami válku,
bohové seslali mor a hladomor a Aigeos se musel podvolit
podmínkám krétského krále, který požadoval sedm mladých mužů a
sedm dívek jako potravu pro Minotaura* (Apollodoros, Bibliothéka
III 206-213). Ještě než Theseus** pomohl Athéňanům od této
pohromy, přišla k Aigeovi Medeia* a stala se jeho čtvrtou ženou.
Protože mu však ukládala o život, vyhnal ji Aigeus pryč. Později
si vzal život na základě nedorozumění, když se Theseus vracel
z Kréty (Apollodoros, tamtéž I 147; IV 12).
Aigina
Dcera říčního boha Asopa, znásilněna Diem* v podobě orla nebo
ohně a unesena na ostrov Oinone, který dostal později název
Aigina a byl ovládán jejím synem Aiakem* (Ovidius, Proměny VI
113; VI 472-473).
Aigistos
Syn Thyesta*, milenec Klytaimestry* a vrah Agamemnona*; po
sedmiletém panování nad Mykénami zavražděn Orestem* (Odysseia IV
518-538; III 193-199, 303-309). V Aischylově tragédii Agamemnon
ubije svého muže sama Klytaimestra; Aigistos ospravedlňuje tento
čin jako pomstu za Atreův* zločin (Agamemnon 1577-1611).
Aineias
Syn Anchisa* a Afrodity*, po Hektorovi* nejstatečnější obránce
Troje*, v souboji s Diomedem* zraněn vrženým kamenem, ale svou
božskou matkou a Apollonem* zachráněn a Artemidou* a Leto*
ošetřen (Ilias V 217-448). Když se postaví proti Achilleovi*,
Poseidon* ho unese, protože mu právě z jeho ruky hrozí smrt
(Ilias XX 79-340). Podle vůle osudu má "Aineias pevně vládnout
nad trojským lidem, a po něm i synové jeho synů, kteří se
v budoucnu zrodí " (Ilias XX 307 a násl.) Že Aineiův rod
rozkvete, slibuje také Afrodite v homérském hymnu (V 196 a
násl.), v němž je podrobně líčeno její setkání s Anchisem; že ale
Aineias musí pro zbytek svého národa hledat novou vlast, o tom
není nikde v Iliadě řeč. Ale zdá se, že již koncem 6. století př.
Kr. je mu připisováno založení měst v západním Středomoří. Proč
jej přijali Římané za svého prapředka, je sporné. Snad zde hrála
roli již v Iliadě zdůrazňovaná zbožnost hrdiny, o jehož bludných
cestách píše nejprve Naevius ve svém díle Bellum Poenicum (kolem
roku 210 př. Kr.). O generaci později začal Ennius své Anály
pádem Troje a Vergilius vytvořil z mezitím bohatě rozvinuté látky
Aeneidu. V ní je Aeneovo loďstvo při odjezdu ze Sicílie zahnáno
bouří, kterou vyvolá Juno*, ke břehům Afriky, kde Trojany
přátelsky přijme královna Kartága, Dido*. Aeneas vypravuje
o dobytí svého domovského města pomocí trojského koně*, o svém
útěku se starým otcem na zádech a s chlapcem Askaniem* na ruce,
jakož i o dosavadních bludných cestách. Dido se do hrdiny
zamiluje, ten její lásku opětuje, ale na Jupiterův* příkaz musí
pokračovat ve své cestě do Itálie. Opuštěná Dido nevěrníka
prokleje a zabije se - nepřátelství Kartága a Říma tím má své
mytologické zdůvodnění. Při druhém pobytu na Sicílii uctí Aeneas
uspořádáním pohřebních her památku svého otce, kterého tam musel
pochovat před onou osudnou bouří. V jejich průběhu zapálí trojské
ženy, unavené dlouhým putováním, lodě; Jupiter ale uhasí oheň
průtrží mračen. Jakmile Aeneas dorazí do Itálie, nechá si věštit
kymskou Sibyllou*. Ta mu přikáže, aby ulomil jednu Proserpininu*
zlatou větévku, a když tuto úlohu splní, vede ho podsvětím do
Elysia. Tam mu jeho otec ukáže duše mužů, kteří se jednou stanou
vůdci Říma, mezi nimi i Caesara a Augusta, a slíbí Římanům
světovládu. Podmanění Řecka se jeví v této souvislosti jako
pozdní, ale spravedlivá msta za pád Troje. Navrátiv se k živým,
získá Aeneas přátelství krále Latia, Latina*, který Trojanům
přidělí půdu a na základě věštby dá vůdci cizinců za ženu svou
dceru Laviniu*, ačkoliv je už zasnoubena s rutulským knížetem
Turnem. V něm získá Aeneas nesmiřitelného odpůrce, kterého teprve
po mnoha krvavých bitvách přemůže v osobním souboji. Těžce raněný
Turnus prosí úpěnlivě o milost, ale Aeneas mu mečem probodne hruď
(Aeneis I-XII).
Proměna trojského Aineia na praotce Římanů Aenea je vzorovým
příkladem vědomé úpravy jádra pověsti v průběhu času se stále
zřetelněji vystupujícím politickým záměrem. Zpočátku asi Římanům
stačilo, že se postavili pomocí trojského praotce na stejný
stupeň s Řeky, kteří je považovali za barbary, a že u Aenea našli
takové vlastnosti, kterých si nade vše cenili, zbožnost a smysl
pro povinnost. Později nalezl své ospravedlnění v obratně
zmanipulovaném mýtu i římský imperialismus, a rodina Juliů kladla
velký důraz na to, aby odvodila své jméno od Aeneova syna,
Ascania*, který, pokud stála Troja-Ilion, byl nazýván Ilus,
později však Iulus (Vergilius, Aeneis I 267-268). Tímto způsobem
rod získal současně božskou pramáti ve Venuši-Afroditě, na což
byl Gaius Julius Caesar nemálo hrdý.
Předpoklad, že jádro pověsti o Aeneovi bylo Římanům
zprostředkováno Etrusky, podporují dvě hliněné figurky z Vejí,
z nichž jedna ukazuje válečníka se starým mužem na zádech (kolem
roku 450 př. Kr.; Řím, Museo Nazionale di Villa Giulia).
V novověku byla tato významná scéna sochaři i malíři neustále
zobrazována, např. Lorenzem Berninim (1613, Řím, Galleria
Borghese), jakož i jednotlivá dějství Didoniny tragédie, např.
Petrem Paulem Rubensem (Dido a Aeneas, kolem roku 1630;
Städelsches Kunstinstitut Frankfurt/M.). Freskový cyklus
k Aeneovi ze zámku Schleissheim u Mnichova je do té míry
pozoruhodný, že uvádí do vztahu osudy hrdiny s osudy stavebníka,
kurfiřta Maxe Emanuela. Básníci jen zřídka soutěžili s Aeneidou,
považovanou za nedosažitelnou; anonymně tradovaný
starofrancouzský Roman d'Énéas (kolem roku 1160) a o něj se
opírající Eneida Heinricha de Veldeke (kolem roku 1180) přenesly
děj do rytířského světa vrcholného středověku a měly silný vliv
na pozdější dvorský román. Jiní se s Vergiliem vypořádávali tím,
že ho travestovaly, např. Giambattista Lalli (L'Eneide
travestita, 1634), Paul Scarron (Le Virgile travesti, kolem roku
1650) nebo Aloys Blumauer (Dobrodružství zbožného hrdiny Aenea,
kolem roku 1785), který nechává Aenea založit nejen Řím, ale hned
i Vatikán, a své verše prošpikovává kousavými útoky proti
katolické církvi. Na operním jevišti se setkáváme s Didonou a
Aeneem ve stejnojmenné opeře Henry Purcella (1689) a v Trojanech
Luise Hectora Berlioze (1890), jejichž první část líčí dobytí
Troje.
Aiolos
1. Syn Hellena*, vnuk Deukaliona*, bratr Dora a Xutha, praotec
Aiolů, král thesalský; z jeho početných synů a dcer vynikají
Athamas*, Sisyfos* a Salmoneus* (Apollodoros, Bibliothéka I
4-50).
2. Syn Hippota, vládce větrů a král ostrova Aiolie, na němž vede
šťastný život se svou ženou, jakož i se šesti syny a šesti
dcerami spojenými ve vzájemných manželstvích. Když k němu dopluje
Odysseus*, přijme ho na jeden měsíc a při loučení mu dá kožený
vak, do něhož uzavře nepříznivé větry. Bezprostředně před
připlutím do Ithaky otevřou pytel Odysseovi druhové, protože se
domnívají, že je v něm zlato. Větry vyrazí ven a zaženou je
daleko přes moře zpět na Aiolii. Odysseus chce poprosit znovu
o pomoc, ale Aiolos ho odmítne jako člověka, kterého nenávidí
bohové (Odysseia X 1-76). Aiola ještě dnes připomínají Aiolské
ostrovy, ležící severovýchodně od Sicílie, větrem rozeznívaná
aiolská harfa a geologický odborný pojem "aiolský" pro krajiny,
které formoval vítr. Aiolská církevní tónina má naproti tomu své
jméno od řeckého kmenového svazu Aiolů, a tím pádem od Aiola (1).
Aisakos
Syn Priama* a dcery říčního boha Granika, Alexirhoe, zamilovaný
do nymfy Hesperie, která na útěku před ním je uštknuta zmijí a
zemře. Ze žalu nad tím vrhne se Aisakos do moře, kde je proměněn
v potápku (Ovidius, Proměny XI 751-XII 4).
Aison
Syn Krethea, zakladatele Iolku v Thesálii, oloupen o otcovský
trůn svým nevlastním bratrem Peliem*, který chce zničit také
Aisonova syna Iasona**, a proto ho vyšle, aby donesl zlaté rouno.
Plán se nezdaří a Iason nechá svého otce Medeou omladit
(Apollodoros, Bibliothéka I 106; Ovidius, Proměny VIII 162-293).
Aithra
Dcera krále Pitthea* z Troizu, s Aigem** měla syna Thesea**.
V Iliadě (III 1444) se Aithra nachází ve službách Heleny*, s níž
je nejdříve unesena Dioskury* z Athén do Sparty a pak se dostane
i do Troje (Apollodoros, Bibliothéka IV 23).
Aius Locutius
"Hovořící mluvčí", božský hlas, který marně varoval Římany před
postupujícími Galy (Cicero, De divinatione I 101; II 69. Čes.
překl.: Předtuchy a výstrahy - pozn. překl.).
Akarnan
Syn Alkmaiona* a Kallirhoe**, praotec Akarnánů ve středním Řecku.
Akastos
Syn Pelia*, král Iolku, po smrti svého otce vyhnán jeho
vražednicí Medeou* a Iasonem*. Zbaví viny Pelea*, který neúmyslně
zabil jednoho z účastníků lovu na kalydonského kance*, ale sám mu
brzy usiluje o život, když mladého hrdinu pomluví jeho vlastní
žena Astydameia, protože nereaguje na její tajné vyznání lásky.
Peleus je zachráněn, později na Iolkos zaútočí a Akastovi i
Astydameii se pomstí (Apollodoros, Bibliothéka III 163-173).
Akis
Syn Fauna* a jedné nymfy*, milenec mořské bohyně Galateie*,
o kterou usiluje obr Polyfemos*. Když obr překvapí krásku
v Akisově náručí, je zlostí zcela bez sebe a rozdrtí soka
skaliskem. Galateia ale promění krev řinoucí se zpod kamene
v řeku a Akise v její božstvo (Ovidius, Proměny, XIII 740-897).
Tato historka o milostném trojúhelníku, vypravovaná Ovidiem podle
helénistických pramenů (mj. podle Theokritova Kyklopa),
inspirovala četné malíře od 15. až do 19. století. Proslulá je
Raffaelova freska Triumf Galateie ve Villa Farnesine v Římě
(kolem roku 1510) a půvabně komponovaný obraz Acis a Galateia
Claude Lorraina (Drážďany, Galerie alter Meister). Fabula de
Polifemo y Galatea, vytvořená podle Ovidia roku 1612 španělským
lyrikem Luisem de Gongorou y Argote, silně působila na barokní
básnictví; Lully (1686), Händel (1720) a Haydn (1763) přenesli
tuto látku - vedle mnoha jiných - na operní scénu.
Akontios
Mladý muž z ostrova Keos, který se při slavnosti na počest
Artemidy* na Delu zamiluje do krásné Kydippy z Athén, a aby ji
získal, musí použít lsti. V chrámu bohyně hodí děvčeti jablko, do
jehož slupky vyryje slova : "Při Artemidě, vezmu si Akontia za
muže." Překvapená dívka přečte větu nahlas, a tím se slova
stávají přísahou, která ji zavazuje. Marně se ji otec pokouší
provdat za jiné muže: bohyně ji vždy nechá těžce onemocnět.
Nakonec poručí delfské orákulum otci, že ji má dát Akontiovi
(Kallimachos, Aitia III 1, 26 a násl.; Ovidius, Listy heroin 20 a
21).
Akrisios
Syn Abanta* a Aglaie, bratr Proita*. Akrisios a Protois byli
dvojčata, která se spolu prala již v matčině těle. Když vyrostli,
bojovali oba o trůn v Argu a vynalezli přitom kulaté štíty.
Akrisiovi se nakonec podařilo Proita vypudit; později se ale
Proitos zmocnil hradu Tirynthu, který mu Kyklopové* opevnili
nedobytnou zdí. Poté se bratři o vládu nad Argem rozdělili.
Proitovy dcery zešílely, protože odmítaly Dionýsův* kult,
bloudily po zemi a infikovaly svou zuřivostí i jiné ženy, až je
věštec Melampus* polapil, zbavil viny a uzdravil. Požadoval za
to, a nakonec také obdržel, pro sebe a svého bratra po třetině
království (Apollodoros, Bibliothéka II 24-29). Když se Akrisios,
který neměl žádného mužského dědice, obrátil na orákulum, bylo mu
zvěstováno, že ho zabije syn jeho dcery Danae*. Proto zavřel
dívku do kovové komnaty pod zemí a nechal ji střežit. Zeus* k ní
ale pronikl střechou v podobě zlatého deště a Danae mu poté
porodila Persea**. Protože Akrisios nechtěl historce s Diem a
zlatým deštěm věřit, nechal matku a dítě strčit do bedny a vhodit
do moře. Bedna doplula k ostrovu Serifos, kde se Danae i jejího
syna ujal Diktys* (Apollodoros, tamtéž II 33 a násl.).
Jako preludium k pověsti o Perseovi a jako jedno
z nejpozoruhodnějších milostných dobrodružství Diových byl příběh
o Danae často vypravován a také uváděn na jeviště, např.
v Aischylově téměř zcela ztracené satyrské hře Diktyulkoi a
Euripidově tragédii Danae, zachované rovněž ve fragmentech. Pro
operu Richarda Strausse Láska Danae (1952) vytvořil podle Huga
von Hofmannsthala duchaplně hravé libreto Josef Gregor, který
Danae učiní dcerou beznadějně zadluženého krále jménem Pollux.
Jen zázračná síla Mida* může jeho problémy vyřešit. Midas se
objeví přestrojený za posla, zatímco Jupiter v Midově podobě
usiluje o Danae. Pravý Midas mu ji nechce nechat a je začarován:
všechno, čeho se dotkne, se má proměnit ve zlato! Obejme Danae a
ona ztuhne, Jupiterem je ale opět probuzena k životu a smí si
zvolit, komu chce patřit. Rozhodne se pro domnělého Midova posla.
Brzy je Jupiter v úzkých, protože ho věřitelé krále považují za
Midu a chtějí, aby jim zaplatil dluhy. Zachrání se tím, že nechá
pršet zlato. Také malíře renesance a baroka vzrušoval zlatý déšť,
který se u Jan Gossaerta, zvaného Mabuse, řine ze stropu rotundy
do klína trochu tenkonohé Danae (1517, Mnichov, Alte Pinakothek).
Na Tizianovu Danae padají mince, z nichž některé se snaží
zachytit do své zástěry jakási stará žena, snad chůva (Paříž,
Louvre, kolem roku 1550). Rembrandt naproti tomu namaloval
okamžik před zázrakem, Danae v napjatém očekávání - jak přijde?
(Petrohrad, Ermitáž, kolem roku 1636.)
Aktaion
Syn Autonoe* a Aristaia, vnuk Kadma*, velký milovník lovu,
kterého "jeho nenasytní psi, které sám vychoval, v lese
roztrhali, protože se vychloubal, že je lepší lovec než
Artemis*". Tato slova vkládá Euripides ve svých Bakchantkách
(338-340) do úst starému Kadmovi, když nabádá Penthea* k boží
bázni. V Ovidiových Proměnách (III 138-252) je Aktaion proměněn
Artemidou-Dianou v jelena, protože ji neúmyslně překvapí při
koupeli. Prchajícího roztrhá jeho vlastní smečka.
Tato scéna je velmi působivě zobrazena na metopě chrámu E
v Selinuntu (kolem roku 460 př. Kr.; Palermo, Museo Nazionale):
Artemidou poštvaní psi se vrhají na Aktaiona a zatínají své zuby
do jeho těla. Domněnka, že útočí na jelena, je jen naznačena:
mladý muž má na ramenou jelení kůži. Od dob renesance se u umělců
těšila zvláštní oblibě Artemis, překvapená Aktaionem v lázni, tak
ji malovali např. Tizian (Madrid, Prado, kolem roku 1540) a
Rembrandt (Koupel Dianina, k tomu příběh o Aktaionovi a Kallisto;
kolem roku 1634; zámek Anholt, sbírka knížete Salm-Salma). Kolem
znovuzrozeného Aktaiona se točí fantasticky spředený román
Maškaráda géniů Rakušana Fritze von Herzmanovsky-Orlanda, který
vyšel ve zkráceném a přepracovaném znění roku 1958. Základní
myšlenka spletitého díla, že setkání s božstvím vede ke smrti, je
jistě imanentní i pověsti o Aktaionovi.
Alekto
Jedna z Erinyí*.
Alexandra
>Kassandra
Alexandros
Paridovo* přízvisko.
Alfeios
Bůh stejnojmenné řeky na Peloponnésu, který obtěžoval nymfu
Arethusu** svou láskou a donutil ji k útěku na Sicílii.
Alkaios
Syn Persea* a Andromedy*, který se oženil s dcerou Pelopa*, otec
Amfitryona*, a tím dědeček Herakla*, který se proto občas nazývá
"Alkaiovec".
Alkestis
Dcera Pelia*, žena Admeta**, která byla na rozdíl od jeho starých
rodičů ochotná zemřít místo něho. Když už se rozloučila se svým
manželem a synáčkem, když už naříkali nad mrtvou a hodlali ji
položit do hrobu, objeví se v domě smutku Herakles* a je
přátelsky přijat. Admetos mu ohleduplně zamlčí smrt své paní;
teprve od sluhy, kterého opilý host vyzve k společnému pití, se
dovídá pravdu a rozhodne se bohu smrti vyrvat jeho kořist.
Skutečně přinese Alkestidu nazpět, zahalenou, jako zdánlivou
cizinku, kterou svěří do péče Admetovi. Ten se velice zdráhá a
vykrucuje, až Herakles odstraní ženě závoj a manžele opět spojí
(Euripides, Alkestis).
Euripidovo drama není tragédií, ale ani satyrskou hrou, jakkoliv
zaujímá za třemi tragédiemi její místo ve sledu her. Umělecky
působivé mísení tragických a burleskních prvků vždy podněcovalo
k dalšímu ztvárnění, např. Pierra Iacopa Martella (1720),
Christopha Martina Wielanda (1773), Huga von Hofmannsthala
(1893-23) a Thorntona Wildera, který látku (XXI), krátce
zachycenou už v 1. knize Březnových id (1948), velmi volně
zpracovává ve své Alkestiadě (1955). Barokní opera Alceste od
Jeana Baptisty Lullyho (1674) je záležitostí panovnickou a
státní, která koření pestré mytické ragú troškou euripidovštiny,
a také Georg Friedrich Händel zavádí do svého Admeta, krále
Thesálie (1727) nové osoby a dějové prvky. Naproti tomu antického
vzoru se pevně drží Gluckova Alcesta (1767), právě tak jako
Alkestis od Egona Wellesze (1925).
Alkinoos
Syn Nausithoa, vnuk Poseidona*, král Fajáků*, na jehož dvoře
vypráví Odysseus* svá dobrodružství. Potom ho nechá Alkinoos
dopravit do jeho vlasti (Odysseia VI-XIII).
Alkithoe
Jedna z dcer krále Minya* z Orchomena, která se svými sestrami
pracovala u tkalcovského stavu, zatímco ženy ve městě se
účastnily oslav boha Dionýsa*. Bůh proto proměnil tyto tři dívky
v netopýry (Ovidius, Proměny IV 1-415). Ovidius použil pověst
o Minyových dcerách jako rámec proslulých vypravování, která
vkládá do úst tkadlenám, mimo jiné příběh o Pyramovi* a Thisbe,
o síti Hefaistově* a o Hermafroditovi*.
Alkmaion
Syn Amfiraa** a Erifyly*, vůdce tažení Epigonů* proti Thébám,
k čemuž se dal přemluvit svou matkou, ačkoliv jako dítě otci
přísahal, že ji nechá pykat za jeho konec. Když se po vítězství
nad Thébami dozvěděl, že Erifyle byla podplacena synem Polyneika*
Thersandrem, tentokrát zázračným závojem Harmonie*, zabil ji, byl
pronásledován Erinyemi* a postižen šílenstvím. Viny ho zbavil až
arkadský král Fegeus*, který mu dal za ženu svou dceru Arsinoe.
Jí věnoval Alkmaion náhrdelník a závoj Harmonie. Když ji bohové
Arkadie postihli kvůli matkovrahovi neplodností, opustil tuto
zemi a na základě orákula poprosil říčního boha Acheloa* o pomoc.
Ten ho očistil od kletby a dal mu za ženu svou dceru Kallirhoe**.
Ta brzy zatoužila po šperku Harmonie a Alkmaion ho lstivě vymámil
na Fegeovi tím, že předstíral, že bude zbaven šílenství, když
obětuje osudné cennosti bohu v Delfách. Na cestě ke Kallirhoe byl
ubit a oloupen Fegeovými syny, protože jeden z jeho sluhů lest
prozradil.
Alkmene
Dcera mykénského krále Elektryona, manželka Amfitryona**. Zeus*,
který vzal na sebe podobu jejího muže, ji učinil matkou Herakla*,
kterého přežila. Ohrožována novým vládcem Mykén Eurystheem*,
uchýlila se se svými vnuky pod ochranu Athéňanů, kteří s Mykénami
válčili. Eurystheus padl a Alkmene vypíchala mrtvému dřevěným
kolíkem oči (Apollodoros, Bibliothéka II 52; 167 a násl.).
Alkyone
Dcera Aiola (2)*, manželka krále Keyka* z Trachiny, s nimž byla
šťastně vdaná - tak šťastně, že se oba srovnávali s Diem* a
Hérou*. Za trest byli proměněni, jeden v ledňáčka a druhý v racka
(Apollodoros, Bibliothéka I 52). Ovidius vypravuje ve svých
Proměnách (XI 410-748) příběh jinak, nepochybně půvabněji: Keyx
se rozhodne vyhledat v Malé Asii orákulum, Alkyone ho však varuje
před cestou po moři. Přesto král tuto plavbu podnikne, dostane se
do bouře a utone. Mezitím prosí Alkyone denně Junonu-Héru*,
ochránkyni manželství, aby jejího muže bezpečně doprovodila domů;
Junoně je nakonec líto, že je žádána o nesplnitelné, a vyšle svou
poselkyni Iridu* k bohu spánku, aby seslal Alkyone jeden ze svých
snů, v kterém by ji sdělil osud jejího muže Keyka. Morfeus*,
který je mistrem v umění brát na sebe cizí podoby, se zjeví mladé
vdově jako její utopený muž. Alkyone je zoufalá. Když přijde za
ranního šera na pláž, kde se s Keykem loučila, leží zde vyplavená
mrtvola. Je to Keyx! Alkyone spěchá, ne, letí mu vstříc - promění
se v ledňáčka, a také mrtvého oživí soucitní bohové jako ptáka. I
jako ptáci se Keyx a Alkyone něžně milují, a když v zimní době
hnízdí, pak otec Aiolos drží větry ve vězení a věnuje svým vnukům
"halkyonické dny".
Aloeovci
Otos a Efialtes, obří synové Aloeovy manželky Ifimedeie. Ta se
zamilovala do Poseidona*, stále se zdržovala u moře a nabírala
vodu do svého klína, až s mořským bohem otěhotněla. Již v devíti
letech byla její dvojčata devět loktů široká a devět sáhů vysoká
a hravě se vypořádala s bohem Areem*; uzavřela ho do kovové
nádoby, ze které ho vysvobodil teprve po třinácti měsících
Hermes*. Pak chtěli oba zaútočit na Olymp a navršili horu Ossu na
Pelion. Otos doufal, že ukořistí bohyni Artemidu*, Efialtes
Héru*. Artemis se ale proměnila v laň, a zatímco na ni oba bratři
mířili, proskočila mezi nimi, takže se navzájem svými oštěpy
prokláli (Apollodoros, Bibliothéka I 52-55). O zajetí Area se
zmiňuje i Ilias (V 385-391); v Odysseii (XI 305-320) zabije oba
obry Apollon.
Althaia
Manželka kalydonského krále Oinea*, matka Deianeiry* a
Meleagra**, při jehož narození se jí zjevily sudičky a oznámily,
že její dítě bude jen tak dlouho žít, dokud polínko, které právě
leží na krbu, bude schopno hořet. Althaia je duchapřítomně
uhasila a dobře uschovala. Ale když Meleagros po lovu na
kalydonského kance* zabil v hádce své strýce, Althainy bratry,
spálila Althaia osudné polínko a zabila tím i svého syna
(Apollodoros, Bibliothéka I 64-71; Ovidius, Proměny VIII
451-525).
Amaltheia
Nymfa*, která opatrovala v jeskyni na Krétě novorozeného Dia*,
kam ho jeho matka schovala před hrozným Kronem**. U Apollodora je
Amaltheia jméno kozy, jejímž mlékem nymfy malého kojily
(Apollodoros, Bibliothéka I 5). Ať nymfa, nebo koza, měla
Amaltheia zázračný roh, který poskytoval všechny možné dobré
dary, "roh hojnosti", podobný rohu Acheloově*. Stává se atributem
různých "štědrých" bohů, například Cerery* nebo Fortuny*. Vzata
na nebe je Amaltheia Capelle, koza, v souhvězdí Vozky. I ve
výtvarném umění předstihla koza nymfu; jako příklad slouží
skupina Jupiterovi chlapci, faun a koza od Lorenza Berniniho
(kolem roku 1620, Řím, Galleria Borghese).
Amazonky
Společenství válečnických žen, Skýthy nazývané "mužobijky", které
napínají luk, vrhají oštěpem, chodí na lov a pohrdají ženskou
prací. Po porážce od maloasijských Řeků u řeky Thermodon se
stáhnou do Skýtie, spojí se s mladými domorodci, kteří získají
jejich důvěru, a vytvoří s nimi národ Sauromatů (Herodotos,
Historie IV 110-117). V Iliadě se o boji s Amazonkami zmiňuje
starý Priamos* (III 189); Achilleus** porazí amazonskou královnu
Penthesileiu*, Herakles* musí uloupit Hippolytin* pás a Theseus*
unese Antiopu*, což vyvolá neúspěšné tažení Amazonek proti
Athénám. Rozšířené historky o Amazonkách zřejmě uchovávají
vzpomínky na matriarchální společenské formy. Současně jsou
zrcadlem obav mužského světa před ženami, které dovedou používat
zbraně. To, že si Amazonky dávaly uříznout nebo vypálit prs, aby
mohly bez potíží napínat luk, se vztahuje k lidové etymologii, na
jejímž základě se A-masones vykládalo jako "bezprsé".
Boje s Amazonkami byly oblíbeným tématem vázového malířství; i
proslulá "stoa poikile" v Athénách, místo zrození stoické
filosofie, má odpovídající obrazovou výzdobu. Skulpturní vlysy se
stejným obsahem z chrámu Bassai a Maussolova náhrobku
v Halikarnassu byly odvezeny do Britského muzea v Londýně.
Z proslulé Polykleitovy Raněné Amazonky (kolem roku 430 př. Kr.)
zůstala uchována mramorová kopie (Musei Capitolini, Řím).
Z obrazů novější doby zasluhuje zmínky Bitva Amazonek od Petra
Paula Rubense (kolem roku 1620, Mnichov, Alte Pinakothek) a
stejnojmenný obraz od Anselma Feuerbacha (1873, Städtische
Kunstsammlungen, Norimberk; v současné době v Opeře), posledně
jmenovaný především kvůli velikosti.
Amfiaraos
Syn Oiklea, věštec z Argu, který svého švagra Adrasta** varoval
před tažením Sedmi* proti Thébám a sám se ho odmítl zúčastnit,
ale byl k tomu donucen svou ženou Erifylou. Po sporu a následném
smíření se s Adrastem* totiž přísahal, že při dalších názorových
rozdílech mezi nimi bude naslouchat Erifylině radě. Ta však
přijala - proti jeho výslovnému zákazu - od Polyneika* nádherný
náhrdelník Harmonie** a hnala svého muže do boje. Před odchodem
do boje přikázal Amfiaraos svým synům, aby až dorostou, zabili
matku a pak dále vedli válku, z níž se on nevrátí. Vskutku byl
při útěku se svým vozem pohlcen zemí, kterou Zeus* rozťal
bleskem. Věštec však při tom nenalezl smrt, nýbrž se stal
nesmrtelným (Apollodoros, Bibliothéka III 60-77).
Amfion
Syn Antiopy** a Dia*, dvojče Zetha*, s nímž společně postavil
thébské hradby (Odysseia XI, 260-265). To, že Amfion dokázal svou
hrou na lyru přemísťovat kameny, se dovídáme z jednoho fragmentu
z Hesioda (60 Rz.). Amfion se stal obětí ješitnosti své ženy
Nioby**.
Amfitrite
Dcera Nerea* a Doridy*. Nejdříve nic nechce vědět o Poseidonově
zájmu o ni a skrývá se. Delfín, kterého Poseidon později
z vděčnosti přenese mezi hvězdy, ji vypátrá, ona pána moří
vyslyší a stane se jeho ženou a matkou Tritona*. Amfitrite,
obklopená bohy a mořskými bytostmi, byla oblíbeným motivem malířů
a mozaikářů v Pompejích a Ostii.
Amfitryon
Syn Alkaia*; svým švagrem Elektryonem, králem Tirynthu, který
skoro všechny své syny ztratil při přepadení Tafierů, vybrán za
následníka a zasnouben s jeho dcerou Alkmenou*. Když Amfitryon
přivede králi zpět uloupený dobytek, jedna kráva se snaží vyrazit
ze stáda, on po ní hodí klackem, ten se však odrazí od jejího
čela a trefí Elektryona tak nešťasně, že zemře. Elektryonův bratr
Amfitryona vyžene a Alkmene jde s ním do Théb, kde ho Kreon (1)*
zbaví viny. Alkmene se chce provdat za svého snoubence teprve
tehdy, až budou pomstěni její mrtví bratři. Amfitrion proto prosí
Kreonta o pomoc a ten mu ji přislíbí pod podmínkou, že osvobodí
zemi od pohromy teumesské lišky*, které musí být měsíčně
obětováno jedno dítě. Amfitryon splní stanovený úkol a táhne pak
do války. Jeho nepřítomnosti využije Zeus*, vezme na sebe jeho
podobu, zjeví se u Alkmeny jako údajný vítěz a slaví dlouhou
svatební noc. Když se vrátí pravý Amfitryon, udivuje ho chladné
přivítání. Doví se, že již prý je několik dní v zemi, a
Teiresias* jej seznámí s Diovým záletem. Za devět měsíců přivede
Alkmene na svět dvojčata, od Dia Herakla** a od Amfitryona
Ifiklea*. Když Herakles vyroste a svádí svůj první boj, Amfitryon
mu pomáhá a padne (Apollodoros, Bibliothéka II 54-61; 69).
Jeden pravý a jeden falešný Amfitryon u Alkmeny - zdá se, že
tento příběh dráždil autory komedií již v 5. st. př. Kr. Ale
zachovalo se nám teprve římské zpracování této látky od Tita
Maccia Plauta (kolem roku 250-184 př. Kr.), Amfitruo. Plautus
vyhrocuje hru záměn do krajnosti tím, že nechává Merkuria-Herma*
přijmout podobu Amfitryonova sluhy Sosia, což vede ke kuriózním
setkáním pravého pána s falešným sluhou a obou Sosiů navzájem.
Z této Plautovy ještě dnes zábavné komedie vycházeli např.
Moličre (Amfitryon, 1668), John Dryden (Amfitryon, or Two Sosias,
1690), Heinrich von Kleist (Amfitryon, 1807) a Jean Giraudoux
(1929), který své pojetí nazval Amfitryon 38, protože věděl o 37
předchůdcích. Z oper o Amfitryonovi vyniká duchaplným textem
především Kuckuck von Theben od Ermanna Wolf-Ferrariho (1943).
Roku 1961 uvedená Alkmene Gieselhera Kleba jde ve stopách hry
Heinricha von Kleista.
Ammon
Egyptský bůh Slunce Amun-Ra byl Řeky ztotožňován s Diem*; od té
doby, co kněží Ammonova orákula v oáze Siwa přivítali roku 331
př. Kr. Alexandra jako syna jejich boha, chlubil se svým božským
původem.
Amor
Římský bůh lásky, odpovídající řeckému Erotovi* a jako on ve
výtvarném umění s oblibou rozšiřován v podobě amoretů.
Amulius
Syn krále Proca z Alby Longy, který zapudil svého staršího bratra
Numitora*, jeho syna zabil a Reu Silvii*, Numitorovu dceru,
učinil Vestinou* kněžkou, aby musela zůstat bezdětná. Když Rea
porodila Martovi* dvojčata Romula* a Rema*, dal ji Amulius
svrhnout do Tibery a děti pohodit. Později svého zlého strýce
zabil Romulus (Livius, Od založení města I 3-6; Ovidius, Kalendář
II 381-422).
Amykos
Syn Poseidona* a jedné nymfy*, král Bebryků na severozápadě Malé
Asie. Amykos nutil všechny cizince, kteří přicházeli do jeho
země, aby se s ním měřili v pěstním zápase, při kterém je zabíjel
- dokud nepřipluli Argonauti* a Amykos nenašel svého přemožitele
v Polydeukovi* (Apollonios z Rhodu, Argonautika II 1-97; vskutku
dramaticky popisovaný zápas v boxu).
Amymone
Dcera Danaa*, kterou při hledání pramene obtěžoval Satyr*. Náhle
se objevil Poseidon*, hodil po něm svůj trojzubec a Satyr uprchl;
Amymone se však musela svému "zachránci" oddat a počala Nauplia*.
Poseidon se jí odměnil za milostnou chvilku tím, že jí ukázal
hledaný pramen (Apollodoros, Bibliothéka II 14-16).
Androgeos
Syn krétského krále Minoa*, který při panathenajských hrách
porazil všechny konkurenty. Byl nato Aigeem* vyslán proti
marathonskému býkovi*, který ho zabil. Podle jiného podání si na
něj počíhali a zabili ho poražení sportovci. Minos pomstil smrt
svého syna válečným tažením proti Athénám a donutil Athéňany
posílat sedm mladých mužů a sedm dívek na Krétu jako potravu pro
Minotaura* (Apollodoros, Bibliothéka III 209-213).
Andromache
Dcera Eetiona, žena Hektora*, matka Astyanakta*, po pádu Troje
otrokyně Neoptolema*, s nímž měla syna Molossa, praotce
královského domu Molossů v Epiru. Když si Neoptolemos* vezme za
ženu Hermionu*, dceru krásné Heleny*, dá Andromachu Priamovu synu
Helenovi*, kterého rovněž drží v zajetí, zkrátka "otrokyni
otrokovi". Neoptolemova smrt přinese oběma svobodu a umožní
Helenovi založit "malou Troju" v Epiru (Ilias VI 394-439;
Vergilius, Aeneis III 293-355). Andromache je jednou z velkých
tragických postav Iliady: jejího otce a sedm bratrů zabije
Achilleus*, obává se Hektorovy smrti a tuší svůj příští osud.
O tom všem se mluví ve velké scéně setkání, která vyplňuje skoro
celý 6. zpěv Iliady a nachází ozvěnu v básni Friedricha Schillera
Hektorovo loučení:
(Andromache:) ... ty půjdeš tam, kde den již nezáří,
Kokytus pouštěmi pláče,
tvoje láska v Léthe zemře.
(Hektor:) Všechny své touhy, všechny své myšlenky
chci ponořit do tichého proudu Léthe,
ale svou lásku nikoli.
Slyš, ten divous již se u hradeb vzteká,
připni mi meč a zanechej smutku!
Hektorova láska v Léthe neumře.
První verze této básně se nachází v druhé scéně 2. jednání
Loupežníků. Euripides popisuje ve své tragédii Andromache,
uvedené asi kolem roku 425 př. Kr. na molosském královském dvoře,
utrpení hrdinky v otroctví a její ohrožení Hermionou. Také
tragédie Andromaque (1667) od Jeana Racina, k níž zkomponoval
jevištní hudbu Camille Saint-Saens, se odehrává v Epiru, ale nově
rozděluje role: Noeptolemos se uchází o přízeň vzdorující
Andromachy, která miluje pouze svého mrtvého Hektora; do
Hermiony, která zuří žárlivostí, je zamilován Orestes*,
Andromache chce Neoptolema zabít, učiní to však nakonec Orestes,
protože je k tomu podněcován Hermionou - zkrátka, Racinovo drama
je chaosem lásky a vášní. Tutéž látku zpracovalo dobrých tucet
operních skladatelů, ale žádnému z nich nebyl souzen trvalý
úspěch.
Andromeda
Dcera aithiopského krále Kefea* a krásné Kassiopeie*. Protože
její matka stavěla svou krásu nad krásu mořských bohyň, postihl
Poseidon* Aithiopii záplavami a mořskou obludou, které měla být
podle výroku orákula obětována Kassiopeina nevinná dcera
Andromeda. Princeznu připoutanou ke skále zachránil Perseus** a
oženil se s ní - ale při svatbě se objevil Andromedin strýc a
dřívější snoubenec Fineus (2)* se svým doprovodem a domáhal se
pomocí zbraní svého staršího práva. Slavnost se stala masakrem
(Apollodoros, Bibliothéka II 43-44; Ovidius, Proměny IV 669 -
V 235). Společně s Kefeem, Kassiopeiou, Perseem, hlavou Medúzy a
mořskou obludou (řec. Ketos) přenesli patrně helénističtí básníci
Andromedu mezi hvězdy.
Vděčný pohádkový scénář - nahá dívka přikovaná na skálu, děsivý
netvor, neočekávaný zachránce - podněcoval fantazii mnoha malířů,
mezi nimi Petra Paula Rubense (Perseus a Andromeda, kolem roku
1620, Petrohrad, Ermitáž) a Rembrandta, který se omezil na ubohou
oběť (Andromeda, kolem roku 1634, Haag, Mauritshuis). Na obraze
Perseus a Andromeda Lovise Corintha (1900, Buenos Aires, soukromé
vlastnictví) je originální ocelově modrá rytířská výzbroj hrdiny,
který Andromedu galantně zahaluje do pláště. Také prozaikové,
dramatikové a hudební skladatelé zpracovávali látku většinou
podle Ovidia. V Corneillově dramatu Andromčde (1650), které mělo
premiéru před tehdy osmiletým Ludvíkem XIV. a bylo prokládáno
operními písňovými vložkami, jsou hlavní hrdinové nakonec
přeneseni bohy, kteří neustále do dění zasahují, na hvězdné nebe,
protože jsou příliš dobří pro tento hanebný svět. Carl Brülow
chtěl svým latinským školským dramatem Andromeda (1611)
pozvednout jazykovou obratnost a morálku svých žáků. Efektní kus
byl o rok později přeložen do němčiny, jako "krásná a poučná
tragédie, zvláště od poety Ovidia převzatá, v níž zobrazeno, jak
veškerý zločin, bezbožnost a pýcha jsou trestány".
Anchises
Trojan z královského rodu, vnuk Assaraka*, s Afroditou* měl syna
Aineia**, který vyjmenovává před svým soubojem s Achilleem* celý
svůj rodokmen (Ilias XX 208-241). Jak bohyně lásky přišla
k Anchisovi, líčí homérský hymnus na Afroditu (V 45-291).
Anna Perenna
"O (březnových) idách je veselý svátek Anny Perenny, nedaleko
tvých břehů, proudící Tibero. Tu přichází lid a rozloží se všude
v zelené přírodě..." Při slavnosti, kterou Ovidius popisuje ve
svém Kalendáři, muselo být velmi veselo: tančilo se a k tomu
nemálo pilo, neboť údajně měl člověk žít tolik let, kolik pohárů
tohoto 15. března vyprázdnil. Nebylo divu, že spiklenci okolo
Bruta zavraždili diktátora Caesara právě o tomto svátku: ten den
byli obyčejní lidé, u nichž byl vojevůdce zvláště oblíben,
vyřazeni z boje! Ovidius nazývá Annu Perennu sestrou královny
Didony*. Po její sebevraždě prý byla vyhnána z Karthága a po
dlouhé bludné cestě přijela k Aeneovi*, který ji k sobě vzal, což
popudilo jeho žárlivou manželku Lavinii*. Ve snu se prý Anně
zjevila Dido a varovala ji, že jí hrozí zavraždění; načež
vystrašená Anna vyběhla ven do noci a stala se nymfou řeky
Numicus. Jiní, jak praví Ovidius, ji ztotožňují s bohyní měsíce,
jiní zase s Themidou* nebo Io*; je také považována za dceru
Atlanta* nebo za kojnou malého Dia*. Konečně by se mohlo jednat i
o chudou starou ženu z města Bovillae, která v době stavovských
bojů mezi patricii a plebeji pekla pro lid vystěhovaný z Říma
chléb, a tak mírnila největší bídu. Proto byla později poctěna
sochou a přijata mezi bohy. Jako bohyně prý poskytovala kuplířské
služby Martovi*, aby mu pomohla získat Minervu*, ale sama k němu
přišla v nevěstině závoji, a když chtěl zamilovaný bůh války svou
Minervu políbit, stařena se mu výsměšně pošklebovala (Ovidius,
Kalendář III 523-696). Čím Anna Perenna původně byla, už Ovidius
zřejmě nevěděl. Jako u Accy Larentie* znetvořily pozdější
přídavky a změny významu obraz patrně staré bohyně k nepoznání.
Antaios
Obří syn Poseidona* a bohyně země Gaie*, který každého, koho
potkal (ř. antao: potkávám), nutil ke společnému zápasu a přitom
ho zabil. Protože mu jeho matka dodávala vždy novou sílu pokud se
dotýkal její půdy, zdál se být neporazitelný. Herakles* jej ale
vyzvedl do výše a rozmačkal mu hruď (Apollodoros, Bibliothéka II
115). O tomto neobyčejném boji dvou siláků se zmiňuje Pindaros
v jedné isthmické vítězné písni (Isthmioníkais IV 52-54) a
přidává k němu ještě ponuré detaily, že Antaios chtěl z lebek
svých obětí postavit Poseidonovi chrám. Malíři váz nejraději
zobrazovali ten okamžik, kdy Herakles vyzvedává svého protivníka
do výše. Tutéž scénu se pokoušel zachytit Florenťan Antonio
Pollaiuolo (1432-1498), a to jak na obraze, tak v sousoší. Obraz
se nachází v Uffizi, impozantní sousoší zápasníků v Bargellu.
Krásný bronzový odlitek Petra Vischera st. (kolem roku 1460-1529)
vlastní Bavorské národní museum v Mnichově, obraz Hanse Baldunga
Griena z roku 1531 obrazárna v Kasselu.
Anteia
Manželka Proita*, která pomluvila Bellerofonta**.
Antenor
Vznešený Trojan, který před vypuknutím bojů s Řeky ubytoval ve
svém domě Odyssea* a Menelaa*, když přišli žádat o navrácení
krásné Heleny*, k čemuž Antenor také později nabádal, aniž by byl
ovšem vyslyšen (Ilias III 203-224; VII 347-353). Podle pozdější
tradice byl proto po dobytí města ušetřen nebo mohl uprchnout a
založil v Horní Itálii město Patavium, dnešní Padovu (Vergilius,
Aeneis I 242-249). Lykofronova prorocky temná báseň Alexandra,
vzniklá kolem roku 150 př. Kr., činí z Antenora zrádce Troje;
proto podle něho Dante ve své Božské komedii nazývá druhou oblast
devátého pekelného kruhu "Antenora". Zamrzlí do ledu pekelné řeky
Kokytu tam pykají ti, kteří svou vlast vydali v plen nepříteli.
Antigone
Dcera Oidipa** a Iokasty**, sestra Ismeny, Eteokla* a Polyneika*.
Antigone spolu s Ismenou doprovází svého slepého otce do
vyhnanství, nachází útočiště v Kolonu u Athén a je zachráněna
Theseem*, když ji chce unést její strýc Kreon (1)*. Po Oidipově
smrti se vrátí do Théb, aby zabránila předpovězenému souboji
bratrů (Sofokles, Oidipus na Koloně). Osud však nelze zadržet:
Eteokles a Polyneikes se navzájem zabijí a Kreon, nový vládce
Théb, přikáže ponechat mrtvoly Polyneika a jeho přívrženců
nepohřbeny. Antigone ale věří, že bohy je třeba poslouchat více
než lidi, a chce svého bratra pohřbít alespoň symbolicky tím, že
na jeho mrtvolu nasype trochu hlíny. Je při tom zpozorována,
zatčena a Kreontem odsouzena k smrti: nechá ji zaživa uzavřít do
skalního hrobu. Když ji Kreontův syn Haimon, její snoubenec, chce
osvobodit, najde ji oběšenou a sám si také vezme život. Ze
zármutku nad tím se zabije i jeho matka. Kreon pozdě poznává, co
svou tvrdohlavostí zavinil (Sofokles, Antigone).
Sofokles ve svých tragédiích zpracovával látky, které přebíral
z dnes již ztracených eposů. Zatímco Oidipus na Koloně, dílo
stáří, vzdává hold Athénám coby azylu pro pronásledované, stojí
Antigone, uváděná kolem roku 442 př. Kr., zcela ve znamení
protikladu mezi božským a lidským právem. Pozdější autoři kladou
důrazy i na další prvky. Hölderlin ve svém volném zpracování
Antigony (Antigonä, 1804), současníky přísně kritizovaném pro
četná nedorozumění, míní, že tragický hrdina je právě proto ve
sporu s bohem, že hledá jeho blízkost. Roku 1917 vydaná Antigone
od Waltera Hasenclevera je považována za vášnivý protest proti
válce. Stejnojmenné drama Jeana Anouilha, uvedené v Paříži roku
1944, přenáší děj do 20. století, do světa bez bohů, v němž
ztroskotávají dva lidé s rozdílným postojem k životu. Antigone
hledá smrt jako východisko z existence, která se jí stala
nenáviděnou. Bertold Brecht ve svém Antigone-Modell (1948)
vystupuje antifašisticky. Mezi početnými operami s námětem
Antigony vyniká dílo Arthura Honeggera s libretem od Jeana
Cocteaua (podle Sofokla) a Antigonae Carla Orffa (1949), který,
jak prozrazuje titul, vychází z Hölderlinova překladu.
Antikleia
Dcera Autolyka*, manželka Laerta*, matka "Laerteovce" Odyssea*,
za jehož otce už Sofokles ozačuje prohnaného Sisyfa* (Filoktetes
417; 1311).
Antilochos
Syn Nestora*, přítel Achillea*, jemuž oznamuje Patroklovu* smrt
(Ilias XVII 653-700). Antilochos padne před Trojou rukou
Memnonovou* (Odysseia III 111 a násl., IV 186-188).
Antinoos
Nejsmělejší z Penelopiných* nápadníků, jako první zastřelen
Odysseovým šípem (Odysseia XXIII 8-20).
Antiope
1. Dcera thébského krále Nyktea; když byla Diem* v podobě Satyra*
znásilněna a otěhotněla, uprchla ze strachu před svým otcem do
Sikyonu a provdala se tam za Epopea. Nyktea to tak rozlobilo, že
si vzal život. Umíraje prosil svého bratra Lyka, aby se Epopeovi
a Antiopě pomstil. Lykos se zmocnil Sikyonu, zabil Epopea a
Antiopu zajal. Když porodila dvojčata, musela je pohodit
v horách. Děti nalezl pastýř, dal jim jména Amfion* a Zethos* a
vychoval je. Zethos se věnoval chovu dobytka a Amfion dosáhl
velkého mistrovství ve hře na lyru, kterou mu daroval Hermes*.
Zatím Lykos a jeho žena Dirke učinili z Antiopina života peklo.
Nakonec se jí podařilo uprchnout a najít dospělé syny, kteří bez
zaváhání Lyka zabili a Dirke se krutě pomstili: nechali ji
rozsápat býkem a mrtvolu pak hodili do pramene, který se od té
doby nazývá "Dirke" (Apollodoros, Bibliothéka III 42 a násl.). U
římského básníka Propertia se nenávist Dirke k Antiopě zdůvodňuje
tím, že Lykos měl s ní, otrokyní, poměr. Když se jí pak konečně
podařilo uprchnout, Zethos ji od svého domu odehnal, zatímco
jemný Amfion ji chtěl přijmout. Teprve pastýř, který nalezené
děti vychovával, jim otevřel oči a oni pochopili, jaké bezpráví
se jejich matce stalo (Propertius III 15, 11-42). Propertiovo
zpracování této látky obsahuje pravděpodobně prvky téměř ztracené
Euripidovy tragédie. Podle ní chce nechat Dirke uprchlou Antiopu
přivázat vlastními syny k býku, ale když oba poznají, že se jedná
o jejich matku, dostane se jí spravedlivého trestu, který sama
vymyslela.
Dva sochaři 1. st. př. Kr., Apollonios a Tauriskos z Trall,
vytvořili působivé sousoší, které ukazuje Amfiona a Zetha, jak
právě trestají Dirke. Z tohoto sousoší se zachovala římská kopie.
Stojí v Národním muzeu v Neapoli a je obvykle označována jako
Farneský býk. Totéž muzeum vlastní fresku z Pompejí se stejným
námětem. Mnohé malíře raného novověku vzrušoval více Otec bohů
v roli chlípného Satyra, Tizian ho např. nechává číhat na spící
Antiopu (kolem roku 1560, Paříž, Louvre). Švédský přírodopisec
Carl Linné myslel asi především na utrpení zajatkyně, když
jednoho z našich velkých denních motýlů, černopláštníka - babočku
osikovou, nazval Vanessa Antiopa.
2. Královna Amazonek*, dcera Area*, sestra Hippolyty*, unesena
Theseem** (Plutarchos, Theseus 26).
Apis
Býk uctívaný ve starém Egyptě jako posel boha Ptaha a vyhledávaný
podle zvláštních znaků, jenž byl po své smrti zbožštěn jako
Sarapis (Osiris-Apis), u Řeků ztotožněn s Epafem*, synem Io*,
která byla dočasně proměněna v krávu.
Apollon
Syn Dia* a Leto*, bratr Artemidy*, otec Asklepia* a Orfea*, pravý
všestranný talent mezi řeckými bohy, který se nymfě Dafne*, o níž
se bezúspěšně uchází, představuje takto: "Z mé vůle zjevno, co
bylo, jest a bude. Z mé vůle zvuk strun zní souhlasně s písní.
Jistá je sice má střela... Já jsem vynašel léky, jsem v světě jak
spasitel vzýván, jediný já znám sílu a moc všech na světě bylin."
(Ovidius, Proměny I 517-522.) Apollon je tedy bohem věštectví;
jeho nejproslulejší orákulum bylo v Delfách. Ale je také bohem s
lukem, který složí draka Pythona*, bohem, který své šípy vyšle
proti Gigantům*, Kyklopům*, synům Nioby*, který pošle Řeky před
Troju a neušetří ani mocného Achillea. Ale ten, který přináší
zkázu a smrt, dovede současně léčit a v jednom pajánu, písni, jež
má odvrátit neštěstí, je volán na pomoc. Jeho čtvrtou doménou je
hudba: zpívá za doprovodu lyry, kterou dostal od svého bratra
Herma*, je jako musagetes vůdcem devíti Múz* a zvítězí svou hrou
a zpěvem nad Panem* a Marsyem*. Kromě toho se vyzná ve stavbě
hradeb - opevní pro krále Laomedonta* Troju -, slouží Admetovi*
jako pastýř, má jako Apollon Lykeios, popř. Smintheus, moc nad
vlky a myšmi a je jako Foibos, Zářivý, ztožňován s bohem slunce.
Kromě toho je krásný - lze jej považovat za nejřečtějšího z bohů;
ve skutečnosti je však přivandrovalcem, který měl původně domov
v Malé Asii. Jeho zrození, jeho moc a jeho činy vychvaluje dlouhý
homérský hymnus na Apollona (7. st. př. Kr.), který v úvodu
zdůrazňuje, že se před ním "chvějí všichni bohové". To "podivné"
na tomto mnohovrstevnatém božstvu nachází často svůj výraz
v umění. Apollon Vejský, terakotová figura v životní velikosti
z Vejí (kolem roku 525 př. Kr., Řím, Museo Nazionale di Vila
Giulia), působí záludně a hrozivě. Tato figura patřila původně
k sousoší: Herakles* a Apollon se přou o laň, dnes již částečně
rekonstruovanému. Také Apollon zabíjející ještěrku (Apollon
Sauroktonos) od Praxitela (kolem roku 350 př. Kr., Řím,
Vatikánské sbírky) na nás ještě dnes působí pozoruhodným dojmem:
po kmeni stromu leze neškodná ještěrka a zdá se, že netuší, že
smějící se bůh jen proto napřáhá svou ruku, aby ji mohl nabodnout
špičatým předmětem na kmen a těšit se z jejího smrtelného zápasu.
Mocně Apollon zasahuje do boje Lapithů* a Kentaurů* v západním
štítě Diova chrámu v Olympii (5. st. př. Kr., Muzeum v Olympii) a
"apollinsky krásně" se prezentuje Apollon Belvederský (kolem roku
350 př. Kr.; Řím, Vatikánské sbírky). Jako mladého střelce
postavil Apollona na podstavec kašny Peter Flötner (1532). Krásný
renesanční bronz stojí v norimberském Pellerově domu.
Apollon, podobně jako Afrodite/Venuše, byl od poloviny 15.
století neustále zobrazován na četných obrazech, které ho ukazují
v kruhu Múz, na slunečním voze nebo v okamžiku, když se uchází
o Dafne již napůl proměněnou ve strom. Oblíbené je i mučení
Marsya, které zdůrazňuje Apollonovu neúprosnou touhu po pomstě.
Zrození boha a působení mezi Múzami se pokusil vylíčit Igor
Stravinsky v prologu a scénách baletu Apollon musagčte (1927/28;
přepracováno v roce 1947).
Apsyrtos
Bratr Medeie*, která ho při svém útěku s Iasonem* zavraždila,
rozsekala na kousky a vhodila do moře, aby zdržela svého otce
Aieta*, který je pronásledoval. Aietes části těla posbíral a
pochoval je na místě, které bylo (podle řeckého slova
"rozkrájet") nazváno Tomoi. Zeus* se kvůli hroznému činu na
Iasona a jeho družku zlobí, dokud oba nedosáhnou odpuštění od
Kirke (Apollodoros, Bibliothéka 132-134). Do města Tomoi u
Černého moře byl roku 8 po Kr. vypovězen básník Ovidius.
Arachne
Tkadlena z Kolofonu v Lýdii, která byla nesmírně pyšná na své
všeobecně obdivované schopnosti a k soutěži u tkalcovského stavu
vyzvala bohyni Athénu* . Ta se objevila jako stará žena a
varovala Arachnu před následky její pýchy. Ta se ale nenechala
zastrašit, nýbrž se jen otázala, proč nepřijde sama bohyně. "Zde
je!" řekla Athéna a ukázala se ve své pravé podobě. Pak začaly
obě ženy pracovat na díle: Athéna zobrazila na koberci svůj boj s
Poseidonem* o Attiku, Arachne představila s půvabnou důkladností
veškeré zálety bohů. Byla skutečně umělkyní, to se jí muselo
nechat, a Athéna zjistila, nehledě na trapné téma, že její
tkalcovské práci nelze nic vytknout. To ji tak rozhněvalo, že
udeřila Arachnu člunkem a koberec roztrhala. Ponížená tkadlena se
chtěla oběsit, byla však pomstychtivou bohyní proměněna v pavouka
(řec. arachne, lat. aranea); jako taková tká neustále (Ovidius,
Proměny VI 5-145). Soutěž tkadlen namalovali mj. Peter Paul
Rubens (Pallas a Arachne, kolem roku 1638, Brusel, soukromé
vlastnictví) a Diego Velasquez (Tkadleny koberců, kolem roku
1657, Madrid, Prado).
Areion
Řečí nadaný, neuvěřitelně rychlý kůň, jehož zplodil Poseidon*,
proměněný v hřebce, s Demetrou*, která se skryla před bohem do
podoby kobyly (Pausanias, Cesta po Řecku VIII 25, 4-10). Areion
patřil mezi jinými také Heraklovi* a Adrastovi*.
Ares
Syn Dia* a Héry*, nenasytný, ubručený, krvežíznivý bůh divokého
boje bez pravidel, který se oškliví dokonce svému vlastnímu otci.
Nejraději se Ares zdržuje u barbarských Thráků nebo mezi
Amazonkami*. Když zasáhne do boje před Trojou ve prospěch
Trojanů, je zraněn Řekem Diomedem* a řve jako deset tisíc mužů
(Ilias, V 845-909). Je příkladem toho, že pouze hrubá síla
nestačí: Aloeovci** ho uvězní, při milostné selance s Afroditou**
je chycen do zlaté sítě, Athéna* má nad ním jasnou převahu. Ares
požíval u Řeků sotva nějakou větší kultovní úctu - zcela jinak
tomu však bylo s římským Marsem*, jenž s ním byl později
ztotožněn. V umění se stala aféra s Afroditou evergreenem, hlavně
kvůli kontrastu mezi hrubým válečníkem a něžnou bohyní lásky,
z jejichž spojení již antika nechala vzejít Harmonii*.
Arethusa
Nymfa*, která byla na útěku před dotěrným říčním bohem Alfeiem*
proměněna Artemidou* v potůček, který si pod Středozemním mořem
našel cestu z Peloponnésu na Sicílii a u Syrakus vyvěrá na povrch
(Ovidius, Proměny V 572-642). Krásná hlava této bohyně zdobí
antické syrakuské mince.
Argeia
Dcera Adrasta*.
Argonauti
Řečtí hrdinové, kteří pluli pod Iasonovým** vedením na lodi Argo
z Iolku v Thessalii až do Kolchidy ke králi Aietovi*, aby
přinesli zlaté rouno onoho berana, který kdysi odnesl Frixa* a
Helle*. Triptychon Argonautů dokončil Max Beckmann den před svou
smrtí (1950, New York, sbírka M. Beckmanna); spojuje v něm prvky
mýtu s osobními vzpomínkami a asociacemi.
Argos
1. Stavitel Arga, jeden z Argonautů*.
2. Stooký hlídač, který z pověření Héry* hlídal pomocí svých
"argosovských očí" Io** proměněnou v krávu, dokud ho Hermes
neuspal a nezabil. Očima mrtvého pak Héra ozdobila ocas svého
svatého ptáka, páva (Ovidius, Proměny I 624-723). Přesně podle
Ovidia popisují Argovy osudy dvě nástropní malby v městském muzeu
v Norimberku, ve Fembohausu (kolem roku 1674, namalovány anonymem
podle holandské mědirytiny).
3. Pes Odyssea*, který svého pána i po dvacetileté nepřítomnosti
ihned pozná a pak vyčerpáním umírá (Odysseia, XVII 291-327).
Archemoros
> Ofeltes
Ariadne
Dcera krétského krále Minoa* a Pasifae*, sestra Faidry. Ariadne
dala Theseovi** před vstupem do Labyrintu "Ariadninu nit",
klubíčko příze, které měl od vchodu odvíjet, aby později nalezl
cestu nazpět. Když se mu to podařilo, chtěl z vděčnosti vzít
královskou dceru do Athén a oženit se s ní, ale již na ostrově
Dia, asi pozdějším Naxu, "ji usmrtí Artemis*, protože proti ní
svědčí Dionýsos*" (Odysseia XI 324 a násl.). Toto místo vzbuzuje
domněnku, že Ariadne musela zemřít, protože porušila věrnost
bohu, s nímž, asi sama původně bohyně, byla spjata kultem. Podle
pozdějšího podání byla Dionýsem Theseovi uloupena a teprve od
helénismu podávali básníci a umělci věc tak, že Theseus ubohé
děvče nevěrně opustil. Těmito vzory se řídil římský básník
Catullus, který do své Svatby Pelea a Thetidy vložil i umělecký
popis přikrývky na postel, načež je popisován dlouhý nářek
Ariadny, ale i zjevení se Baccha/Dionýsa, který se jí ujme.
Dlouhý monolog zklamané Ariadny má u Ovidia (Listy heroin 10)
podobu dopisu nevěrnému Theseovi, kterého vyzývá k návratu.
"Kdybych se byla dříve zabila, tak posbírej mé kosti."
V posledním velkém antickém eposu, v Nonnově díle Dionysiaka (5.
st. po Kr.), zaplňuje příběh Ariadny polovinu knihy (47,
245-475); opět je zde s potěšením vychutnáváno její utrpení, pláč
ji činí ještě dráždivější.
Krásná mladá žena, která se oddává bezmeznému nářku, dokud se
neobjeví Bacchus se svým opilým doprovodem a triumfálně si ji
neodvede domů, taková směs sentimentu a zázraků vyžadovala
teatrální zpracování. Na obraze se to podařilo například
Tizianovi (Bacchus a Ariadne; kolem roku 1520, Londýn, National
Gallery): Ariadne chce před hlučným průvodem boha uprchnout, ale
neobyčejně dynamický Bacchus již vyskakuje z vozu, aby ji
dohonil. Pro operní jeviště zkomponoval Ariadnu Claudio
Monteverdi (1608); Georg Friedrich Händel (Ariadne na Krétě,
1734), Josef Haydn (Ariadne na Naxu, 1791) a mnoho dalších
následovalo - tak mnoho, že Hugo von Hofmannsthal roku 1910
v libretu pro Ariadnu na Naxu Richarda Strausse v podstatě
navázal na dějově chudou, ale efektní látku typickou pro opera
seria a duchaplně ji smísil s prvky comedia del arte. Tento
námět, zpracovaný různým způsobem, vyzýval také k tomu, aby byl i
literárně zesměšněn, a skutečně měly travestie na Ariadnu své
dobové publikum, například travestie někdejšího "úspěšného
spisovatele" Augusta von Kotzebue (1803).
Arimaspové
Jednoocí lidé na dalekém severu Evropy, kteří tam loupí zlaté
poklady střežené gryfy (Herodotos, Historie III 116).
Arion
Řecký pěvec a básník 7. st. př. Kr., o jehož legendární záchraně
delfínem vypráví již Herodotos (I 23). Arion vydělal na svém
sicilském turné tolik, že to vzbudilo závist námořníků, kteří ho
měli opět dopravit do Řecka. Chtěli ho vhodit do moře, ale
předtím mu ještě splnili jeho poslední přání, aby si směl ještě
jednou zazpívat. Na drsné hochy neudělal jeho překrásný zpěv
samozřejmě žádný dojem, ale na delfína asi ano, protože vzal
umělce na svá záda a dovezl do Korintu. Za to byl delfín přesazen
Diem* mezi souhvězdí a námořníky postihl spravedlivý trest
(Ovidius, Kalendář II 83-118).
Aristaios
Syn Apollona* a nymfy* Kyreny, vyrostl u Chirona*, byl bohatě
obdařen Múzami*; podobně jako jeho otec oznamoval budoucnost,
léčil a chránil. Kvůli němu posílal Zeus* do Středomoří v horkém
létě pravidelně proudící větry, etézie, aby odvanuly příliš velká
vedra (Apollonios z Rhodu, Argonautika II 500-527; Nonnos,
Dionysiaka V 214-279). V thébském okruhu pověstí je Aristaios
mužem Autonoe* a otcem Aktaiona*, ve Vergiliově básni
o zemědělství vášnivým včelařem. Když mu veškeré jeho včely
umřou, obrátí se na radu své matky na Protea* a dozví se od něj,
že zavinil smrt Euridiky*, která prchajíc před jeho milostnými
návrhy, šlápla na hada a byla jím uštknuta. Smrt jeho včel je
Orfeovou* pomstou. Na radu své matky zabije jako oběť za svou
vinu čtyři býky, čtyři krávy a jedno tele, z jejichž tlejících
těl po devíti dnech vyletí roje včel (Vergilius, Zpěvy rolnické
IV 281-620). Vergiliova historka o Aristaiovi je umělé - a
umělecké - smísení různých mýtů, srovnatelných s Musäovými
pohádkami. Pokračuje v tradici helénistického Aitia (pověsti
o původu) a dává nejvyšší posvěcení názoru - v antice velmi
rozšířenému - o vzniku nových bytostí z mrtvol.
Arkas
Syn Dia* a Kallisto**, praotec Arkadů (Apollodoros, Bibliothéka
III 101).
Artemis
Dcera Dia* a Leto*, sestra-dvojče Apollona*. Artemis byla stará a
významná bohyně-matka východního Středomoří, dobrotivá i ukrutná
zároveň, vládkyně světa zvířat, pomocnice při porodu, bohyně
měsíce i smrti; tedy nejenom plachá, panenská lovkyně, jak bývá
často zobrazována ve výtvarném umění, ale i barbarsky cizí, velká
bohyně z Efesu, se svou podivnou ozdobou na prsou, která asi
pochází z býčího varlete. Její neúprosnost a pomstychtivost
zdůrazňují příběhy o Aktaionovi* a Niobe*. Stačí při oběti
zapomenout na Artemidu - a hned máte na krku obludu, jako měl
Oileus* kalydonského kance*. Agamemnon* střelí po její posvátné
lani - a má za to obětovat svou dceru Ifigenii*. Ta je sice
zachráněna a nahrazena laní, ale zato musí v daleké Tauridě
zabíjet pro krutou Artemidu i lidské oběti! To, že v Artemidině
chrámu Orthia ve Spartě byli chlapci bičováni až do krve -
Sparťané to chápali jako zkoušku statečnosti -, může být reliktem
ritu plodnosti nebo iniciace. Příslušné slavnosti, jak můžeme
usuzovat ze zlomků chórových písní básníka Alkmana, byly drsné a
veselé. Římská bohyně lovu a lesa Diana* měla od počátku s
Artemidou mnoho společného, takže ztotožnění je nasnadě.
Sochaři a malíři zobrazovali Artemidu/Dianu zpravidla lehce
oblečenou v krátké sukničce: jakožto lovkyni by jí dlouhý oděv
jen překážel! Mezi početnými antickými sochami vyniká socha
Praxitelova (kolem roku 340 př. Kr., kopie v Paříži, Louvre);
mnohokrát se bohyně objevuje ve společnosti loveckého psa anebo
jelena. To, že byla Diana tak hojně sochána a malována ve Francii
16. st., se vysvětluje tím, že dva králové, František I. a jeho
syn Jindřich II, byli zblázněni do krásky jménem Diane de
Poitier. Proto shlíží Diana z brány jejich zámku Anet s jelenem
za sebou; jako socha na kašně - s lukem - objímá jelena (Jean
Goujon (?), Diana z Anet, kolem roku 1550, nyní Louvre, Paříž),
jeden neznámý malíř ji namaloval jako téměř nahou lovkyni, která
divákovi věnuje jen posměšný úsměv (kolem roku 1550, Louvre,
Paříž; někdy připisována Luco Pennimu). Kromě toho byla Diana
odlévána z bronzu, zobrazována na reliéfech a tkána do goblénů -
dokud neukončila kariéru stárnoucí metresy královská vdova
Kateřina Medicejská.
Askalafos
Syn Acheronta*. Prozradil, že Proserpina* po svém únosu Hádem*
mlsala jádra granátových jablíček, a tím způsobil, že se nikdy
nesměla vrátit na zemský povrch. Za trest byl zavalen obrovskou
skálou, kterou Herakles* později odvalil pryč; ale Proserpina se
na zrádce i nadále hněvala a proměnila ho v sovu (Apollodoros,
Bibliothéka I 33, II 124-126; Ovidius, Proměny V 533-550).
Askanios
Syn Aineia*, nazývaný také Ilos, popř. Iulus, zakladatel Alby
Longy, mateřského města Říma, rodem Juliů přijat za prapředka.
V Mozartově rané opeře Ascanio v Albě (1771) je Askanios synem
Venuše*, která ho ožení uprostřed pastýřů, nymf* a dobrých duchů
se Silviou, Herkulovou* vnučkou. Kuriózní mixtum compositum je
pěkným příkladem toho, jak bezstarostně občas zacházeli operní
libretisté s antickými látkami.
Asklepios
Syn Apollona* a Koronidy**, kterou bůh zavraždil, protože dávala
před ním přednost jinému. Zatímco se mrtvá spalovala, vytrhl
Apollon nenarozené dítě z plamenů a přinesl je Kentaurovi*
Chironovi*, který je vychoval a naučil lékařskému umění. V tom
Asklepios dosáhl takového mistrovství, že pomocí krve z Gorgony*,
kterou mu pomohla opatřit Athéna*, dokázal probudit i mrtvé, mezi
nimi i Hippolyta*. Zeus* se obával, že brzy by žádný člověk již
nezemřel, kdyby toto umění přišlo mezi lidi, a proto zabil
Asklepia hromovým klínem. Na oplátku zabil Apollon Kyklopy*,
Diovy kováře zbraní, a byl by se za tento čin dostal do
nejhlubšího podsvětí, kdyby pro něj jeho matka Leto* nevyprosila
odpuštění a neprosadila, že byl omilostněn jednoroční trestnou
prací: musel hlídat Admetovy* krávy (Apollodoros, Bibliothéka,
III 118-122).
Asklepios, kterého Ilias zná pouze jako "nepřekonatelného lékaře"
a jehož synové otcovo umění vykonávali před hradbami Troje (Ilias
IV 139 a násl.), vyrostl s dobou na boha léčitelského umění a
vytlačil z této domény Apollona. Jeho nejvýznamnějším kultovním
místem byl Epidauros na Peloponnésu, kam nemocní přicházeli
v zástupech. O zázračných uzdraveních vyprávějí četné votivní
tabulky a s podivem čteme, že Asklepios dokonce vrátil jednomu
holohlavému člověku vlasy. Na základě výroku delfského orákula si
pro boha do Epidauru došla i římská delegace roku 293 př. Kr.,
aby v Římě ukončil těžkou epidemii moru. Asklepios vstoupil na
palubu lodi v podobě hada a opět ji opustil, když se na obzoru
objevil Tiberský ostrov (Ovidius, Proměny XV 622-744). Zde, kde
byl pro zachránce zřízen první římský svatostánek, stojí ještě
dnes nemocnice. Na ostrově Kosu pokračovala v Asklepiově tradici
Hippokratova lékařská škola a v jistém smyslu se i dnešní lékaři
cítí být jeho "učedníky", když jako stavovského znamení používají
"Aesculapovy hole", kolem níž se vine jeho svatý had. Ve
výtvarném umění byl Asklepios zobrazován jako starší, vousatý muž
s již zmíněnou holí.
Asopos
Bůh stejnojmenné řeky v Boiotii, otec Aiginy*.
Assarakos
Syn Troa* a nymfy Kallirhoe*, dcery říčního boha Skamandra*, vnuk
Erichthonia*, bratr Ila a Ganymeda*, král v Dardanii u Troje,
otec Kapya, dědeček Anchisa* a pradědeček Aineia*, který se
těmito předky chlubí před svým soubojem s Achilleem*, jenž je
však zmařen božským zásahem (Ilias XX 230-240). V proslulé řeči
Jupitera* na počátku Vergiliovy Aeneidy (I 255-296) je
prorokováno "domu Assarakově", tzn. Římanům jako jeho potomkům,
panství v Řecku.
Asteria
Titánka, dcera Koia*, manželka Persa* a matka Hekaty*. Jako
o její sestru Leto, i o ni usiloval Zeus*. Na útěku před ním se
proměnila v křepelku a vrhla se do moře (Hesiodos, Zrození bohů
409-411; Apollodoros, Bibliothéka I 9; 21).
Astraia
Panenská bohyně spravedlnosti, která s počátkem železného věku
opustí "zemi zbrocenou krví" (Ovidius, Proměny I 149 a násl.);
také souhvězdí Panny (Aratos, Fainomena 96 a násl.).
Astraios
Syn Titána* Kria; Eos* mu porodila bohy větrů Zefyra*, Borea* a
Eura*, jakož i hvězdy (Hesiodos, Zrození bohů 378-382).
Astyanax
"Ochránce města", přízvisko Skamandria, synáčka Hektora* a
Andromachy*, který byl po dobytí Troje svržen z oné věže, z níž
mu matka často ukazovala otce, jak chrání trojské hradby
(Ovidius, Proměny XIII 415-417).
Atalante
1. Dcera Schoinea z Arkádie, velká lovkyně; účastnice lovu na
kalydonského kance* a cesty Argonautů*. Protože při onom lovu
jako první zasáhla tohoto obra, věnoval jí jeho přemožitel
Meleagros** kůži - k velké nevoli ostatních lovců a ke své
vlastní záhubě (Apollodoros, Bibliothéka I 64-70; 112; Ovidius,
Proměny VIII 298-436).
2. Dcera Iasa, který ji pohodil, protože si přál syna. Byla
odkojená medvědicí, nalezena lovci a vychována. Atalante bránila
svou panenskost proti dvěma dotěrným Kentaurům*, zúčastnila se
lovu na kalydonského kance(!)* a her k poctě Pelia*, při nichž
přemohla v zápase Pelea. Když znovu nalezla své rodiče, chtěl se
s ní Iasos oženit; ale ona prohlásila, že si vezme za muže jen
toho, kdo ji porazí v běhu. Úkol se nezdál být obtížný, neboť
dávala svým nápadníkům půl stadionu náskok a běžela za nimi
v těžké výstroji. Přesto všechny dohonila a dala je zabít, dokud
ji Melanion* s pomocí Afrodity* neporazil: vždy, když se Atalante
přibližovala a chtěla ho předběhnout, hodil jedno ze zlatých
jablek, které obdržel od bohyně, daleko od sebe a tím získal
náskok, protože běžkyně se vždy rozběhla za cenným plodem.
Provdána za Melaniona našla Atalante najednou potěšení v sexu a
v jednom posvátném háji podlehla dokonce naléhání Diovu*. Proto
byla ona i Melanion proměněni ve lvy (Apollodoros, Bibliothéka
III 105-108). Ovidius ve svých Proměnách (560-704) podrobně líčí
onen závod, nazývá však mladého muže s jablky Hippomenem a
překládá onu fatální milostnou selanku do chrámu Kybely*, která
měla pro tento párek lvů ihned úkol: museli táhnout její vůz.
Apollodoros uzavírá svůj příběh s poukazem, že Atalante je u
Hesioda dcerou Schoinea a její přemožitel se u Euripida jmenuje
Hippomenes. To naznačuje domněnku, právě tak jako dubleta lovu na
kance, že se původně vyprávělo jen o jedné Atalantě, která byla
jak lovkyní, tak i běžkyní, což se k sobě docela dobře hodí.
Když Carl von Linné dal dobře létajícímu stěhovavému motýlu,
admirálovi, druhové jméno Atalanta, měl na mysli zajisté rychlou
Atalantu, a nikoliv střelkyni. Napínavě je komponován obraz
namalovaný kolem roku 1625 Gido Renim Atalanta a Hippomenes
(Neapol, Pinacoteca Nazionale di Capodimonte): zatímco štíhlý
mladý muž s vlajícím červeným pláštíkem ubíhá doprava, sklání se
spíše sklesle působící Atalante doleva, aby zvedla druhé jablko.
Jedno má již v ruce. Do jedné krajinomalby začlenil Peter Paul
Rubens Lov Atalanty (Madrid, Prado, kolem roku 1630). Také
dramatikové a operní skladatelé, mezi nimi i Georg Friedrich
Händel (1736), se ujímali obou Atalant, ale většinou jsou tato
díla dávno zapomenuta.
Atargatis
Bohyně-matka ze Sýrie, jejíž uctívání se rozšířilo do římské říše
od 2. st. př. Kr. prostřednictvím orientálních otroků a
legionářů. Ryby a holubi jako symboly plodnosti, orgiastické
tance a sebekastrace patřily k cizorodému kultu Dea Syria. Jako
"Astarte Syriaca" se zdůrazněnými smyslnými ústy ji v roce 1877
namaloval spoluzakladatel "Pre-Raffaelit Brotherhood", Dante
Gabriel Rossetti (Manchester, City Art Gallery).
Ate
Personifikace zaslepení a zaviněného poklesku; před ní je varován
Achilleus v Iliadě (IX 504-512).
Athamas
Král Boiotie, syn Aiola (1)*, s Nefelou* měl syna Frixa* a dceru
Helle*, s Ino** Learcha* a Melikerta*. Když ho Héra* postihla
šílenstvím, zabil Athamas malého Learcha; Ino se na útěku před
svým zuřícím manželem vrhla s Melikertem do moře. Kvůli svým
zločinům opustil Athamas Boiotii a dotazoval se orákula, kde se
má usadit. "Tam, kde u divokých zvířat nalezneš pohostinství!"
byla odpověď. Po delším putování potkal Athamas smečku vlků,
kteří právě roztrhali ovce. Když viděli přicházet člověka, utekli
před ním a přenechali mu svou kořist. Athamas se zase usadil a
oženil se s Temisto*, dcerou Hypsea (Apollodoros, Bibliothéka I
84). V téměř ztracené Sofoklově tragédii Athamas se stal hrdina
obětí pletich, které proti sobě spřádaly Nefele a Ino: málem byl
jako býk poražen na oltáři, kdyby ho nezachránil Herakles*. Toto
pojetí pověsti uchovává zřejmě vzpomínku na lidskou oběť spjatou
s rodem Athamantovým, o níž se zmiňuje i Herodotos (Historie VII
197). Ovidius zdůvodňoval pomstu Héry/Junony na Athamantovi tím,
že Ino a on přijali u sebe malého Baccha*. Junonina cesta do
podsvětí, kde proti Athamantovi poštvala Furii Tisifonu*, a její
objevení se v Thébách dokazuje Ovidiovo mistrovství v líčení
hrůzostrašných míst a zážitků (Proměny IV 416-514).
Athéna
Dcera Dia*, kterou "zplodil ze své svaté hlavy, oděnou ve válečné
výstroji" (Homérský hymnus 28, 4-6). Podle Hesioda je Athéna
dcerou vševědoucí Metidy*, kterou Zeus "ponořil do svého těla,
když chtěla porodit sovookou bohyni Athénu". To mu poradili Gaia*
a Uranos*, aby nikdo jiný kromě Dia nevládl všemu nebeskému. Bylo
totiž určeno osudem, že Metis má porodit mimořádně chytré děti,
jako první pannu, sovookou Tritogeneiu, "nadanou stejnou silou a
moudrostí jako otec" (Hesiodos, Zrození bohů 886-896). Mýtus
o spolknuté bohyni, která vězí v těle božského otce a oznamuje mu
dobré a zlé, působí podobně jako příběh o Kronovi* a jeho dětech
velmi starobyle, byl však pravděpodobně uveden do souvislosti s
Athénou teprve Hesiodem, protože se tato mocná předřecká bohyně
války, města a domova nedala bez úprav zařadit do patriarchálního
nebe bohů. Význam a stáří Athény dokládají její četná přízviska,
zčásti ještě nevysvětlená, a její četné funkce: jako Pallas
(hrdinná panna) se vrhá do boje a šíří panickou hrůzu, když
zamává svou egidou, štítem s hlavou Medúzy*. Pomáhá hrdinům,
kteří jsou jí sympatičtí svou chytrostí, např. Odysseovi*, a
ochraňuje hrady. Troja může být dobyta teprve tehdy, až je její
posvátná soška, Palladion, uloupena Diomedem* a Odysseem. Až do
té doby stojí město pod ochranou této bohyně, která se na Trojany
zlobí, protože Paris* při oné proslulé volbě krásky rozhodl proti
ní. Athéna je ale nejen krásná a trochu ješitná, nýbrž i chytrá.
Obohatila život lidí vynálezy, naučila tesaře stavět lodě (Ilias
XV 412) a ženy tkát a příst. Že ji Arachne* v tomto umění
předstihla, ji velmi rozhořčilo. Athéna vynalezla i dvojitou
flétnu (diaulos), ale zahodila ji, protože zjistila, že jí při
hraní nafouklé tváře vůbec nesluší. Pohozený nástroj si ke své
škodě vzal Satyr* Marsyas*.
Athéniným posvátným ptákem je sova, která je považována za zvlášť
chytrou, a tím se velmi hodí k bohyni moudrosti. Město Athény má
jméno od Athény, která si zajistila Attiku ve sporu s
Poseidonem*. Zatímco on nechal vyprýštit na Akropoli pramen,
zarazila Athéna do země své kopí - a tu z něj vyrazil olivovník,
a dvanáct bohů, kteří měli spor rozhodnout, přisoudili vítězství
Athéně (Ovidius, Proměny VI 70-82). Panně (řec. parthenos) Athéně
byl zasvěcen na Akropoli "jejího" města nejvýznamnější chrám,
Parthenon. V něm stála dvanáct metrů vysoká kultovní socha ze
zlata a slonoviny vytvořená Feidiem, v jeho východním štítě byl
vylíčen spor s Poseidonem. Před chrámem se zvedala další Feidiova
kolosální socha z bronzu, Athéna Promachos, jejíž jiskřící hrot
oštěpu viděli námořníci směřující do Attiky již zdaleka.
Tato umělecká díla, proslulá v antice, zmizela; popisy a kopie
nám umožňují vytvořit si o nich jen přibližnou představu, např.
mramorová, metr vysoká napodobenina Parthenonu v athénském
Národním muzeu, zhotovená roku 438 př. Kr. Zachován je též
půvabný mramorový reliéf, který ukazuje bohyni, jak je ponořená
do svých myšlenek před hraničním kamenem nebo něčím podobným
(kolem roku 460 př. Kr., Athény, Akropolské muzeum). Asi ve
stejnou dobu vznikly metopy Diova chrámu v Olympii, které
oslavují Athénu jako pomocnici Heraklovu*. Pomáhá mu nést nebe, a
dokonce se účastní čištění Augiášova chléva (Olympia, Museum).
Scéna se Satyrem Marsyem byla napínavě zobrazena kolem roku 450
př. Kr. Myronem: Athéna právě odhodila flétnu a chce se vzdálit;
Marsyas se k ní plíží - ale bohyně zvedá odmítavě a varovně ruku
(mramorová kopie sousoší v Římě, Vatikánské sbírky: Musei
Ex-Lateranensi; kopie Athény v Liebigově domu, Frankfurt nad M.).
Zrození Athény z Diovy hlavy je mnohokrát zobrazeno na vázových
malbách, přičemž Hefaistos* se solidní sekerou poskytuje službu
porodní báby (např. na černofigurové attické amfoře z 6. st. před
Kr.; Boston, Museum of Fine Arts). Že Zeus takovou pomoc
potřeboval, informuje i Pindaros (Olympioníkais VII 35-38) a
Euripides (Ion 454-460). V boji proti Gigantovi* Enkeladovi, na
něhož podle pověsti hodila ostrov Sicílii, nacházíme Athénu
v Archeologickém muzeu v Paestu (slonovina, kolem roku 350 př.
Kr.).
Když Sandro Botticelli kolem roku 1485 maloval Athénu, jak právě
spoutává mohutného Kentaura* (Florencie, Uffizi), chtěl tím
symbolizovat nadřazenost intelektu nad hrubou sílou. Pozdější
malíři spojovali rádi Athénu/Minervu podle Ovidiova vzoru
(Proměny V 250 a násl.) s Múzami*. Opera Ernsta Kreneka Pallas
Athéna pláče (premiéra 1955 v Hamburku) začíná a končí stížností
bohyně na její město, které bylo dobyto Sparťany. Jinak libreto
žongluje s osobami a událostmi peloponnéské války a svádí zcela
bezstarostně Sokratovu popravu na Sparťany.
Atlantida
Bájný kontinent západně od Evropy, větší než Asie a Afrika
dohromady, ovládán bohatými a mocnými králi, kteří si chtěli
podmanit celou zemi a jenom Athény nedokázali porazit. Platon,
který ve svých dialozích Kritias a Timaios podrobně vypráví
o této obří říši, potopené údajně 9000 let před jeho vlastní
dobou do Atlantiku, uvádí jako svého ručitele moudrého Solona,
který se prý osobně dověděl tento příběh od egyptských kněží. Ale
některé věci svědčí o tom, že mýtus o Atlantidě je výmysl
Platonův, takřka umělá pohádka ve službách filosofie (Platon,
Timaios 21b-25d; Kritias 108e-121c).
Atlas
Syn Iapeta*, bratr Menoitia*, Promethea* a Epimethea*, otec nymfy
Kalypso*, Hesperidek*, Plejád* a Hyád*, obr, který musí na
západním okraji světa hlavou a rukama nést nebeskou klenbu,
protože ho k tomu donutil Zeus* (Hesiodos, Zrození bohů
507-520). Když měl Herakles přinést zlatá jablka Hesperidek,
která byla kromě nich střežena stohlavým drakem, poprosil Atlanta
na radu Promethea, kterého osvobodil, aby mu tři z nich utrhl, a
nabídl se, že mezitím podrží nebe. Atlas jablka přinesl, ale
břemeno již na sebe nechtěl vzít. Tu Herakles předstíral, že už
se tedy se svým osudem smířil; jen si chtěl ještě udělat několik
smyček kolem hlavy, aby napraskla. Atlas nato položil jablka
stranou a podepřel nebeskou klenbu v jistotě, že nejdelší dobu
jejího podpírání má již za sebou. Herakles ale vzal jablka a
nechal přelstěného stát dále (Apollodoros, Bibliothéka II
113-121). Když Perseus* po svém dobrodružství s Medúzou* šel
kolem Atlanta, prosil ho o přístřeší, ale on ho hrubě odbyl - a
stal se při pohledu na Gorgoninu hlavu horským masívem, který až
dodnes nese jeho jméno. Dříve byl bohatým a mocným králem
(Ovidius, Proměny IV 631-662).
Metopa Diova chrámu v Olympii (kolem roku 460 př. Kr., muzeum
Olympia) ukazuje Herakla, jak s Athéninou* pomocí drží oblohu, a
Atlanta stojícího před ním s jablky; na jedné lakonské misce je
zobrazen Atlas spolu s Prometheem*, který je připoután k sloupu a
mučen orlem.
Již v antice nazývali "atlanty" obrovské mužské postavy, které u
dorských chrámů (podobně jako karyatidy u ionských) namísto
sloupů nesly trámoví a římsu. Jestliže nazýváme soubor
zeměpisných map "atlasem", pak se řídíme podle matematika a
zeměpisce Gerharda Kremera, zvaného Mercator, který pojmenoval
své hlavní dílo Atlas sive cosmographicae meditationes de fabrica
mundi et babricati figuras. Atlantský oceán, do něhož se údajně
potopil bájný ostrov Atlantida, má své jméno po Atlantovi,
protože s jeho jménem Řekové spojovali představu něčeho "dalekého
na západě".
Atreovci
Potomci Atrea*, rod prokletý kvůli Tantalovým*, Pelopovým* a
Atreovým činům.
Atreus
Syn Pelopa* a Hippodameie*, vnuk Tantala*, bratr Thyesta* a
Chrysippa*, kterého společně s Thyestem zabil; otec Agamemnona* a
Menelaa*. Vyhnáni pro bratrovraždu, odcházejí Atreus a Thyestes
do Argu. Tam se znepřátelí z následujícího důvodu. Když Atreus
přislíbí bohyni Artemidě* obětovat ze svého stáda nejkrásnější
ovečku, narodí se zlaté jehňátko. Atreus začne svého slibu
litovat; ovečku zabije a ukryje ji v truhle. Ta se dostane přes
Atreovu ženu Aeropu* do rukou jejího milence Thyesta. Když
orákulum doporučí občanům Mykén, aby si za krále vybrali Pelopova
syna, navrhne Thyestes, aby byl z obou bratrů zvolen ten, který
se může prokázat zlatým jehňátkem. Atreus s návrhem souhlasí. Tu
otevře Thyestes svou truhlu, ukáže ovečku a stane se králem.
Zeus* však, pln hněvu nad podvodem, pošle k Atreovi svého syna
Herma* a radí mu, že by měl přimět Thyesta, aby byl ochoten vzdát
se vlády v jeho prospěch, když slunce vyjde na západě. Thyestes s
tím souhlasí - a sluneční bůh to nečekané učiní! Nyní Atreus
nastoupí na trůn a vyžene svého bratra. Teprve pak se doví
o nevěře své ženy a rozhodne se Thyesta krutě potrestat. Pozve ho
na svůj hrad, údajně, aby se s ním usmířil, a zabije jeho tři
syny, ačkoliv jsou to děti nymfy* a hledají útočiště na Diově
oltáři. Jejich maso pak předloží bratrovi při hostině a teprve
pak, když se jím nasytí, ukáže mu hlavy a ruce zavražděných a
vyžene ho znovu (Apollodoros, Bibliothéka V 9-15). Krvežíznivý
příběh je tradován v početných variantách; podle Hygina (Fabulae
86) Thyestes jednoho Atreova syna, Pleisthena*, sám vychoval a
poslal ho pak jako vraha proti vlastnímu otci; ten se však jeho
útoku ubrání a svého syna zabije. Když si později vezme za ženu
Pelopeiu*, dceru Thyesta, očekává tato žena již dítě se svým
otcem: je to Aigisthos*, kterého později Atreus vyšle, aby zabil
nenáviděného Thyesta. Ten ale pozná svého syna, a Aigisthos ho
pomstí na Atreovi (Hyginus, Fabulae 87-88). Největší kupolovitý
hrob v Mykénách byl považován již v antice za "Atreovu
pokladnici".

Atropos
"Neodvratitelná", jedna ze tří Moir*, které Římané nazývali
Parky; odstřihuje člověku nit života - jak se to drasticky líčí
v obrazových příbězích Tobiáše Knoppa od Wilhelma Busche. Její
jméno žije dále v Atropa belladonna L., v rulíku zlomocném, a
jeho jedu atropinu, dále v Acherontia atropos L., lišaji
smrtihlavovi, i v označení knižního červotoče, jehož samičky
mohou vydávat klepavé zvuky. V lidové mluvě se proto nazývají
"umrlčí hodiny".
Attis
Krásný chlapec z Frýgie, pro nějž zahořela platonickou láskou
bohyně Kybele*. Přísahal, že chce zůstat navždy panicem a řekl:
"Jestliže svou přísahu poruším, má být tato láska mou poslední."
Skutečně zapomněl na svůj slib v náručí jedné nymfy*, která byla
rozhněvanou Kybelou zabita. Nevěrníka pak postihla šílenstvím,
takže si sám "odřezal ty části, které mu přinesly utrpení". Podle
jeho vzoru zbavovali se Kybelini kněží svého mužství; její kult
byl roku 204 př. Kr., ke konci války s Hannibalem, přenesen do
Říma (Ovidius, Kalendář IV 223-372). Jak mladý Říman opustí svou
vlast, aby se zasvětil ve frygické svatyni bohyně její službě,
popsal v malém eposu (63) Catullus. Vzrušující rytmus, tzv.
gallské jamby (Kybelini kněží se nazývali Galli), vykresluje
extázi, do níž se nešťastník dostane a z níž se probere teprve
pak, když již není mužem. Jako milenec Velké matky, který musí
trpět a zemřít, je Attis srovnatelný s Adonidem*. Také v jeho
mýtu a kultu hrají důležitou roli stromy a květiny.
Auge
Královská dcera z Tegey, Athénina* kněžka, svedená Heraklem*.
Protože své dítě ukryla ve svatyni, rozhněvaná bohyně postihla
zemi morem a neplodností. Lidé se obrátili o radu na orákulum a
to ohlásilo, že v Athénině chrámu je něco neposvěceného. Po sporu
s Auge si otec nato prohlédl chrám, objevil kojence a nechal ho
pohodit v horách, kde zůstalo zázrakem naživu: živila ho laň, pak
ho nalezli pastevci a dali mu jméno Telefos**. Auge byla na
příkaz otce prodána do ciziny, ale měla rovněž štěstí:
maloasijský král Teuthras si ji vzal za ženu a adoptoval i
Telefa, poté co se tento syn pomocí orákula opět shledal s matkou
(Apollodoros, Bibliothéka II 146 a násl.; 103 a násl.). Nalezení
Telefa dal namalovat kolem roku 190 př. Kr. král Eumenes II.
z Pergamonu. Proslulý obraz, jehož uměleckou kompozici obdivoval
již Goethe, je zachován v jedné kopii z Herculanea (nyní
v Neapoli, Museo Nazionale).
Augeias
Král v Elidě, jehož obrovské kravíny měl Herakles* z pověření
Eurysthea* zbavit hnoje. Tento málo hrdinský úkol řešil tím, že
obrátil tok dvou řek a hnůj odplavil. Lakomý král se však vzpíral
vyplatit mu dohodnutou mzdu za jeho námahu, desetinu stáda krav,
a ani Eurystheus nepovažoval práci za platnou, protože byla
vykonána za mzdu. Tak měl Herkules s tím množstvím hnoje jen
zlobení, a proto mu nelze zazlívat, že Augeiase později zabil
(Apollodoros, Bibliothéka II 88-90; 113, 139-141). "Augiášův
chlév" je ještě dnes příslovečný.
Aurora
Římská bohyně jitřních červánků, totožná s Eojí**.
Autolykos
Syn Herma* a Chiony*, otec Antikleie* a tím dědeček Odyssea*,
jemuž dal též jméno (Odysseia XIX 395-412), mistr v každém
podvodu, "zvyklý obracet bílé v černé a černé v bílé" (Ovidius,
Proměny XI 313).
Automedon
Vozka Achilleova* vozu.
Autonoe
Dcera Kadma*, matka Aktaiona*, zabije s Ino* Penthea**.

B
Bacchus
Římský bůh vína, nazývaný podle přízviska řeckého Dionýsa**,
Bakcha.
Bakchanti, bakchantky
Mužští ctitelé a ženské ctitelky Dionýsa*, kteří se v opojení a
extázi proháněli po lesích a polích, chytali divokou zvěř a
pojídali její syrové maso, a dokonce roztrhali některé lidi,
např. Orfea* nebo Penthea*. Jejich osud uvedl na jeviště
Euripides ve své tragédii Bakchantky. Znakem i zbraní bakchantů
byla hůl, thyrsos, ovinutá břečťanem a révovím a zakončená
piniovou šiškou, oblečeni byli do kůže kolouchů a jelenů.
Battos
Pastýř z Messenie, který pozoroval Herma* při krádeži hovězího
dobytka, ale slíbil, že bude mlčet, když dostane jednu krávu:
"Zde tento kámen," přísahal, "prozradí spíše tvou krádež než já."
Když se ale Hermes vrátil v jiné podobě a nabízel mu dva kusy,
jestliže mu ukáže cestu k uloupenému stádu, porušil Battos svou
přísahu a byl proměněn v tvrdý kámen, kterému se říká "ukazatel"
(Ovidius, Proměny II 676-707).
Baubo
Ošklivá stará žena, která se pokoušela rozveselit Demetru*,
truchlící pro svou dceru, tím, že se nemravně odhalovala. Původně
snad byla Baubo démonické sexuální božstvo, později byla občas
ztotožňována s Hekatou*. Proto ji, jedoucí na svini, nechává
Goethe ve Valpuržině noci (Faust I) vést zástup čarodějnic.
Baukis
Zbožná, dobrotivá manželka Filemona*.
Bellerofon(tes)
Syn korintského krále Glauka, vnuk Sisyfa*. Protože ho bohové
obdařili zvláštní krásou a mužností, vzplála k němu prudkou
láskou Anteia*, žena krále Proita* z Argu, ale rozvážný mladík se
svést nenechal. Nato naléhala Anteia na svého muže, aby
Bellerofonta zabil, protože se ji prý pokusil znásilnit. Proitos
vzplál hněvem, ale vraždy se zalekl a poslal údajného zločince s
poselstvím ke svému švagrovi, králi Lykie. Když král rozluštil
"zlověstná znamení", uložil Bellerofontovi tři obtížné úkoly:
musel zabít Chiméru*, bojovat proti proslulému národu Solymů a
porazit Amazonky*. Proti očekávání však při nich hrdina nezemřel.
Proto na něj král, když se chtěl vrátit opět do Argu, nechal
nastražit léčku. Ale Bellerofontes zabil nejstatečnější
válečníky, a Lykiec poznal, že mladý muž stojí pod zvláštní
ochranou bohů. Proto mu dal za ženu svou dceru a jako věno
polovinu své říše. Nejstaršího ze dvou Bellerofontových synů
zabil zamračený Ares*, druhý nastoupil po otci na trůn v Lykii*;
Laodameia, jeho jediná dcera, porodila Diovi* Sarpedona* a byla
později rozhněvanou Artemidou* vyrvána životu. Bellerofontes sám
nakonec skončil v trudnomyslnosti, nenáviděn všemi bohy (Ilias VI
154-211). Tímto příběhem se v Iliadě představuje Glaukos, vnuk
Bellerofonta, řeckému hrdinovi Diomedovi*, a ještě dnešní čtenář
pozná, že má před sebou krátký souhrn mnohovrstevnaté hrdinské
pověsti, jejíž znalost mohl Homér u svých posluchačů
předpokládat. Mnohé, o čem pozdější autoři informují, proto
přešel, např. proč vlastně Bellerofontes ze své vlasti Korintu
přišel do Argu: příčinou prý byla vražda, míní Apollodoros
(Bibliothéka II 30). Z Hesiodova Zrození bohů (325) se dovídáme,
že "Pegasos* a statečný Bellerofontes" zlikvidovali Chiméru,
z Pindarovy písně (Isthmioníkais VII 44-47), proč u bohů upadl
v nemilost: chtěl se svým okřídleným koněm Pegasem proniknout až
na horu bohů, na Olymp. Všechno to jsou stopy staré básně, snad
korintského "národního eposu", v němž se pospojovaly široce
rozvětvené motivy. Připomeňme si Josefa a ženu Putifarovu,
Uriášův dopis, který napsal král David, ale také všechny ony
pohádkové hrdiny, kteří musí řešit tři těžké úkoly, aby získali
krásnou princeznu. Ztraceny jako ona báseň, na kterou se podle
naší domněnky Homér odvolával, jsou i dvě Euripidovy tragédie,
v nichž šlo jednak o pomluvu a Bellerofontovu pomstu (pozve
Proitovu ženu k letu na Pegasovi a svrhne ji do moře), jednak
o jeho neúspěch jakožto dobyvatele nebe.
Bellona
Římská bohyně krutého, krvavého boje (lat. bellum: válka), občas
stavěna po bok Marta* jako jeho manželka, v 1. st. př. Kr.
ztotožněna s maloasijskou Ma, bohyní mateřství a měst.
Belos
Syn Poseidona* a nymfy* Libye, dvojče Agenora*, otec Aigypta a
Danaa* (Apollodoros, Bibliothéka II 10-11).
Berenike
1. Druhá žena Ptolemaia I. z Egypta, společně s ním po smrti
uctívána jako božstvo.
2. Žena Ptolemaia III., která za šťastný návrat krále
z vojenského tažení slíbila obětovat bohům své nádherné vlasy.
Když tento obětní dar z chrámu zmizel, zjistil dvorní astronom
Konon, že "kadeř Bereniky" byla přenesena na oblohu jako nové
souhvězdí. O této "proměně v souhvězdí" vypráví částečně
zachovaná báseň Kallimacha a Catulla "carmen 66".
Bias
Bratr věštce Melampa*, který mu pomáhal při jeho ucházení se
o Neleovu* dceru.
Biton
Bratr Kleobia*.
Bona Dea
"Dobrá Bohyně", přízvisko bohyně darující plodnost a požehnání a
uctívané v Římě výlučně ženami při tajných nočních slavnostech,
bohyně, která byla spojována s Faunem* jako manželka nebo sestra.
Když se pozdější proslulý tribun lidu Publius Clodius Pulcher
v noci 4. prosince 62 př. Kr. v přestrojení vmísil mezi ženy,
které se sešly v domě Caesarově, byl odhalen a obžalován ze
zločinu proti náboženství. Podplacení soudcové vynesli
osvobozující rozsudek, a ani Caesar mu nikterak nezazlíval aféru,
která přivedla jeho ženu do řečí a vedla k rozvodu.
Bonus Eventus
"Dobrý konec", římské božstvo šťastného zdaru, často zobrazované
jako Copia* s rohem hojnosti.
Bootes
"Vozataj", souhvězdí v blízkosti Velkého vozu, nazývané také
Arktofylax nebo Arkturos - Medvědář -, pokud se na Vůz pohlíželo
jako na Kallisto** proměněnou v medvědici. V tomto případě byl
Bootes její syn Arkas*, v jiném vinař Ikarios*.
Boreas
Bouřlivý severovýchodní vítr, přinášející sníh a zimu, který jako
král větrů požíval v mnoha městech Řecka kultovní úctu, a
v Turioi (Dolní Italie) byl dokonce čestným občanem, protože
rozmetal nepřátelskou flotilu (Claudius Aelianus, Varia Historia
XI 61). V "podobě tmavohřivého hřebce" pokryl podle Homéra
dvanáct klisen trojského krále Erichthonia*. Jejich hříbata mohla
běhat loukami po vrcholcích stébel, ba dokonce na moři po
hřebenech vln (Ilias XX 223-229). Kvůli nim měl později spor
Herakles* s Laomedonem*. Boreas se nezamilovával jen do klisen.
Oreithyiu, dceru athénského krále Erechthea*, unesl do své
thrácké vlasti a měl s ní dva syny, Kalaida* a Zeta* (Ovidius,
Proměny VI 673-721). Tak se stal "zetěm" Athéňanů, kteří ho na
základě tohoto příbuzenství podle výroku orákula přivolali na
pomoc proti flotile perského krále Xerxa a pomoc také dostali
(Herodotos VII 189). Únos Oreithyie zobrazil v pravé polovině
svého velkého obrazu Jaro Sandro Botticelli (kolem roku 1478,
Florencie, Uffizi).
Briareos
Syn Gaie* a Urana*, jeden ze tří Hekatoncheirů*, strašlivých
padesátihlavých a storukých obrů, které jejich otec kvůli jejich
strašnému vzhledu držel v zajetí hluboko v zemi. Osvobodil je
Zeus*, oni mu pomohli rozhodujícím způsobem v boji s Titány a
nyní jsou strážci v hlubinách Tartaru* (Hesiodos, Zrození bohů
147-159; 617-735). Briareos stál při Diovi, když proti němu pod
vedením Héry* revoltovali mnozí bohové a hodlali ho spoutat
(Ilias I 396-406). U Homéra má storuký ještě druhé jméno:
Aigaion. Ovidius tak nazývá (Proměny II 10) obrovského mořského
boha.
Briseovna
Krásná zajatkyně, která připadla jako kořist Achilleovi* a byla
mu později odcizena Agamemnonem*. Hrdina se nato odmítl dále
účastnit boje (Ilias I 130-430).
Briseus
Otec Briseovny*.
Britomartis
Krétská bohyně, Řeky ztožňována s Artemidou*; její přízvisko
Diktynna (asi podle hory Dikte) se vysvětlovalo tím, že
Britomartis byla pronásledována Minoem*, skočila do moře a rybáři
byla chycena do sítí (řec. diktys - síť) (Kallimachos, Hymnoi III
189 a násl.).
Brontes
Jeden z Kyklopů*, který koval pro Dia hromové klíny.
Broteas
Lovec, který nevzdal Artemidě* čest, protože se považoval za
nepřekonatelného. Ani oheň, řekl, mi nemůže uškodit. Tu se jeho
mysl pomátla, zřítil se do ohně a uhořel (Apollodoros,
Bibliothéka V 2).
Busiris
Egyptský král, jemuž věštec z Kypru oznámil, že hladomor, jímž
země již devět let trpěla, skončí, když bude každoročně obětovat
Diovi jednoho cizího muže. Busiris se dlouho nerozmýšlel a jako
prvního nechal obětovat neprozíravého věštce samého. Když měl
v úmyslu učinit totéž s Heraklem*, byl přemožen a zabit
(Apollodoros, Bibliothéka II 116 a násl.). Herodotos (II 45)
uvádí tuto pověst jako příklad toho, jak Řekové neuvážlivě a
pošetile mluvili o Egypťanech. Na jedné peliké, dvouuché nádobě
(kolem roku 470, Athény, Národní muzeum), můžeme vidět Herakla u
oltáře, jak jednoho z Busirových mužů nebo jeho samého drží za
nohy, aby jím mrštil proti dvěma holohlavým protivníkům, z nichž
se právě jeden napřahuje k ráně proti němu.
Butes
Syn Pandiona*, bratr Erechthea*.
Byblis
Dcera Mileta*, zamilovaná do vlastního bratra Kauna*, který ji
odmítá, a aby se pojistil před její dotěrností, opouští zemi. Při
pátrání po něm je Byblis proměněna v pramen (Ovidius, Proměny IX
453-665).

C
Cacus
Obří a vraždící netvor, který se jako syn Vulcana* vyznal
v plivání ohně a bránu svého jeskynního příbytku na svahu
Aventina si vyzdobil lebkami svých obětí. Když Herakles* přišel
se stády dobytka Geryonea* do krajiny pozdějšího Říma, zvětřil
Cacus snadnou kořist a vtáhl osm krav za ocasy do své jeskyně,
takže se zdálo, jako by stopy vedly směrem od ní. Bučení jedné
z nich však loupežníka prozradilo, a tak se musel před zuřícím
Heraklem zabarikádovat ve svém příbytku. Jeho brána byla pevná,
ale strop jeskyně se dal odtrhnout a Herakles Caca uškrtil. Na
památku tohoto osvobozujícího činu byl prý na dobytčím trhu
v Římě zřízen obří oltář Ara maxima (Vergilius, Aeneis VIII
171-281). Původně snad byl Cacus bohem ohně, jako jeho "otec"
Vulkán. Když se jeho jméno spojilo s řeckým slovem kakos, zlý,
stal se obludou a protivníkem "dobrého člověka" Euandra*.
Obří sousoší Hercules a Cacus, které ještě dnes stojí před
palácem Vecchio ve Florencii, vytvořil v roce 1534 Michelangelův
rozhořčený rival Baccio Bandinelli. Chtěl jím zastínit jeho
Davida, ale dosáhl pouze toho, že se mu kvůli "kolosálnímu
kolosu" jen zlomyslně posmívali.
Caesar
Gaius Iulius Caesar (100-44 př. Kr.) byl svým adoptivním synem a
nástupcem Octavianem Augustem povýšen mezi bohy. Jako důkaz jeho
přijetí do nebe bylo považováno zjevení se komety krátce po jeho
zavraždění o březnových idách. Ovidius zařadil proměnu Caesarovy
duše ve hvězdu na závěr svých Proměn (XV 744-851).
Caieta
U Vergilia chůva Aenea*, pochovaná na italickém předhůří, které
bylo podle ní pojmenováno (nyní Gaeta) (Aeneis VII 1-7).
Cameny/Kameny
Římské bohyně pramenů, prvním římským básníkem Liviem Andronikem
ztotožněny s Múzami, snad kvůli blízkosti jejich jména s lat.
carmen, píseň, a v prvním verši jeho překladu Odysseie takto
osloveny: Virum mihi, Camena, insece versutum - O muži
zchytralém, Múzo, mi vypravuj...
Camilla
1. Dcera volského krále Metaba, který byl kvůli své nafoukanosti
vypuzen. Na útěku před svými nepřáteli došel k rozvodněné řece a
nevěděl, jak se se svou dceruškou, kterou měl u sebe, dostane na
druhou stranu. Ve své bezradnosti přivázal dítě zabalené
v peřinkách na své kopí, slíbil Dianě*, že když ji zachrání,
zasvětí ji její službě, a silnou rukou vrhl zbraň. On sám divoký
proud přeplaval, našel Camillu v pořádku na druhém břehu a
vychoval ji v bojovnou lovkyni. Když Aeneas bojoval v Itálii,
přestoupila Camilla na stranu jeho protivníků a v bitvě padla.
Jejího vraha stihla Dianina pomsta (Vergilius, Aeneis XI 532-867)
2. Sestra Horatiů*.
Camillus
Marcus Furius Camillus byl významnou osobností v Římě 4. st. př.
Kr. a kolem jeho osoby se vytvořil celý věnec legend, který měl
ukázat hrdinovy ctnosti v co nejpříznivějším světle. Například:
při obléhaní města Falerie mu zrádný učitel vydal děti vedoucích
bojovníků; Camillus je však poslal včetně zrádce jejich rodičům -
a dosáhl tím rychlého a čestného míru (Livius, Od založení města
V 26).
Caprotina
Přízvisko Junony*; při svátku Caprotiny 7. července požívaly
otrokyně zvláštních svobod, za něž údajně děkovaly statečnému
činu ze začátku 4. st. př. Kr.: sousední národy chtěly po
vyplenění Říma Gally využít slabosti Římanů a požadovali od nich
dívky a ženy. Místo nich se k nepřátelům vydaly otrokyně oblečené
do oděvu svobodných žen a došlo k tomu, že je opily a dovedly pak
římské vojsko, které si to s nimi už lehce vyřídilo. Chytré
otrokyně pak byly obdarovány a propuštěny na svobodu (Macrobius,
Saturnalia I 11, 36 a násl.).
Carmentis
Nebo Carmenta; římská bohyně, která byla vzývána zvláště
rodičkami. Vztah k básnění a věštění byl odvozen asi až
sekundárně od jejího jména, podobně jako u Camen*.
Carna
Římská bohyně; podle Ovidia původně stydlivá nymfa. Mladé muže,
kteří o ni usilovali, prosila, aby s ní vyhledali nějakou
jeskyni, kde se skryla, a pak si z vyvedených milovníků dělala
legraci. U Jana* však neměla s tímto trikem vůbec úspěch. Vždyť
tento bůh vidí i to, co se děje za jeho zády. Janus se odměnil
Carně za poskytnutí milostného dobrodružství tím, že jí dal moc
nad dveřními stěžejemi a nad vampýry, kteří v noci sají dětem
krev. O tom, že je Carna staré božstvo, svědčí podle Ovidia jídla
podávaná o jejím svátku: hrachová a fazolová směs se slaninou.
Věřilo se, že ten, kdo ji bude jíst, nebude mít žádné zažívací
potíže (Ovidius, Kalendář VI 101-182). Spojení bohyně dveří s
milostnou historkou s Janem je možná Ovidiův výmysl, avšak jistě
uchovává vypravovaný příběh mnoho starobylého.
Ceres
Římská bohyně země a plodů, brzy ztotožněna s řeckou Demetrou*.
Cincinnatus
L. Quinctius Cincinnatus, římský diktátor z roku 458 př. Kr.,
který byl podle pověsti od pluhu povolán do svého úřadu, který po
skvělém vítězství již po šestnácti dnech opět složil (Livius, Od
založení města III 26, 8). Cincinnatus je podobně jako Camillus*
typickým příkladem pro přímo mytické zbožštění historických
osobností u římských letopisců.
Cipus
Římský vojevůdce, který dobrovolně zvolil vyhnanství, když mu na
čele vyrostly rohy a věštci to vysvětlovali jako znamení budoucí
královské vlády (Ovidius, Proměny XV 565-621).
Clitumnus
Bůh jedné řeky v Umbrii, která vzniká z mnoha pramenů. V římské
době se u nich nacházely různé svatyně a místo orákula. Clitumnův
chrám a neobvyklou krásu místa popisuje podrobně Plinius
(Epistulae VIII 8). I dnes jsou Fonti di Clitunno (u Spoleta)
oblíbeným výletním cílem.
Cocles
> Horatius Cocles
Concordia
Personifikace svornosti, jíž byly v Římě - jistě ne bez
politických důvodů - od 4. st. př. Kr. zasvěcovány různé chrámy.
Consus
"Ukryvatel" (k lat. condere, ukrývat): římský bůh uskladněné
sklizně a vyseté setby. V souladu s touto dvojí funcí byly k jeho
poctě slaveny dva svátky, jeden v srpnu a druhý v prosinci. Oltář
boha se nacházel pod zemí, protože ve starších dobách se obilí
asi uchovávalo v podzemí.
Copia
"Hojnost", římská bohyně nadbytku; jejím atributem je roh
hojnosti (Ovidius, Proměny IX 88).
Cornix
Kdysi bílá vrána (lat. cornix), která Apollonovi* řekla
o Koronině* nevěře a byla za to proměněna v černého ptáka.
Cressida
Zkomolené jméno Chryseovny*, u Geoffrey Chaucera nazvaná Criseyde
(veršovaný román Troilus and Criseyde, kolem roku 1385), postava
středověkých básní o Troji, které jí přisuzují jako otce věštce
Kalcha*, údajně Trojana, který se usadil u Řeků, protože
předvídal zánik Troje. Milostný příběh Cressidy a trojského
prince Troila* je předmětem tragikomedie Williama Shakespeara
Příběh o Troilovi a Cressidě (kolem roku 1602), která v mnoha
pasážích tradiční motivy paroduje.
Cupido
> Eros
Curiatiové
Trojčata z Alby Longy, protivníci Horatiů*.
Curtius
Římský národní hrdina, který svůj život obětoval pro stát, když
se - údajně roku 362 př. Kr. - náhle na Foru otevřela mohutná
puklina v zemi. Orákulum, jehož se dotazovali, vysvětlilo, že
propast se dá vyplnit jen tím, v čem spočívá celá moc Říma. Tím
byli míněni, tak se domníval Marcus Curtius, jen stateční
bojovníci města - mužové jako on. A tak se nádherně vystrojil,
nasedl na svého oře a vrhl se s ním do hlubin. Nato se puklina
zavřela a zůstala jen malá tůňka, lacus Curtius (Valerius
Maximus, Facta et dicta memorabilia V 6, 2). Valeriem uvedený
příběh jako klasický příklad pro pietas, tzn. nesobecké chování
pro blaho spoluobčanů, byl asi vymyšlen, aby se vysvětlilo jméno
lacus Curtius. Reliéf, který ukazuje Curtiův skok, se nachází
v Římě v Kapitolském muzeu.
D
Dafne
Dcera říčního boha Peneia, do níž se zamiloval Apollon*, a když
ji pronásledoval, její otec přivolaný na pomoc ji proměnil ve
vavřín (řec. daphne), který Apollon učinil svým posvátným stromem
(Ovidius, Proměny I 452-567). Ovidiův půvabný příběh proměny
inspiroval bezpočet umělců, např. Lorenza Berniniho. Jeho
mramorové sousoší Apollo a Dafne (kolem roku 1625) stojí v římské
Villa Borghese. Ztracená opera Dafne od Heinricha Schütze (1637,
libreto Martin Opitz) zasluhuje zmínky jako první německé hudební
drama. Richard Strauss nazývá svou Dafne (premiéra 1938)
bukolickou tragédií a podle toho přenáší děj do venkovského
prostředí. Peneios je rybář, stydlivá Dafne je objektem zájmu
svého přítele z mládí Leukippa a Apollona, převlečeného za
pastýře. Teprve když bůh smrtelníka zabije, dívka poznává, že ji
Leukippos miloval. Protože ji Apollon nemůže získat, požádá Dia*,
aby mu ji věnoval alespoň v podobě stromu.
Dafnis
Pastýř, který proměnil žárlivou nymfu* v kámen (Ovidius, Proměny
IV 276-278). Jeho příběh označuje Ovidius za "otřelý", a proto se
ho jen zlehka dotýká. Jméno Dafnis skutečně zamořuje pastýřské
básnictví; Dafnis se jmenuje pastýř u Theokrita (Idyly I 64-128),
který se stravuje nešťastnou láskou; Longos nazývá Dafnidem
hrdinu svého románu Dafnis a Chloe, Dafnis byl považován za
vynálezce pastýřské hry, a ještě v 17. a 18. století se stěží
může obejít tento literární žánr bez Dafnida.
Daidalion
Bratr Keyka*, otec Chiony*, po jejíž smrti byl proměněn
v jestřába (Ovidius, Proměny XI 290-345).
Daidalos
Athénský stavitel, umělec a vynálezce, který musel opustit město,
protože ze žárlivosti srazil z Akropole svého synovce a žáka
Perdika*. Přijat krétským králem Minoem*, stal se Daidalos různým
způsobem užitečný. Zřídil prý pro Ariadnu* taneční parket (Ilias
XVIII 590-593) a pro Pasifae*, zamilovanou do překrásného býka,
zkonstruoval dutou krávu, do níž se mohla ukrýt a která byla od
živé téměř k nerozeznání. Pro odporného Minotaura*, kterého
Pasifae počala se svým býkem, postavil Labyrint, do kterého ukryl
Minos před světem hanebnou skvrnu svého rodu, a Ariadně prozradil
trik s klubíčkem nití (Apollodoros, Bibliothéka IV 12). To mu měl
Minos za zlé a Daidala držel v zajetí; ten ale zhotovil pro sebe
a svého syna Ikara* křídla. Pomocí nich oba dva uletěli a všechno
by dobře dopadlo, kdyby Ikaros svého otce poslechl. Ale on
stoupal výš a výš, až se dostal blízko k slunci a zřítil se,
protože mohutné paprsky rozpustily lepidlo, které drželo jeho
perutě pohromadě. Když Daidalos svého syna pochoval, uprchl ke
králi Kokalovi na Sicílii, neboť Minos byl pln touhy pomstít se
mu. Aby umělce vyslídil, slíbil vysokou odměnu tomu, kdo dokáže
provléci nit závity šnečí ulity - i Kokalovi. Na jeho žádost
vyřešil Daidalos problém tímto způsobem: vyvrtal malý otvor na
špičce šnečí ulity, přivázal pak mravence na nit a nechal ho
prolézat. Přirozeně Minos ihned věděl, kdo tento umělecký kousek
provedl, a požadoval vydání Daidala. Kokalos k tomu byl zdánlivě
ochoten, navrhl ale cizinci, aby šel nejdříve do koupelny. Tam
byl Minos Kokalovými dcerami zavražděn (Apollodoros, Bibliothéka
IV 9-15; Ovidius, Proměny VIII 155-263).
Daidalovo jméno mluví samo za sebe, je bytostným umělcem, který
podle rozšířeného názoru jako první tvořil sochy "opravdu živé".
Při nasazování křídel ho zobrazuje nástěnná malba z Pompejí.
Z mnoha obrazů, které zpracovávají proslulý let, zasluhuje
zvláštní pozornosti Ikarův pád od Pietera Breughela (kolem roku
1560, Brusel, Musées Royaux des Beaux Arts); tragický konec je
zde vylíčen se zdůrazněnou nezúčastněností: zatímco odvážný letec
klesá do moře, rolník lhostejně tlačí dál svůj pluh.
Daktylové
"Palečkové" (od řec. daktylos, prst); dovední trpaslíci, kteří
v krétském nebo maloasijském pohoří Ida jako první dobývali a
kuli železo.
Danae
Dcera Akrisia**; Zeus*, který k ní sestoupil v podobě zlatého
deště, ji učinil matkou Persea**.
Danaos
Syn Bela*, dvojče egyptského krále Aigypta, později pán v Argu;
praděd Danae*.
Danaové
V eposu časté označení Řeků. Laokoon* varuje Trojany před
dřevěným koněm jako "danajským darem" (Vergilius, Aeneis II
43-49). Ještě dnes se tak nazývá výhoda spojená s nevýhodami.
Danaovny
Padesát dcer Danaa*, který je proti své vůli musel provdat za
padesát synů svého bratra Aigypta. Proto jim dal tajně dýky,
kterými měly své muže o svatební noci zabít. Všechny kromě jedné
poslechly (Apollodoros, Bibliothéka II 12-24). Za to pykají
Danaovny v podsvětí: musí nabírat vodu do děravých sudů (Ovidius,
Proměny IV 462 a násl., X 43 a násl.). Aischylos zpracovává
jejich příběh v sérii tří tragédií; zachovala se jen první,
Hiketides (Prosebnice). V tomto díle prosí dívky, které uprchly
se svým otcem z Egypta, jako prosebnice (řec. hiketides) v Argu
o azyl. Na operní scénu přenesli tuto látku mj. Antonio Salieri
(Les Danaides, 1784) a Simon Mayr (I Danaidi, 1818). Sud Danaoven
namaloval v roce 1785 Martin Johann Schmidt, "Kremserschmidt"
(Ljubljana, Narodna Galerija).
Dardanos
Syn Dia* a jedné smrtelnice, král Dardanů v pohoří Ida, předek
jak Priama*, tak i Aineia*, který svůj rodokmen odvozuje
v Iliadě (XX 215-241) právě od něj.
Dares
Trojský kněz Hefaistův*, okrajová postava Iliady, ale do té míry
pozoruhodná, že jí - staletí po Homérovi - byla podsunuta
"frygická Iliada". Z latinského pojetí tohoto konstruktu, které
vzniklo v 5. století po Kr., se odvozují ve středověku všechny
oblíbení "trojánské" romány.
Dea Syria
> Atargatis
Deianeira
Dcera krále Oinea*, o níž usilovali Acheloos* a Herakles*. Po
jejich vzájemném souboji ji získal Herakles. Když Herakles
dobrovolně odešel do vyhnanství k Trachiňanům, protože v hněvu
zabil Oineova příbuzného, vzal Deianeiru s sebou. Oba přišli
k prudké řece, přes níž přepravoval Kentaur* jménem Nessos.
Herakles mu svěřil svou mladou ženu a sám plaval napřed. Tu chtěl
Nessos Deianeiru znásilnit; Herakles ji slyšel křičet a vystřelil
na Kentaura jeden ze svých otrávených šípů. Ten umíraje šeptal,
že krev na jeho ranách je prostředkem, s nímž si Deianeira může
zajistit lásku svého muže. Lehkomyslná dívka ji zachytila a
později, když se doslechla, že se Herakles zamiloval do jiné
ženy, do ní namočila jeho šat. Jakmile si ale oblékl šaty, začal
rozkládat jeho tělo jed. Když Deianeira viděla, co učinila,
zabila se (Apollodoros, Bibliothéka II 148-159; Ovidius, Proměny
IX 8-272). Tragický osud Herakla a Deianeiry zachytil Sofokles
kolem roku 435 př. Kr. ve své hře Trachiňanky; Antonio del
Pollaiuolo namaloval kolem roku 1480 dramatický a vrušující Únos
Deianeiry (New Haven, Yale University Art Gallery).
Deidameia
Dcera krále Lykomeda ze Skyru, milenka Achillea**, jenž byl u
nich skrýván převlečený za děvče; matka Neoptolema*. V opeře
Deidamia (1741) Georga Friedricha Händela je antická látka
natolik burleskně změněna, že lstivý Odysseus* svádí jak hrdinku,
tak převlečeného Achillea.
Deifobos
Hektorův* nejmilejší bratr, jehož podobu na sebe vezme Athéna*,
aby přiměla hrdinu k souboji s Achilleem* (Ilias XXII 226-248).
Po smrti Parida* se Deifobos ožení s krásnou Helenou* a je při
dobývání Troje zabit Menelaem*.
Deimos
"Děs", syn Area* a Afrodity*, se svým bratrem Fobem ("Hrůza")
průvodce boha války.

Delios
"Delan", přízvisko Apollona* podle místa jeho narození, ostrova
Delu.
Demeter
"Matka-Země", dobrotivá bohyně plodnosti, odpovídající římské
Cereře*; dcera Krona* a Rheie*, se svým bratrem Diem* měla
Persefonu**, spolu s níž byla uctívána především v Eleusině u
Athén. Kdo se nechal zasvětit do jejího tajného kultu, doufal
v blažený další život po smrti. Pomocí Triptolema* naučila
Demeter lidi zemědělství: její požehnané působení chválí dva
homérské hymny; Aristofanes se naproti tomu ve své komedii
Thesmoforiazusai (Ženy o Thesmoforiích, 414 př. Kr.)
desetidennímu svátku na počest bohyně, jehož se směly účastnit
jenom ženy, vysmívá. V tomto divadelním kuse se do slavnostní
společnosti vmísí v převlečení Euripides a jeho švagr, což dává
podnět k nespočetným drsným vtipům. Několik let předtím se
nestyděl svatým mystériím v Eleusině posmívat politický dobrodruh
a "playboy" Alkibiades.
Jako matka veškeré kutury a mravnosti vystupuje Demeter v básni
Friedricha Schillera Eleusinská slavnost (1789/99); umělci ji
zobrazují jako zralou ženu s věncem klasů ve vlasech a se snopem
v ruce, často spolu s Bacchem*. Básníkům sloužila jména obou bohů
jako opis jejich darů: chleba a vína. V současné době se
prodávají pod jménem "Demeter" ekologické výrobky.
Demodokos
Slepý pěvec, který hosty fajáckého krále Alkinoa*, mezi nimi i
Odyssea*, baví svými písněmi o sporu Aianta* a Odyssea,
o trojském koni* a o lásce Afrodity* a Area* (Odysseia VIII
62-542).
Demofon
1. Syn krále Kelea z Eleusiny, kterého chtěla Demeter* učinit
nesmrtelným, podobně jako Thetis* svého Achillea*. Byla ale
stejně jako ona při svém záměru vyrušena (Homérský hymnus 2,
231-291).
2. Syn Thesea*, účastní se se svým bratrem Akamantem trojské
války, osvobodí Aithru* a získá lásku thrácké královské dcery
Fyllidy*.
Deukalion
Syn Promethea*, který zachrání sebe a svou ženu Pyrrhu ve člunu,
zatímco Zeus* při potopě světa zničí celé ostatní lidstvo pro
jeho hříchy. Když se ti dva dotážou orákula Themidy*, jak by
mohli zemi znovu zalidnit, odvětí bohyně: "Házejte kosti velké
matky za sebe." Deukalion pochopí, že jako kosti matky Země jsou
míněny kameny, a vytvoří s Pyrrhou nové lidstvo, "tvrdý rod,
v útrapách zkušený" (Ovidius, Proměny I 260-415). Myšlenka, že
lidé mohli vzniknout z kamenů, byla Řekům blízká, neboť laas
znamená "kámen", laos "lid".
Diana
Italická bohyně měsíce a plodnosti; jako vládkyně nad lesem a
jeho zvěří byla ztotožněna s řeckou Artemidou*. Knězem její
svatyně v Ariciu (Latium), "lesním králem", mohl být jen uprchlý
otrok, který ubil svého předchůdce v souboji větví (Suetonius,
Caligula 35).
Dido
Královská dcera z Tyru, nazývaná také Elissa, která uprchla před
svým bratrem do Afriky, když z touhy po majetku zavraždil jejího
manžela. Numidský král Jarbas jí na její prosby slíbil tolik
území, kolik ho dokáže obepnout kůží z jedné krávy. Dido
rozřezala kůži na jemné pásky a získala tak dost půdy, aby na ní
mohla postavit hrad a později založit Kartágo. Protože ji Jarbas
chtěl donutit k sňatku, sama se upálila (Iustinus, Epitome 18,
4-6, podle helénistického historika Timaia z Tauromenia).
Milostná historka Vergilia (Aeneis I-VI) o Didoně a Aineiovi**,
vyzdobená mnoha detaily, je římským výmyslem.
Diespiter
"Nebeský otec", u básníků jiné jméno pro Jupitera*.
Dike
Jedna ze tří Hór, dcera Themidy* a Dia*, která vykřikne, když se
děje bezpráví, a stará se o odplatu (Hesiodos, Zrození bohů
900-902; Práce a dni 213-285).
Diktynna
Přízvisko krétské bohyně Britomartidy*.
Diktys
1. "Síť", rybář na ostrově Serifu, který zachránil Danae* a
malého Persea* a chránil je ze všech sil před králem Polydektem*.
2. Údajný účastník trojské války, jehož válečný deník se prý
objevil při zemětřesení na Krétě v 1. st. po Kr. Podobně jako u
Daretovy* zprávy jde o konstrukt, který silně působil na
středověké "trojánské" romány.
Diomedes
1. Syn Area*, thrácký král, jehož koně požírali lidi, dokud je
nespoutal Herakles* (Euripides, Alkestis 481-506; Apollodoros,
Bibliothéka II 69 a násl.). Jak byl Diomedes roztrhán svými
vlastními koňmi, namaloval Gustave Moreau, který měl pro děsivé
scény z mýtů slabost (1865, Paříž, Louvre).
2. Syn Tydea*, účastník tažení Epigonů* a trojské války, v níž
několikrát vystoupil do popředí. Bojoval dokonce proti Areovi*,
zranil Afroditu*, podnikal odvážná tažení s Odysseem* (Ilias V a
X) a po válce se vrátil do své vlasti. Ta se mu však brzy
zprotivila, neboť Afrodite se mu dodatečně pomstila a přiměla
jeho manželku k cizoložství. Diomedes nakonec odešel do Dolní
Italie, pomohl králi Daunovi a oženil se s jeho dcerou
(Vergilius, Aeneis XI 243-295; Ovidius, Proměny XIV 457-511).
Dione
Matka Afrodity*, kterou zplodila s Diem*; utěšuje zraněné
Diomedem* a jemu prorokuje bezdětnost a jiná neštěstí (Ilias
V 370-415).
Dionýsos
Nazývaný také Bakchos (lat. Bacchus), bůh vína a plodnosti, syn
Dia* a Semely**, chovanec Ino* a později Siléna*, potíraný
Pentheem* a Lykurgem*, kteří za své pochybnosti o jeho božskosti
museli pykat stejně jako Minyova* dcera. Etrusští piráti, kteří
mladého, opilého boha zajali, aby ho prodali do otroctví, byli
proměněni v delfíny (Ovidius, Proměny III 660-868). Dionýsos
vítězně rozšíří svůj kult až do Indie (Nonnos, Dionysiaka). Když
mýty vyprávějí o nesčetných protivenstvích, s nimiž se bůh musel
vyrovnávat, ukazuje to na fakt, že byl v kruhu olympských bohů
pociťován jako vetřelec. Z Malé Asie nebo Thrákie pronikl prý
jeho orgiastický kult do Řecka a ženy prý přímo pobláznil. Jako
bakchanti*, bakchantky či mainady ("šílené") slavily svého boha,
"randálníka a výtržníka,... nočního ptáka, otce jásání, výskotu,
povykování" (Ovidius, Proměny IV 11-15). Z veselých průvodů a
střídavých zpěvů při velkých svátcích boha se vyvinula v Athénách
jak komedie, tak i tragédie. Převleky a právě tak hlučnost,
jekot, bláznivost a extatičnost jsou typické pro uctívání tohoto
boha, který se zjevuje i v podobě kozla, býka nebo řvoucího lva a
jemuž se dějí právě tak strašné věci jako těm, které nenávidí;
jako Dionýsos-Zagreus* je rozsekán na kousky a po své smrti se
znovu narodí (Nonnos, Dionysiaka VI 162-210). Jako hlavní bůh
hrál Dionýsos hlavní roli v náboženských mystériích orfiků.
Bacchovy noční oslavy, při nichž docházelo k sexuálním výstřelkům
a rituálním vraždám, podnítily roku 186 př. Kr. římský senát
k přísným opatřením. Na základě zmocňovacího zákona, senatus
consultum de bacchanalibus, bylo prý potrestáno kolem 7000 lidí,
většina z nich smrtí. Jaké oblibě se těšil Dionýsos v řeckém
kulturním okruhu, se dá zjistit z častého výskytu jména
Dionýsios, které přežívá v Anglii a Francii jako Denis, jakož i
z dominantního postavení dionýských témat v umění.
Rozpustilý průvod boha, tančící mainady, zvířecky chlípné Satyry*
a starého Siléna* najdeme na četných antických vázách, např. na
baňaté Amasidově amfoře (kolem roku 520 př. Kr., Würzburg,
Martin-von-Wagner-Museum). Nedaleko kolínského dómu byla objevena
slavná dionýsovská mozaika, která nyní náleží k nádherným kusům
římsko-germánského muzea. Chlapce Dionýsa drží na ruce Praxitelův
krásný Hermes (kolem roku 325 př. Kr., Olympia, Museum),
vousatého boha na lodi, ozdobené vinnými listy a obklopené
delfíny, ukazuje Exekiova miska (kolem roku 535 př. Kr., Mnichov,
Antikensammlungen). K dionýským mystériím se vztahují fresky ve
Villa dei Misteri v Pompejích; na mystickou svatbu, kterou bůh
slavil o Anthesteriích (svátky zasvěcené Dionýsovi v únoru-březnu
- pozn. překl.) v Athénách s Basilinnou, manželkou archonta
Basilea, poukazuje scénář jedné římské nástěnné malby kolem
narození Kr., Aldobrandinská svatba (Řím, Musei Vaticani).
Působivé studie opojení vytvořili Michelangelo Buonarroti
(nadživotní mramorová socha opilého boha, 1497, Florencie,
Bargello) a malíř Caravaggio (Bacchus, kolem roku 1598,
Florencie, Uffizi). Ostatní umělci dávali přednost bacchantickým
masovým scénám, jako Tizian (Bacchanalie, kolem roku 1518,
Madrid, Prado), Peter Paul Rubens (Bacchanalie, kolem roku 1611,
Vídeň, Akademie) nebo Nicolas Poussin (Bacchanalie před Panovou
bustou, kolem roku 1635, Londýn, National Gallery). Takové scény
dovolovaly výlety do lascivní erotiky, k tomu ještě ve volné
přírodě! Zcela jinak si počínal Diego Velasquez: na svém obraze
Bacchus a pijáci (kolem roku 1629, Madrid, Prado) umístil boha
mezi skupinu španělských vagabundů. Jak na obrazech, tak na
jevišti se ukázal velmi působivý příběh s Ariadnou*. Osud
Penthea* zpracoval ve své tragédii Bakchanti (kolem roku 405 př.
Kr.) Euripides; působivou hru se pokoušelo napodobit mnoho
dalších básníků. Mnohokrát bylo také napodobováno veršované
vyprávění Bacchus v Toscaně od florentského lékaře Francesca
Rediho (1685), v němž se bůh i se svým doprovodem mohutně opije
toskánským vínem. Hrdinou v tragikomedii Jeana Cocteaua Bacchus
je švýcarský selský synek, který je v rodné vesnici v době
reformace podle starého zvyku při vinařské slavnosti zvolen za
boha vína, jako prorok svobody a lásky narazí na hradby nenávisti
a tragicky ztroskotá.
Dioskurové
Dvojčata Kastor a Polydeukes, synové Ledy* a Tyndarea* nebo Dia*
(Dioskurové = synové Dia). V Iliadě (III 236-244) marně vyhlíží
jejich sestra Helena z trojských hradeb "krotitele koní Kastora a
statečného boxera Polydeuka"; oba dva již kryje země. K tomu
básník Odysseie (XI 299-304) doplňuje, že i v smrti jsou bohy
poctěni: žijí střídavě ob jeden den, druhého dne pak leží opět
v hrobě. Jejich krátká existence na zemi byla vyplněna boji:
museli vysvobodit svou sestru, kterou unesl Theseus*, doprovázeli
Iasona* do Kolchidy, Herakla* k Amazonkám* a zúčastnili se lovu
na kalydonského kance*. Byli pozváni na svatbu svých bratranců
Ida* a Lynkea*, na které chtěli unést jejich nevěsty, dcery
Leukippovy. V boji zabil Idas Kastora a Polydeukes Lenkea; Zeus
udeřil bleskem proti Idovi a Polydeuka vyzvedl mezi bohy a splnil
mu prosbu, sdílet střídavě se svým bratrem jeho osud. Jako
souhvězdí Blíženců se objevují na nebi a pomáhají lidem na moři
v nebezpečí (Ovidius, Kalendář V 693-720). Původně se zřejmě
jednalo o božské pomocníky, kteří na svých bělouších zasahovali
také do bitev. Roku 499 př. Kr. pomáhali podle pověsti římskému
vojsku u jezera Regillus a osobně v Římě ohlásili vítězství. Pak
napojili své koně u pramene na Fóru. Sochy, které jim tam byly
zasvěceny, restauroval Michelangelo a postavil na pravou a levou
stranu velkého schodiště na Kapitol v Římě. Také Krotitelé koní
na Quirinálu patří k antickému sousoší z 5. st. př. Kr. Vápencový
reliéf z Trysy (Malá Asie) s tragicky končícím únosem nevěst,
vytvořený přibližně ve stejnou dobu, se nachází
v Umělecko-historickém muzeu ve Vídni.
Kdo navštíví Starou Pinakothéku v Mnichově, stěží přehlédne Únos
sester Leukippových od Petra Paula Rubense (kolem roku 1620): obě
mladé dámy, které mají být právě posazeny na zdánlivě se
vzpírající oře, oplývají celkem bujnými tvary. Láskou a
žárlivostí silně promíchal Jean Philippe Rameau (1737) svou operu
Castor a Polux, která končí přenesením hrdinů na hvězdnou oblohu.
Dirke
> Antiope (1)
Dis Pater
"Bohatý otec", římský bůh podsvětí. Jméno je patrně překladem
řeckého Plutos*.
Dolichenus
Původně orientální bůh nebe, který býval zobrazován, jak stojí na
býku s dvojitou sekerou a svazkem blesků. Ve 2. a 3. st. po Kr.
rozšířili vojáci ze Sýrie kult "Jupitera z Doliche" (v
jihovýchodní Malé Asii) po římské říši.
Dolon
Málo hrdinský Trojan, který při průzkumné akci padl do rukou
Odysseovi* a Diomedovi*, byl jimi vyslýchán a zabit. Jeho
povídavost přinesla smrt Thrákovi Rhesovi*. 10. zpěv Iliady,
který tuto epizodu líčí, je proto také nazýván "Dolonie".
Doris
Dcera Okeana* a Tethye*, s Nereem* měla padesát Nereoven, mezi
nimi i Thetidu*. Hesiodos uvádí v Zrození bohů (240-264) všechna
jejich jména, jež mluví většinou sama za sebe.
Doros
Syn Hellena*, praotec Dórů.
Dryády
Nymfy* stromů, které s nimi žily a umíraly, zvláště dubů (řec.
drys: dub).
Dryope
Dcera Euryta*, s Apollonem* měla syna Amfissa. Když ulomila pro
svého synáčka kvetoucí větvičku lotosové třešně, začal strom
krvácet; v něj se totiž proměnila nymfa* jménem Lotis*, když ji
pronásledoval chlípný Priapos*. Dryopě nic nepomohla její
úpěnlivá modlitba, nymfa proměnila i ji ve strom (Ovidius,
Proměny IX 324-393).
Dřevěný kůň
> Trojský kůň
Dvanáct bohů
Kruh bohů, kultovně uctívaný v Řecku od 6. st. př. Kr., zpočátku
bez určitých jmen, později většinou šest dvojic: Zeus* a Héra*,
Poseidon* a Demeter*, Ares* a Afrodite*, Hermes* a Athéna*, jakož
i Hefaistos* a Hestia*. Občas nastupovala na místo jednoho
z jmenovaných lokálně uctívaná božstva, někdy se měnilo
sestavení. Pro Řím jmenuje Livius těchto Dvanáct takto: Jupiter,
Juno; Neptun, Minerva; Mars, Venuše; Apollon, Diana; Vulcanus,
Vesta; Mercurius, Ceres (Od založení města XXII 10,9); na
pompejských stěnách nacházíme početné kletby ve jménu Dvanácti
bohů ("...na koho má být Dvanáct bohů zlých").
E
Efialtes
Jeden z obřích Aloeovců*, bratr Ota.
Egeria
Nymfa*, manželka a chytrá rádkyně římského krále Numy Pompilia*,
která jeho smrt oplakávala tak bezmezně, že ji Diana* proměnila
v pramen (Ovidius, Proměny XV 482-551).
Echidna
"Nevýslovná obluda, napůl krásnooké děvče, napůl hrozný had,
obrovský, pestře skvrnitý a žravý" (Hesiodos, Zrození bohů
295-332), dcera Forkyna* a Keto*, matka četných oblud, psa
Ortha*, Kerbera*, Hydry*, Chiméry*, Sfingy* a nemejského lva*.
Echion
Jeden z narozených ze země, kteří vznikli z dračích zubů zasetých
Kadmem*, později se oženil s Agaue*; otec Penthea*.
Echo
Nymfa*, která svým povídáním bránila Junoně/Héře* v tom, aby
překvapila svého božského manžela při jeho četných milostných
pletkách. Jako trest za tuto pomoc při záletech, Juno tlachalku
začarovala: mohla opakovat pouze jen poslední slova toho, co řekl
někdo jiný. Pro nymfu zamilovanou do krásného Narkissa* to byl
nepříjemný handicap - ale přece by ho byla získala, kdyby nebyl
tak plachý. Jím odmítnutá, trápila se tak velice, že z ní zbyla
jen kostra a hlas (Ovidius, Proměny III 482-551).
Eileithyia
Bohyně porodů, Lucina Římanů; dcera Dia* a Héry*, která své
rivalky trestala právě tím, že k nim Eileithyiu nepustila. Proto
se Leto* musela devět dní a devět nocí trápit v bolestech (3.
homérský hymnus na Apollona, 97-119), proto na svět přišel
Herakles* později než Eurystheus*, a málem by se nenarodil vůbec,
kdyby kletbu nelaskavé bohyně nezlomila děvečka Galanthis -
kterou pak za trest proměnila v lasičku (Ovidius, Proměny XI
306-323).
Eirene
"Mír", jedna z Hór*. Ve stejnojmenné Aristofanově komedii (421
př. Kr.) je bohyně míru osvobozena rolníkem Trygaiem ze studniční
jámy, kam ji srazil bůh války Polemos: lidé mohou opět doufat.
Elektra
Dcera Agamemnona* a Klytaimestry*, která zachrání svého bratra
Oresta** a později mu pomůže pomstít zavražděného otce.
Empusa
Přízrak v průvodu Hekaty*, hned omamně krásná, hned odporně
ošklivá, hned děvče, hned pes nebo mezek: "...ve mnohé se mohu
přeměnit, ale na vaši počest nasadila jsem si oslí hlavičku"
(Empusa k Mefistofelovi v Goethově Faustovi II, klasická
Valpuržina noc).
Endymion
Překrásný mladý muž, do něhož se zamilovala bohyně Selene*; Zeus*
ho uvedl do věčného spánku a zabránil mu stárnout. Bohyně k němu
každou noc sestupuje a líbá ho (Apollodoros, Bibliothéka I 56 a
násl; Apollonios z Rhodu, Argonautika IV 54-60).
Něžný milostný příběh byl často zobrazován, např. Anthonisem van
Dyckem (Diana a Endymion, kolem roku 1625, Madrid, Prado) nebo
Petrem Paulem Rubensem (Diana a Endymion, kolem roku 1635,
Londýn, National Gallery). Endymion a Diana (kolem roku 1820,
Museum v Troyes) Jacquea Nicolase Paillota si zaslouží pozornost
z toho důvodu, že malíř použil oblíbenou řeckou malířskou metodu,
která později upadla skoro v zapomenutí, tzv. enkaustiku, při níž
se voskové barvy roztírají rozpálenými špachtlemi. V alegorickém
dramatu Johna Lylyho Endimion, the Man in the Moon (1591) opouští
hrdina, pln lásky k měsíční bohyni, zemi, jejíž bohyně ho ze
žárlivosti uspí. Předpokládá se, že božskými rivalkami jsou
míněny královna Alžběta I. a Marie Stuartovna; za Endymionem se
asi skrývá královnin favorit, hrabě Leicester.
Enyo
Personifikace válečné vřavy, družka Area*.
Eos
Bohyně ranních červánků, Aurora* Římanů, podle Hesioda (Zrození
bohů 371-382) dcera Titána* Hyperiona*, sestra Helia* a Seleny*,
s Astraiem* matka větrů a hvězd. Když se lovec Orion* ubíral
k milované, vyvolalo to údiv a nesouhlas bohů - a Artemis*
mladého muže zastřelila (Odysseia V 120-124). Nato Eos unesla
Kefala*; ten ji ale neměl rád a chtěl bezpodmínečně nazpět ke své
Prokridě* (Ovidius, Proměny VII 700-723). Ani s trojským princem
Tithonem* jí nebylo souzeno dlouhé štěstí: sice si pro něj u Dia*
vyprosila nesmrtelnost, ale zapomněla poprosit také o věčné
mládí. A tak brzy zestárl a zešedivěl a stal se nevrlým. Nejdříve
o něj bohyně pečovala jako o dítě, když pak ale nemohl pohnout
ani jediným údem, zavřela ho jednoduše do ložnice. Z ní se
ozývalo jen nekonečné naříkání (Homérský hymnus V na Afroditu,
218-238). Není divu, že "růžovoprstá Eos" tak záhy opouští svůj
domov.
Jako poselkyně dne a vítězka nad nocí se Eos/Aurora objevuje
často na barokních nástropních freskách, například - s
dvojspřežím - v Casino d'Aurora, vymalovaném Guercinem 1621-1623,
ve Villa Ludovisi v Římě. Dán Frederik Paludan-Müller dosáhl u
epizody s Tithonem ve své dramatické básni Tithon (1844)
tragického účinku tím, že po letech zdánlivé blaženosti umožní
Tithonovi unesenému Aurorou návrat na zemi, do dávno rozbořené
Troje, kde nalézá svou ženu jako stařenku, která na něj stále
ještě čeká. Umírá v poznání, že svůj život promarnil.
Epafos
Syn Io* a Dia*, egytský král, praděd Aigypta a Danaa*.
Epigoni
"Potomci", synové Sedmi*, kteří s Polyneikem* neúspěšně táhli
proti Thébám. Epigonům se podařilo to, co zůstalo odepřeno otcům:
dobyli a rozbořili město; zda to lze označit za "epigonské",
napodobené a nenápadité, těžko říci.
Epimetheus
Bratr Promethea*, který přijal do svého domu Pandoru** a
"neštěstí rozpoznal, teprve když ho už měl" (Hesiodos, Práce a
dni 85-89). Epi-metheus, "dodatečně uvažující", mohl být postaven
po bok prozíravého Promethea, až když jeho předřecké jméno
dostalo lidově etymologický výklad. Zatímco u Hesioda hraje
Epimetheus jen vedlejší, i když osudovou roli, pozdější generace
mu přidělily za otce Pyrrha*, a tím ho učinily společně s
Prometheem praotcem lidstva po velké potopě. Platon ve svém
dialogu Protagoras (320d-322) nechává vyprávět proslulého sofistu
"mýtus", v němž Epimetheus s dovolením svého bratra rozděluje
bytostem stvořeným bohy různé vlastnosti. Počíná si přitom
uvážlivě, takže např. jedněm zvířatům poskytuje ochranu jejich
velikost a síla, jiným nepatrnost a podzemní příbytek nebo
schopnost létat, avšak Epimetheus nevidí na konec, a tak když se
dostane na člověka, jsou už všechny dary spotřebovány. Aby nahé,
bezmocné bytosti pomohl, ukradne Prometheus v nebi technickou
inteligenci a oheň. Ale přežití druhu je zajištěno až tehdy, když
mu Zeus ze soucitu věnuje pocit spravedlnosti a studu. "Stará" na
tomto příběhu je v podstatě jen krádež ohně; to ostatní je
filosofická reflexe zahalená do mýtu o nedokonalé bytosti
člověku, která vděčí za své vlastní schopnosti krádeži a aktu
milosti.
Er
V Platonově Ústavě (X 614b-621a) jeden Pamfylan, který padl
v boji, ale po dvanácti dnech se zase vrátil k životu. V tomto
mezidobí prožil v podsvětí soud mrtvých, zažil potrestání
hříšníků a viděl, jak Lachesis* losem přidělovala duším nový
život. Příběh Era je jedním z umělých "mýtů", které Platon
vytvářel z tradovaných prvků a začlenil je do svého díla.
Erato
Múza* milostné lyriky.
Erebos
Personifikace temnoty, vzešlé z Chaosu*; Erebos vytváří s
Nyktou*, nocí, den a éter (Hesiodos, Zrození bohů 123-125).
Později byl Erebos často ztotožňován s podsvětím.
Erechtheus
Athénský král, syn Pandiona*, vnuk Erichthonia*, bratr Buta*,
Prokny* a Filomely*, otec Prokridy*, Oreithyie*, Kreusy a
Chthonie, kterou obětoval, když mu orákulum oznámilo, že když to
učiní, zvítězí Athény nad sousedním městem Eleusií. Protože se
sestry zapřisáhly, že chtějí zemřít společně, zabily se i
ostatní. Erechtheův život ukončil Poseidon*, kterému zabil
v bitvě syna Eumolpa (Apollodoros, Bibliothéka III 193-204).
Původně byl Erechtheus pravděpodobně identický s Erichthoniem*;
tak se vysvětluje, že Erechtheion na Akropoli, obzvlášť posvátné
kultovní místo, bylo pojmenováno po něm.
Erginos
Král Orchomena v Boiotii, který donutil Théby platit daň, protože
thébský král Mekisteus připravil o život jeho otce. Od tohoto
poplatku osvobodil Thébany Herakles* (Apollodoros, Bibliothéka II
66-69).
Erigone
Dcera Ikaria*.
Erichthonios
1. Syn Hefaista* a země, na níž vyteklo semeno boha, když se mu
nezdařil pokus znásilnit Athénu*. Nově narozeného dítěte se ujala
Athéna a dala ho v košíku hlídat Kekropovým* dcerám. Současně
varovala dívky před tím, aby nepátraly po jeho obsahu. Aglauros*
nemohla ovládnout svou zvědavost a musela za to pykat (Ovidius,
Proměny II 752-832). Erechtheus se stal knězem a králem Athén,
založil slavnost Panathénají a také eleusinská mystéria.
2. Syn Dardana*, otec Troa*.
Erifyle
Žena Amfiaraa**, sestra Adrasta*.
Erinye
Bohyně pomsty, Furie* Římanů, podle Hesioda (Zrození bohů
183-185) vytvořené bohyní země z krve, která vytekla při
vykleštění Urana* Kronem*. Erinye se věšely na paty vrahům a
křivopřísežníkům a doháněly je svým děsivým pohledem k šílenství:
"Černý plášť šlehá bedra; mávají v bezmasých rukou temně rudým
žárem pochodně. Ve tvářích jim neteče krev. A kde jinak líbezně
vlají vlasy, kol lidských čel se vlní, tu vidíš hady jen a zmije,
jimž jedem naplněná břicha se dmou..." (Friedrich Schiller,
Ibykovi jeřábi, 1797). Schillerovy známé verše se vztahují
k úvodu tragédie; můžeme přitom myslet na Eumenidy, třetí díl
Aischylovy Oresteie (458 př. Kr.), v němž Erinye pronásledují
matkovraha Oresta*, dokud je Athéna* neukonejší slibem, že budou
požívat napříště jako "Eumenidy" tutéž úctu jako ona sama.
Eris
Bohyně sváru, všeobecně nenáviděná, a proto nepozvaná na svatbu
Pelea* a Thetidy*. Eris přesto přišla a hodila mezi společnost
zlaté jablko, na kterém byla vyryta slova: "Té nejkrásnější."
O toto "jablko sváru" se ihned začaly přít Héra*, Athéna* a
Afrodite*, až je Hermes* z pověření Dia* zavedl k Paridovi*,
který spor rozhodl ve prospěch Afrodity (Hyginus, Fabulae 92).
Hesiodos rozlišuje ve svých Pracích a dnech (11-26) mezi zlou
Eridou, podněcující nepřátelství, a dobrou, která lidi povzbuzuje
k práci - takřka bohyní konkurenčního boje.
Eros
Bůh lásky, u Římanů Amor, podle Hesioda vystoupil hned se zemí a
Tartarem* z Chaosu*, krásné a mocné božstvo, které ovládá bohy i
lidi a zbavuje je rozumu (Zrození bohů 120-122). Pro rané řecké
myslitele a mystiky byl Eros kosmickou potencí, pozdější
básnictví z něj udělalo vzpurného a nespoutaného syna Afrodity* a
Area*, okřídleného rošťáčka, který nakonec rozmnožen do
baculatých malých bůžků lásky, předchůdců barokních andílků, žije
např. na řeckých vázách, pompejských nástěnných obrazech (kromě
jiných v domě Vettierů) nebo v mozaikových podlahách císařské
vily v Casale (u Piazza Armerina na Sicílii, 4. st. po Kr.).
Aristofanes paroduje učení o vzniku světa v komedii Ptáci (414
př. Kr.): Noc snese pra-vajíčko, z něhož se vyklube okřídlený bůh
Eros; a tak si na něj ptáci mohou dělat nárok jako na svého
praotce (Ptáci 626-800). Mladým mužem, který má svou vlastní
hlavu a chce ji prosadit proti své hádavé a nepřející matce
Venuši/Afroditě, je Amor v proslulé umělé pohádce Amor a Psyche,
kterou začlenil Apuleius v 2. st. po Kr. do svého "oslího" románu
(Zlatý osel; Proměny IV 28 - VI 24): Pod ochranou tmy přichází
mladý bůh ke královské dceři Psyche*, jež je unesena do
kouzelného zámku a obsluhována rukama duchů; smí ho objímat, ale
nikoliv vidět. Když Psyche ve své zvědavosti rozsvítí, její
milovaný zmizí a teprve po dlouhém bloudění, při kterém se
dostane dokonce do podsvětí, ho získá navždy.
S motýlími křídly a s kozou vidíme Erota na jednom lékythu
vázového malíře zvaného Panův malíř (kolem roku 470 př. Kr.,
Boston, Museum of Fine Arts); Lysippos ho ho ztvárnil, jak napíná
luk (4. st. př. Kr.; mramorová kopie v Římě, Musei Capitolini);
jako nahé dítě vedle své velmi štíhlé maminky je na obraze Lucase
Cranacha ml., Venuše a Cupido (kolem roku 1540, Mnichov, Alte
Pinakothek); okřídleného, drze se šklebícího darebáka namaloval
Caravaggio (Vítězný Cupido, kolem roku 1598, Staatliche Museen
Berlín-Dahlem), zatímco Francois Gérard se nechal u Amora a
Psyche (1798, Paris, Louvre) inspirovat Apuleiem. Nicméně
dlouhonohého mladíka, který zaraženě vzhlížející Psyche dává
studeně letmý polibek na čelo, hanobili Gérardovi kritikové
takovým způsobem, že malování mýtů zanechal. Jacques Louis David
vyzdvihl v roce 1817 u tohoto tématu (Amor a Psyche, Paris, Slg.
Murat) jeho erotickou stránku, která dodala látku pro mnoho dnes
již zapomenutých oper a ozývá se v cituplné árii Psyche putuje
sloupovými sály z Mrtvých očí (1916) od Eugena d'Alberta a také
jako literární reminiscence - v novele Theodora Storma Psyche
(1875).
Erymanthský kanec
Kapitální exemlář svého druhu, který přebýval v pohoří Erymanthos
na Peloponnésu a strašně pustošil kraj kolem dokola. Herakles* ho
musel pro Eurysthea* chytit živého. Vydal se na něj v zimě,
ulovil kance na hluboce zasněženém území, uchopil vyčerpané zvíře
a donesl je na zádech do Tirynthu, kde se jeho objednavatel tak
zděsil, že se ukryl do velkého sudu na obilí (Apollodoros,
Bibliothéka II 83-87). Tato scéna byla velmi oblíbená ve vázovém
malířství; nacházíme ji např. na černofigurové amfoře ze 6. st.
(Řím, Musei Vaticani) nebo na metopě z Olympie (5. st. př. Kr.,
Olympia, Museum).
Erysichthon
Thrácký král, který se dopustil násilí na Demetřině* svatém dubu.
Nepohnul s ním ani nářek Dryády*, která musela s tímto stromem
zemřít, a nechal ho skácet. Trest za jeho čin je strašný: Demeter
pověří bohyni hladu, aby vdechla spícímu Erysichthonovi svým
páchnoucím dechem neukojitelnou žravost. Když král spotřeboval
veškerý svůj majetek, začal požírat sám sebe (Ovidius, Proměny
VIII 738-878). Příběh o potrestání zločinu na stromu, který
začlenil helénistický básník Kallimachos do svého Hymnu na
Demetru (VI 24-117), vybavil Ovidius patřičnými hororovými prvky.
Vrchol tvoří popis bohyně hladu.
Eryx
Syn Poseidona*, který založil dnešní Erici na hoře Eryx v západní
Sicílii, včetně kdysi proslulého chrámu. Když upřel Heraklovi*
právo na Geryoneův* dobytek, byl zabit (Apollodoros, Bibliothéka
II 110-111).
Eteokles
Syn Oidipa*, který padl při obraně Théb proti Sedmi* v souboji se
svým bratrem Polyneikem*. V Aischylově tragédii Sedm proti Thébám
(467 př. Kr.) se Eteokles jeví jako statečný, odpovědný ochránce
své vlasti; Euripides ho kreslí ve svých Foiničankách (410 př.
Kr.) jako egoistu, toužícího po moci.
Euadne
Žena Kapanea*, která se po jeho smrti ve válce proti Thébám vrhla
na hořící hranici (Euripides, Prosebnice 980 a násl.;
Apollodoros, Bibliothéka III 79).
Euandros
Arkadský vystěhovalec, který se usadil v oblasti pozdějšího Říma,
přijal pohostinně Herakla* a Aineia* a založil Heraklův kult
v Itálii (Vergilius, Aeneis VIII 119-369). Příběh Euandra, který
Vergilius vyšperkoval četnými detaily, měl být jedním z četných
pokusů, jak přehodnotit v očích Řeků "barbarské" Italiky pomocí
jejich vztahů k řeckým hrdinům.
Eufemos
Syn Poseidona*, který se účastnil cesty Argonautů* a jako rychlý
běžec mohl běhat dokonce po vlnách moře. Triton* mu věnoval
hroudu hlíny; když ji později pod vlivem snu hodil do moře,
vytvořil se z ní ostrov Théra (Apollonios z Rhodu, Argonautika I
179-184; IV 1464-1764).
Euforbos
Trojan, který zranil Patrokla* a později podlehl Menelaovi*. Ten
pak pověsil Euforbův štít jako zásvětní dar v Heřině chrámu
v Argu. Tam ho měl spatřit filosof Pythagoras a rozpomenout se na
svou dřívější existenci (Ovidius, Proměny XV 160-164).
Euforion
Údajně syn Achillea* a Heleny*, okřídlený jako Eros*, Diem, jehož
milostné požadavky neopětoval, sražen bleskem. Euforion je asi
postava z eposu Anti-Homér vzniklého 1. st. po Kr., jehož autorem
byl Ptolemaios Chennos; Goethe z něj učinil ve 3. jednání Fausta
II syna Fausta a Heleny.
Eufrosyne
"Veselá mysl", jedna ze tří Charitek*.
Eumaios
Odysseův* věrný pasák vepřů, u něhož našel po svém návratu domů
první přijetí.
Eumenidy
> Erinye
Eunomia
"Dobrý zákon", jedna z Hór*.
Europa
Dcera fénického krále Agenora, Diem* v podobě býka unesena na
Krétu, matka Minoa*, Rhadamantya* a Sarpedona*. Nejstaršími
doklady o únosu Europy, barvitě vylíčeném v malém eposu Europa od
Moscha ze Syrakus (2. st. př. Kr.) a v Ovidiových Proměnách (II
836-875), jsou metopa nejstaršího chrámu v Seliuntě (chrám S,
kolem roku 560 př. Kr., Palermo, Museo Archeologico Nazionale),
jedna černofigurová attická amfora (kolem roku 550 př. Kr.; Řím,
Musei Vaticani) a asi ve stejnou dobu vzniklá váza z Caere (Řím,
Museo Nazionale di Villa Giulia). Často je zobrazována pompejská
nástěnná malba se stejným tématem (Neapol, Museo Nazionale).
Dívka na býku, která se "ustrašeně dívá nazpět za opouštěnými
břehy" (Ovidius) byla oblíbeným tématem malířů od 16. až do 20.
stol.; nalezneme ji například v Museo dei Conservatori v Římě a
v Dóžecím paláci v Benátkách, obě od Paola Veronese (1528-1588),
v Buckinghamském paláci v Londýně (od Claude Loraina, 1667) a
v nespočetných dalších zámcích a galeriích. Europa se drží jednou
rukou býčího rohu, levou se opírá o jeho záda, plášť se nadouvá
větrem - přesně, jak to popsal Ovidius. Také pro karikaturisty je
dívka na býku pohodlná šifra, kterou používají jako znak
evropského sjednocení. Duchaplné variace mýtu přináší Georg
Kaiser ve svém baletu Europa, který byl poprvé uveden za režie
Maxe Reinhardta v Berlíně v roce 1920. Také opera Daria Milhauda
Únos Europy (1927) zachází s mýtem velmi volně, bez rozpaků učiní
Agenora králem Théb a zavede dalšího milovníka ucházejícícího se
o Europu, který jí má za zlé její náklonnost ke kravám a býkům.
Euros
Jihovýchodní vítr přinášející déšť.
Eurydike
Manželka Orfea**.
Eurykleia
Stará Odysseova* chůva, která poznala navrátilce podle jizvy
(Odysseia XIX 380-507).
Eurystheus
Král v Tirynthu a Mykénách, vnuk Persea* a tím pravnuk Dia*. Když
Zeus na Olympu rozhlásil, že se blíží zrození velkého hrdiny -
myslil tím Herakla* -, nechala ho záludná Héra* přísahat, že Diův
potomek, který se ještě téhož dne narodí, bude vládnout široko
daleko. Zeus přísahal a Héra zpozdila Heraklovo narození, zatímco
Eurysthea vytáhla na světlo jako sedmiměsíční dítě. Nyní Zeus
litoval své přísahy, kterou zavázal sebe i svého syna Herakla.
Neboť ten musel později ve službách slabocha Eurysthea vykonávat
dvanáct "prací" (Ilias XIX 95-133). Po smrti Herakla si
odreagovával Eurystheus své komplexy na Heraklových dětech,
Herakleovcích, a krutě je pronásledoval.
Eurytos
Oichalský král na Euboii, otec Dryopy* a Ioly*, které chtěl
provdat za toho, kdo jej a jeho syny překoná v lukostřelbě.
Herakles* v závodě zvítězil, ale dívka mu byla odepřena údajně
proto, že se obávali, že by její děti stejně jako děti Megary*
zabil v záchvatu zuřivosti. Kromě toho se pokusil Eurytos obvinit
Herakla z krádeže dobytka. Jeho starší syn Ifitos, který věřil
v Heraklovu nevinu, se odebral za ním, aby aby mu dobytek pomohl
hledat. Herakles přijal mladého muže přátelsky, ale náhle se ho
opět zmocnilo šílenství a srazil Ifita z hradeb. Jako pokání za
tuto vraždu se musel nechat prodat podle výroku orákula do
otroctví; peníze z prodeje měl dostal Eurytos, ale ten je
nepřijal. O několik let později Herakles Oichalii dobyl, Euryta
včetně jeho synů zabil a Iolu si odvedl jako kořist (Apollodoros,
Bibliothéka II 127-131; 156).
Euterpe
Múza* lyrického básnictví.
F
Faethon
Syn Helia* a Okeanovny* Klymeny, Epafem* označen za domýšlivého
božského pobudu. Faethon proto putuje k paláci svého otce, který
ho jako syna uznává a je ochoten mu splnit jedno přání. Když
mladý muž požaduje, aby směl jeden den řídit sluneční vůz, lituje
Helios svého slibu, jenž odpřisáhl při Styxu*, nicméně může ho
jen odrazovat, nikoliv odmítnout. Nakonec vůz s okřídlenými oři s
těžkým srdcem předá. Ale sotva spřežení ucítí, že uzdu nedrží
obvyklý pán, splaší se; sluneční kotouč se přiblíží k zemi a
začne ji zapalovat. Musí zasáhnout Zeus*, aby zachránil ohrožený
svět, a šlehne po Faethonovi bleskem. Ten se zřítí na okraj světa
do proudu Eridanu, kde ho jeho sestry pochovají a oplakávají.
Dokonce i poté, co je bohové promění v topoly, prolévají
pryskyřičné slzy, které tuhnou v jantar (Ovidius, Proměny I 750 -
II 366).
Když Giulio Romano namaloval kolem roku 1532 na strop Palazzo del
Tč v Mantově Faethonův pád, pravděpodobně netušil, kolik umělců
se mu bude chtít vyrovnat. Jedním z prvních byl Dürerův žák Georg
Pencz, který vyzdobil zahradní sál rodiny Hirsvogelovy impozantní
nástropní malbou, která se dnes nachází ve Fembohausu
v Norimberku, společně se třemi dalšími Faethonovými pády, které
se náhodně soustředily v jeho místnostech. Ani ne osmnáctiletý
byl Wilhelm Friedrich Waiblinger, když napsal svůj román
v dopisech Faethon, který vyšel v roce 1823 a který byl plný
obdivu pro Friedricha Hölderlina a současně zrcadlem jeho osudu:
hrdina románu, sochař, skončí stejně jako básník v duchovním
zatemnění.
Faidra
Dcera Minoa* a Pasifae*, sestra Ariadny*, druhá žena Thesea*,
která se marně pokoušela svést svého nevlastního syna Hippolyta*,
a poté co mladého muže pomluvila u jeho otce, se oběsila
(Euripides, Hippolytos; Ovidius, Proměny XV 497-546). Na ztracené
Euripidovo dílo navazovala Senecova tragédie Faedra (kolem roku
50 po Kr.), bohatá na oslňující efekty; ze Senecy zase vycházel
Jean Racine. Jeho tragédie Faidra (1677) je považována za jedno
z nejvýznamnějších děl francouzské literatury a ještě dnes se
často uvádí; Jules Massenet k ní napsal efektní scénickou hudbu.
Na jednom římském sarkofágu (kolem roku 200 po Kr.), který stojí
v San Nicola v Agrigentu a který vzbuzoval obdiv již u Goetha, je
celý příběh podrobně vylíčen. Vidíme Hippolyta, jak dostává dopis
od své macechy, i ji samu, nemocnou láskou, mezi svými
služebnicemi, vidíme jejího milovaného na lovu a konečně jeho
strašný konec.
Fajákové
Obyvatelé ostrova Scherie, kteří přijali Odyssea* po jeho
ztroskotání a dopravili ho do jeho vlasti; z hněvu nad tím nechal
Poseidon* vracející se loď zkamenět a město Fajáků obklopil
vysokými horami (Odysseia XIII 47-188).
Fama
Personifikace pověsti, která se šíří prudkou rychlostí; zpočátku
malá a nesmělá, vyrůstá Fama brzy do obrovských rozměrů. Zpod
jejího peří slídí bezpočet očí a v bezpočetných ústech se kmitají
syčící jazyky (Vergilius, Aeneis IV 173-197). Poměrně nevýrazná
zůstává Fama u Ovidia, oplývajícího jinde fantazií, který
popisuje jenom její dům naplněný šuškáním, nespočetnými dveřmi a
špehýrkami (Proměny XII 39-63).
Litografie Pověst od A. Paula Webera (1953), která představuje
obludu letící kolem vysokých domovních stěn, je možná podnícena
Vergiliem, ale při bližším pozorování je patrné, že jde
o svébytné dílo.
Fames
Personifikace hladu, který postihne Erysichthona*.
Faunus
Římský bůh přírody, k jehož poctě byl 15. března slaven svátek
Lupercalií; jeho název je asi odvozen od lat. lupus, vlk, avšak
souvislosti zůstávají nejasné. Od úderů, které toho dne udělovali
kněží koženými řemeny, si ženy slibovaly, že budou požehnány
dětmi (Ovidius, Kalendář II 423-446). Faunus byl spojován s
řeckým Panem* a stejně jako on zmnožován. Zvířecko-démonické rysy
podobných bytostí krásně zobrazil Franz von Stuck na obraze
Bojující Fauni (1889, Mnichov, Neue Pinakothek). "Fauna", ženský
protějšek k Faunovi, žije nadále jako vědecké označení světa
zvířat.
Faustulus
Pastýř Amulia*, muž Accy Larentie*, pěstoun Romula** a Rema*
(Plutarchos, Romulus 3-4).
Febris
Bohyně střídavé zimnice, tedy malárie, která měla v Římě od
dávných dob jeden nebo více chrámů.
Fegeus
Král z Psofidy, který zbavil viny Alkmaiona**, oženil ho se svou
dcerou a později ho nechal zabít.
Fides
"Věrnost", jedna z nejstarších personifikací, která byla v Římě
kultovně uctívána. Na své dodržování smluv byli Římané zvláště
hrdí; proto ukládali politicky významné dokumenty do chrámu Fidei
na Kapitolu.
Filemon
Dobromyslný chudák, který se svou ženou Baukidou* pohostí Dia* a
Herma*, když v lidské podobě, hledajíce přístřeší a všude jinde
vykázáni, zaklepou na dveře jeho chatrče. Protože poskytnutého
vína neubývá, poznají oba starci, že mají za hosty bohy, a chtějí
na jejich počest zabít svou jedinou husu. Olympané tomu zabrání a
vyzvou Filemona a Baukidu, aby je následovali. Sotva vystoupí na
pahorek, propadnou se domy jejich lakomých sousedů ve vlnách
jezera; jen pohostinná chýše zůstává stát, a když jim bohové
nabídnou splnění jednoho přání, změní se v překrásný chrám. Ten
střeží Filemon a Baukis až do vysokého stáří, kdy se oba promění
ve stromy, které od té doby požívají božské úcty (Ovidius,
Proměny VIII 626-724).
Idyla, kterou Ovidius vybavil četnými půvabnými detaily a kterou
podle jeho vzoru roku 1785 láskyplně přebásnil Johann Heinrich
Voss, je v 5. jednání Fausta II záměrně zbavena svého kouzla: tam
příbytek stařečků překáží velkým stavebním projektům Fausta.
Mefisto si ale ví rady: brzy hoří chýše i s jejími obyvateli. Za
druhé světové války, mezi řeckými rolníky, partyzány a německými
vojáky se odehrává drama Leopolda Ahlsena Filemon a Baukis
(1956), které se dotýká Ovidia již jen ve dvou bodech: stařečci
jsou dobrotiví a pomáhají jak Němcům, tak i Řekům, a proto musí
zemřít, ale smějí zemřít společně. Malíři zpravidla zdůrazňují
idylický prvek, avšak velmi rozdílným způsobem. Zatímco Peter
Paul Rubens ve své Krajině s Filemonem a Baukidou (Vídeň,
Kunsthistorisches Museum, kolem roku 1625) předkládá mytologickou
scénu pouze jako přídavek, poskytuje Christofano Allori (Jupiter
a Merkur u Filemona a Baukidy, kolem roku 1600, Mnichov, Alte
Pinakothek) jakousi momentku Baukidina chytání husy, popsané u
Ovidia. Postavami v pozadí jsou oba stařečkové na obraze Johanna
Carla Lotha Jupiter a Merkur u Filemona a Baukidy (před 1659,
Vídeň, Kunsthistorisches Museum).
Filoktetes
Syn Poia, muže, který splnil poslední přání strašlivými bolestmi
mučeného Herakla* a zapálil jeho hranici. Jako dík za to obdržel
hrdinův luk i jeho otrávené šípy, které pak odkázal svému synovi
Filoktetovi. Ten táhl s Řeky proti Troji, na cestě však byl při
loveckém výletě uštknut hadem. Rána hnisala a páchla takovým
způsobem, že Filoktetes byl na Odysseovo* naléhání vysazen na
ostrově Lesbu. Tam živořil po deset let, dokud věštec Helenos*
neoznámil Řekům, že bez Heraklova luku nemůže být Troja dobyta.
Nato Odysseus a Diomedes*, popř. Neoptolemos*, přivedli
zahořklého Filokteta lstí a přemlouváním nazpět k vojsku,
Machaon* ho vyléčil a Filoktetes zasáhl do bojového dění
(Sofokles, Filoktetes). Sofoklovu tragédii, uvedenou roku 409 př.
Kr., přepracoval Heiner Müller (1968) na hru o lži a
bezohlednosti, v jejímž průběhu Neoptolemos nakonec hrdinu
zabije.
Filomele
Dcera Pandiona*, sestra Prokny*, jejíž muž Tereus* ji znásilnil,
vyřízl jí jazyk a držel ji v osamělé chatrči v zajetí. S pomocí
otrokyně mohla Filomele doručit Prokně ze svého vězení šátek, do
něhož vetkala příběh svého utrpení. Prokne přečte strašlivé
poselství a myslí již jen na pomstu. Náhodou slaví ženy v kraji
právě bakchantskou slavnost; a tak může pod ochranou noci a
svatých slavností opustit dům, sestru osvobodit, vrátit se s ní a
připravit Tereovi strašlivou hostinu. Zabije vlastního syna Itya
a předloží ho jako potravu jeho otci. Teprve když se nasytí jeho
vlastní krví a masem, naznačí temnými slovy, co se stalo.
Současně vtrhne do místnosti Filomele a hodí svému trýzniteli do
obličeje hlavu jeho dítěte. Tereus okamžitě na obě ženy vytasí
meč, ale ty mu uniknou na křídlech: Filomele se stane slavíkem,
Prokne vlaštovkou. Také pronásledovatel je proměněn v ptáka,
v dudka - neustále nosí chochol na přilbě a předlouhý zobák
podobný zbrani (Ovidius, Proměny, VI 441-670).
Když básníci nazývají slavíka "Filomelou" a jeho zpěv označují za
naříkavý, pak myslí na Ovidiovu stašlivou historku, kterou
Christoph Ransmayr velmi působivě umístil na konec svého románu
Poslední svět (1988), a také na to, že se zdá, že slavíci zpívají
"oityoity". Zní to podobně jako řecká slova: O, můj Itys, můj
Itys. Ve starších řeckých pojetích této pověsti se totiž slavíkem
stane Prokne.
Fineus
1. Slepý věštec a král Salmydessu v Thrákii, kterého trýznily
Harpyje**, dokud ho této pohromy nezbavili Kalais* a Zetes*.
Důvodem jeho utrpení byl hněv bohů nad tím, že lidem poodhaloval
budoucnost, nebo že na podnět své druhé ženy oslepil dvě děti
z prvního manželství (Apollodoros, Bibliothéka I 120-122).
2. Bratr Kefea*, strýc a první ženich Andromedy*, protivník
Persea*.
Fix
Jméno Sfingy* u Hesioda (Zrození bohů 326).
Flegyas
Syn Area*; velký zločinec, který musí za své činy pykat
v podsvětí (Vergilius, Aeneis VI 618-620); Dante uvádí v Božské
komedii tento důvod: Flegyas zapálil Apollonův* chrám v Delfách,
protože se domníval, že bůh svedl jeho dceru. Proto musí nyní
jako převozník převážet odsouzence přes bažiny Styxu*, kam jsou
vyobcováni prchlivci (Inferno VIII 28-42).
Flora
Římská bohyně jara, "matka květů, která se musí slavit
rozpustile" (Ovidius, Kalendář V 183); při její slavnosti koncem
května se konal jistý druh striptýzu prostitutek, nad čímž se
samozřejmě pohoršuje křesťanský autor Lactancius (Institutiones
divinae I 20, 10), k tomu probíhaly legrační jízdy na kozách a
zajících (Ovidius, Kalendář V 371). Když dnes označujeme slovem
"flora" svět rostlin, jsme vzdáleni jakýchkoliv lascivních
asociací, podobně jako např. Nicolas Poussin, který namaloval
Říši Flory - s Aiantem (1)*, z jehož krve jak známo vyrostla
květina (1631, Drážďany, Galerie alter Meister), nebo Aristide
Maillol, který odlil bohyni v bronzu (1911, Mnichov, Neue
Pinakothek).
Fobos
> Deimos
Foebus/Foibos
"Zářící", přizvisko Apollona* a Helia*.
Foinix
1. Syn Agenora*, bratr Kadma* a Europy*, praotec Foiničanů.
2. Otcovský přítel Achillea*, jehož zášť se pokouší tlumit tím,
že mu vypráví svůj vlastní osud. Protože byl jeho otec úplně
zblázněný do jiné ženy, dotírala matka na něj, na Foinixe, aby ho
od oné ženy odvrátil. Otec však pochopil, oč jde, a proklel ho:
jemu samému se nesmí již nikdy narodit syn. Před hněvem otce
uprchl k Peleovi*, který mu svěřil Achilleovu výchovu (Ilias IX
432-622).
3. Pták Fénix; když dosáhne stáří 500 let, vystaví si hnízdo
z kořenných bylin a ukončí svůj život v nádherných vůních. Z jeho
těla ale vzejde nový Fénix a ten, jakmile je dost silný, odnese
hnízdo s mrtvým otcem do chrámu slunečního boha do egyptského
města Heliopolis (Herodotos, Historie II 73; Ovidius, Proměny XV
392-407). Že Fénix své hnízdo zapálí a z plamenů vznikne nový
pták, je pozdní legenda, která se ve středověku vztahuje na
zmrtvýchvstání Krista podle hodně čteného Fyziologa (Kapitola 7).
"Jako Fénix ze svého popela" je ještě dnes okřídlenou větou, a
když se "Fénix" jmenuje nějaký obuvnický opravárenský závod,
snaží se sugerovat zákazníkovi, že jeho boty budou "opět jako
nové". Také Shakespearova báseň Fénix a holub (1601) předpokládá
znalost pověsti, stejně jako volební heslo knížat
Hohenlohe-Langenburg, ex flamis orior - z plamenů se znovu
narodím, nebo název komedie Christofera Fry: Jeden Fénix je
příliš (1946/51).
Fokos
Syn Aiaka* a Nereovny* Psamathy*, zavražděn ze žárlivosti svými
bratry Peleem* a Telamonem*; jako trest za to poštvala Psamathe
proti Peleovým stádům strašlivého vlka. Teprve až se Thetis* za
svého syna Pelea přimluvila, zabíjení skončilo: vlk se proměnil
v kámen (Ovidius, Proměny XI 346-409).
Folos
Kentaur*, který pohostil Herakla*. Došlo však ke sporu kvůli
vinnému sudu, který narazil, neboť to byl majetek všech Kentaurů.
Herakles zabil mnoho zvířecích lidí, kteří na něj útočili, a
způsobil moudrému Chironovi, který chtěl spor urovnat, neúmyslně
nevyléčitelnou ránu. Také Folos zahynul, když se škrábl o jeden
otrávený šíp (Apollodoros, Bibliothéka II 83-87).
Forkys
Bůh moře, syn Ponta* a Gaie*, bratr Nerea*, se svou sestrou
Keto* měl mnoho obludných potomků, mezi nimi Gorgony* a Graie*
(Hesiodos, Zrození bohů 270-336). Posledně jmenované se nazývají
v Goethově Faustovi II (2 a násl.) Forkyovny.
Fortuna
Italické božstvo osudu a věšteb, které mělo svou významnou
svatyni v Praeneste, dnešní Palestrině, a v Římě bylo uctíváno
podle své oblasti působnosti pod různými přízvisky: jako Fortuna
římského lidu, Fortuna žen, Fortuna mužů, jako Fortuna cesty
k domovu - tzn. jako bohyně šťastného návratu z války a z cest -
a jako panna Fortuna. Atributy, s nimiž byla zobrazována, jsou
v podstatě tytéž jako atributy řeckého Kaira* a Tyche*. S páskou
na očích a na kutálející se kouli namaloval svou Fortunu v roce
1754 Tadeusz Kuntze (Varšava, Muzeum Narodowe). Carl Orff nechává
svá Carmina Burana začínat a končit chórem na Fortunu jako
vládkyni světa: O Fortuna, velut luna semper variabilis (O
Fortuno, stále proměnlivá jako měsíc...) Text pochází ze 13.
stol.
Frixos
Syn Athamanta* a Nefely*, která mu a jeho sestře Helle* pomohla
k útěku před zlým Inem* tím, že jim poslala berana se zlatým
rounem, který navíc uměl létat.
Furie
"Zuřící" (z lat. furere: zuřit, vztekat se); démonické bytosti
italické lidové víry, záhy ztotožněny s Erinyemi*.
Fyllis
Thrácká královská dcera, která opuštěna svým milencem Demofontem
(2)* spáchala sebevraždu (Apollodoros, Bibliothéka IX 16 a
násl.). Ovidius nechává Fyllidu psát nevěrníkovi dlouhý dopis
(Listy heroin 2).
G
Gaia
Také Ge; mateřská bohyně země, která podle Hesioda vznikla
později než Chaos*. Vytvořila nebe, hory a moře, poté oplodněna
bohem nebe Uranem*, porodila Okeana*, rod Titánů* včetně
poraženého Krona*, Kyklopy* a storuké obry. Protože je Uranos pro
jejich sílu a ošklivý vzhled skryl hned pod zem, přemýšlela Gaia
o pomstě a podnítila Krona, aby srpovitým nástrojem zbavil
vlastního otce mužství, když se k ní bude blížit v milostné
žádosti. Kronos učinil, co mu bylo nakázáno, a z krve zmrzačeného
Urana vytvořila Gaia Giganty*, Erinye* a nymfy* stromů (Hesiodos,
Zrození bohů 116-187). S Pontem, mořem, měla Gaia další děti:
Nerea*, Forkyna*, Keto* a "Eurybii s železným srdcem v hrudi"
(Zrození bohů 233-239). Když Zeus* zbavil moci Krona i Titány,
poslala jim Gaia na pomoc strašného Tyfoea*, kterého přemohli
bohové kolem Dia teprve po tvrdém boji. Nyní se přizpůsobila
Matka země nové situaci a sama radila, aby vrchní moc byla
přenesena na Dia (Zrození bohů 820-885). To, co Hesiodos vypráví
ve Zrození bohů o bojích bohů, působí značně starodávně a odráží
pravděpodobně rozpory mezi kultem "Velké matky", jejíž stopy se
dají dokázat všude ve Středomoří, a mezi patriarchálním principem
představovaným Diem. Jako "Matka vesmíru" je Gaia chválena
v homérském hymnu 30 coby dárkyně bohatých darů; na to upomíná
její staré přízvisko Pandora*.
Galateia
Bohyně moře, milenka Akida**; její jméno bylo teprve v novověku
přidáváno oživlé soše Pygmaliona (1)*.
Ganymedes
Syn Troa*, unesený na Olymp buď bohy, či Diem samotným, jenž je
do něj zamilován, nebo jeho orlem. Překrásný mladík zde funguje
jako dvorní číšník, i když to Héra* nerada vidí (Ilias XX
231-235; Ovidius, Proměny X 155-161). Otce Dia, který unáší dítě,
vytvořil z hlíny umělec 5. st. př. Kr. (Museum Olympia); mnohem
častěji se zobrazuje jeho únos orlem, např. u Leochara Athénského
(kolem roku 370 př. Kr.), jehož bronzové sousoší Ganymedes chválí
Plinius st. ve své Naturalis Historia (XXXVI 31). Mramorová kopie
tohoto díla se nachází v Musei Vaticani v Římě.
Ani ve freskovém cyklu podle Ovidia, jímž Annibale Carracci a
jiní boloňští malíři vyzdobili kolem roku 1600 v Římě Palazzo
Farnese, nechybí tato scéna, kterou podle Corregia (kolem 1530,
Vídeň, Kunsthistorisches Museum), Rembrandta (1635, Drážďany,
Galerie alter Meister) a mnoha jiných citlivě přetvořil i Hans
von Marées (1887, Mnichov, Neue Pinakothek). U Rembrandta, který
se rád odchyluje od konvencí, unesený chlapeček žalostně brečí,
ba dokonce strachy čurá! Zcela jinak si představuje jeho
rozpoložení Goethe ve své básni Ganymed (1774), kterou zhudebnil
Franz Schubert: "...vzhůru! Objímat objímán! Vzhůru tam na tvoje
ňadra, všemilující otče!"
Génius
Personifikace tělesné a duševní "síly" působící v muži, později
pojímaná jako druh ochranného ducha. Přísahalo se při svém
vlastním géniovi nebo při géniovi někoho mocného, např. císaře.
"Tak vpravdě chci, aby mi můj génius byl milostiv," ujišťuje
bohatý Trimalchio v Petroniově Satyrikonu (74,14). Také skupiny a
národy mohly mít svého génia, kterého zobrazovaly zpravidla s
rohem hojnosti nebo obětní miskou. Krásné bronzové figury géniů
obsahoval kolem roku 250 po Kr. zakopaný a v roce 1979
znovuobjevený poklad z Weissenburgu (Weissenburg, Römermuseum).
Specifické působení nějakého místa ještě dnes nazýváme genius
loci.
Geryoneus
Nazývaný také Geryon, syn Chrysaora*, trojhlavý obr se třemi
těly, který vlastnil na nějakém ostrově daleko na západě světa
nádherná stáda hovězího dobytka. Nad nimi bděl rovněž obrovitý
pastýř Eurytion a pes Orthos*, takže pro Herakla nebylo vůbec
lehkým úkolem toto stádo uloupit: musel nejdříve porazit tři
obludy. Obluda s lidskou hlavou, dvěma tlapami a hadím tělem je
Geryon v Dantově Božské komedii, když básníka a Vergilia odnáší
do osmého kruhu pekla (Inferno XVII, 100-126).
Giganti
Synové Gaie** z Uranovy* krve, odpudiví obři se šupinatými hady
místo nohou. Když Giganti navršili hory na sebe, aby zaútočili na
Olymp, byla Diova vláda v největším nebezpečí: podle výroku
orákula mohli být povstalci poraženi jen tehdy, když bude bohům
pomáhat jeden smrtelník. Gaia to věděla také, a proto hledala
nějakou bylinu, která by její syny učinila nezranitelnými. Zeus
však zakázal slunci a měsíci svítit, takže Matka země tápala
v temnotách. Ve vražedném boji zvítězili bohové s Heraklovou*
pomocí (Apollodoros, Bibliothéka I 34 38). Tento boj býval často
zobrazován na oslavu Olympanů; proslulý je vlys Gigantů
Pergamského oltáře (kolem roku 180 př. Kr., Berlín,
Pergamon-Museum). V jídelně císařské vily v Casale (u Piazza
Armerina, Sicílie) byla kolem roku 300 po Kr. vytvořena podlahová
mozaika, ukazující raněné Giganty. V renesanci a baroku byla
oblíbeným tématem stropních fresek "Gigantomachie". Mohutnými
bořícími se sloupy a architrávy ohromuje manýristický Pád Gigantů
od Giulia Romana (kolem roku 1530, Mantova, Palazzo del Tč, Sala
dei Giganti).
Glaukos
1. Rybář z Boiotie, který byl proměněn pomocí zázračné byliny
v nesmrtelného, věšteckého mořského boha (Ovidius, Proměny XIII
904 - XIV 74). U Ovidia se bezúspěšně zajímá o Skyllu*, stejně
jako Kirke* se neúspěšně uchází o něj.
2. Syn Minoa*, který se jako dítě udusil v sudu medu. Král se
otázal orákula na zmizelého a dověděl se, že věštec, který ho
najde, ho může přivést opět k životu. Skutečně objevil mrtvého
chlapce jistý Polyidos ("Mnohověd"). "Nyní ho ještě oživ!"
přikázal Minos a zavřel věštce k mrtvole v hrobce. Polyidos byl
bezradný - dokud nezabil hada, který se k němu připlazil. Ihned
se totiž objevil další had a přinesl byliny, kterými oživil svou
mrtvou hadí přítelkyni, a později i Polyidos Glauka. Minos ještě
požadoval, aby věštec naučil chlapce svému umění. Ten to učinil,
ale při rozloučení řekl, že mu má Glaukos plivnout do úst. Sotva
se to stalo, chlapec na všechno zapomněl (Apollodoros,
Bibliothéka I 17-20). Srovnáme-li oba, na první pohled
divergentní, příběhy o Glaukovi, pak se ukážou jako variace na
stejná základní témata: zázračné byliny - věštění - proměna.
3. Vnuk Bellerofonta*.
Gordios
Rolník z Frýgie, jehož vůz oblétávalo množství ptáků; to
zvěstuje, tak pravila jedna věštkyně, královskou vládu. Když se
o něco později dotázali navzájem se svářící Frygové orákula, koho
by si měli zvolit za krále, dostali odpověď: "Toho, který jako
první přijede se svým vozem k Diovu chrámu." A přijel Gordios!
Nový vládce postavil svůj vůz jako zásvětní dar do chrámu
v městě, které se po něm nazývá Gordion, a brzy se rozšířila
věštba, že pánem Asie se stane ten, kdo dokáže rozvázat důmyslně
spletené spojení oje a vozu. Jak známo, "gordický uzel" rozťal
mečem Alexandr Veliký (Iustinus, Epitome XI 7, 5 a násl.; Curtius
Rufus, Historia Alexandri III 1, 11-18).
Gorgony
Tři dcery Forkyna* a Keto* s děsivou tváří a hady místo vlasů;
kdo je spatřil, zkameněl. Perseovi* se přesto podařilo Gorgoně
Medúze*, která jako jediná z nich tří byla smrtelná, useknout
hlavu: nedíval se přímo na ni, nýbrž na její zrcadlový obraz na
svém lesklém štítu. Před pomstou sester jej chránila kápě, která
ho činila neviditelným (Hesiodos, Zrození bohů 274-277;
Pseudo-Hesiodos, Štít Heraklův 216-237; Apollodoros, Bibliothéka
II 39-42; Ovidius, Proměny IV 772-803). Ošklivě se šklebící a
zuby cenící hlava Gorgony - asi jako obraz odvracející neštěstí -
bývala na štítech, na hrudních pancířích a na stavbách, ale také
na nádobách a lampách. Dřívější zobrazování nesmrtelných Gorgon a
jejich sťaté sestry se nachází na jedné amfoře Nessova malíře
(konec 7. st. př. Kr., Athény, Národní muzeum); Perseovo zabití
Medúzy ukazuje metopa chrámu C ze Seliuntu (kolem roku 520 př.
Kr., Palermo, Museo Archeologico Nazionale).
Grácie
> Charitky
Graie
"Stařeny", tři dcery Forkyna* a Keto*, které byly od narození
šedivé a měly dohromady jedno oko a jeden zub. Obojí jim odcizil
Perseus* a vrátil jim je teprve tehdy, až mu ukázaly cestu
k nymfám* (Apollodoros, Bibliothéka II 37).
Gryfové
Smíšené bytosti, většinou s lvím tělem a orlí hlavou, průvodci
různých bohů, strážci velkých zásob zlata na dalekém severu,
které se jim Arimaspové* pokoušejí ukrást. Obrazy gryfů jsou
zvláště hojné na vázách; měly asi chránit podobně jako Gorgony*
před zlem.
Gyges
Tělesný strážce krále Kandaula z Lýdie, kterého jeho vládce
donutil, aby ve skrytu jeho komnaty přihlížel, jak se bude
královna vysvlékat, aby se přesvědčil o její jedinečné kráse.
Žena, která Gyga poznala, když se odtamtud plížil, ho den nato
postavila před volbu: buď zabije Kandaula a nastoupí na trůn,
nebo sám zemře. Proti své vůli se stal Gyges vrahem svého pána
(Herodotos I 7-14).
Podle Platona byl Gyges pastýř (Ústava 359d-360b), který po
průtrži mračen našel v zemi trhlinu, sestoupil dolů a kromě
ostatních zázračných věcí spatřil železného koně, v jehož dutém
těle mohl vidět otvorem nadlidsky velkou mrtvolu. Té stáhl
z prstu zlatý prsten a sám si jej navlékl. Když se pak později
dostal mezi ostatní pastýře a náhodně kámen svého prstenu otočil
směrem k dlani, byl náhle neviditelný a jeho druhové o něm
hovořili jako o nepřítomném. Gyges moc svého prstenu mnohokrát
vyzkoušel; nakonec se nechal jako posel vyslat ke králi, svedl
jeho ženu, vyčíhal s ní na krále, zabil jej a sám nastoupil na
jeho trůn.
Friedrich Hebbel se ve své tragédii Gyges a jeho prsten (1856)
přidržuje Herodotova vyprávění, přináší však do hry kouzelný
prsten, o jehož moci - v Hebellově pojetí - Kandaules ví.
Neviditelně vstoupí tedy Gyges do ložnice královny, uvědomí si
však špatnost svého počínání a otočí prstenem, takže se stane
viditelným. Kandaules by ho nyní musel zabít; místo toho ho však
ukryje před svou ženou, která se teprve postupně dovídá, co se
stalo, a nakonec vyzve Gyga k souboji s Kandaulem. Ten padne a
také královna se zabije, sotva se provdá za Gyga, protože se
domnívá, že se jen tak může zbavit potupy, která jí byla učiněna.
Hebbel zdůvodnil jednání svých osob s velkým psychologickým
uměním, takže divák téměř zapomene, že v dějství dramatu jsou
spojeny dva divergentní příběhy.
H
Hádes
Syn Krona* a Rheie, bratr Dia* a Poseidona*, kterému při dělení
světa připadla říše mrtvých. Ta se proto také někdy nazývá podle
svého vládce "Hádes". Hádes, bůh s pláštěm a kapucí, jež činí
neviditelným, byl v průběhu doby ztotožněn, patrně pod vlivem
eleusinských mystérií se skrytě působícím dárcem bohatství,
Plutem. Tím se značně zlepšil image boha, kterého Homér
charakterizuje jako nenáviděného a odpudivého: je nyní
znázorňován s rohem hojnosti a žezlem. Jeho manželkou je
Persefone**, kterou unesl do své temné říše, střežené pekelným
psem Kerberem*: "Cesta, jež k podsvětí vede, jde stínem neblahých
tisů, mraky ji temnotou halí a ticho němé v ní vládne. Líný Styx
tam mlhami dýchá, sem kráčejí stíny právě zemřelých lidí, co
řádně pohřbeni byli. V drsných těch místech, kde hrůza a zima
jsou jediní vládci, nově příchozí duše jsou v rozpacích, kudy jde
cesta k styžskému městu, kde královský hrad je chmurného Díta
(Dis = Hádes - pozn. překl.), neboť tisíce vchodů a bran má
prostorné město. Tak jako z celého světa se řeky sbíhají v moře,
stejně i v toto město se duše scházejí všecky: nikomu není malé a
necítí přírůstek davů. Bez těla, kostí a krve zde bloudí
zemřelých stíny. Jedni jdou po náměstí a druzí k Dítovu hradu,
jiní zas hledí si prací, jež zaživa vykonávali, ostatní zdržuje
trest, jenž v podsvětí pro ně byl určen." (Ovidius, Proměny IV
432-446).
Velká masa mrtvých zde tedy vede život stínů bez pocitů, poté co
je převozník Charon převezl a napili se z Lethe, řeky zapomnění.
Jen pro velké hříšníky je určen strašlivý Tartaros* pod Hádem a
několik málo prominentů se dostane do rajského Elysia - když to
soudcové mrtvých Minos*, Aiakos* a Rhadamanthys* uznají za vhodné
. Z živých do Hádu přišli kromě jiných Herakles*, Orfeus*,
Odysseus* a Aineias*. Co ti dva posledně jmenovaní ve světě
mrtvých zažili, líčí 11. zpěv Odysseie a 6. zpěv Vergiliovy
Aeneidy. Mnoho z toho se odráží také v prvním díle Dantovy Božské
komedie, v Infernu. Že se podsvětí může stát i jevištěm hrubých
šprýmů, dokazuje Aristofanes ve své komedii Žáby (405 př. Kr.),
v níž se mezi stíny vydává Dionýsos*, hledaje řádné básníky.
Veselé, až zlomyslné jsou rozhovory mrtvých u duchaplného a
břitkého Lukiana ze Samosaty (kolem roku 170 po Kr.).
Haimon
Snoubenec Antigony*.
Halirrhotios
Syn Poseidona*, který při pokusu o znásilnění Areovy* dcery byl
jejím otcem překvapen a zabit. Poseidon vznesl žalobu na athénský
areopag, kde konalo soud dvanáct bohů, ale byl odmítnut, protože
nemohl uvést žádné svědky (Apollodoros, Bibliothéka III 180).
Halkyone
> Alkyone
Hamadryády
Nymfy*, které žily a hynuly společně (řec. hama) se stromem,
v němž bydlely (Homérský hymnus 5, na Afroditu, 257-272).
Harmonia
Dcera Area* a Afrodity*, za přítomnosti všech bohů provdána za
Kadma**. Ten jí věnoval závoj a náhrdelník, který dostal buď od
Hefaista*, nebo od Europy* a který pak všem pozdějším majitelům
přinášel neštěstí (Apollodoros, Bibliothéka III 25). Mocná,
všechny živící bohyně Harmonie, která obývá dům čtyřnásobné
velikosti vesmíru a která se objevuje u Nonna (Dionysiaka 41,
277-337), nemá již s manželkou Kadma nic společného, nýbrž je
personifikovanou "harmonií" světa.
Harpalyke
Thrácká lovkyně, "divoké děvče" jako Atalante*.
Harpyje
Aello a Okypete, dcery Thaumanta, podle Hesioda s krásnými
kadeřemi, perutěmi a rychlé jako vítr (Zrození bohů 265-269), u
Apollonia z Rhodu odporné, létající obludy, které starému Fineovi
(1)* loupily jídlo nebo je znečišťovaly páchnoucími hleny, dokud
je nezahnali Kalais* a Zetes* (Argonautika II 178-300). Také
Aineias* a jeho druhové byli obtěžováni Harpyjemi a vyděšeni
tímto proroctvím: budou moci založit své město teprve tehdy, až
je hlad donutí přikusovat stoly. Proroctví se splnilo, když
Trojané dostali jídlo položené na chlebových plackách (Vergilius,
Aeneis III 225-258). Harpyje Podarge je v Iliadě (XVI 150)
uváděna jako matka nesmrtelného Achilleova* koně. Pronásledování
Harpyjí Kalaidem a Zetem bylo často zobrazováno na vázových
malbách, např. na jedné chalkidské misce (kolem roku 520 př. Kr.,
Würzburg, Martin-von-Wagner-Museum) nebo právě tak staré attické
míse (Berlín, Antikensammlungen). Přitom mají tyto démonické
bytosti chvíli lidskou (würzburská miska), chvíli smíšenou
postavu, napůl ženy a napůl ptáci.
V Dantově Božské komedii hnízdí "odporné Harpyje s širokými
křídly, s obličejem a krkem podobné lidem, s tělem pokrytým
peřím, s pařáty na prstech nohou" na stromech, do nichž jsou
zakleti sebevrazi. Jedna Harpyje také zabloudila do románu Petra
S. Beagla Poslední jednorožec (1968) a průvodce cizinců
v Menažerii Mammy Fortuny zapomene jen zřídkakdy vyprávět příběh
krále Finea.
Hebe
"Mládí", dcera Dia* a Héry*, provdaná za Herakla*, když byl
přijat na Olymp (Odysseia XI 602-604; Hesiodos, Zrození bohů
950-955). Předtím servírovala Hebe bohům nektarový nápoj.
Hefaistos
Syn Dia* a Héry*, nebo jen jí samé (Hesiodos, Zrození bohů 927 a
násl.), nejzručnější mezi bohy, který se však narodil chromý, a
proto jej jeho matka hodila do moře, kde ho Thetis* zachytila a
pečovala o něj. Z vděčnosti za záchranu ukoval později jejímu
synovi Achilleovi* nádherné zbraně (Ilias XVIII 391-617). Také
Zeus ho jednou svrhl z Olympu, když se projevil jako vzpurný,
takže letěl celý den vzduchem a přistál nakonec na ostrově Lemnu
(Ilias I 586-594). Tam požíval tento bůh, který se dostal do
Hellady pravděpodobně z Malé Asie, velké úcty. V Římě s ním byl
ztotožněn Vulcanus*. Navzdory špatnému zacházení ze strany otce i
matky, vystavěl Hefaistos pro bohy na Olympu, kam ho opět dovedl
Dionýsos*, nádherné paláce, vyrobil sluneční vůz pro Helia* a
egidu Athéně*. S krásnou Afroditou* jako manželkou však nebyl
šťastný, neboť když se svými pomocníky Kyklopy* pracoval ve své
kovárně, podváděla ho s Areem**.
Jak Dionýsos vede vyhnance zpět domů do nebe, je mnohokrát
zobrazeno na vázových malbách, např. na Frančoisově váze od
Kleitia (kolem roku 570 př. Kr., Florencie, Museo Archeologico) a
na Kleofontově volutovém krátéru (kolem roku 425 př. Kr.,
Ferrara, Museo Archeologico Nazionale): Bůh se svým nářadím,
zřejmě ne zcela střízlivý, sedí na oslu, zatímco se kolem něho
tlačí průvod boha vína. Barokní malíře lákal především nerovný
pár Hefaistos a Afrodite, půvabná bohyně a sazemi začernělý kovář
- např. Petra Paula Rubense (Venuše v kovárně Vulkánově, kolem
roku 1620, Brusel, Musées Royaux des Beuax-Art).
Hekabe
(Lat. Hecuba); manželka Priama*, trojská královna, matka
Hektora*, Parida*, Helena* Kassandry* a dalších synů a dcer,
jejichž smrt musí oplakávat. Po pádu Troje se stává Odysseovou*
otrokyní. Když jejich lodě přistanou v Thrákii, je její dcera
Polyxena obětována mrtvému Achilleovi. Jedna služebná má přinést
vodu, aby mrtvou umyla; přitom najde mrtvolu Hekabina nejmladšího
syna Polydora*, kterého thrácký král Polymestor*, místo toho, aby
ho chránil, z hrabivosti zabil. Stará královna vláká vraha do
léčky slibem, že mu prozradí úkryt bohatých pokladů, a hrůzně se
mu společně s ostatními Trojankami pomstí. Když na ni poté
Thrákové házejí kameny, promění se ve psa. Jeho hrob je vidět u
Kynossema ("Psí hrob") u Hellespontu (Euripides, Hekabe; Ovidius,
Proměny XIII 422-577).
Osud Hekaby zpracoval Euripides také v Trojankách (415 př. Kr.),
které v našem století znovu přepracovali Franz Werfel (1914) a
Jean-Paul Sarter (Les Troyennes, 1965). Senekova stejnojmenná
tragédie obšírně líčí krutosti vítězných Řeků a nářek poražených.
Ne náhodou přeložil Martin Opitz roku 1625 v prvních letech
třicetileté války právě tuto hru. V Shakespearově Hamletovi (II
2, 589-591) je titulní hrdina dojat výkonem jednoho herce, který
vyjádřil s velkým patosem utrpení Hekuby. Jak se může muž tak
vzrušit? "To všechno pro nic za nic! Pro Hekubu! Čím je mu
Hekuba, čím je jí on, že kvůli ní musí plakat?" V řeči v Říšském
sněmu z 11. ledna 1887 prohlásil tehdejší kancléř Otto von
Bismark, že orientální otázka je mu Hekubou - a tím mínil:
naprosto lhostejná.
Hekale
Chudá stařena, u níž Theseus* před svým dobrodružstvím s
marathonským býkem* našel útočiště během bouře. Této okrajové
postavě theseovského mýtu byl věnován - z velké části ztracený,
ale kdysi jako vzor svého druhu proslulý - malý epos
alexandrijského básníka Kallimacha.
Hekate
Dcera Titána* Persa* a Asterie*, "přede všemi bohy Diem ctěna a
obdarována nádhernými dary" (Hesiodos, Zrození bohů 412). Bohyně,
kterou Hesiodos vychvaluje jako mocnou pomocnici, Homér nezná
nebo znát nechce. Přišla do Řecka z Malé Asie, těšila se velké
úctě především u žen a byla často ztotožňována s Artemidou*,
Selenou* a Persefonou*, což poukazuje na to, že vládla noci a
mrtvým. Opravdu byla Hekate trojhlavou bohyní podsvětních démonů,
jakož i čarodějnic a traviček, které ji za noci vzývaly na
hrobech nebo trojcestích (proto její latinské přízvisko Trivia).
Když se objevila se svým strašidelným doprovodem, Empusou* a
Lamiemi*, s hlukem a psím vytím přineslo to každému, kdo ji
nedokázal zaklínat, neštěstí. Když Dido* před svou sebevraždou
proklíná svého nevěrného Aineia*, vzývá také "Hekatu, která se
v noci přivolává na křižovatkách vytím" (Vergilius, Aeneis IV
609); když chce Medeia* omladit Iasonova* otce, musí jí pomáhat
Hekate (Ovidius, Proměny VII 190-296). V Ifigenii v Aulidě (1943)
od Gerharta Hauptmanna přiváží Hekatina loď mrtvých do Tauridy
Agamemnonovu* dceru určenou k obětování. Na vlysu Pergamského
oltáře (Berlín, Pergamon-museum) zasahuje Hekate, poznatelná
podle svých tří hlav, do boje s Giganty*; v Kapitolském muzeu
v Římě se nachází bronzová socha bohyně s třemi těly, která drží
pochodně, smyčky, klíče a hady.
Hekatoncheirové
Tři storucí obři Briareos**, Gyes a Kottos*.
Hektor
Nejstarší syn Priama* a Hekaby*, obránce Troje během desetiletého
řeckého obléhání, v souboji byl rovnoceným partnerem pro
Telamoňana Aianta*. Když se vzdorující Achilleus* zdržuje boje,
zapaluje Hektor lodě útočníků, zabije Achilleova přítele
Patrokla*, který na sebe vzal jeho zbroj, a uloupí mu ji. Nato se
Achilleus opět zúčastní bitvy o Troju a vyzve na souboj Hektora,
který se pln temného tušení rozloučí se svou ženou Andromachou**.
Achilleus zvítězí, přiváže mrtvého protivníka ke svému bojovému
vozu a vláčí ho několikrát kolem trojských hradeb. Nejdříve jej
chce pohodil jako potravu psům, ale když k němu do tábora přijde
starý Priamos, prosí o mrtvolu a nabízí bohaté dary, dá se
obměkčit. Hektorovým pohřbem Iliada končí. Hektorovy boje, jeho
smrt a jeho vykoupení byly častými tématy vázového malířství.
Jean Giraudoux nechal ve svém dramatu Trojská válka nebude (1935)
Hektora činit všechno možné, aby zachránil pro svou vlast mír,
avšak neštěstí nelze zadržet. Hra vznikla v temné předtuše druhé
světové války.
Helena
Dcera Dia* a Ledy* - nebo Nemesis* - ; pro svou mimořádnou krásu
ještě jako dítě uloupena Theseem*, ale osvobozena svými bratry
Dioskury* a navrácena do své vlasti Sparty. Aby nedocházelo
k ničivým sporům mezi množstvím jejích nápadníků, doporučil
Odysseus*, aby přísahali, že budou stát po boku jejího budoucího
muže, kdyby mu ji kdokoliv upíral. Proto se shromáždili hrdinové
z celého Řecka, když ji, mezitím provdanou za Menelaa, unesl
Paris* do Troje, aby ji přivedli nazpět, což se po desetileté
válce také podařilo (Apollodoros, Bibliothéka III 126-129). To,
co Apollodoros vypráví o Nemesis, zní opravdu starodávně: aby se
zachránila před Diovou dotěrností, proměnila se tato bohyně
v husu, ale Zeus se jí zmocnil jako labuť, načež do ní vložil
vajíčko, z něhož se vyklubala Helena. Zajímavou variantu pověsti
o Heleně vypravuje Platon ve Faidru (243a-b): Stesichoros, lyrik
6. stol. př. Kr., se prý přidal ke sboru těch, kteří Helenu
tupili, a proto oslepl - stejně jako Homér. Hned také vytušil
důvod a zbásnil odvolání, v němž prohlásil, že na celém únosu do
Troje není ani zbla pravdy. Když sofista Gorgias v roce 427 př.
Kr. držel chvalořeč na Helenu, mohl se k tomuto odvolání
přihlásit, podobně jako Euripides ve své tragédii Helena (412 př.
Kr.): v ní je hrdinka držena v Egyptě, kam ji odnesl na příkaz
Héry* Hermes*. Paris odnesl do Troje jen přelud, a nepostrádá
ironie, že se kvůli němu deset let Řekové a Trojané bili. Ovšem
ani na dvoře egyptského krále Protea nezůstává Helena
neobtěžována: Theoklymenos, jeho syn, naléhá, aby si ho vzala;
jeho sestra však pomůže Heleně i ztroskotanému Menelaovi, který
se k ní dostal, přelstít zamilovaného prince a uprchnout.
Fantómem vyčarovaným kouzelnou silou je Helena v Goethově
Faustovi II, dříve než znovu ožije a má na konci "klasické
Valpuržiny noci" s Faustem svatbu. Hugo von Hofmannsthal si
v operním libretu pro Egyptskou Helenu Richarda Strausse (1928)
pohrál s dalšími motivy: Menelaos je s Helenou na zpáteční cestě
z Troje; chce ženu, pro níž bylo prolito tolik krve, obětovat
duchům mrtvých. Avšak na jednom ostrově u Egypta nechá Aithra,
Poseidonova* milenka, pomocí kouzelného nápoje oba dva na všechno
zapomenout a přenese je do palmového háje v pohoří Atlas, kde se
jejich štěstí snaží rušit nějaký arabský šejk a jeho syn, a po
dalších zápletkách je nechává dopravit zpátky do Sparty.
Duchaplně a bez jakéhokoli respektu se homérským hrdinům posmívá
Jacques Offenbach ve své operetě Krásná Helena (1864); nejhůř
dopadá Menelaos, který značně opilý a příliš brzy se navrátivší
ze své cesty najde Parida v ložnici své paní. Řecká knížata, u
nichž si hořce stěžuje, mají pro něj málo pochopení; nakonec je
on sám tím vším vinen. Měl jako galantní manžel svůj příjezd
ohlásit, tím by byl ušetřen trapného zážitku.
Únos Heleny býval také oblíbeným tématem malířů; Guido Reni ho
kolem roku 1630 podle vkusu své doby vyšperkoval nádhernými
kostýmy, amoretty, maurským komorníkem a psíčky (Paříž, Louvre),
zatímco Hans von Marées se u téhož námětu zcela zřekl šatů (kolem
roku 1883, Mnichov, Neue Pinakothek). Obraz Gavina Hamiltona
Venuše slibuje Paridovi Helenu za ženu (kolem roku 1783, Řím,
Museo di Roma) zasluhuje zmínky jako jedno z mála zachovaných
velkých pláten tohoto významného neoklasika. Kdysi velmi proslulá
byla Helena, ztracená stejně jako většina deskových maleb
z antiky, kterou namaloval Zeuxis kolem roku 400 př. Kr. pro
chrám v Krotonu. Jako modelky mu prý tehdy posloužilo pět
nejkrásnějších dívek z města (Cicero, De inventione II 1 a
násl.).
Helenos
Syn Priama* a Hekaby*, věštec, který si po Paridově* smrti chtěl
vzít Helenu*, ale protože dostal přednost Deifobos*, ve zlosti
opustil město. Když Kalchas* Řekům zvěstoval, že Helenos prý ví,
co Troju chrání, zajal ho Odysseus* a snažil se získat jeho
tajemství. Město padne, pravil Helenos, opatří-li se kosti
Pelopovy*, doveze-li se Filoktetes* z Lemnu a unese-li se
z trojského hradu socha Pallas Athény spadlá z nebe. Po dobytí
Troje musel jít Helenos s Neoptolemem, synem Achilleovým*, jemuž
připadla jako otrokyně Andromache* (Apollodoros, Bibliothéka VIII
8-11, IX 13). Ta se po Neoptolemově smrti za Helena provdala a
založila Buthroton v Epiru jako novou, menší Troju. Tam se
dostalo Aineiovi* přátelského přijetí (Vergilius, Aeneis III
295-505).
Helios
Bůh slunce, syn Titána* Hyperiona*, bratr Seleny* a Eoje, otec
Kirke*, Pasifae*, Aieta*, Faethona* a dalších dětí. Helios jezdí
každý den po obloze slunečním vozem, přičemž může vidět vše, co
se na zemi děje. ("Jen Helios je schopen to říci, který vše
zemské osvěcuje"; Friedrich Schiller, Ibykovi jeřábi). V noci se
vrací ve zlaté mušli z dalekého západu na východní okraj světa.
Na jeho svatých stádech, která se pasou na ostrově Thrinakia, se
dopustili násilí Odysseovi* druzi, proto se žádný z nich nevrátil
domů (Odysseia XII 261-419). Obrovskou bronzovou sochu
Osvoboditele Helia nechali pořídit ochrannému božstvu svého města
obyvatelé Rhodu, protože se roku 603 př. Kr. nezdařilo s velkými
náklady započaté obléhání Demetriem Poliorketem. Když se Kolos,
řazený k sedmi divům světa, o osmdesát let později při
zemětřesení zhroutil, orákulum jej zakázalo znovu postavit.
Koloseum v Římě má své jméno od podobně kolosální sochy císaře
Nera, kterému se po jeho smrti nasadila hlava boha slunce (lat.
Sol). Jakožto Sol invictus (Neporažené slunce), byl tento bůh
všeobecně uctíván od 3. st. po Kr. po celé římské říši.
Heliovci
Synové Helia*, kteří na radu svého otce měli jako první přinést
oběť Athéně*, ale ve spěchu zapomněli na oheň, takže mohli
obětovat jen dary, které se nespalují. Přesto jim Athéna věnovala
dovednost v umění a Zeus na ně nechal pršet zlato (Pindaros,
7. olympijská óda 48-53).
Heliovny
Dcery Helia*, které byly pro svůj neutišitelný smutek nad mrtvým
Faethonem* přeměněny v topoly. Jejich slzy jsou jantar (Ovidius,
Proměny II 340-366).
Helle
Dcera Athamanta* a Nefely*, sestra Frixe*, o jejíž život
usilovala její macecha Ino*. Při útěku na beranovi se zlatým
rounem, který dovedl létat a kterého jí poslala Nefele, se Helle
zřítila do moře mezi Evropou a Malou Asií, nazvaného podle ní
Hellespontem.
Hellen
Syn Deukaliona* a Pyrrhy*, praotec Řeků, kteří se podle něho
nazývali Helénové. Jeho synové byli Aiolos (1)*, Doros* a
Xuthos*.
Héra
Dcera Krona* a Rheie*, sestra a manželka Dia*, matka Area*,
Hefaista*, Eileithyie* a Hebe*, v Římě ztotožněna s Junonou* jako
ochránkyně domu a manželství. Jako taková snášela velmi nelibě
četné zálety svého božského manžela a s nenávistí pronásledovala
jeho dočasné družky i jejich potomstvo, např. Alkmenu*, Herakla*,
Io* a Arkada*, Leto* a Semelu*. Na Trojany se zlobila, protože
Paris* neoznačil za nejkrásnější bohyni ji, nýbrž Afroditu*. Aby
mohla zasáhnout do boje ve prospěch Řeků, překonala se a svedla
dokonce i Dia, ačkoliv ho tehdy "z duše nenáviděla". Natřela se
ambrosií, načesala se, spletla si kadeře, opásala se pásem, na
němž se houpalo sto třásní, nasadila si perlové náušnice a
nádherný závoj, a aby byl účinek zajištěn, vypůjčila si s
jakžtakž hodnověrnou výmluvou Afroditinu podprsenku, která
mohutným kouzlem vzbuzuje neodolatelně lásku. Kromě toho si
zajistila pomoc boha spánku tím, že mu slíbila za ženu jednu
z Charitek*. Pak se teprve vydala k Diovi na Idu a omámila ho
tak, že se v okamžiku zamiloval, a pak jej nechala něžně usnout
(Ilias XIV 153-352). Metopa chrámu E v Seliuntu ukazuje Héru, jak
k Diovi toužebně vztahuje paži a zvedá svůj závoj (kolem roku 460
př. Kr.; Palermo, Museo Archeologico Nazionale); stejnou scénu
nacházíme na nástěnné malbě v domě tragického básníka v Pompejích
(kopie podle originálu 3. st. př. Kr., Neapol, Museo Nazionale).
Annibale Caracci zpracoval toto téma kolem roku 1600 (Jupiter a
Juno, Řím, Galleria Borghese), jiní malíři dávali přednost
příběhu o Io* a Argovi* nebo o cestě Héry do podsvětí.
Herakleovci
Herakleovci se nazývá početné potomstvo Heraklovo*, které bylo po
jeho smrti ohrožováno Eurystheem* a našlo útočiště v Attice. Díky
Theseově* podpoře se mohli svým nepřátelům ubránit; Heraklův syn
Hyllos* přitom Eurysthea zabil a přinesl jeho hlavu Alkmeně*,
která mu plná pomstychtivosti vypíchala oči. Poté obsadili
Herakleovci celý Peloponnésos, museli ho ale opět vyklidit, když
tam vypukl mor a orákulum oznámilo, že vinu na tom nesou
vetřelci. Hyllos se tedy otázal boha v Delfách a ten prorokoval,
že se návrat podaří až po třetím plodu. Po třech letech tedy
podnikli Herakleovci další útok - a byli odraženi. Teprve
přespříští generaci se podařilo podmanění: bůh totiž mínil
"třetím plodem" Heraklovy pravnuky (Apollodoros, Bibliothéka II
167-180). Tuto látku zpracoval kolem roku 427 Euripides
v tragédii Herakleovci; hra začíná útěkem Heraklových dětí do
Attiky, obšírně líčí dobrovolnou oběť Makarie*, bez níž by
vítězství nad Eurystheem nebylo možné, a končí triumfem Alkmeny.
Herakles
Syn Alkmeny** a Dia*, který svému potomkovi určil vládu nad
Mykénami. Ale žárlivá Héra tento plán zhatila: nejdříve nechala
Dia přísahat, že dítě z jeho krve, které se napříště narodí, bude
mocným králem; pak utišila bolesti Alkmeny a postarala se o to,
aby žena Sthenela, jednoho ze synů Perseových* a tím Diova vnuka,
přivedla na svět sedmiměsíční dítě - právě onoho Eurysthea**,
v jehož službě se musel později Herakles lopotit.
Heraklovo mládí: Ještě jako kojenec se musel Herakles ubránit
dvěma hadům, které poslala Héra, aby ho zabila, nebo které jeho
nevlastní otec Amfitryon** vhodil do kolébky, v níž Herakles
ležel se svým bratříčkem Ifiklem, aby se dozvěděl, který z obou
je jeho vlastní syn. Později dokázal Herakles svou sílu i svou
prchlivost, když bez okolků zabil svého učitele hudby Lina,
Apollonova* syna, protože ho příliš poučoval. Musel za to na
venkov pást dobytek. Při této příležitosti šel poprvé na lov
dravé zvěře, a to do oblasti krále z Thespiai, jehož stáda
likvidoval zvláště žravý lev. Silný mladý muž byl přátelsky
přijat a každou noc našel ve své posteli krásnou dívku, avšak
nezpozoroval, že je to každou noc jiná - král, který si přál od
Herakla početné potomstvo, mu totiž posílal postupně svých
padesát dcer (Apollodoros, Bibliothéka II 62-65). O setkání
jiného druhu vyprávěl sofista Prodikos z Keu kolem roku 420 př.
Kr. v jednom příběhu, který si patrně sám vymyslel: k mladému
Heraklovi přišly jednou dvě ženy a každá ho chtěla získat pro
sebe. Ta jedna, nápadně vyšňořená, se jmenovala "Rozkoš", ta
druhá, prostě a skromně oblečená, se vydávala za "Ctnost".
Zatímco Rozkoš vychvalovala život v požitku a nicnedělání, Ctnost
ho ujišťovala, že pravé dobro lze získat jen námahou a utrpením.
Herakles nato zvolil strmou cestu k dokonalosti (Xenofon,
Memorabilia II 1, 21-23).
Malebně oblečen do kůže zabité bestie potkal na zpáteční cestě
z této výpravy posly krále Minyů, kteří požadovali od Théb
poplatek v podobě sto kusů dobytka. Herakles jim uřezal nosy a
uši a spoutané je poslal nazpět k jejich králi, který zuřil
vzteky a hned vytáhl se svým vojskem do boje. Ale při útoku na
Théby ho Herakles zabil. Jako odměnu za své vítězství dostal za
ženu Megaru, dceru krále Kreonta (1)*, a měl s ní tři syny. Ale
Héra, která se na něj stále ještě zlobila, ho postihla
šílenstvím, takže své vlastní děti vhodil do ohně. Odešel nato
dobrovolně do vyhnanství a otázal se orákula v Delfách, co má
dále učinit. Orákulum ho odkázalo na krále Eurysthea. Tomu musel
nyní dvanáct let sloužit a vykonat deset úkolů, které mu stanovil
(Apollodoros, Bibliothéka II 67-73).
Heraklovy "práce": Eurystheus požadoval nejdříve kůži
nezranitelného nemejského lva*, kterého Herakles nakonec uškrtil.
Pak musel zabít lernskou hydru*, ulovit kerynejskou laň*, rychlou
jako vítr, a erymanthského kance*, vyčistit Augeiovy* chlévy,
zničit stymfalské ptáky*, polapit krétského býka* a lidožravé
kobyly thráckého krále Diomeda*, přinést pás královny Amazonek
Hippolyty* a přihnat stáda obra Geryonea*. Protože si Herakles
nechal v boji s Hydrou pomoci od svého druha Iolaa* a od Augeia
požadoval mzdu, Eurystheus tyto činy neuznal a požadoval, aby
ještě opatřil jablka Hesperidek* a pekelného psa Kerbera*.
Dvanáct "prací" přivedlo Herakla do celého světa a umožnilo mu
zažít ještě další dobrodružství: když lovil erymanthského kance,
zavítal ke Kentaurovi* Folovi a otevřel sud s vínem, který patřil
všem Kentaurům. Proto došlo s "napůl koňmi a napůl lidmi" k boji
a při něm zasáhl zbloudilý hrdinův šíp moudrého Chirona*. Na
cestě do Thrákie vyrval bohu smrti Alkestidu*; při návratu od
Amazonek* zachránil Hesionu*, dceru trojského krále; kvůli
Geryoneovým stádům musel zápasit s Erykem*. Když putoval
k Hesperidkám, dostal se do křížku s Antaiem* a Busiridem* a
osvobodil spoutaného Promethea*; z podsvětí s sebou přivedl nejen
Kerbera*, ale i Thesea*, jenž tam byl uvězněn (Apollodoros,
Bibliothéka II, 74-127). Boj s Cacem byl zařazen do
dobrodrodružství se stády teprve římskými vyprávěči.
Další dobrodružství, smrt a cesta na nebesa: Propuštěn ze služeb
Eurystheových, přišel Herakles opět do Théb a přenechal svou ženu
Megaru, jejíž děti zabil, svému příteli Iolaovi. On sám se
ucházel o Iolu*, dceru krále z Oichalie, který ji slíbil tomu
muži, který jej a jeho syny předčí v lukostřelbě. Ačkoliv
Herakles zvítězil, nevěstu nedostal, neboť mu bylo řečeno, že
nelze vyloučit, že by příště zase své děti nezabil. A skutečně
brzy nato svrhl z hradeb hradu Tirynthu v záchvatu šílenství
bratra Ioly, který mu chtěl pomáhat při hledání uloupeného
dobytka. Dal se sice od této viny očistit, ale těžká nemoc mu
připomínala to, že by na sebe měl vzít nějaké pokání. Odešel
proto do Delf, aby se dotázal orákula, ale kněžka ho odmítla.
Nato ukradl posvátnou trojnožku, na které obvykle sedávala,
v úmyslu založit si vlastní věštírnu. Apollon* nemohl takový
násilný čin dopustit a bojoval s Heraklem o jeho kořist, dokud
Zeus bleskem oba od sebe neoddělil a spor neurovnal. Výrok boha,
který nyní Herakles obdržel, byl krutý: má být na dobu tří let
prodán do otroctví! Hermes* fungoval jako makléř; kupcem byla
Omfale*, lýdská královna. V její službě porazil Kerkopy*,
zúčastnil se lovu na kalydonského kance* a částečně také tažení
Argonautů*. Když byl opět svobodný, dobyl se silným vojskem
Troju, jejíž král mu upíral slíbenou odměnu za záchranu Hesiony*.
Pak pomáhal bohům v boji proti Gigantům*, pomstil se Augeiovi* a
založil olympijské hry. Při přepadení Pylu zabil všechny Neleovy*
syny kromě Nestora*, který byl ještě velmi mladý, a zranil
dokonce boha Háda*, který chtěl přijít Pylanům na pomoc. Když
Herakles táhl Řeckem a loupil a plenil, podmaňoval si nejen
města, ale i hezké dívky, například Auge*, matku Telefa*, nebo
Astyochu*, která mu porodila Tlepolema*. Mezitím také usiloval
o Deianeiru**, kterou mu říční bůh Acheloos* marně odepíral. Její
žárlivost a lest Kentaura Nessa* mu nakonec způsobily smrt. Když
si vyrovnával otevřené účty s králem Oichalie a odvedl si jako
zajatkyni Iolu, kterou svého času vyhrál při střílení z luku,
obávala se Deianeira, že ji bude nevěrný, a proto na radu
umírajícího Nessa napustila část Heraklova oblečení jeho krví,
kterou považovala za silný prostředek lásky. Sotva si Herakles
oblékl část oděvu, který mu jeho paní poslala, přilepil se mu na
tělo a jed se začal zažírat do jeho kůže. Když jej chtěl strhat,
odtrhával si současně kusy vlastního těla. Mučen strašlivými
bolestmi, nechal se vynést na horu Oitu a tam navršit hranici. Na
ni vystoupil a poručil ji zapálit, ale žádný z jeho přátel k tomu
nebyl ochoten. Náhodně procházel kolem pastýř Poias*, který
hledal zaběhnutou ovečku, a učinil, co Herakles požadoval. Ten mu
za to dal svůj luk, včetně otrávených šípů. Zatímco hranice dřeva
hořela, byl hrdina za bouře a blesku unesen na Olymp, kde ho Zeus
usmířil s Hérou a oženil s Hebe* (Apollodoros, Bibliothéka II
128-167).
Herakles bez konce: Polobožský velehrdina se těšil velké oblibě
nejen u Řeků, nýbrž jako Herkles nebo Hercules také u Etrusků a
Římanů. Vyvolávalo u nich nadšení, když jako silný Honza
v lidových pohádkách hravě plnil ty nejtěžší úkoly, a dovolávali
se ho jako božského pomocníka v nouzi. Jeho obrovský oltář
v Římě, ara maxima, byl považován za prastarý; kromě toho
existovala četná další kultovní místa. Zde, stejně jako
v Helladě, byl Herakles především bohem obyčejných lidí. Snad
proto hrál v homérských básních marginální roli. Pod jménem
Hesiodovým je tradován Štít Heraklův, bojová scéna naplněná téměř
barokním přívalem slov a zřejmou zálibou v ošklivosti, jejímž
středem je popis štítu. Z ostatních heraklovských eposů existují
jen zlomky, takže se nedá říci, zda si Sofokles vzal za základ
své tragédie Trachiňanky (kolem roku 445 př. Kr.) starší
hrdinskou píseň o podmanění Oichalia a jeho následcích.
V Euripidově truchlohře Herakles (421 př. Kr.) hrdina zachrání
před popravou ukrutným tyranem ženu a děti, které pak v náhlém
šílenství sám zavraždí. V attické komedii, např. v Aristofanových
Ptácích (414 př. Kr.), myslí Herakles především na dobré jídlo -
nastává rozštěpení mytické postavy na urozeného trpitele, který
snáší i to nejtěžší bez reptání, a na neohrabaného hromotluka,
který má v hlavě jen chlast, žrádlo a sex. Říman Seneca kolem
roku 50 po Kr. v Zuřícím Herkulovi napodobil divadelní kus
Euripidův; jeho Herkules na Oitě je považován za první hororové
drama v evropské literatuře. Podle něho zpracovávali Heraklovy
činy četní dramatikové, autoři románů, operní libretisté a
humoristé, aniž by z toho vzešlo něco působivého. Právě současná
doba zachází s velehrdinou tvrdě a vyhledává na něm především
hrubé drasticko-komické prvky, jak to učinil Hans Hömberg ve
svých Memoárech Herkulových (Kufstein, 1950). Svým způsobem
půvabné je veršované vyprávění Antona Zinka Dobrodružství s
Heraklem (Bamberg, 1988), k němuž nakreslil humorné ilustrace
Tony Munzinger. Jako kreslený trikový film se dostal i
k televizním divákům.
Neotřeseno takovými maličkostmi znamená i pro nás, dnešní lidi,
jméno Herkules velikost, sílu, něco nezničitelného, ať již tak
nazývá výrobce své výrobky, nebo se jedná o mohutný tropický hmyz
jako brouka herkula či pavouka herkula, či nějakou postavu
nazýváme "herkulovskou". Hrdina mohutných svalů přitahoval umělce
všech dob, takže zase máme trápení s výběrem: na bronzové
třínožce z Olympie (z 8. st. př. Kr., litý reliéf; Olympia,
Museum) lze vidět spor Herakla a Apollona o delfskou třínožku,
vzácný příklad figurálního zobrazení v archaickém kovolijectví.
Jeden etruský chrám ve Vejích zdobilo terakotové sousoší, které
je dnes z fragmentů zrekonstruováno: Herakles klade nohu na
ulovenou laň, pravděpodobně kerynejskou* - zatímco se se
zachmuřeným výrazem blíží Apollon (kolem roku 500 př. Kr., Řím,
Museo di Villa Giulia). Z téže doby pocházejí metopy z klenotnice
Athéňanů v Delfách (Delfy, Museum). Kolem roku 450 byla východní
a západní průčelí Diova chrámu v Olympii ozdobena metopami, na
nichž je zobrazeno dvanáct Heraklových "prací" (Olympia, Museum a
Paříž, Louvre). Jeho činy byly také neobyčejně oblíbeným tématem
vázového malířství: ze 7. st. př. Kr. pochází 1,22 m vysoká
amfora, která na svém krku ukazuje Herakla a Nessa s přípiskem
jejich jmen (Athény, Národní museum). Na jedné hydrii z Caere
(kolem roku 530 př. Kr., Řím, Museo Nazionale di Villa Giulia)
přináší Herakles erymanthského kance*, zatímco Eurystheus se
strachem vykukuje ze sudu, v němž se schoval. Na jedné archaické
váze (500 př. Kr., New York, Metropolitan Museum of Art) vidíme
Herakla v boji s nemejským lvem*, na jedné attické hydrii u
Hesperidek (kolem roku 350 př. Kr., Londýn, British Museum); jak
po svých činech odpočívá v kruhu bohů, ukazuje baculatá amfora
Andokidova malíře (Herakles na lehátku, kolem roku 520 př. Kr.,
Mnichov, Antikensammlungen). Pozoruhodné na této váze je to, že
jedna její strana je provedena v červenofigurovém a druhá
v černofigurovém stylu. Malého Herakla jako škrtiče hadů najdeme
v domě Vettiů v Pompejích (originál nástěnné malby se nachází
v Neapoli, Museo Nazionale Archeologico), a dokonce ho můžeme
najít v římských katakombách (katakomba ve Via Latina: Herakles
přináší jablka Hesperidek, 4. st. po Kr.); zřejmě se mohl
populární pomocník v nouzi prosazovat po nějakou dobu ještě vedle
Krista a svatých.
Renesance opět zpracovává stará témata: Antonio del Pollaiuolo
namaloval kolem roku 1460 pro Piera de' Medici tři velká - dnes
ztracená - plátna s Herkulovými činy, v roce 1598 vytvořil
Giorgio Vasari strop Herkulova sálu v Palazzo Vecchio ve
Florencii. Asi ve stejnou dobu namaloval Annibale Carracci
v paláci Farnese v Římě Herakla na rozcestí. Baroko ve své zálibě
v neobvyklém obléklo Herakla do ženských šatů (Bartholomäus
Spranger, Herkules a Omfale, kolem roku 1600, malba na mědi,
Vídeň, Kunsthistorisches Museum) nebo mu dalo do ruky přeslici
(Charles Antoine Coypel, Herakles jako otrok Omfaly, 1731,
Mnichov, Alte Pinakothek). Z antických bronzových soch byl
proslulý zejména obrovský Odpočívající Herakles od Lysippa (kolem
roku 330 př. Kr.). Mramorovou kopii, kterou signoval Glykon
z Athén, tzv. farneského Herkula, vlastní Národní museum
v Neapoli. Rovněž od Lysippa je mnohem menší Stolující Herakles
(Herakles epitrapezios), který byl pravděpodobně odlit jako
nástavec stolu pro Alexandra Velikého (mramorová kopie v Londýně,
British Museum); Lysippův Truchlící Herakles byl přenesen císařem
Konstantinem z Říma do Konstantinopole, kde stál až do čtvrté
křížové výpravy. Pak ho roztavili franští plenitelé. Proslulé,
ačkoliv zle poškozené je torzo sedícího Herakla ve vatikánských
sbírkách v Římě. Kolem roku 1600 vytvořil Adrian de Vries
Herkulovu kašnu v Augsburgu, o deset let později svéhlavý
severoněmecký sochař Ludwig Münstermann expresivního Herkula,
který by mohl být beze všeho považován za pozdní dílo
Michelangelovo (Brémy, Focke-Museum). Řadu příkladů zakončíme
jedním superlativem: skoro 10 m vysoká, kolem roku 1710 v mědi
provedená kopie farneského Herkula korunuje obelisk nad oktogonem
velké kaskády v Kaselu!
Herkules
> Herakles
Hermafroditos
Překrásný syn Herma* a Afrodity*, do něhož se vášnivě zamilovala
studánková nymfa jménem Salmakis*. Když její námluvy odmítl,
obejmula jej a prosila bohy, aby ji s ním na věky spojili. Její
přání bylo vyslyšeno: oba splynuli v oboupohlavní bytost
(Ovidius, Proměny IV 285-388).
Hermes
Syn Dia* a Plejády* Maie, vynalézavý, obratný a lstivý. Ještě
v den svého narození vylezl ze své kolébky, našel želvu a vyrobil
si z ní hudební nástroj, jehož rezonanční desku tvořil její
krunýř: lyru. Pak vyrazil, aby pod ochranou noci ukradl stáda
dobytka svému bratrovi Apollonovi*. Při tom tahal zvířata za
ocasy do jeskyně, takže se zdálo, že stopy vedou z úkrytu ven.
Aby si mohl upéci několik steaků, vynalezl v mžiku křesadlo,
nasytil se, odstranil všechny stopy, vplížil se tajně domů a
vklouzl do kolébky. Kdyby ho jeden starý rolník neprozradil,
Apollon by ještě dlouho marně hledal kolem dokola. Takhle však
dítě, zachumlané v postýlce a zdánlivě sladce spící, našel. "Ty,
malý," řekl mu, "ty tady v té kolíbce, kde je můj dobytek? Já se
děsně dopálím, chytím tě a hodím do Tartaru..." Ihned přísahal
Hermes svatou přísahou, že o dobytku vůbec nic neví, a dále
nestydatě lhal před olympskými bohy. Zeus se tomu musel smát a
přikázal, aby svému bratrovi stáda ukázal. To Hermes také učinil,
ale když předvedl svůj vynález, lyru, byl Apollon tak fascinován,
že si ji vzal jako náhradu za ukradená zvířata a se zlodějem se
usmířil, ba dokonce mu věnoval kouzelnou zlatou hůlku (Homérský
hymnus 4, na Herma). Touto hůlkou sesílá Hermes, na koho chce,
hluboký spánek, jí sesílá sny, s ní ale také doprovází mrtvé do
podsvětí. Je jeho odznakem, když jako poslíček bohů předává
příkazy. Aby se to dělo rychle, nosí okřídlenou obuv. Dalším
typickým Hermovým atributem je cestovní klobouk a sáček na peníze
- ten ho osvědčuje jako boha šťastných nálezů a rychlého zisku;
proto ho horlivě uctívají zloději a obchodníci. Hermes za to
ochraňuje dům i dvůr a žehná jim; všude v Řecku stávaly kamenné
"hermovky", sloupy s bradatou hlavou boha, s nepřehlédnutelným
znakem jeho mužnosti a s pahýly paží, na které se daly pověsit
věnce jako obětní dary.
Hermes, zloděj stád, byl současně ochráncem stád a otcem boha
pastevců Pana*; jako obratného překrucovače slov jej uctívali
řečníci, filologové podle něj nazvali umění výkladu textu,
"hermeneutiku", a v pozdní antice se stal "Třikrátvětší" Hermes
Trismegistos díky spojení s egyptským bohem moudrosti Thotem
ochranným patronem astrologů, okultistů a hloubalů. Od
"hermetických" spisů, plných zmatené směsi kouzelnictví a tajného
náboženství, se odvozuje cizí slovo "hermetický" (uzavřený).
Astronomové pojmenovali planetu, která se nejrychleji otáčí kolem
Slunce, a alchymisté zase zdánlivě "živý" prvek rtuť římským
jménem Herma, Mercuriem, kterého my spojujeme především s
obchodem a směnou. Dokazují to četné hotely, spolky atd., které
se jmenují Merkur. Hermově mnohostrannosti odpovídají mnohé,
zpravidla podřízené role, které hraje v eposu, v dramatu a
v lyrickém básnictví. Pomáhá velmi účinně svému otci Diovi při
milostných dobrodružstvích, např. s Europou* a Alkmenou*,
doprovází Persefonu*, Orfea* a Eurydiku* na jejich cestě
z podsvětí, provdá Pandoru*, kterou vybavil nepříliš milými
vlastnostmi, za Epimethea*, poradí Perseovi* při jeho
dobrodružství s Medúzou a Odysseovi* na jeho cestě do paláce
Kirke*, pomocí lsti osvobodí uvězněného Area*, zabije Arga* -
zkrátka je to božský šibal. Jeho první zlodějskou výpravu uvedl
na jeviště kolem roku 450 př. Kr. Sofokles v satyrské hře
Ichneutai (Slídiči); v Plautově Amfitruovi (kolem roku 200 př.
Kr.) vystupuje jako dvojník otroka Sosia, v Lukianově dialogu
Charon (kolem roku 160 po Kr.) jako partner hovoru s převozníkem
mrtvých.
Z antických Hermových soch je asi neznámější socha Praxitelova
(4. st. př. Kr., Olympia, Museum), která jej ukazuje s malým
Dionýsem na cestě k nymfám. Odpočívajícího Herma z Herculanea
(kolem roku 330 př. Kr.) vlastní Archeologické muzeum v Neapoli,
Herma Logia v řečnické póze Villa Ludovisi v Římě. Jako protiklad
ke své Herkulově kašně vytvořil roku 1660 Adriaan de Vries pro
Augsburg Merkurovu kašnu; trochu starší bronzové sousoší téhož
umělce, Merkur a Psyche, se nachází v Louvru v Paříži.
V malířství se dávala přednost scénám vypravovaným Ovidiem, např.
smrt Arga*, nebo Merkurově milostné historce s Hersou*, pokud
nebyl bůh pojat spíše alegoricky. Jako příklad budiž jmenován
Merkur Petra Paula Rubense (kolem roku 1636, Madrid, Prado).
Hermione
Dcera Menelaa* a Heleny*, zasnoubena s Neoptolemem*, který se s
ní po svém návratu z trojské války oženil (Odysseia IV 3-9). U
Vergilia čteme, že Hermione byla nejdříve zaslíbena Orestovi* a
ten že Neoptolema zabil (Aeneis III 327-331). Krvavou story uvedl
na jeviště již Sofokles, avšak hra se nezachovala. Údajná
žárlivost Hermiony na Andromachu*, válečnou kořist jejího muže,
poskytla Euripidovi látku pro rovněž ztracenou tragédii. Nářek
nad těžkým utrpením dává do úst Hermioně Ovidius (Listy heroin
8): vyrůstala bez rodičů - vždyť její matka Helena* byla unesena
a její otec byl ve válce - nyní patří Neoptolemovi, který je jí
z duše odporný; má jen jedinou útěchu, jméno Orestovo.
Hero
Afroditina kněžka v Sestu u Hellespontu, který její milý Leander
z Abyda noc co noc přeplouval, aby s ní mohl být. Jednou za
strašné bouře však zhasla lampa, kterou mu ukazovala cestu.
Příští ráno nalezla Hero Leandrovu mrtvolu a spáchala sebevraždu.
Jako první zpracoval tento příběh, který nám připomíná píseň Byly
dvě královské děti, patrně helénistický básník z 3. stol. př.
Kr., ale jeho dílo se až na nepatrné zlomky zcela ztratilo. Jak
bylo známé, dokládají četné narážky, mimo jiné u Vergilia (Zpěvy
rolnické III 258-263) a Ovidia (Umění milovat II 249 a násl.),
dva literární milostné dopisy Ovidiovy (Listy heroin 17, 18) a
nové pojetí Musaiovo v 5. st. po Kr., jehož malý epos Hero a
Leandros poskytl Friedrichu Schillerovi látku k baladě (Hero und
Leander, 1801/2), Franzi Grillparzerovi k pětiaktové truchlohře
Vlny moře a lásky (1831) a Güntherovi Bialasovi pro operu (Hero a
Leander, 1966, text od Ericha Spieha podle Grillparzera a
Musaia).
Herse
Dcera krále Kekropa*, do které se zamiloval Hermes*, zatímco
nesla s ostatními dívkami v průvodu na Akropolis Athéně* obětní
dary. Když se bůh vydal do paláce, potkal nejprve Hersinu sestru
Aglauru* a prosil ji, aby se za něj přimluvila. Svou ochotu si
podmínila množstvím zlata, slíbila mu to a poslala ho pryč.
Později mu dokonce chtěla, zcela naplněná závistí, zabránit ke
vstupu do paláce, a byla proto proměněna v kámen s ošklivými
skvrnami. Herse pak porodila svému božskému milenci Kefala
(Ovidius, Proměny II 708-832).
Hersilia
Manželka Romula*, spolu s ním - jako Hóra - přijata mezi bohy
(Ovidius, Proměny XIV 829-851).
Hesione
Dcera krále Laomedonta*, pro něhož Apollon* a Poseidon* budovali
trojské hradby. Když jim král upíral smluvenou mzdu, poslal tam
Poseidon mořskou obludu, která působila strašné škody, a
Apollonovo orákulum oznámilo, že pohroma skončí teprve tehdy,
když král té obludě obětuje svou dceru. Náhodou šel kolem
Herakles*, bestii zabil a zachránil na skále přikovanou Hesionu -
ale nádherné koně, které mu král v nouzi slíbil, nedostal. Proto
později zaútočil na Troju a zabil krále s celou jeho čeledí, až
na jednoho syna, za nějž Hesione prosila a kterého, protože to
Herakles tak chtěl, vykoupila na svobodu svým závojem. Proto se
později zachráněný nazýval Priamos*, podle řeckého slova pro
"koupit". Krásnou Hesionu dal Herakles za ženu svému druhovi
v boji, Telamonovi* (Ovidius, Proměny XI 199-217; Apollodoros,
Bibliothéka II 103 a násl., 136). Nejstarší narážky na tyto
pověsti, zhuštěně vyprávěné Ovidiem a Apollodorem, se nacházejí
již v Iliadě (V 639-642; XX 145-148).
Hesperidky
"Večerní dívky", dcery noci, které daleko na západě u světového
moře střežily nádherná zlatá jablka (Hesiodos, Zrození bohů
214-216); přitom jim pomáhal drak Ladon, dokud nepřišel
Herakles*, draka nezabil a jablka nevzal s sebou (Apollonios
z Rhodu, Argonautika IV 1396-1440). Podle jiné tradice si
nepřinesl Herakles jablka sám, nýbrž si je nechal natrhat
Atlantem*. Tohoto pojetí pověsti se přidržoval i malíř Hans von
Marées ve svém triptychu Hesperidek (1884, Mnichov, Neue
Pinakothek).
Hestia
Nejstarší dcera Krona* a Rheie*, panenská bohyně domácího krbu
(Hesiodos, Zrození bohů 454; Homérské hymny 24 a 29, na Hestii).
Hilaeira
Jedna z dcer Leukippa*.
Hippodameia
1. Dcera krále Oinomaa* z Elidy. Ten ji chtěl provdat jen za toho
muže, který nad ním zvítězí v závodě vozů. Když se o ni ucházel
Pelops*, princezna se do něho zamilovala a přemlouvala Myrtila*,
vozataje, aby jejímu milému pomohl. Myrtilos se nechal přemluvit
a před závodem tajně vytáhl z os zákolník, takže Oinomaios
ztratil vítězství i život. Umíraje poznal lest a proklel zrádce,
který měl sám najít smrt rukou Pelopovou. Kletba se vyplnila,
když Myrtilos požadoval na Hippodameii odměnu za svůj čin ve
formě lásky (Apollodoros, Bibliothéka V 3-8). Hippodameia, která
prý později podnítila své syny Atrea* a Thyesta* k tomu, aby
svého nevlastního bratra Chrysippa* zavraždili, uprchla s
bratrovrahy, nebo se sama zabila (Hyginus, Fabulae 85). Osudný
závod vozů byl zobrazen ve východním štítě Diova chrámu
v Olympii.
2. Dcera Adrasta*; poté co byla na své svatbě s Lapithem*
Peirithoem* obtěžována Kentaurem*, vzplanul krvavý "boj Lapithů a
Kentaurů", často zobrazovaný antickými básníky a umělci (Ilias II
742 a násl.; Ovidius, Proměny XII 210-537).
Hippolyte
Královna Amazonek*, dcera Area*, sestra Antiopy (2)*. Nádherný
pás Hippolyty, dar jejího otce, měl Eurystheovi* přinést
Herakles* pro jeho dceru; královna byla ochotná jej vydat, ale
Héra* v podobě jedné z Amazonek rozšířila pověst, že má být
královna unesena. Když nato Amazonky napadly Heraklovu loď,
Herakles Hippolytu zabil a ujel s pásem co nejrychleji odtud
(Apollodoros, Bibliothéka II 98-101). Podle jiné tradice získal
Hippolytu za ženu Theseus* a ta mu porodila Hippolyta*
(Plutarchos, Theseus 27). S oslavou svatby Thesea a amazonské
královny spojil William Shakespeare různé zápletky svého Snu noci
svatojánské.
Hippolytos
Syn Thesea* a Hippolyty* nebo Antiopy*, kterého se pokoušela
svést jeho nevlastní matka Faidra*. Když se jí to nepodařilo,
pomluvila ho u jeho otce. Ten svého syna proklel a vyhnal. Když
jel do vyhnanství, vyplašil jeho koně býk vynořivší se z moře;
Hippolytos byl vymrštěn z vozu a k smrti usmýkán, ale Asklepios*
jej znovu oživil a Diana/Artemis* jej přidružila k nižším bohům
Itálie pod jménem Virbius (Vergilius, Aeneis VII 761-781;
Ovidius, Proměny XV 491-546; Kalendář VI 737-756). Euripides
napsal dvě hippolytovské tragédie, z nichž první, dnes ztracená,
vzbudila nelibost athénského publika pravděpodobně proto, že se
v ní Faidra pokoušela svého nevlastního syna svádět přímo na
otevřeném jevišti. V druhé je zdůvodňována Faidřina zakázaná
láska Afroditinou* touhou po pomstě, kterou rozčilovala
Hippolytova příliš velká cudnost. Faidra chce ale raději zemřít,
než se podřídit jejím požadavkům. Oběsí se, potom co
spoluvyslechla, jak Hippolytos odmítl pokus její chůvy
o kuplířství. Dopis v ruce mrtvé, kterým Hippolyta osočuje,
povede - jak již vyprávěno - k jeho zániku. Jako vzor cudnosti
slouží Hippolytos ještě Archipoetovi (kolem roku 1160); kdyby
ovšem - tak praví tento autor ve své slavné zpovědi - připlul
Hippolyt do Pavie, pak by již následujícího dne nebyl Hippolytem.
Tam vedou totiž všechny cesty do komnat Venušiných (Carmina
Burana 191, 65-70).
Hippomenes
Milenec Atalanty (2)*.
Horatiové
Tři stateční mladí Římané, kteří za časů krále Tulla Hostilia*
nastoupili k boji na život a na smrt proti třem bratrům z Alby
Longy, Curiatiům. Výsledek tohoto boje měl rozhodnout, zda bude
smět vládnout nadále Latiu Řím či Alba Longa. Když dva Horatiové
již padli, přemohl poslední z nich své tři protivníky a vzal si
jejich zbraně jako kořist. Při pohledu na ně, začala jeho sestra
naříkat, neboť poznala výzbroj svého snoubence. Horatius svým
mečem tuto dívku ihned zabil, přičemž prohlásil: "Tak zemře každá
Římanka, která oplakává nepřítele." Kvůli tomuto činu byl
odsouzen jako vrah, ale lid, kterému podal odvolání, ho osvobodil
za podmínky, že přinese smírnou oběť (Livius, Od založení města I
24-26). Obraz Přísaha Horatiů od Jacques-Louise Davida (1784,
Paříž, Louvre) patří k nejvýznamnějším dílům klasicistního
malířství.
Horatius Cocles
Římský národní hrdina, který při útoku etruského krále Porsinny*
sám bránil dřevěný most přes Tiberu, dokud jej jeho lidé za ním
nestrhli. Pak skočil do řeky a plaváním na druhý břeh se
zachránil (Livius, Od založení města II 10, 2-10).
Hóry
Dcery Dia* a Themidy*, které bdí nad lidským dílem; jejich jména
mluví sama za sebe: Eunomia (Zákonnost), Dike (Spravedlnost) a
Eirene (Mír) (Hesiodos, Zrození bohů 901 a násl.). V Iliadě
střežily nebeskou bránu (V 749-751). Původně byly asi Hóry
božstvím růstu, později je přiřazovali k ročním obdobím, měsícům,
nebo dokonce hodinám. Najdeme je namalovány na Fineově misce
(kolem roku 520 př. Kr., Würzburg, Martin-von-Wagner-Museum) nebo
na Frančoisově váze (kolem roku 570 př. Kr., Florencie, Museo
Archeologico); reliéf v pařížském Louvru je ukazuje, jak
přinášejí dary na Peleovu* svatbu.
Hyády
Souhvězdí v Býku, nedaleko Orionu, "pro někoho Bacchovy* chůvy,
pro někoho vnučky Okeana* a Tethye*", které pro svého bratra
Hyanta, roztrhaného lvicí, bezmezně truchlily, až byly přeneseny
na nebe (Ovidius, Kalendář V 167-182). Apollodoros (Bibliothéka
III 29) přináší první verzi o nymfách*, které malého Baccha
krmily, jiní to znají jinak: mýtus je shovívavý.
Hyakinthos
Milenec Apollona*, kterého bůh při házení diskem nechtěně zabil.
Z jeho krve vyrostla květina, hyacint (Ovidius, Proměny X
162-219). Nářku Apollonovu dal nádherný rámec malíř Giovanni
Battista Tiepolo, k němuž také, jako půvabný anachronismus, patří
papoušek (Smrt Hyacinthova, kolem roku 1750, Lugano, sbírky
Thyssen-Bornemisza).
Hydra
"Vodní had", obluda pocházející z Tyfona* a Echidny*, kterou Héra
plná hněvu na Herakla živila v lernských bažinách. Herakles ji
ale zabil, podporován statečným Iolaem* a Pallas Athénou*
(Hesiodos, Zrození bohů 313-318). Pozdější vyprávěči příběh
zpestřili: Hydra dostala devět hlav, a jakmile je Herakles usekl,
narostly v dvojnásobném množství. Jedna z nich byla dokonce
nesmrtelná. Kromě toho přišel Hydře na pomoc obrovský rak, který
silně kousl hrdinu do nohy. Teprve když Iolaos pochodněmi
zabránil dalšímu narůstání hlav, obluda podlehla a Herakles si do
její jedovaté krve namočil své šípy. Nesmrtelnou hlavu uťal a
zakopal ji (Apollodoros, Bibliothéka II 77-80). Tento mohutný boj
je detailně vylíčen na černofigurové amfoře v Tarquinském muzeu
(kolem roku 530 př. Kr.) .
Hygieia
"Zdraví", dcera Asklepia*, velmi uctívaná personifikace, které se
stavěly i sochy. Jedna, pocházející ze 4. st. př. Kr., stojí
v muzeu v Epidauru. Jako salus (lat. "zdraví") se nachází na
fontáně di Trevi v Římě.
Hylas
Mladý přítel a druh Herakla*, který se s ním připojil
k Argonautům*. Když chtěl nabrat vodu, vtáhly ho nymfy* do
studánky a Herakles ho bezúspěšně hledal tak dlouho, že Argo
odplula bez nich (Apollonios z Rhodu, Argonautika I 1207-1325).
Hyla a nymfy namaloval kolem roku 1630 Francesco Furini
(Florencie, Palazzo Pitti).
Hyllos
Syn Herakla a Deianeiry*, vůdce Herakleovců** při bojích s
Eurystheem* (Apollodoros, Bibliothéka I 165-171).
Hymenaios
Bůh sňatku, snad personifikace tradičního vyvolávání: Hymen
o Hymenaee, Hymen (Catullus, carmen 62, 5).
Hyperboreové
Šťastný národ na dalekém severu, o jehož existenci pochyboval již
Herodotos (Historie IV 32-36).
Hyperion
1. Jeden z Titánů*, otec Helia* (Hesiodos, Zrození bohů 371-374).
2. Přízvisko nebo jméno Helia* samého (např. Ilias VIII 480; XIX
398). Friedrich Hölderlin zvolil toto jméno pro hrdinu svého
románu Hyperion neboli poustevník v Řecku, čímž chtěl
pravděpobobně poukázat na vnitřní oheň, který naplňuje pravého
básníka. Naproti tomu John Keats ve svém fragmentárním eposu
Hyperion (1820) nechává svržené Titány, aby vložili veškerou
naději do slunečního boha, který ještě jako jediný má svou moc.
Ten ale radí, aby se poddali novým, krásnějším bohům.
V romantickém příběhu Hyperion od Henryho Wadswortha Longfelowa
(1839) poukazuje jméno, podobně jako u Hölderlina, na člověka,
který to dotáhne vysoko.
Hypermestra
Jediná z Danaoven**, která svého muže Lynkea (1) o svatební noci
nezabila, nýbrž ho nechala uprchnout. Proto ji její otec
v bezprostředním hněvu uvěznil; později ji však Lynkeovi dal
(Apollodoros, Bibliothéka II 16-22).
Hypnos
Bůh spánku, bratr smrti a otec snů. Musel pomáhat Héře** uspat
Dia* (Ilias XIV 241-353). Ovidius v Proměnách poeticky popisuje
jeho jeskyni jako místo klidu a mlčení (XI 592-616).
Hypsipyle
Dcera krále Thoanta z Lemnu, která jako jediná ušetřila svého
otce, když všechny ostatní ženy pobily na ostrově všechny muže.
Rozlobily se na ně proto, že si z Thrákie dovedli do postelí
děvčata, a kromě toho je uvedla do zuřivosti Afrodite pro dlouhé
zanedbávání obětí. Když Argonauti přistáli na Lemnu, byli ženami,
které byly nemocné z nedostatku mužů, velmi nadšeně přijati.
Hypsipyle se zamilovala do Iasona* a jen nerada ho nechala plout
dále, když Herakles naléhal na odjezd (Apollonios z Rhodu,
Argonautika I 607-898). Apollodoros (Bibliothéka I 114)
zdůvodňuje nevěru mužů na Lemnu tím, že Afrodite potrestala ženy
nepříjemným tělesným pachem. Kromě toho se vypravuje, že tyto
ženy později našly a zavraždily Thoanta a Hypsipylu prodali jako
otrokyni nemejskému králi Lykurgovi. Jeho synáček Ofeltes* přišel
prý její nedbalostí o život (Bibliothéka III 64 a násl.).
CH
Chaos
"Zajisté, první vznikl Chaos, ale po něm Země..." Tak uvádí
Hesiodos (Zrození bohů 116) své učení o vzniku světa, řetěz
plození a zrození, na jehož počátku stojí spontánně vzniklý
Chaos, z něhož vzniká noc a říše mrtvých, Erebos. Podle smyslu a
významu slova je Chaos pro Hesioda prázdný prostor, v němž se
může rozšiřovat později vzniklé, ale protože z něho se stává
další, v žádném případě to není něco nicotného nebo neosobního.
Ovidius, který své Proměny začíná rovněž stvořením světa, přičemž
tvůrčího boha tak jasně nevylučuje jako Hesiodos, rozumí Chaosem
"mohutnou masu, beztvarou a pustou, nic než spočívající tíži,
hromadu neslučitelných jader" (Proměny I 7-9). Za tímto názorem
se skrývá přírodovědná spekulace, která se dá sledovat až
k předsokratovským filosofům. Zdá se, že Eros* jako tvůrčí síla,
která vytváří z temnoty a prázdnoty všechno, co existuje, hrál
velkou roli v učení orfiků (Orfeus*) o vzniku země, které
paroduje Aristofanes ve své komedii Ptáci (693 a násl.).
Chariklo
Nymfa, matka Teiresia*.
Charitky
Tři dcery Dia* a Eurynomy*, u Hesioda (Zrození bohů 907) se
nazývají Aglaia, Eufrosyne a Thalia, dobrotivé bohyně, které jako
personifikace šarmu (řec. charis, lat. gratia) přinášejí lidem
krásu a veselou mysl. Tři "Charitky" nebo Grácie jsou sochaři a
malíři zobrazovány zpravidla v postavení k tanečnímu reji, např.
u Sandra Botticelliho v levé polovině Jara (kolem roku 1478,
Florencie, Uffizi).
Charon
Převozník, který převáží duše zemřelých v poloshnilém rákosovém
člunu přes Acheron* a Kokytos do říše mrtvých, pokud byli
pochováni podle zvyku a pod jazykem měli u sebe obolos jako
jízdné. V opačném případě Charon odmítá přepravu, a odmítnuté
stíny musí věčně naříkat na březích podsvětních řek. Živé
cestující přijme Charon jen tehdy, jestliže jsou tak silní jako
Herakles*, zpívají tak nádherně jako Orfeus* nebo se mohou
prokázat zlatou větvičkou jako Ai-neias*. Jeho setkání s Charonem
líčí Vergilius v Aeneidě VI 298-416.
Na etruských náhrobních malbách se Charon objevuje jako ošklivý
démon smrti, který umírající dobíjí kladivem. V takovéto masce
vstupoval po gladiátorských zápasech do arény otrok, aby ubil ty,
co ještě zápasili se smrtí. Pobaveně popisuje věčně zamračeného
převozníka posměváček Lukian ve svém dialogu Charon (kolem roku
160 po Kr.): Když Hermes* vzpírajícího se převozníka přemluvil,
aby si po nekonečné námaze udělal také trochu volna, a ukázal mu
z vysoké hory svět, tu se mohl Charon vzhledem k hektické
činnosti lidí jen hlasitě smát, ví přece, kde všechno to
naparování brzy skončí. Jako hrozného a krutého líčí převozníka
zatracenců Dante v 6. zpěvu Inferna: "Běs Charon, s žárem
v očích, kyne ztěžka, do bárky všechny přijímá a volá a toho
veslem požene, kdo mešká...".Podle toho také na Michelangelově
Posledním soudu (kolem roku 1540; Řím, Vatikán, Capella Sistina)
zvedá Charon veslo k úderu proti vylekaně ustupujícím cestujícím.
Charonovy/Charunovy rysy přijala nepochybně postava ďábla, který
v novořecké lidové víře žije dále jako průvodce mrtvých.
Charybdis
Strašidelná mořská bytost, která třikrát denně nasává mořskou
vodu a opět ji vychrluje, přičemž může spolknout celé lodě.
Odysseus jí unikne, ale ztratí šest mužů kvůli Skylle* (Odysseia
XII 208-260). Již v antice bylo příslovečné, že ten, kdo
podstupuje dvojí riziko, jedná mezi Skyllou a Charybdou. Z antiky
rovněž pochází lokalizace obou oblud do Messinské mořské úžiny.
Tam jim unikli Argonauti s božskou pomocí (Apollonios z Rhodu,
Argonautika IV 921-963); Aeneas se vyhnul nebezpečí a obeplul
celou Sicíli (Vergilius, Aeneis III 420-432). V Schillerově
baladě Potápěč (1797/98) hodí král zlatý pohár "do vytí
Charybdy", která po nějaké době "vody, které spolkla...řvouc
vychrlila."
Cheiron
> Chiron
Chiméra
Obluda, která vznikla ze spojení Echidny* s obludou Tyfonem*,
"plivající oheň, velká, rychlá a násilná, s hlavami lva, kozy a
hada, vpředu byla lev, uprostřed koza, vzadu drak... Přemohl ji
Pegasos* a udatný Bellerofontes*" (Hesiodos, Zrození bohů
319-325). Jak si tuto kombinovanou bytost představovali etrusští
umělci, ukazuje proslulá Chiméra z Arezza (kolem roku 420 př.
Kr., bronz, Florencie, Museo Nazionale). Pravděpodobně to byla
součást sousoší zvířete nahrbeného k útoku a Pegase s
Bellerofontem. Jeho boj s Chimérou byl často malován na vázy;
zvlášť pěkně je tato scéna zobrazená na jednom krátéru z Vulci
(5. st. př. Kr., Řím, Museo di Villa Guilia). Kdo dnes hovoří
o chiméře, míní tím čiré fantazijní výtvory.
Chione
1. Dcera Borea* a Oreithyie*, svedená Poseidonem*. Aby skryla
svou hanbu, vhodila novorozence do moře; Poseidon ale malého
Eumolpa* zachránil a přinesl ho k Aithiopům, kde vyrostl
(Apollodoros, Bibliothéka III 201).
2. Dcera Daidaliona*, kterou během jedné noci znásilnil Hermes* a
po něm Apollon.* Hermovi porodila Autolyka*, Apollonovi pěvce
Filammona. Protože se považovala za krásnější než bohyně
Artemis*, byla zabita jejím šípem (Ovidius, Proměny XI 301-327).
Chiron
Moudrý, lidem přátelsky nakloněný Kentaur*, syn Krona*, který ho
zplodil v koňské stáji s dcerou Okeana* Filyrou. Artemis* ho
naučila lovu, Apollon* umění léčení a věštění, byl vychovatelem
velkých hrdinů, např. Achillea*, Thesea*, Aktaiona* a Iasona*. I
Asklepios* se u něj stal lékařem. Když byl u něj na návštěvě
Herakles*, zranil neúmyslně Chirona jedním ze svých otrávených
šípů. Nesnesitelné bolesti pak podnítily nesmrtelného, aby si
přál smrt; jeho smrt ukončila utrpení Promethea*: Zeus totiž
přísahal, že trest mu promine teprve tehdy, až za něj zemře
nesmrtelný. Chiron byl přenesen na oblohu jako souhvězdí Střelce
(Ovidius, Kalendář V 379-414). Jako Achilleova učitele jej
ukazuje římská nástěnná malba z Herculanea (Neapol, Museo
Nazionale).
Chrysaor
Syn Medúzy* a Poseidona*, bratr Pegasa*, otec Geryonea*
(Hesiodos, Zrození bohů 287 a násl.; Apollodoros, Bibliothéka II
41).
Chryseovna
Dcera Apollonova* kněze Chrysa, která připadla jako válečná
kořist Agamemnonovi*. Když na prosbu jejího otce postihne Apollon
řecké vojsko morem, odevzdá Agamemnon dobrovolně dívku nazpět a
vezme si zato Achilleovou* oblíbenou otrokyni (Ilias I 8-325).
Chrysippos
Syn Pelopa* a nymfy*, kvůli své kráse unesen Laiem do Théb (proto
byli Thébané postiženi Sfingou*), po návratu k otci na podnět své
macechy zavražděn Atreem* a Thyestem* (Hyginus, Fabulae 85).
Hyginus spojil dvě původně samostatná vyprávění a vylepšil je.
V Euripidově ztracené tragédii Chrysippos spáchá mladý muž
zneuctěný Laiem sebevraždu; jeho otec prokleje nato viníka, že má
nalézt smrt rukou vlastního syna. Že Atreus Chrysippa zabil,
uvádí Thukydides (I 9) jako historický fakt.
Chrysothemis
Dcera Agamemnona* a Klytaimestry*.
I
Iakchos
Přízvisko Dionýsa*, vzniklé snad z jásavého pokřikování; možná
také jméno původně samostatného božstva z Demetřina* okruhu.
Iambe
Děvečka krále Kelea z Eleusiny, v jehož domě nalezla Demeter*
přijetí, když truchlila pro svou ztracenou dceru. Iambe ji tehdy
rozveselila - podobně jako Baubo* - svými žerty (Homérský hymnus
II na Demetru, 195-205).
Ianthe
Nevěsta Ifida (2)*.
Ianus
> Janus
Iapetos
Jeden z Titánů*, otec Atlanta* a Promethea*.
Iapyx
Milenec Apollona*, od něhož se vyučil léčitelství, lékař
Aineia*/Aenea (Vergilius XII 392-429).
Iasion
Milenec Demetry*, kterého Zeus* zabil bleskem (Odysseia
V 125-128), otec Pluta* (Hesiodos, Zrození bohů 969 a násl.).
Iason
Syn Aisona* z Iolku v Thessalii, svým strýcem Peliem* vyslán, aby
donesl z Kolchidy zlaté rouno berana, který kdysi odnesl Frixa*.
Iason totiž cestou k obětní slavnosti pro Poseidona* přebrodil
řeku a přitom ztratil jednu botu. Když ho Pelias uviděl
přicházet, vzpomněl si, že ho orákulum varovalo před člověkem s
jednou botou. Proto chtěl nebezpečného synovce poslat do záhuby.
Ale ten svůj podnik naplánoval opatrně a nechal nejdříve vystavět
loď Argo. Athéna* poskytla dobré rady a k tomu kus dřeva
z věšteckého dubu v Dodoně. Pak si vyhledal Iason pořádné
mužstvo, byl v něm i Orfeus*, Admetos*, Telamon* a Peleus*. Jeho
cesta jej nejdříve zavedla na Lemnos, kde ženy rok předtím
povraždily ze žárlivosti na thrácké otrokyně všechny své muže.
Jen královna Hypsipyle* zachránila svého starého otce. Iasona
přátelsky přijala a také ostatní ženy byly k Argonautům velmi
milé, takže ti se jen neradi vraceli opět na palubu. Po různých
dobrodružstvích dosáhli Kolchidy a král Aietes* slíbil Iasonovi
zlaté rouno v případě, že s býky chrlícími oheň poorá pole,
zaseje tam dračí zuby a dokáže zvítězit nad válečníky v plné
zbroji, kteří z této setby vzejdou. Iasonovi by se to nebylo
podařilo, kdyby se do něj nezamilovala královská dcera Medeia*,
velká kouzelnice. S její pomocí úkoly vyřešil. Aietes však měl
neblahé tušení, a proto slib porušil; tu Iason opět s pomocí
Medeie ukradl rouno a opustil se svými lidmi i nápomocnou
kouzelnicí Kolchidu. Aietes, který uprchlíky pronásledoval, byl
zdržen vraždou Apsyrta** a Iason dospěl nakonec opět na Iolkos
(Apollonios z Rhodu, Argonautika). Odtamtud musel uprchnout, když
Medeia lstivě odstranila Pelia*. Žil pak delší dobu s ní a jejich
oběma dětmi v Korintu, až se mu barbarka omrzela a on se chtěl
oženit s dcerou krále Kreonta (2)* Glaukou. Zato se mu Medeia
hrůzně pomstila: spálila nejdříve krále a jeho dceru pomocí
začarovaných svatebních šatů, zabila své vlastní děti a na voze
taženém draky uletěla vzduchem. Zanechala zničeného Iasona
(Euripides, Medeia; Ovidius, Proměny VII 1-352).
Okruh pověstí kolem Iasona a Argonautů je nepochybně velmi starý;
již Ilias zná "Iasona, pastýře národů" (VII 469) a básník
Odysseie chválí "všemi opěvované Argo" (XII 70). Do eposu
Apollonia z Rhodu, vzniklého kolem roku 275 př. Kr., se tedy
slily pravděpodobně velmi staré příběhy, nám se však tyto prameny
ztratily. Říman Valerius Flaccus (1. st. po Kr.) se přidržoval
v podstatě Apollonia, zatímco neznámý, pozdně antický básník ve
své Orfické argonautice neobyčejně přehnal podíl pěvce Orfea na
příhodách: bez něho by se nic nebylo podařilo! V trilogii Franze
Grillparzera Zlaté rouno (1821) tvoří zážitky Iasona v Kolchidě
střední díl. Polská autorka Eliza Orzeszkowa se ve svém románě
Argonauci (1899) kriticky zabývá touhou po zisku v moderní
industriální společnosti. Podobně jako Iason za zlatým rounem se
honí milionář Darwid za penězi. Naproti tomu Řek Giorgios
Theotokŕs používá v románě Argo tažení Argonautů jako symbolu pro
vstup mladých lidí do života se všemi jeho nebezpečími. Max
Beckmann, který vícekrát maloval mytologická témata, věnoval
Argonautům triptychon (1950, New York, soukromý majetek).
Ibykos
Lyrik 6. století př. Kr., podle pověsti zabit loupežníky. Umíraje
prosil kolem letící jeřáby, aby ho pomstili, a skutečně se jeho
vrazi prozradili, když v Korintu náhle spatřili tah jeřábů
(Antipatros ze Sidonu, Anthologia Palatina VII 745). Friedrich
Schiller zpracoval tuto látku ve své baladě Ibykovi jeřábi
(1797).
Idaia, Mater Idaea
Přízvisko Kybely* podle kultovního místa na hoře Ida u Troje.
Idas
Syn Afarea*, bratr Lynkea*, "nejstatečnější mezi muži na zemi,
který dokonce proti Foibovi Apollonovi* pozvedl luk" - bůh mu
totiž chtěl sebrat jeho manželku Marpessu (Ilias, IX 557-560).
Podle Apollodora (Bibliothéka I 60) urovnal Zeus* tento spor
o krásku tím, že ji ponechal volbu. Ze strachu, že by ji bůh mohl
opustit, až by zestárla, zvolila Ida. Ten byl zabit v boji s
Dioskury**.
Idomeneus
Vnuk Minoa*, krétský král, účastník trojské války, z níž se
šťastně vrátil domů (Odysseia III 191 a násl.); později byl ze
své říše vyhnán (Vergilius, Aeneis III 121, 400). Mozartova opera
Idomeneo (1781) je založena na pohádkovém motivu, který byl
uváděn do souvislosti s Idomeneem již v antice: v bouři na moři
slíbí Poseidonovi* obětovat to, co ho při návratu domů jako první
potká. Je zachráněn, a když vstoupí na pevninu - potká vlastního
syna!
Ifigenie
Dcera Klytaimestry* a Agamemnona**, který měl odčinit urážku
bohyně Artemidy* obětováním Ifigenie. Právě v okamžiku, kdy má
být zabita, odnese ji bohyně pomocí vánků do Tauridy u Černého
moře; jako oběť zanechá na oltáři laň (Euripides, Ifigenie
v Aulidě). V Tauridě musí Ifigenie sloužit Artemidě jako kněžka a
na příkaz krále Thoanta jí obětovat všechny cizince, kteří
vstoupí do této barbarské země. Tento osud hrozí i jejímu
bratrovi Orestovi* a jeho příteli Pyladovi*, když je výrok
Apollonova* orákula přivede k Taurům. Orestes má odtamtud přinést
do Attiky sochu bohyně Artemidy, aby byl konečně zbaven viny za
vraždu své matky Klytaimestry. Oba přátelé padnou do rukou
pochopů, jsou spoutáni a předvedeni ke kněžce. Ta si od nich dá
vyprávět zážitky posledních let a jako dík za to chce jednomu
z nich darovat život s tím, že donese dopis do její vlasti.
Orestes je ochoten zemřít, ale chce mít jistotu, že Pylades bude
zachráněn - a tu se ukáže, že tento dopis je určen pro něj, pro
Oresta, a sourozenci se poznají. Pomocí lsti se pak přátelé
pokoušejí unést sochu bohyně i Ifigenii, ale pokus o útěk se
nepovede. Nakonec ale zasáhne bohyně Athéna a postará se
o šťastný konec (Euripides, Ifigenie v Tauridě).
Tento běh událostí, volně zkomponovaný Euripidem podle starších
motivů, použil jako základ pro svou Ifigenii v Tauridě (1787)
Johann Wolfgang Goethe; ovšem u něho se Ifigenie zdráhá jednat za
zády krále, a přizná mu, co má Pylades v úmyslu. Thoas, který se
o Ifigenii dlouho marně ucházel, překoná sám sebe a nechá všechny
tři Řeky odejít. Že Ifigenie "čirou lidskostí" přivede
barbarského krále k tomu, aby jim prominul a zřekl se jí, je
programové: stojí za tím Goethova idealistická představa
humanity. Také opera Christopha Willibalda Glucka Ifigenie
v Tauridě, uvedená roku 1779, se opírá o Euripidovo drama, ale
v ní zůstává Thoas nesmiřitelný: padne rukou Pyladovou a Artemis
se objeví jako dea ex machina, aby zachránila Řeky před zuřícími
Taury. V poslední hře atreovské tetralogie Gerharta Hauptmanna
Ifigenie v Delfách (1941) si vezme hrdinka, která zabila tolik
lidí, sama život; umírá jako oběť, k níž byla dávno určena. Jak
pomocníci kněze Kalchanta* vlečou Ifigenii k oltáři, zatímco se
již objevuje Artemis s laní, ukazuje nástěnná malba z "Domu
tragického básníka" v Pompejích (kolem roku 70 po Kr., Neapol,
Museo Nazionale). Mnoho pathosu a barokní nadnesenosti převládá
v Obětování Ifigenie dalmatského malíře Frederika Bencoviche
(před rokem 1730, Pommersfelden, zámek Weissenstein). V Tauridě,
"v zemi Řeků s duší hledajících" (Goethe), ji namaloval Anselm
Feuerbach (Ifigenie; 1862, Darmstadt, Hessisches Landesmuseum, a
1871, Stuttgart, Staatsgalerie).
Ifikles
Syn Amfitryona*, dvojče Herakla*, otec Iolaa*.
Ifimedeia
Manželka Aloea, milenka Poseidona*, kterému porodila "Aloeovce"
Ota* a Efialta* (Odysseia XII 305-320).
Ifis
1. Chudý mladý muž ze Salaminy na Kypru, který se marně uchází
o krásnou Anaxaretu a nakonec se oběsí. Když nemilosrdná kráska
pozoruje jeho pohřeb, promění se v kámen (Ovidius, Proměny XIV
698-753).
2. Dcera Kréťana, který pro případ, že by jeho manželka přivedla
na svět děvčátko, požadoval jeho zabití. Proto byla Ifis
vychovávána jako chlapec. Krátce před svatbou s Ianthou* bylo
děvče Ifis bohyní Isidou* skutečně přeměněno v chlapce (Ovidius,
Proměny IX 666-797).
Ifitos
Syn krále Euryta* z Oichalie, zabit Heraklem*. O tom, jak
Odysseus dostal Ifitův luk, se vypráví v Odysseii (XXI 14-41).
Ikarios
Starý Athéňan, který přijal přátelsky Dionýsa*. Ten mu za to
věnoval vinnou révu a naučil ho všemu, co musí vinař znát. Když
dal Ikarios několika rolníkům ochutnat své první víno, tak se
v opilosti domnívali, že byli otráveni, starce zabili a zahrabali
ho. Stín mrtvého se zjevil jeho dceři Erigoně, a ta se vydala
otcovu mrtvolu hledat. Přitom ji doprovázel věrný psík Maira.
Konečně nalezla hrob a ze zoufalství se oběsila. Soucitní
vesničané ji pochovali vedle Ikaria, Maira přitom pomáhala a
zůstala pak na místě, až pošla. Zeus* byl ale dojat a přenesl
Ikaria s jeho selským vozem, Erigonou a Mairou jako souhvězdí na
oblohu: nyní se nazývají vozataj (Bootes*), Panna a Velký pes
(Nonnos, Dionysiaka XLVII 35-255).
Příběh vyprávěný Nonnem s láskyplnou pečlivostí pochází asi
z Attiky, kde jedna národnostní skupina uctívala Ikaria jako
poloboha. Jako usmíření za smrt Erigony se vysvětlovala jarní
houpačková slavnost. Helénistický univerzální učenec Eratosthenes
zpracoval její osud v malém eposu Erigone. Ovidius na něj naráží
ve svých Proměnách (X 450), ale hrdinu pověsti nazývá Icarem.
Ikaros
Syn Daidala**.
Ilia
Matka Romula** a Rema* (Vergilius, Aeneis I 273 a násl.), častěji
nazývaná Rea Silvia*.
Ilos
1. Syn Erichthonia (2)*, zakladatel Ilia/Troje, otec Laomedonta*
(Apollodoros, Bibliothéka III 140-146).
2. Podle Vergilia (Aeneis, I 267 a násl.) původní jméno Askania*,
z čehož v Itálii vzniklo Iulus - tak se mohl rod Julia Caesara
odvozovat přes Askania od Aineia* a Afrodity*.
Inachos
Bůh stejnojmenné řeky v Argu (Peloponnésos), otec Io*.
Ino
Dcera Kadma*, druhá žena Athamanta* vedle Nefely*, jejímž dětem
Frixovi* a Helle* usilovala o život. Poradila ženám své země, aby
obilí před setbou usušily, a způsobila tak hladomor. Když se
Athamas kvůli tomu dotázal v Delfách, všeho schopná Ino tvrdila,
že poslové vypověděli, že nouze skončí, když bude obětován
Frixos. Jeho matka však tomuto zločinu zabránila (Apollodoros,
Bibliothéka I 79-81). Protože Ino na prosbu Diovu pečovala
o malého Dionýsa* a později se ve službách nového boha podílela
na zavraždění Penthea*, přivodila na sebe Héřin* hněv, která ji i
jejího muže pomocí Erinye* Tisifony* postihla šílenstvím. Athamas
zabil svého synáčka Learcha, Ino se vrhla s druhým synem
Melikertem do moře. Na prosbu Afrodity* byli pak oba Poseidonem
přijati mezi mořské bohy a od té doby se jmenují Leukothea* a
Palaimon (Apollodoros, Bibliothéka III 27 a násl.; Ovidius,
Proměny IV 416-543). Je to Ino-Leukothea, která se slituje nad
Odysseem hnaným na voru bouří, dá mu svůj závoj a ukáže cestu
k jeho záchraně (Odysseia V 333-464). Zdá se, že Euripides ve své
ztracené tragédii Ino přenesl pohádkový motiv o zlé maceše na
třetí ženu Athamantovu, Themisto: při pokusu zabít Inoiny děti,
zabije své vlastní, protože Ino tajně zaranžovala výměnu obleků
(Hyginus, Fabulae 4).
Io
Nymfa*, dcera Inacha*, znásilněná Diem* a krátce předtím, než ho
s ní překvapila žárlivá Héra*, proměněná v krávu. Ta se prý, tak
lže Zeus, právě zrodila ze země. Héra požaduje to krásné zvíře
pro sebe a nechá ho střežit Argem*, který všechno vidí. Hermes*
sice uspí hlídače hlubokým spánkem a pak ho zabije, ale tím ještě
nejsou utrpení Io u konce. Héra ji postihne šílenstvím a
pronásleduje ji po celém světě. Když se Io v Egyptě žalostně
bučíc zhroutí, prosí Zeus pomstychtivou Héru, aby toho konečně
zanechala. Io dostane zase svou lidskou podobu a je od této
chvíle uctívána jako bohyně Isis* (Ovidius, Proměny I 568-747).
Podle Apollodora (Bibliothéka II 6) má Ionské moře své jméno
právě od Io, stejně tak jako Bospor "Hovězí Brod". Tudy prchala
proměněná z Evropy do Malé Asie. V Aischylově Upoutaném
Prometheovi se Io, sledovaná stínem Arga, dostane až na Kavkaz a
žaluje na své trápení Titánovi*, připoutanému na skalní stěně
(561-866).
Uprostřed iluzionistické nástěnné dekorace v Liviině domě v Římě,
malované kolem roku 30 př. Kr., vidíme Io s Argem* a Hermem*;
jako děvče se objevuje společně se svým strážcem na nástěnné
malbě z domu Dioskurů* v Pompejích (Neapol, Museo Nazionale);
jiná pompejská freska ukazuje, jak Isis a její průvod přijímají
prchající dívku v Egyptě (kopie podle originálu 3. st. př. Kr.,
Neapol, Museo Nazionale). Corregiova Io (kolem roku 1531, Vídeň,
Kunsthistorisches Museum), kterou objímá Zeus zahalený v mracích,
je zcela oddána, stejně jako Leda* z téhož obrazového cyklu. Že
jeden z našich barevně nejkrásnějších denních motýlů, babočka
paví oko, dostal od Linného latinské jméno Vanessa Io, nás na
první pohled překvapí: Co má Io společného s pávem? Avšak Linné
myslel na krásné velké oči - krávy!
Iokaste
Matka a manželka Oidipa*.
Iolaos
Synovec Herakla*, kterému řídil vůz a stál mu po boku při jeho
zápasech.
Iole
Dcera krále Euryta*, který ji nechtěl dát Heraklovi**, i když ji
vyhrál jako cenu v závodě ve střelbě.
Ion
Syn Erechtheovy* dcery Kreusy a Xutha*, bratr Achaia, od něhož
pocházejí Achájové, právě tak jako od Iona Jónové (Apollodoros,
Bibliothéka I 50). Euripides ve své tragédii Ion (kolem roku 410
př. Kr.) učinil hrdinu synem Apollona* a Kreusy, který byl svou
matkou odložen a vyrůstal ve svatyni v Delfách. Protože Kreusa se
svým mužem Xuthem nemá dítě, obrátí se oba na Apollonovo
orákulum. Bůh, který chce dát Ionovi panování nad Athénami,
namluví Xuthovi, že mladý muž je jeho vlastní - nemanželský -
syn, a Xuthos tomu také věří. Kreusa se rozhodne nežádoucího
bastarda otrávit, ale pokus o vraždu se nezdaří. Když syn proti
své matce pozvedne meč, zasáhne Apollonova kněžka a ukáže košík,
v němž byl Ion kdysi pohozen. Kreusa ihned vše pochopí a tragédie
může skončit bez krveprolití. Euripides sledoval touto hrou
pravděpodobně politický cíl: chtěl tímto mýtem ospravedlnit nárok
Athén na panství nad Jóny. Do jaké míry přitom pozměnil starou
tradici, nedá se dnes zjistit.
Iris
Dcera Thaumanta*, bohyně duhy, která "se zahaluje do mihotavých
barev" (Ovidius, Proměny I 270), poselkyně a důvěrnice Héry.
Iros
Žebrák z Ithaky, který pro příležitostné poslíčkovské služby
dostal přezdívku připomínající Iridu*. Když Odysseus* v podobě
žebráka vstoupil do svého paláce, chtěl ho Iros zahnat, pustil se
s ním do pěstního zápasu a byl strašlivě zmlácen (Odysseia XVIII
1-241).
Ischys
Milenec Koronidy*, která s ním podváděla Apollona*.
Isis
Egyptská bohyně, manželka Osirida, který byl zavražděn a rozsekán
na kusy svým zlým bratrem Sethem. Isis posbírala části mrtvoly,
spojila je obvazy dohromady, oživila je kouzlem a počala s
Osiridem Hora. Řekové ztotožňovali Isis s Demetrou*, Afroditou* a
Io*; jako matka s chlapečkem v náručí ovlivnila křesťanský obraz
Panny Marie.
Ismene
Nejmladší dcera Oidipa*.
Itys
Synáček Prokny*.
Iulus
> Julus
Iuno
> Juno
Iuppiter
> Jupiter
Iustitia
> Justitia
Iuturna
> Juturna
Iuventas
Římské božstvo (věčného) mládí, ztotožněné s řeckou Hebe*.
Ixion
Král Lapithů* v Thesálii, který svého tchána Deionea strčil do
jámy žhoucího uhlí, když od něj žádal obvyklé svatební dary. Tato
vražda byla Ixionovi odpuštěna samotným Diem*, a byl dokonce
pozván na Olymp. Tam se ale brzy dotěrně ucházel o Héru*, která
si proto stěžovala u svého muže. Zeus chtěl svého chráněnce, od
nějž se takové opovážlivosti nenadál, podrobit zkoušce: vytvořil
z mraku ženskou postavu podobající se zcela Héře a Ixion ji
znásilnil! Když ještě zářil svým vítězstvím, přivázal ho Zeus na
ohnivé kolo, na němž věčně víří vzduchem. Ten mrak však s ním
počal Kentaura* (Pindaros, Pythionikais 2, 21-48; Apollodoros,
Bibliothéka IV 20). Potrestání Ixiona zobrazuje pompejská
nástěnná malba v domě Vettiů (kolem roku 70 po Kr.); epizodu s
mrakem namaloval Peter Paul Rubens (Ixion pronásleduje domnělou
Junonu; kolem roku 1615, Madrid, Prado).
J
Janus
Římský bůh bran a každého začátku, s dvěma obličeji, takže "jako
jediný z nebešťanů může vidět svoje záda" (Ovidius, Kalendář I
66). Byl mu zasvěcen vjezdový oblouk na severní straně Fora
Romana; když vypukla válka, byl otevřený, když skončila, zavřený.
V modlitbách byl vzýván vždy jako první. Ovidius ho nechává
zjevit se na počátku svého Kalendáře a odpovídat na četné otázky
o jeho podstatě a jeho kultu (Kalendář I 65-290); ovšem je
nejasné, co z toho je staré a co pozdější přídavek. Nejasné také
zůstává, zda měsíc leden (Januarius), původně jedenáctý v římském
roce, má s Janem něco společného. Nepochybně byl podle Jana
pojmenován automobil, který v poválečné době rachotil po
německých ulicích a jehož osazenstvo sedělo zády k sobě - Janus
Zündapp.
Julus
Údajně nové jméno Askania*.
Juno
Italicko-římská bohyně žen, ochránkyně svateb, manželství a
porodů, spolu s Jupiterem* a Minervou* uctívána na Kapitolu,
římském hradu, záhy ztotožněna s řeckou Hérou*. Když roku 392 př.
Kr. padlo etruské město Veje do rukou Římanů, byla tamější
městská bohyně vyobcována do Říma jako Juno Regina (královna
Juno). Jeden voják, když odmontovával sochu, se žertem zeptal:
"Půjdeš se mnou, Juno?" Bohyně nato pokynula hlavou... (Valerius
Maximus, Facta et dicta memorabilia I 8, 3).
Jupiter
Nejvyšší bůh Římanů, vzýván jako Optimus Maximus (Nejlepší a
největší); byl pánem blesku a hromu, dobrého a špatného počasí,
bděl nad smlouvami, přísahou a právem; mohl jako Iuppiter Stator
přimět prchající vojsko k zastavení a chránit ohrožený stát.
Propůjčoval i vítězství a moc; proto podle Vergilia přislíbil
Římanům časově a postorově neomezené panství (Aeneis I 278 a
násl.). Aby byl Jupiter posedlý ženami a děvčaty a byl sledován
podezíravě žárlivou Junonou, to neodpovídalo starořímskému pojetí
boha. Lidské - až příliš lidské - slabosti nebeského krále byly
na Jupitera přeneseny s přijetím řecké mytologie o Diovi**.
Justitia
Personifikace spravedlnosti, v Římě od Augustovy vlády kultovně
uctívána jako božská ochránkyně práva. Středověk ji učinil pod
vlivem platonské filosofie královnou ctností a představoval ji s
páskou na očích - rozhoduje "bez ohledu na osoby" - s mečem a
váhou. Tak ji nacházíme na četných soudních budovách, radnicích a
rezidencích a stojí tak také nejvýše na "kašně ctností", kterou
pořídil kovolijec Benedict Wurzelbauer roku 1584-89 blízko
severní věže norimberského kostela sv. Lorenze.
Juturna
Bohyně pramene na římském Foru Romanu, jejíž voda byla považována
za léčivou a byla používána při veřejných obětech. U Vergilia
(Aeneis XII 139-256) je Juturna sestrou Turna*, která byla jako
Jupiterova milenka přijata mezi bohy a na příkaz Junony* štvala
italické národy k poslednímu boji proti Aeneovi/Aineiovi*.
Vergiliem jen naznačená aféra s Jupiterem byla rozpracována
Ovidiem v Kalendáři (II 585-616).

K
Kabeirové
Zdá se, že Kabeirové, kteří na Lesbu a Samothrake byli středem
kultu mystérií, se dostali na tyto ostrovy a odtud dále do
Makedonie a Théb z Orientu. Toto jméno patrně obsahuje semitský
kořen, kbr, velký, o čemž svědčí i to, že Kabeirové byli uctíváni
jako "Velcí bohové". Řeky byli považováni za Uranovy* nebo
Hefaistovy* syny, měli vztah ke světu mrtvých a byli současně
ochránci námořníků jako Dioskurové*. Jejich počet kolísal podle
místa kultu od dvou do osmi.
Kadmos
Syn foinického krále Agenora a Telefassy*, bratr Europy**, kterou
po jejím únosu marně hledal. Protože mu otec zakázal návrat bez
sestry a orákulum v Delfách prohlásilo, že si o ni nemusí dělat
starosti, sledoval podle Apollonovy* rady krávu, která mu měla
ukázat cestu do jeho budoucí vlasti. Zvíře ho vedlo až na místo,
kde později založil město Théby. Tam je chtěl Kadmos obětovat
Athéně*. Poslal své druhy, aby donesli vodu z Areova* posvátného
pramene. Ale pramen střežil drak, Areův syn, a Foiničany zabil.
Kadmos po tvrdém boji obludu porazil a na radu Athény její zuby
zasel. Z této setby vyrostli ozbrojení muži, Sparťané, a ihned
spolu začali bojovat - snad proto, že Kadmos mezi ně hodil kámen.
Jen pět z nich tento masakr přežilo. Stali se zakladateli
thébského rodu. Kadmos ale musel Areovi jako pokutu za zabití
draka osm let sloužit. Pak dostal za ženu jeho dceru Harmonii** a
stal se králem Théb. Jeho dětmi byli Polydoros, Autonoe*, Ino*,
Semele* a Agaue*. Již ve vysokém věku se vydal Kadmos s Harmonií
do Illyrie, kde se oba proměnili v dobrosrdečné "draky" (hady)
(Apollodoros, Bibliothéka III 1-25; Ovidius, Proměny III 1-130;
563-603). Boj s drakem je zobrazen na jednom attickém
červenofigurovém krátéru (kolem roku 440 př. Kr., New York,
Metropolitan Museum).
Kaineus
Nezranitelný Lapith*, kterého v průběhu bitvy Kentaurů* zakopali
koňolidé pod kmeny stromů, takže byl umačkán. Kaineus byl prý
nejdříve dívka jménem Kainis, která si poté, co ji znásilnil
Poseidon*, přála být silným mužem (Ovidius, Proměny XII 171-209;
459-531).
Kairos
Bůh příznivé příležitosti a pravého okamžiku, jehož socha bývala
vystavena často v zápasnických školách. Jedna proslulá Lysippova
bronzová socha ze 4. st. př. Kr., která stála nejdříve v Sikyonu,
později v Konstantinopoli, ukazovala boha jako kamsi spěchajícího
mladého muže s okřídlenými topánky, s kadeří na čele a vzadu
holou hlavou: příležitost - říkáme ještě dnes - se musí chytit za
pačesy. Kdo je pomalý, nemá se již čeho chytit.
Kalais
Syn Borea* a Oreithyie*, má křídla jako jeho bratr Zetes* a
společně s ním osvobodí od Harpyjí* starého Finea (1)*
(Apollonios z Rhodu II 262-300).
Kalamos
Syn říčního boha Maiandra; když při plaveckých závodech utone
jeho oblíbenec Karpos, sám vyhledá smrt ve vlnách a promění se
v rákos (kalmus, puškvorec) (Nonnos, Dionysiaka XI 370-481).
Kalchas
Syn Thestora, věštec Řeků během tažení proti Troji, kterému
předpověděl dlouhé trvání. Naléhal na Agamemnona*, aby obětoval
svou dceru Ifigenii*, přiměl ho, aby Chryseovnu* vrátil jejímu
otci, a předpověděl, že Troja bude moci být dobyta jen tehdy,
bude-li "spolubojovat Heraklův luk". Po dobytí města zemřel
Kalchas v souladu s tímto proroctvím: jeho život skončí, když
potká věštce, který umí více než on sám. Tímto věštcem byl
Mopsos*, který dokázal říct, kolik fíků se urodilo na fíkovníku a
kolik selat vrhne březí prasnice (Ilias I 69-110; II 300-332;
Apollodoros, Bibliothéka VI 15-21; VIII 8 a násl., 23; IX 2-4).
Kalliope
Nejstarší z devíti Múz*, pod jejíž ochranu se uchylují epičtí a
elegičtí básníci; buď s Apollonem*, nebo říčním bohem Oiagrem*
měla syny Orfea* a Lina*.
Kallirhoe
Dcera Acheloa*, manželka Alkmaiona**, jehož vrazi tento zločin
svedli na ni, zavřeli ji do bedny a odvezli ji králi Tegey,
Agapenorovi. Zeus* splnil nešťastnici její prosbu a umožnil, aby
se oba její synové v krátké době stali muži, takže mohli otce
pomstít. Šperk Harmonie*, který přivodil tolik neštěstí,
obětovali Apollonovi* v Delfách.
Kallisto
Dcera Lykaona*, družka Artemidy*, Diem*, který na sebe vzal
podobu této panenské bohyně(!), znásilněna, od Artemidy
vyhoštěna, a když se ukázalo, že je těhotná, Héra* ji
z pomstychtivosti proměnila v medvědici. Když měl Kallistin syn
Arkas* patnáct let, potkal na lovu svou matku v její zvířecí
podobě a již napínal luk - vtom přenesl Zeus oba na oblohu,
Kallisto jako Velkého medvěda, Arkada jako Arktura, Vozataje. To
znovu nazlobilo Héru a prosadila u mořských bohů Okeana* a
Tethye*, že hvězdná medvědice se "nikdy nesmí koupat ve vlnách
světového moře". Proto Velký medvěd nikdy nezapadá (Ovidius,
Proměny II 409-531; Kalendář II 155-192).
Jak Artemis/Diana potrestala ubohou Kallisto, zobrazil na velkém
plátně Tizian (kolem roku 1566, Vídeň, Kunsthistorisches Museum).
O něco později namaloval Luca Cambiaso Odhalení Kallistina
poklesku (kolem roku 1570, Kassel, obrazárna). Nicméně
o "poklesku" se nedá vzhledem k proměňovacímu umění otce Dia
mluvit.
V opeře La Calisto od Pietra Cavalliho (1651) dosáhl libretista
jisté situační komiky tím, že nechal pastýře Endymiona,
zamilovaného do Diany, aby se vrhnul kolem krku falešné Dianě,
tedy Jupiterovi/Diovi. Endymionovi musí pomoci z úzkých Satyrové.
Kalydonský kanec
Protože kalydonský král Oineus* v Aitolii zapomněl při děkovné
slavnosti za sklizeň přinést oběť Artemidě*, seslala bohyně jako
trest obrovského kance, který pustošil pole, dokud ho Meleagros*
spolu s velkým nasazením hrdinů neulovil.
Kalypso
Nymfa*, dcera Atlanta*, která na svém ostrově Ogygia zdržovala
ztroskotaného Odyssea*, protože ho chtěla získat za muže a učinit
ho nesmrtelným. Teprve až jí dal Zeus* prostřednictvím Herma*
jednoznačně na srozuměnou své mínění, dala hrdinovi svobodu
(Odysseia V 14-268). Nástěnná malba z Macella v Pompejích
(Neapol, Museo Nazionale) je považována za kopii Nikiova obrazu
(kolem roku 340 př. Kr.), který chválí Plinius st. (Naturalis
historia 35, 131): muž s vášnivým výrazem v obličeji sedí vedle
rezignovaně hledící ženy - jsou to pravděpodobně Odysseus a
Kalypso.
Zahaleného do svého pláště, s pohledem upřeným na moře - tak
namaloval Odyssea, kterého marně očekává spoře oděná Kalypso před
svou jeskyní, Arnold Böcklin (Odysseus a Kalypso, 1883, Basilej,
Kunstmuseum). Na stejnojmenném obraze Maxe Beckmanna (1943,
Hamburg, Kunsthalle) je velkolepým způsobem vyjádřena nelibost
příliš dlouho zdržovaného muže, o nějž nymfa usiluje.
Kanake
Dcera Aiola (2)*, svedená svým bratrem Makareem a svým otcem
donucena k sebevraždě. Císař Nero jako zpěvák a herec miloval
roli Kanake v šestinedělí (Suetonius, Nero 21).
Kandaules
Lýdský král, kterého zbavil trůnu Gyges*.
Kapaneus
Jeden ze sedmi hrdinů, kteří se za Polyneikova vedení pokoušeli
dobýt Théby. Kapaneus se přitom vychloubal, že ho nemůže zadržet
ani Zeus*, a byl za trest zasažen bleskem. Když mrtvého
spalovali, skočila jeho žena Euadne do plamenů hranice
(Aischylos, Sedm proti Thébám 423-436; Euripides, Prosebnice
496-531).
Kassandra
Dcera Priama* a Hekaby*, o níž se ucházel Apollon* a která byla
obdařená jasnovidectvím. Protože Kassandra boha nevyslyšela,
zaklel ji: nikdo nebude jejím proroctvím věřit. Vskutku marně
varovala Kassandra před Paridem* a před trojským koněm*. Když
byla Troja dobyta, objala věštkyně sochu Athény*. Od ní ji odtrhl
Aias (2)* a znásilnil ji. Jako otrokyně Agamemnona přišla do
Mykén a byla spolu s ním zavražděna Aigisthem a Klytaimestrou
(Apollodoros, Bibliothéka III 151; Vergilius, Aeneis II 403-415;
Aischylos, Agamemnon 1072-1330).
Jak se Aias zmocňuje věštkyně, zachytil Kodrův malíř kolem roku
425 př. Kr. (vnitřní obraz na misce, Paříž, Louvre); tematicky
stejný obraz pochází také od Petra Paula Rubense (kolem roku
1617, dříve ve Vídni, Galerie Liechtenstein). Ale daleko více než
malíře vzrušovala postava Kassandry básníky: hrála důležitou roli
v tragédiích, které se zabývají látkou z okruhu trojských
pověstí, např. v Euripidových Trojankách. Kolem roku 200 př. Kr.
vznikla záhadná Alexandra od Lykofrona, řada temných proroctví
zajaté věštkyně ve formě poselství a současně extrémní příklad
alexandrijské učené literatury. Středověké romány o Troji byly
nadšeny Kassandřinou rozhodnou panenskostí. William Shakespeare
ji nechal v Troilovi a Kressidě (1609) marně varovat před hrozící
katastrofou. Báseň Friedricha Schillera Kassandra (1802/03)
určuje kontrast mezi všeobecnou dobrou náladou v Troji a temnými
vizemi věštkyně, která je charakterizována jako "neradostná
uprostřed všeobecného veselí, nedružná a sama". Velmi úspěšná
byla Krista Wolfová se svou povídkou Kassandra (1983), s velkým
monologem zajatkyně před branami Mykén; rovněž k bestselerovým
poctám vynesl Marion Zimmer Bradleyovu kassandrovský román Požár
Troje.
Kassiopeia
Matka Andromedy*.
Kastor
Bratr Polydeuka, jeden ze dvou Dioskurů*.
Katreus
Syn Minoa*, krétský král, jemuž orákulum oznámilo, že zemře rukou
jednoho ze svých dětí. Jeho syn Althaimenes opustil proto se svou
sestrou Krétu a usadil se na Rhodu. Tam ho jel o mnoho let
později navštívit Katreus, aby mu předal říši. Při svém přistání
však byl napaden pastýři, kteří ho považovali za zloděje dobytka,
a byl zabit Althaimenem, který přišel pastýřům na pomoc a svého
otce nepoznal. Na pohřební slavnost za Katrea přijel i jeho vnuk
Menelaos*; během jeho nepřítomnosti unesl Paris* krásnou Helenu
(Apollodoros, Bibliothéka III 7-17; VI 3).
Kaunos
Bratr Byblidy*, která o něj marně usilovala; zakladatel města
Kaunos v Karii.
Kefalos
Muž Prokridy, dcery Erechthea*, po krátkém šťastném manželství
unesen Eojí*. Protože Kefalos neustále truchlil pro ztracenou
manželku, dala mu bohyně nakonec svobodu. Cestou domů v něm ale
stoupala obava, že jeho Prokris mu mohla být nevěrná. Proto se
rohodl, že ji podrobí zkoušce a Eos mu v tom pomohla: změnila
jeho vzhled. Pak usiloval o vlastní ženu bohatými dárky, až
ochabla a on triumfoval: "Jsi usvědčena, nevěrnice, mohu to
dosvědčit!" Prokris uprchla a připojila se k družině Artemidině*,
která jí věnovala oštěp, který nikdy neminul cíle, a psa, jemuž
žádná zvěř nemohla uniknout. Tyto dary obdržel Kefalos, když mu
chtěla Prokris odčinit způsobenou potupu a opět se s ním
usmířila. Protože její muž chodil rád na lov, domnívala se, že má
důvod k žárlivosti, a plížila se tajně za ním. Naslouchala mu a
zaslechla slova: "Chladná, tak přijdi přece!" Zapraskání
prozradilo její úkryt; Kefalos se domníval, že je to divoká zvěř,
vrhl svým neomylným oštěpem a Prokridu zasáhl. Zatímco umírala
v jeho náručí, prosila ho, aby se neoženil s "Chladnou" (Ovidius,
Proměny VII 672-865). Tragickou milostnou historku vytvořil
Ovidius podle řeckých pramenů, postavila ho před obtížný
překladatelský problém: řecky přivolával Kefalos nefele, mrak,
který by mu měl přinést stín a chlad. Nefele ale může být
v řečtině i dívčí jméno, odpovídající latinský výraz však ne.
Proto použil Ovidius místo mraku slovo aura (chladný vánek) .
Apollodoros (Bibliothéka III 197 a násl.) zdůvodňuje neshody mezi
Kefalem a Prokridou tím, že se spustila s jiným mužem za cenu
zlatého věnce. Přistižena Kefalem, uprchla ke králi Minoovi* na
Krétu, který se do ní ihned zamiloval. Poměr s ním ale přinášel
jistou smrt, neboť jeho žena Pasifae*, žárlivá na nespočet jeho
eskapád, mu dala prostředek, který vyvolával v těle ženy, s níž
se vyspal, červy. Prokris si proti tomu dovedla obstarat obranný
prostředek a dostala za své milostné služby oštěp a psa.
Zatímco tato nechutná historka upadla právem v zapomenutí,
Ovidiova romance vzrušovala mnohé malíře. Freska Annibala
Carracciho v Palazzo Farnese v Římě ukazuje únos Kefala Eojí
(kolem roku 1600), Nicolas Poussin vylíčil marné námluvy bohyně
(Cephalus a Aurora, kolem roku 1630, Londýn, National Gallery),
Piero di Cosimo smrt Prokridy (kolem roku 1500, Londýn, National
Gallery). Z tuctu dramat, oper a baletů na totéž téma si nic
neuchovalo životnost.
Kefeus
Otec Andromedy*.
Kekrops
Ze země zrozený první vládce Athén, člověk s hadíma nohama. Když
se Athéna* s Poseidonem* přeli o vlastnictví Attiky, zarazil
mořský bůh svůj trojzubec do skály, ze které vytryskl slaný
pramen; Athéna však nechala vyrůst olivovník. Protože Kekrops
dosvědčil, že tento zázrak se uskutečnil dříve, přiřkli bohové,
kteří měli spor rozhodnout, tento kraj jí. Později svěřila Athéna
Kekropovým dcerám, Aglauře*, Herse* a Pandrose*, košíček s malým
Erichthoniem*, který se měl později stát králem Athén, a
potrestala Aglauru, která nemohla opanovat svou zvědavost
(Apollodoros, Bibliothéka III 177-190). Jako tanečnice jsou tyto
tři dívky zobrazeny na jednom zásvětním daru Athéňanů pro Delfy,
akantovém sloupu (kolem roku 330 př. Kr.). Značně plnoštíhlé, jak
to odpovídalo dobovému vkusu, namaloval Dcery Kekropovy Jakob
Jordaens (1617, Antverpy, Koninklijk Museum voor Schone Kunsten).
Kelaino
Jedna z Harpyjí*, která předpovídala Aineiovi* neštěstí.
Keleos
Král Eleusiny, v jehož domě našla přijetí Demeter*, když
truchlila pro svou unesenou dceru Persefonu*. Z vděčnosti chtěla
bohyně udělit královskému synáčkovi Demofontovi* nesmrtelnost,
ale byla jeho matkou překvapena, když malého právě kladla do ohně
v krbu. Matka vykřikla, a bohyně se nechala poznat. Staršímu
Keleovu synovi, Triptolemovi*, darovala vůz tažený okřídlenými
hady, aby jako její dar rozséval po zemi pšenici. Keleovi
přikázala, aby jí postavil v Eleusině chrám, kde se měly
v budoucnu konat její tajné slavnosti, mystéria (Homérský hymnus
II na Demetru, 91-489; Apollodoros, Bibliothéka I 30-32).
Kentauros
Syn Ixiona* a mraku, který objímal místo Héry*, praotec Kentaurů*
(Pindaros, Pythionikais II 21-60).
Kentaurové
Divocí a pudům se oddávající koňolidé, obyvatelé zalesněných hor,
synové Kentaura* a thessalských klisen. Když se chtěl při svatbě
krále Lapithů Peirithoa jeden z pozvaných Kentaurů zmocnit
nevěsty, došlo k vražedné bitvě s Kentaury, která četným
básníkům, malířům a sochařům poskytla látku pro dramatická
líčení. V epické básni Štít Heraklův, tradované pod Hesiodovým
jménem, používají útočníci jako zbraně vytržené jedle;
v Ovidiových Proměnách (XII 210-535) se bojuje pomalu vším, co se
dá zvednout a hodit. Malé bronzové sousoší údajně nalezené
v Olympiji z 8. st. př. Kr. (Olympia Museum) ukazuje Kentaura,
který právě napadá jednoho muže. Právě tak jako kamenný Kentaur s
vytřeštěnýma očima z Vulci (kolem roku 600 př. Kr., Řím, Museo
Nazionale di Villa Giulia) je smíšená postava člověkem, jehož
zadek přechází v koňské tělo. Později si představovali Kentaury
tak, že z koňského těla vyrůstala horní část lidského těla, např.
na metopách na jižní straně Parthenonu v Athénách (kolem roku 445
př. Kr., Londýn, British Museum), na vlysech Apollonova chámu
v Bassai (kolem roku 415 př. Kr., Londýn, British Museum) a na
západním štítě Diova chrámu v Olympii (kolem roku 470 př. Kr.,
Olympia, Museum). Pro smíšené bytosti mělo zvláštní oblibu vázové
malířství; tak vidíme na jednom černofigurovém attickém kantharu
(kolem roku 550 př. Kr., Antikenmuseum Berlín-Charlottenburg) tři
Kentaury, kteří kmeny stromů a balvany ohrožují Herakla. Jejich
jména, mluví sama za sebe - Asbolos, Petraios a Hylaios, tedy
něco jako "Vrhač", "Skalař" a "Dřevař", a v současné době
okrašlují vazbu publikace Kantharos.
Kentaury na svatbě Peirithoa ukazuje pompejská nástěnná malba
(Neapol, Museo Nationale); Kentaury na lovu pak mozaika
v Hadrianově vile v Tivoli (2. st. po Kr., Berlín,
Pergamonmuseum); s barokní vzrušeností malovali boje Kentaurů
Peter Paul Rubens (kolem roku 1640, Madrid, Prado) a Bon de
Boullogne (1667, Paříž, Louvre); toto téma vzrušovalo i Arnolda
Böcklina (1873, Basilej, Kunstmuseum), a také Pablo Picasso
vytvořil v roce 1959 litografii Boj Kentaurů. Na tisíce Kentaurů
hlídá v Dantově Božské komedii násilníky odsouzené do řeky vařící
krve, mezi nimi Alexandra, tyrany Dionýsa a Attilu.
Kerambos
Pastýř, kterého nymfy* při potopě světa proměnily v brouka, aby
ho zachránily; po něm dostali název Cerambycinae, (tesaříci)
kozlíci.
Kerberos
Obrovský pes, který střeží vchod do podsvětí. Pochází od Tyfona*
a Echidny* a je zpravidla zobrazován jako trojhlavý; Hesiodos mu
dává dokonce padesát hlav a nazývá ho "hnusným a strašným";
každého, kdo vstupuje do Hádu, vítá přátelským vrtěním ocasu, ale
kdo chce opět ven, toho spolkne (Zrození bohů 310-312, 769-773).
Donést Kerbera z podsvětí, byla poslední ze dvanácti Heraklových*
prací, a to ta nejtěžší, protože bohové podsvětí mu uložili, že
musí obludu spoutat holýma rukama (Illias VIII 367 a násl.;
Odysseia XI 623-626; Ovidius, Proměny VII 407-416). Kde spadla
slina pekelného psa na zem, vyrostl podle Ovidia Aconiton, oměj,
který hrál významnou roli v antickém čarodějnictví a u
profesionálních travičů.
Pro Danta je tříhlavá obluda především nenasytná; proto musí
v Božské komedii v třetím kruhu pekla hlídat rozmařilce, s rudýma
očima, černou hřívou, tlustým břichem a ostrými drápy. Úkol,
který je aktuální pro dnešní dobu, našli pro Kerbera programátoři
z univerzity Washington a Technologického institutu
v Cambridgi/Massachusetts: přezkoumává uživatele navzájem
propojených počítačů a připouští jen toho, koho identifikoval -
je to program "Kerberos An Authentication Service for Open
Network System", uveřejněný roku 1988 v rámci projektu "Athéna"
(Usenix, Dallas, Texas).
Kerkopové
Dva uličníci, kteří spícímu Heraklovi* chtěli ukrást jeho zbraně.
Ten je ale polapil, svázal jim dohromady nohy a hlavou dolů je
odnášel na tyči pryč. V této poloze viděli, že se dostali k "muži
s černým zadkem", před nímž je varovala matka; přesto vtipkovali
o vlasatém chlapíkovi, až se rozesmál a nechal je běžet. Epizoda
oblíbená v komedii je kromě jiného zobrazena na metopě chrámu C
v Seliuntu (kolem roku 550 př. Kr., Palermo, Museo Nazionale) a
na další z Heraionu nad Sele (kolem roku 530 př. Kr. Paestum,
Museo Archeologico).
Tuto burlesku namaloval Lukas Cranach ml.: Spící Herkules a
Pygmajové (1551, Drážďany, Gemäldegalerie); sledoval při tom
jinou variantu příběhu, v němž Kerkopové, považovaní za
trpaslíky, vystupují v hejnech. Ovidius je zná jako prolhané,
křivopřísežné obyvatele Pithekus ("Opičích ostrovů" před
jihoitalským pobřežím), proměněné proto Jupiterem v opice
(Proměny XIV 88-100).
Kerkyon
Syn Poseidona*, který sídlil v Eleusině nedaleko Athén nutil
poutníky k zápasům, při kterých je zabíjel, dokud ho nepřemohl
Theseus* (Hyginus, Fabulae 38).
Kéry
Temní démoni, skřípající zuby, vyzbrojení pařáty a děsivě
pohlížející, kteří se hádají na bitevním poli o padlé a vysávají
jejich krev (Pseudo-Hesiodos, Heraklův štít 248-258); Kéry jsou
personifikacemi osudu, údělu smrti, který se v řečtině nazývá
ker.
Kerynejská laň
Artemidino* posvátné zvíře se zlatými parohy a železnými kopyty,
celý rok pronásledovaná Heraklem*, než ji mohl ulovit a přinést
Eurystheovi*. Artemidu a Apollona*, kteří mu chtěli jeho kořist
sebrat, přesvědčil poukazem na svůj úkol (Apollodoros,
Bibliothéka II 81 a násl.).
Keto
Dcera Ponta* a Gaie*, matka četných oblud, které měla se svým
bratrem Forkydem*, např. Gorgony* a Echidny* (Hesiodos, Zrození
bohů 238, 270-272, 295-305, 333-336).
Keyx
Trachinský král, šťastně ženatý s Alkyonou**; po své smrti stejně
jako ona proměněn v ledňáčka (Ovidius, Proměny XI 410-748).
Apollodoros (Bibliothéka I 51) vypráví, že byli proměněni v ptáky
pro zločin, protože Keyx sám sebe nazýval Diem* a Alkyone Hérou*.
Kinyras
Kyperský král, se svou dcerou Myrrhou* měl syna Adonida**.
Kirke
Dcera Helia*, mocná bohyně a kouzelnice, která ráda proměňovala
lidi ve zvířata; Odysseovy druhy proměnila v prasata. Hrdinu
samého chránila magická bylina, kterou mu dal Hermes*. Taseným
mečem Kirke vyhrožoval a donutil ji, aby vrátila jeho přátelům
opět lidskou podobu. Proti Kirčinu umění svádět však samozřejmě
chráněn nebyl: zůstal u ní na ostrově Aiaia celý rok, a když se
konečně rozloučil, opatřila ho mnoha dobrými věcmi i radami
(Odysseia X 210-509). Podle Hesioda (Zrození bohů 1011-1016)
porodila bohyně Odysseovi tři syny, Agria, Latina a Telegona*,
kteří později vládli nad Tyrseny (Etrusky). Místo ukazuje, že
národy Itálie přijímali dřívější řecké hrdiny za prapředky. Dříve
byl také považován za vlast Kirke mys Circei ve střední Itálii. U
Ovidia se zde Kirke pomstí Pikovi*, který pohrdne její láskou,
promění ho v datla (Proměny XIV 346-415) a pokouší se - neúspěšně
- získat pro sebe Glauka* tím, že Skyllu (1)*, o kterou se zase
uchází on, promění v ošklivou obludu (Proměny XIV 1-74).
To, že humanista Giambattista Gelli (1549) dal svému
filosofickému dílu titul La Circe, nás v prvním okamžiku překvapí
a překvapující je také bajka, kterou si vymyslel: Odysseus se
snaží Kirke přimět, aby dala opět lidskou podobu jedenácti Řekům,
které proměnila v různá zvířata. Tu se přihlásí zvířata sama
o slovo a ujišťují ho, že se jako zajíci, lvi nebo kozli cítí
veskrze lépe... Epos La Circe od Lope de Vegy (1624) je naproti
tomu učená etuda v mytologii, která se snaží ještě pokud možno
přetrumfnout Homéra i Ovidia. Od Pedra Calderóna de la Barcy
pochází komedie Největší kouzlo: láska (1635), kterou Werner Egk
použil pro svou operu Circe (1947). Také ta je už dnes
zapomenuta; takže dokladem toho, že Kirke zůstává živá i ve 20.
století, je pouze jedno slovo hovorového německého jazyka:
bezirzen (okouzlovat, svádět).
Kleobis a Biton
Krásní a silní synové Héřiny kněžky z Arga, kteří jednou, když
nebyli právě k dispozici býci, táhli těžký vůz své matky dlouhou
cestou až k chrámu. Matka plná radosti a hrdosti prosila bohyni,
aby poskytla mladým mužům to nejlepší, co člověk může dostat. Po
obětní hostině se oba uložili v chrámu ke spánku a nikdy se již
neprobudili. Argejští však dali pořídit jejich sochy a postavili
je v Delfách (Herodotos, Historie I 31). Příběh o Kleobiovi a
Bitonovi klade Herodotos do úst moudrému Solonovi, který na
prosbu bohatého lýdského krále Kroisa jmenuje lidi, které
považuje za nejšťastnější. Že je štěstím zemřít mladý a krásný,
je mnohokrát opakováno řeckými básníky. Ostatně sochy Kleobia a
Bitona, vytvořené sochařem Polymedem, skutečně v Delfách stály
(Kleobis a Biton, mramorové sochy v nadživotní velikosti, Delfy,
Museum). Oltář z 1. st. př. Kr. ukazuje oba, jak právě táhnou
matčin vůz (Řím, Museo Nazionale Romano).
Klio (Kleio)
Jedna z devíti Múz, využívaná jako ochranná patronka dějepisců,
proto se také jeden historický časopis nazývá "Klio".
Klotho
Jedna ze tří Moir*; přede nit života, jejíž délku měří její
sestra Lachesis*; Atropos ji přestřihuje.
Klytaimestra
Dcera spartského krále Tyndarea* a Ledy*, sestra krásné Heleny*,
žena a vražedkyně Agamemnona**, matka Oresta*, Ifigenie*,
Elektry* a Chrysothemidy*.
Klytie
Milenka Helia*; když ji kvůli Leukothoe* opustil, prozradila
jejímu otci údajnou hanbu jeho dcery. Ten nechal ubohou dívku
zaživa pohřbít a záchranné paprsky slunečního boha přišly příliš
pozdě. Zhrzená Klytie však byla proměněna v květinu,
v slunečnici, která své květy stále obrací ke slunci - miluje
Helia neustále (Ovidius, Proměny IV 206-270).
Kodros
Mytický král Athén, který obětoval svůj život za záchranu města
před Peloponésany. Když se od orákula dozvěděl, že nepřátelé
zvítězí, jestliže nezabijí nepřátelského krále, šel v přestrojení
za žebráka do peloponéského tábora, vyvolal tam hádku a byl ubit.
Když Peloponésané uslyšeli o jeho smrti, přerušili tažení
(Iustinus, Epitome II 6, 16-21). Smrt Kodra ukazuje vnitřní obraz
attické misky (kolem roku 420 př. Kr. Bologna, Museo Civico);
neznámý mistr je podle tohoto díla nazýván Kodrův malíř.
Kokalos
Sicilský král, který chránil Daidala* před Minoem* a Minoa nechal
zabít.
Kokytos
Jedna z podsvětních řek.
Komaitho
Dcera krále ostrova Tafos, proti němuž vedl marnou válku
Amfitryon*, protože vláda a život krále byly zajištěny do té
doby, dokud bude mít jeden zlatý vlas na hlavě. Komaitho mu jej
z lásky k Amfitryonovi odstřihla, ale sklidila špatný dík: po
dobytí ostrova Tafos ji vítěz zabil (Apollodoros, Bibliothéka II
59 a násl.). Podobný motiv se nachází v příběhu Skylly (2)*.
Kore
"Děvče", "dcera"; časté označení Persefony*.
Koronis
1. Milenka Apollona*, která mu byla nevěrná, právě když s ním
čekala dítě. Havran, tehdy ještě bílý pták, bohovi tento zálet
prozradil, a byl jím proto začarován: musí od té doby nosit černé
peří. Rozhněvaný Apollo Koronidu zabil. Když spalovali její
mrtvolu, vyňal z jejího těla nenarozené dítě a přinesl je
Kentaurovi Chironovi*, který ho vychoval a pojmenoval ho
Asklepios* (Ovidius, Proměny II 542-632).
2. Dcera krále Koronea z Fokidy, při procházce po pláži byla
pronásledována Poseidonem*, ale před žádostivým bohem ji
zachránila Athéna* tím, že ji proměnila ve vránu. Jako vrána
sloužila bohyni do té doby, dokud ji nezapudila, protože ji
vyprávěla o Aglauřině* zvědavosti. Ovidius (Proměny II 547-597)
spojil tento příběh s příběhem Koronidy (1) a dívku nazývá Cornix
(lat. vrána). Její pronásledování Poseidonem je zobrazeno na
azulejos v křížové chodbě v portské katedrále (Portugalsko) z 18.
století.
Korybantové
Průvodci Kybely*, kteří na počest bohyně předváděli extatické
tance se zbraněmi.
Kottos
Storuký obr, bratr Briarea** a Gya.
Kreon
1. Bratr Iokasty*; následník Oidipa* jako vládce Théb, spojenec
Amfitryona*, tchán Herakla*. V Sofoklových tragédiích, v nichž
hraje významnou roli, jeho charakter značně kolísá: v Králi
Oidipovi se jeví jako laskavý, v Oidipovi na Kolonu jako
intrikán, v Antigoně jako tvrdohlavý tyran. Jean Anouilh ho
představuje ve své Antigoně (1946) jako pragmatika s pozitivním
vztahem k životu oproti hrdince přímo posedlé svou smrtí.
2. Král v Korintu, tchán Iasona*, zavražděný Medeiou* společně se
svou dcerou Kreusou.
Krétský býk
Krétský král Minos* zdůvodňoval svůj nárok na trůn tím, že jeho
vláda vychází z boží vůle. Aby to dokázal, prohlašoval, že budou
vyslyšeny jeho modlitby. Nato poprosil Poseidona*, aby z moře
nechal vystoupit býka, jako oběť pro boha. Ten chtěl ukázat svou
velikost a poslal nádherný bílý exemplář. Ten se králi tak
zalíbil, že ho poslal ke svému stádu, a místo něho dal porazit
méně atraktivní kus. Poseidon přivoněl k pečeni a pomstil se.
Vyvolal ve svém mořském býkovi šílenou zuřivost, takže začal
Krétu nesmírně pustošit. Všichni se děsili funící obludy - až na
královnu Pasifae: ta se do býka zamilovala a s pomocí Daidala*
svou touhu uspokojila. Býk i pak zůstal divoký, byl chycen
Heraklem* a doveden k Eurystheovi*. Pak byl opět puštěn na
svobodu a pustošil zase řeckou pevninu, dokud ho definitivně
nezlikvidoval Theseus*. Protože se tento čin odehrál u Marathonu,
označuje se často tento zdivočelý býk jako marathonský
(Apollodoros, Bibliothéka II 93 a násl.; III 8-11; IV 5 a násl.).
Kreusa
1. Dcera Erechthea*, matka Iona**.
2. Dcera korintského krále Kreonta (2)*, přislíbena Iasonovi*,
Medeou** hrůzně zavražděna.
3. Dcera Priama* a Hekaby*, první žena Aineia*, kterou při svém
útěku z Troje ztratí. Zatímco ji ještě hledá, zjeví se mu její
stín a oznámí mu, že podle vůle bohů jej nesměla doprovázet do
Itálie, které dosáhne teprve po dlouhé bludné plavbě (Vergilius,
Aeneis II 738-795).
Kronion
"Syn Kronův", časté přízvisko Dia*.
Kronos
Nejmladší syn Urana* a Gaie*, jeden z Titánů*, kterého jeho matka
přiměla k tomu, aby otce zbavil mužství zbraní podobnou srpu -
z pomsty za to, že své nejstrašlivější děti, storukého Briarea*,
Kotta a Gya, skryl hluboko do země. Svým činem získal Kronos
panství nad světem, avšak Uranos a Gaia mu předpověděli, že jeden
z jeho synů ho zbaví moci. Z tohoto důvodu Kronos spolykal hned
po narození všechny děti, které mu jeho sestra Rheia* porodila:
Hestii*, Héru*, Demetru*, Háda* a Poseidona* - až na nejmladšího
Dia*; toho ukryla Rheia na Krétě v jedné jeskyni a otci podala do
plen zabalený kámen. Když Zeus vyrostl, přemohl Krona, kterého
Gaia donutila, aby spolykané děti zase vydal (Hesiodos, Zrození
bohů 137-182; 453-506).
To, co Hesiodos vypráví o Kronovi a jeho příbuzenstvu, působí
velmi starodávně a přímo barbarsky, při bližším zkoumání se ale
ukáže směs velmi rozšířených pohádkových motivů - pomysleme např.
na vlka, který sežere všechna kůzlátka až na to poslední, který
své oběti musí opět ze sebe vydat a místo nich dostane do břicha
kameny. Nápadnou podobnost s kronovským mýtem vykazují chetitské
příběhy o bozích, které se zdají být z jejich strany ovlivněny
oblastí semitskou. Zda se proto mohou ohavnosti, o nichž referuje
Hesiodos, označit za "neřecké", je ovšem pochybné. Ostatně
Hesiodos, který ve svém Zrození bohů charakterizoval
"pletichářského Krona" jako vysloveně nepříjemný zjev, ho
v Pracích a dnech (111) učinil vládcem "Zlatého věku". Římané jej
ztotožnili se Saturnem*, ochráncem setby, a vysvětlovali fatální
srp jako nástroj sklizně. Filosofická spekulace vedla v pozdní
antice k tomu, že Chronos, personifikace vše pohlcujícího času, a
Kronos, požírač dětí, splynuly v jediný zjev. Tuto smíšenou
bytost posadil Johann Wolfgang von Goethe ve své básni An
Schwager Kronos (1774) na kozlík vozu, na němž se kodrcá životem
vstříc smrti, a Wilhelm Busch ji namaloval s přesýpacími hodinami
a kosou: "Ráz, dva, tři - běh času zasviští, a my běžíme s ním!"
(Tobias Knopp: Vatersorgen; 1886). "Pravého" Krona namaloval
Francisco de Goya a vytvořil opravdový hororový obraz: Saturn
požírá své vlastní děti (kolem roku 1820, Madrid, Prado).
Kureti
Sluhové Rheie*, kteří hlukem zbraní přehlušovali před Kronem*
pláč schovaného malého Dia*.
Kyane
Nymfa jedné říčky u Syrakus na Sicílii; pokusila se zabránit
uloupení Persefony* Hádem*, ale protože se jí to nepodařilo,
rozplynula se v slzách (Ovidius, Proměny, V 409-470). Jízda na
člunu po Ciane až k jejímu prameni je zážitkem zvláštního druhu:
břehy lemuje - na jediném místě v Evropě - vysoký papyrus!
Kyanippos
Muž Leukony*, vášnivý lovec.
Kybele
Maloasijská bohyně hor a plodnosti, uctívaná Řeky jako "Matka
bohů", "Velká Matka" nebo "Matka hory Ida". Z jejího hlavního
kultovního místa, Pessinuntu v Malé Asii, byl roku 204 př. Kr. na
základě výroku orákula přinesen její černý meteorický kámen do
Říma, avšak Římané velmi přísně po dlouhou dobu dbali na to, aby
orgiastický kult Magna Mater zůstal co možná nejvíce omezen na
okrsek chrámu obehnaný zdí. Přitom obvyklé sebemrzačení kněží
bylo zdůvodňováno osudem Attida*.
Kydippe
Milenka Akontia*.
Kyklopové
Obři s okrouhlým okem uprostřed čela, synové Urana* a Gaie*,
které Hesiodos nazývá Brontes, Steropes a Arges. Kují pro Dia*,
který je osvobodil z dlouhého zajetí, hromy a blesky a zajišťují
tím jeho panování (Hesiodos, Zrození bohů 139-146; 501-506). Ve
vstupním monologu k Euripidově Alkestidě* vysvětluje Apollon,
proč musí sloužit u smrtelníků jako pastýř: zabil v hněvu
Kyklopy, protože Zeus usmrtil paprskem blesku jeho syna
Asklepia*. - Kdyby Zeus zacházel se svými zbraněmi úsporněji,
nemusel přijít díky Apollonovým šípům o několik "Okrouhlookých"
v kovárně Hefaistově! V Odysseji jsou Kyklopové nespolečenští
obyvatelé jeskyní, žijící na jednom ostrově na západě, neotesaní
obři, kteří neznají zákony, nemají ani tušení o technice,
neobdělávají ani půdu, nýbrž pouze pasou svá stáda (IX 105-176).
Jeden z nich byl divoký Polyfemos**, který nedbal bohů a požíral
lidi. Jeho a jemu podobné usídlili pozdější autoři na Sicílii.
Dnes existuje pouze jeden Kyklop. Je plastikový a stojí v baru
v Acireale, má v ústech červenou žárovku a straší nanejvýš malé
děti. Podstatně nepříjemnější je Kyklop Odilona Redona (kolem
roku 1890; Otterlo; Rijksmuseum), který je současně dobrým
příkladem toho, jak se dá zářivými, teplými barvami namalovat
děsivé. Ten, kdo označuje mohutné zdi složené z obrovských kvádrů
"kyklopskými", vychází z toho, že se Kyklopové vyznali ve
stavebnictví. Tomu se věřilo již v antice: kromě jiného měli
postavit zdi hradu Tirynthu (Apollodoros, Bibliothéka II 25).
Kyknos
"Labuť"; jméno různých mytických postav, které se po své násilné
smrti proměnily v labutě:
1. Syn Area*, zabitý Heraklem*. Líčení souboje tvoří rámec epické
básně Štít Heraklův, tradované pod Hesiodovým jménem.
2. Nezranitelný syn Poseidona*, který na počátku boje o Troju
nastoupil proti Achilleovi* a byl jím uškrcen (Ovidius, Proměny
XII 72-145). Tento Kyknos uzavřel prý svého syna Tena* společně s
jeho sestrou do bedny a předal je moři, protože jeho druhá žena a
jeden hráč na flétnu dosvědčili, že mladý muž se dotěrně ucházel
o svou nevlastní matku. Ve skutečnosti odmítl její svádění. Když
se vyšla později pravda na jevo, nechal Kyknos flétnistu
ukamenovat a svou ženu zaživa pohřbít (Apollodoros VI 24-31).
3. Syn Apollona*, o nějž marně usiloval jeho milenec Fyllios.
Když již Fyllios nechtěl plnit přání stydlivého milence, vrhl se
z útesu Kyknos do hlubiny (Ovidius, Proměny VII 371-383)
4. Přítel Faethona*, který se po jeho záhubě utrápil k smrti
(Ovidius, Proměny II 367-380).
Kyllaros
Krásný Kentaur*, milenec půvabné kentauří dívky Hylonomy, s níž
společeně zahynul při boji s Lapithy (Ovidius, Proměny XII
393-422). Piero di Cosimo, jehož Boj Lapithů s Kentaury (kolem
roku 1500, Londýn, National Gallery) se věrně přidržuje Ovidiova
líčení, namaloval i tragický konec milostného páru.
Kynthia
Přízvisko Artemidy*, odvozené od hory Kynthos na Delu, místa
narození bohyně. Protože tam byla i svatyně Athény*, může být
"Kynthií" míněna i ona. Římský básník Propertius přisoudil
pseudonym Cynthia své milence a oslavil tím současně její krásu i
její vzdělání.
Kyparissos
Krásný mladý muž z ostrova Keu, miláček Apollona*, který mu
splnil poslední přání a proměnil jej v cypřiš, strom rostoucí na
hrobech: tak může věčně truchlit. Kyparissos totiž zabil omylem
krotkého jelena, kterého velmi miloval (Ovidius, Proměny X
106-142).
Kypris a Kythereia
Přízvisko Afrodity*, která byla zvláště ctěna na ostrově Kypru a
Kytheře (jižně od Peloponnésu).
Kyria a Kyrios
"Paní" a "pán", od dob helénismu časté kultovní přízvisko
egyptských a asijských božstev.
L
Labdakos
Thébský král, otec Laia*, jako Pentheus* zničen Dionýsem*
(Apollodoros, Bibliothéka III 40).
Ladon
1. Drak, který střežil jablka Hesperidek*.
2. Řeka v Arkádii, jejíž nymfy* proměnily Syringu* v šeptající
rákosí.
Laertes
Otec Odyssea*, ithacký král, přenechal vládu synovi a během jeho
dlouhé nepřítomnosti vedl jednoduchý život rolníka. Odysseus se
mu dal poznat teprve tehdy, když se zbavil dotěrných ženichů;
Athénou naplněn novými silami, Laertes udatně bojoval i s jejich
příbuznými.
Lachesis
Jedna z Moir*, která lidem přiděluje délku jejich života.
Lailaps
Kefalův* pes, rychlý jako vítr.
Laios
Syn thébského krála Labdaka*, Amfionem* a Zethem* vyhnán ze své
vlasti, přijat Pelopem*. Do jeho syna Chrysippa*, kterého
vyučoval v řízení vozu, se zamiloval a mladíka unesl. Proto ho
Pelops proklel: neměl mít buď žádné děti, nebo zemřít rukou svého
syna. Smrt Amfiona a celé jeho rodiny dovolil Laiovi návrat do
Théb, kde se oženil s Iokastou*. S ní zplodil, nedbaje naléhavých
varování různých orákulí, v opilosti syna, kterého ovšem hned po
narození nechal odložit. Malý ale zůstal naživu a vyrůstal na
dvoře korintského krále, který ho nazval Oidipem**; a tak se
mohla Pelopova kletba nakonec naplnit (Apollodoros, Bibliothéka
III 40-52).
Laistrygonové
Lidožroutští obři, v jejichž přístavu, obklopeném vysokými
skalami, ztratí Odysseus* všechny své lodě až na vlastní
(Odysseia X 81-134). Odysseovy posly v rozhovoru s dcerou
laistrygonského krále a přepadení obludami ukazuje římská
nástěnná malba z Esquilina, jedna z proslulých "Odysseových
krajin" (1. století př. Kr., Řím, Bibliotheca Vaticana).
Lamia
Strašidelná bytost, schopná přeměn, která podle řecké lidové
pověry vysává lidem krev a požírá děti; podle Durida ze Samu (u
Diodora, Bibliothéka XX 41, 3-6) byla Lamia Diovou* milenkou,
která byla Hérou* postižena šílenstvím, zabila své vlastní děti,
hrůzou z toho nemohla spát a stala se nepředstavitelně ošklivá. S
tím, že se děti z břicha Lamie mohly vytáhnout živé, by neměl
vypravěč chodit na veřejnost - to míní Horatius ve své Ars
poetica (340) a naráží tím asi na pohádku příbuznou naší Červené
Karkulce.
Lampetia
Dcera Helia*, která střežila jeho stáda.
Laodameia
1. Dcera Bellerofonta*.
2. Žena Protesilaa*, která si po smrti svého muže vyrobila jeho
sochu a hovořila s ní. Ze soucitu k ní nechali bohové na krátký
čas mrtvého přinést Hermem z podsvětí a Laodameia byla šťastná.
Ale když se zase museli rozloučit, spáchala sebevraždu
(Apollodoros, Bibliothéka VI 30).
Laodike
Dcera Hekaby* a Priama*, která se zamilovala do Řeka Akamanta,
zatímco se zdržoval v Troji jako vyslanec, a také ho dokázala
získat (Parthenios, Utrpení lásky 16). Při dobývání Troje prý
Laodike zmizela v zemské rozsedlině (Apollodoros, Bibliothéka
VIII 23).
Laokoon
Trojský kněz, který varoval spoluobčany před trojským koněm* a
mrštil do něj svým kopím. Když jej a jeho dva syny zahubili dva
obrovští hadi, vysvětlovali si to Trojané jako božský trest a
dopravili koně do města (Vergilius, Aeneis II 40-249). Tři umělci
z Rhodu, Agesandros, Athanadoros a Polydoros, vytvořili kolem
roku 25 př. Kr. prolulé Laokontovo sousoší, které bylo nalezeno
roku 1506 v ruinách Neronova Zlatého domu (Řím, Musei Vaticani);
Michelangelo, Bernini, Winckelmann, Lessing a Goethe ho
považovali za mistrovské klasické dílo v nejvlastnějším smyslu
slova, zatímco jiné rušila jeho teatrálnost. Lessing zkoumal ve
svém umělecko-teoretickém díle Laokoon neboli o hranicích
malířství a poezie (1766) oprávněnost tvrzení, že to, co básník
vylíčí, je krásné jen tehdy, když se to dá i vyobrazit, a
srovnává přitom Vergiliův místy děsivý příběh o Laokontovi se
sousoším, jehož tvůrce odmítl fixování odpudivého.
Laomedon
Trojský král, otec Priama*. V lidské podobě k němu přišli
Apollon* a Poseidon* a nabízeli mu své služby. Laomedon jim
slíbil bohatou odměnu, když postaví kolem jeho města hradby.
Bohové vykonali dobrou práci - ale lakomý král nechtěl zaplatit.
Nato seslal Apollon na zemi mor a Poseidon mořskou obludu, která
lidi postupně požírala. Orákulum oznámilo, že neštěstí skončí,
jen když král obětuje svou dceru Hesionu*. Náhodou šel kolem
Herakles* a nabídl se, že obludu zabije, když dostane za odměnu
nádherné klisny, které Zeus* Laomedontovi věnoval jako odškodnění
za uneseného Ganymeda*. Král mu to slíbil - ale podvedl i
Herakla, který za divokých hrozeb odtáhl, shromáždil vojsko, pak
Troju dobyl a zabil věrolomného krále (Apollodoros, Bibliothéka
II 103 a násl., 133 a násl.).
Lapithové
Válečnický národ v Thesálii, sousedé Kentaurů** a přes krále
Ixiona i jejich příbuzní. Kentaurové byli pozváni jako hosté na
svatbu Peirithoa*. Když se ale vrhli na ženy, a dokonce i
v případě nevěsty ukázali jednoznačný záměr, došlo k boji s
Kentaury, vždy znovu popisovaném v umění a básnictví.
Larentia
> Acca Larentia
Larové
Římští ochranní bůžkové jednotlivých rodin a jejich majetku,
přičemž každý dům uctíval na krbu nebo na chodbách svého
vlastního Lara familiaris. Pod ochranou Larů byly také křižovatky
cest, compita; byly tam často malé svatyně těchto božstev.
V umění byli zobrazováni jako mladí s obětními miskami a rohem
hojnosti. Krásné sochy tohoto typu vlastní z nálezu pokladu
Římské muzeum ve Weissenburgu.
Larvae
Duchové zemřelých, které si lidé podle lidové víry většinou
představovali jako kostlivce.
Latinos
Syn Odyssea* a Kirke*, vládce Tyrsenů (Etrusků?) na ostrovech
blažených (Hesiodos, Zrození bohů 1011-1015). V římském podání se
stane Latinus králem domorodců, praobyvatel Latia; zasnoubil svou
dceru Laviniu s Aineiem* a dovolil mu usadit se v Latiu
(Vergilius, Aeneis VII 148-285).
Latona
> Leto
Lausus
Syn etruského krále Mezentia*, který pomáhá svému otci poraněnému
Aineiem*, a sám přitom zahyne (Vergilius, Aeneis X 783-832).
Lavinia
Dcera Latina*, druhá žena Aineia*.
Leandros, Leander
> Hero
Learchos
Syn Athamanta* a Ino**.
Leda
Dcera aitholského krále Thestia, žena sparťanského krále
Tyndarea*, matka Dioskurů*, Klytaimestry*, krásné Heleny** a
jiných dětí. To, že ji svedl Zeus* v podobě labutě, se dočítáme
teprve u Euripida, avšak tato varianta mýtu překryla varianty
starší.
Mramorové sousoší Leda s labutí v Musei Capitolini v Římě je
pravděpodobně kopií bronzového Timotheova originálu (kolem roku
370 př. Kr.). Corregiova stejnojmenná malba (kolem roku 1532,
Berlín-Dahlem, Gemäldegalerie) patřila k okouzlujícímu cyklu
o Diových láskách, který objednal vévoda Federico Gonzaga jako
dar pro císaře Karla V. Ve hře Leda. Komedie karnevalové noci
slouží její jméno chorvatskému dramatikovi Miroslavu Krležovi již
jen jako šifra pro komplikovaný milostný trojúhelník.
Lemurové
Podle římské lidové víry zlomyslní duchové zemřelých, podobní
Larvaeům*. Na konci Goethova Fausta II kopou Lemurové hrob pro
hrdinu.
Lernská Hydra
> Hydra
Leto
Dcera Titána* Koia, s Diem* měla Apollona* a Artemidu*, jejichž
narození se snažila žárlivá Héra zabránit: žádné místo na zemi,
žádný ostrov se neodvážil poskytnout pronásledované bohyni útulek
- jen neklidný Delos, tehdy ještě plovoucí ostrov, se nad ní
smiloval. Tam přivedla Leto na svět po devítidenních bolestech (i
Eileithyia* byla ve spolku s Hérou!) svá dvojčata. Brzy byla opět
na útěku a dostala se až do Lýkie, kde jí rolníci chtěli
zabránit, aby se napila z rybníku. Leto se rozpomněla na svou
božskou moc a proměnila zlé chlapíky v žáby (Ovidius, Proměny VI
332-381). S pomocí svých dětí později potrestala Niobu* a
chtivého Titya*.
Leukippos
1. Král Messenie, otec Hilaeiry* a Foiby, které byly uneseny
Dioskury* svým snoubencům.
2. Potomek Bellerofonta*, zamilovaný do vlastní sestry
(Parthenios, Utrpení lásky 5).
3. Milenec Dafne*; protože nechtěla o mužích ani slyšet, převlékl
se za děvče a honil se s ní po horách. Ale Apollon*, který byl do
Dafne také zamilován, ji přivedl na myšlenku, aby se šla s
ostatními dívkami svého doprovodu vykoupat. Leukippos se pokoušel
vytratit, ale nymfy* mu strhly jeho šaty z těla a svými oštěpy ho
zabily (Parthenios, Utrpení lásky 15).
Leukone
Žena jednoho Thessálce jménem Kyanippos, který ji zanedbával pro
svou loveckou vášeň. Když se za ním plížila do lesa, byla jeho
divokými psy roztrhána. Kyanippos si z toho zoufal, zabil všechny
psy a nakonec i sebe (Parthenios, Utrpení lásky 10).
Leukothea
Jméno Ino*, když se stala bohyní moře.
Liber
Staroitalický bůh, ztotožněný s Dionýsem*. Byl uctíván spolu s
Cererou* a svým ženským protějškem Liberou na Aventinu.
Libera
Dcera Cerery*, sestra Libera*.
Libitina
Římská bohyně pohřbů; v její svatyni byl úřad libitinarii,
pohřebních podnikatelů, kteří za poplatek do chrámové pokladny
pohřbívali nebo spalovali mrtvé.
Lichas
Heraklův* sluha, který mu z pověření Deianeiry* předal šat
napuštěný krví Nessa* a stal se tak spoluvinníkem bolestného
umírání hrdiny, který ho v bezmocné zuřivosti vrhne do moře
(Sofokles, Trachiňanky 772-784; Ovidius, Proměny IX 152-225).
Likymnios
Nejmladší syn Elektryona*, švagr Amfitryona* a strýc Herakla*,
jehož syn Tlepolemos ho nedopatřením zabil (Apollodoros,
Bibliothéka II 52-170).
Linos
Syn Apollona* a Psamathy*, učitel hudby mladého Herakla*, který
ho utloukl kitharou, protože nemohl snést jeho neustálou kritiku
(Apollodoros, Bibliothéka II 63). Podle jiných byl Linos bratrem
Orfea* a byl zabit Apollonem, který žárlil na jeho uměleckou
dovednost (Pausanias, Cesta po Řecku IX 29, 6 a násl.). Na
Achilleově* štítě popisovaném v Iliadě zažijeme také vinaře při
vinobraní; baví ho chlapec hrou na strunný nástroj a zpívá k tomu
linos (Ilias XVII 570). To vyvolává domněnku, že linos byla
původně určitá písňová forma a teprve později označovala jejího
údajného vynálezce. Lina při vyučování ukazuje obraz na váze
Pistoxenova malíře (Skyfos, kolem roku 470 př. Kr., Schwerin,
Staatliches Museum).
Lity
"Lítostivé prosby", stářím slabé, šilhající Diovy* dcery, které
se belhají za čerstvě způsobenou vinou a snaží se ji odpykat. Kdo
na ně dá, tomu pomohou, kdo je odmítá, toho obžalují před svým
otcem a postarají se o to, aby tvrdohlavý musel za svou vinu
pykat (Ilias IX 502-514). Tímto "podobenstvím" o Lity se snaží
Foinix (2)* - marně - přemluvit hněvajícího se Achillea*.
Locutius
> Aius Locutius
Lotis
Nymfa*, která byla na útěku před Priapem* proměněna v lotosovou
třešeň. Když z ní Dryope* ulomila větev, stala se také stromem
(Ovidius, Proměny IX 347). Zamilovaný Priapos by se mohl spící
Lotidy zmocnit , kdyby ji však nevzbudil křik osla, kterého bůh
ve své zlosti hned nato zabil. Touto historkou Ovidius zdůvodňuje
obětování oslů Priapovi (Kalendář I 415-440).
Lotofagové
"Pojídači lotosu", bájný národ v severní Africe, který se živí
lotosovými květy. Když přišli k těmto mírumilovným lidem
Odysseovi* zvědové, cítili se tam tak dobře, že už se nechtěli
vrátit do své vlasti. Odysseus je násilím dotáhl k lodím a nechal
je spoutat v podpalubí (Odysseia IX 83-102).
Lucifer
"Světlonoš", jitřenka (řec. Heosphoros), která nejdříve nebyla
považována za planetu Venuši. Pro křesťanské církevní otce se
stal Lucifer jménem ďábla jako jednoho z padlých andělů, protože
špatně pochopili jedno místo u proroka Izaijáše (14, 12),
vztahující se na babylonského krále: "Jak jsi spadl s nebe,
třpytivá hvězdo, jitřenky synu!"
Lucina
Římská bohyně porodu, zpočátku ztotožňována s Junonou*, později i
s Dianou*, např. ve 4. Vergiliově ekloze (10).
Lucretia
Žena Lucia Tarquinia Collatina, který během polního tažení
horoval takovým způsobem o jejích přednostech, že princ Sextus
Tarquinius a další šlechticové, kteří považovali takové ctnosti
za neuvěřitelné, požadovali důkaz. Collatinus jel ještě téže noci
s pochybovači na koni do Říma a zastihl Lucretii uprostřed jejích
služebných při předení. Tarquinius se ihned do krásné paní
zamiloval, po několika dnech přijel sám, byl vpuštěn - a
znásilnil ji. Poté, co svému muži, svému otci a dalším Římanům,
mezi nimi i pozdějšímu prvnímu konzulovi republiky Iuniu Brutovi,
pověděla o hanebném činu králova syna a požadovala pomstu,
probodla se. Brutus a ostatní vyzvali ke svržení krále, našli
podporu lidu a ukončili panství Tarquiniů (Livius, Od založení
města I 57, 6-59, 6; Ovidius, Kalendář II 685-852). Historickým
jádrem pověsti, vypravované Liviem i Ovidiem s láskyplnou šíří,
je vyhnání etruské dynastie z Říma, k níž došlo podle Livia
v roce 510 př. Kr.
Ve svých Legends of Good Women (1386) postavil Goffrey Chaucer
Lucretii vedle velkých ženských postav mýtu, např. Alkestidy*,
Didony*, Medeie* a Ariadny*. Tomuto dílu může děkovat William
Shakespeare za podnět ke svému veršovanému eposu Lucrece (1594),
v němž pateticky vychvaluje hrdinčinu ctnost. Případ vraždy
v Padově roku 1656, podobný této události, dal podnět kardinálu
Giovannimu Delfinovi k veršované tragédii Lucrezia, přehnaně
moralistnímu baroknímu dramatu. Roku 1953 přenesl Jean Giraudoux
ve své činohře Pour Lucrčce antickou látku do velkoburžoazního
prostředí 19. století a pohoršlivě slušnou Lucrčce, nebezpečnou
pro svou schopnost odhalovat prohřešky provinčního města
posedlého láskou, učinil obětí zlé intriky. Sebevraždu cudné
Lucretie namalovali mj. Albrecht Dürer (1518) a Lucas Cranach st.
(kolem roku 1540; oba obrazy se nacházejí v Mnichově, Alte
Pinakothek).
Luna
Římská bohyně měsíce, ztotožněná s řeckou Selenou* a chápána jako
jedna z podob Artemidy*/Diany*, umělci zobrazovaná se srpkem
měsíce a pochodní. Alchymisté nazývali Lunou stříbro - podle
stříbrného světla měsíce; měsíčnice vytrvalá neboli Jidášovy
penízky (stříbrňáky) mají pro podobu svých plodů druhové jméno
Lunaria, a když se v angličtině duševně chorý nazývá lunatic,
míní se tím vlastně "náměsíčný". Zvučným jménem luny se s oblibou
zapřísahají lyrikové a Paul Lincke si mohl být jist, že titul
jeho operety, Paní Luna (1899), vyvolá ty správné asociace.
Luperkové
"Ochránci stád před vlky", členové dvou římských kněžských gild,
kteří o Lupercaliích, slavnostech na počest Fauna*, tloukli
přicházející řemeny z kůže obětovaného zvířete. To mělo zabránit
zlu a učinit ženy plodné.
Lyaeus, Lyaios
"Bezstarostný", přízvisko Dionýsa*/Baccha.
Lykaon
1. Arkadský král, u něhož se zastavil Zeus* v podobě pocestného,
aby zjistil, zda zprávy o ničemnosti lidí, které k němu pronikly,
odpovídají pravdě. Zatímco lidé poznávají, že se zjevil samotný
bůh a začínají se modlit, Lyakon se posmívá a připravuje vraždu
cizince. Kromě toho zabije jednoho zajatce a připraví Diovi
příšernou hostinu. Ale jakmile je prostřeno na stole, rozdrtí
otec bohů bleskem královský palác a zločince promění ve vlka
(řec. lykos) (Ovidius, Proměny I 198-239).
2. Syn Priama*, zajatý Achilleem* a prodaný do otroctví.
Lykaonovi se podaří uniknout a vrátit se do Troje, ale již po
několika dnech padne opět do rukou Achilleovi, který se stane
kvůli smrti jeho přítele Patrokla* neúprosným. Již žádného
Trojana nebude šetřit: "Tak do toho, příteli, zemřeš i ty!
Pročpak tak tuze naříkáš? I Patroklos musel zemřít a byl to muž
mnohem lepší než ty!" (Ilias XXI 33-135).
Tato epizoda, v Iliadě tak podrobně popsaná, má na dojemném
příkladě ilustrovat nelidskou Achilleovu zuřivost a jeho
neutišitelnou chuť vraždit. Friedrich von Schiller si vzal tuto
scénu jako vzor pro sedmý výstup druhého aktu Panny Orleánské.
Zde padá mladý Welšan jako oběť "Strašlivé", která se zjeví "z
jícnu pekla, jako děs noci": "Zemři, příteli, proč se tak váhavě
před smrtí chvět...?"
Lykomedes
Král ze Skyru, otec Deidameie* a dalších dcer, mezi nimiž
schovala Thetis* svého Achillea*. Jeho zážitky u Lykomeda jsou
podrobně zobrazeny na osmirohém stříbrném talíři z nalezeného
pokladu v Augstu (kolem roku 350 po Kr., Augst, Museum).
Lykos
1. Regent Théb místo nezletilého Laia*, bratra Nyktea*, muž
Dirke*, strýc Antiopy, kterou strašně mučil.
2. Uzurpátor v Thébách v době Heraklově*, jehož ženu a děti chce
zabít, zatímco hrdina daleko od vlasti vykonává své velké činy.
Sice se vrátí zavčas nazpět, aby Lyka odstranil, ale Héra* ho
postihne šílenstvím, takže zabije svou rodinu krátce nato sám
(Euripides, Herakles; Seneca, Hercules furens). Tyran Lykos je
pravděpodobně v souvislosti s volným zpracováním heraklovské
pověsti Euripidem vymyšlenou osobou.
Lykurgos
1. Thrácký král, který ohrožoval malého Dionýsa* a jeho chůvy
dvoubřitou sekyrou a zapudil je. Mladý bůh našel útočiště v moři
u Thetidy*, jeho družina byla Lykurgem zajata. Za trest mu pomátl
Dionýsos rozum, takže v domnění, že osekává vinný kmen, ubil
sekyrou svého syna. Kromě toho bůh oznámil, že thrácká pole
ponesou plody teprve tehdy, až bude Lykurgos mrtvý. Proto ho jeho
vlastní lidé zavlekli spoutaného na horu, kde byl podle Dionýsovy
vůle roztrhán divokými koňmi (Apollodoros, Bibliothéka III 34 a
násl.).
2. Nemejský král, u něhož našla útočiště vypuzená Hypsipyle* jako
chůva jeho synáčka Ofelta*.
3. Bájný zákonodárce ve Spartě.
Lynkeus
1. Jediný z padesáti synů egyptského krále Aigypta, který přežil
masovou svatbu s Danaovnami*, protože jeho nevěsta Hypermestra*
jej ušetřila.
2. Syn Afarea, bratr Ida*, zabitý v boji s Dioskury**. Lynkeus -
jméno je odvozeno z řec. lynx, rys - měl tak bystré oči, že viděl
skrz hradby a mohl se dívat i do nitra země; proto se žalářník
v 5. jednání Goethova Fausta II jmenuje Lynkeus.
Lyssa
Dcera Noci (Nykty) a Urana*, démon šílenství, který přiměje
Herakla k tomu, že zabije svou ženu a děti (Euripides, Herakles
822-865).
M
Ma
Maloasijská bohyně matka, podobná Kybele*, a jako ona orgiasticky
uctívána. Kvůli jejím válečnickým rysům byla Římany ztotožněna s
Bellonou*
Maenady
> Mainady
Magna Mater
> Kybele
Machaon
Syn Asklepia*, bratr Podaleiria, a jako on zkušený lékař, jehož
pomoci využívali často Řekové před Trojou (Ilias IV 193-219).
Když dával Linné dvěma nádherným motýlům, otakárku feniklovému a
otakárku ovocnému, druhová jména machaon a podalirius, pak přitom
asi myslel na podobnost bratrů.
Maia
1. Dcera Atlanta* a Pleiony*, Diem* učiněna matkou Herma*
(Homérský hymnus 4 na Herma, 1-12)
2. Staroitalská bohyně, podle níž je nazván měsíc máj, květen;
Ovidius ji ztotožnil s matkou Herma (Kalendář, V 103 a násl.),
jiní ji považovali za jednu z podob Matky země nebo Bony Dey*.
Mainady
"Šílené" (z řec. mainesthai, šílet); průvodkyně Dionýsa*, a to
jak nymfy*, které o něj pečovaly, když byl dítětem, tak i ženy,
které s ním mýtus uvádí do souvislosti. Mainady sloužily svému
bohu v opilém vytržení, s hlučnými nástroji a s jásotem; mávajíce
holí thyrsos ověnčenou břečťanem, oblečené v kožešinách a s
vlajícími vlasy pobíhaly po lesích, chytaly a trhaly mladá
zvířata a pojídaly jejich syrové maso. Krásné líčení jejich
orgiastického řádění podává římský básník Catullus (carmen 64,
255-264). Společně se Satyry* a Silény* patří Mainady
k nejčastěji malovaným mytickým postavám na řeckých vázách. Jako
příklad může posloužit malba na špičaté amfoře Kleofradova malíře
(kolem roku 500 př. Kr., Mnichov, Antikensammlungen). Antičtí
autoři chválí Skopovu Mainadu, která ve své zuřivé divokosti
právě roztrhala zvíře (kolem roku 350 př. Kr.; kopie
v Drážďanech, Kunstsammlungen). Jinou "typickou" Mainadu s
vlajícími vlasy (fragment bronzového krátéru, kolem roku 410 př.
Kr.) vlastní berlínské Antikensammlungen.
Maira
Psík Ikaria*.
Makareus
Syn Aiola (2)*, bratr Kanaky**.
Makaria
Dcera Herakla* a Deianeiry*, obětovala svůj život, aby zajistila
svým bratrům vítězství nad Eurystheem*.
Makris
Nymfa*, dcera Aristaia*, opatrovnice Dionýsa*, zahnána Hérou*
z Euboie do země Fajáků*. V její jeskyni slavil Iason* svatbu s
Medeiou* (Apollonios z Rhodu, Argonautika 1130-1146).
Manové
V římské víře duchové zemřelých, pod jejichž ochranou jsou hroby.
Proto se na náhrobních kamenech často objevují písmena DM (Dis
Manibus, bohům mrtvých).
Manto
Věštkyně, dcera Teiresia*, matka Mopsa*.
Marathonský býk
> Krétský býk
Maron
Apollonův* kněz, při dobytí města Ismaru uchráněný Odysseem*.
Mezi dary, které Maron nato nechal přinést, se nacházelo dvanáct
džbánů "božského nápoje", vína, které bylo tak silné, že sneslo
dvacetinásobné zředění. Není divu, že tento nápoj zmohl Kyklopa*
Polyféma* (Odysseia IX 196-212).
Marpessa
Idova* nevěsta.
Mars
Italické ochranné božstvo, nazývané také Mamers nebo Mavors; u
Římanů v prvé řadě bůh války a jako otec Romula* jeden z jejich
božských prapředků. Jako znak své přízně nechal spadnout z nebe
štít, ancile, na jehož vlastnictví bylo vázáno štěstí Říma. Tento
štít společně s jedenácti kopiemi, které byly naprosto
k nerozeznání, a se svatým kopím boha byly uchovávány v domě
nejvyššího kněze. Při průvodech na počest Marta tančili s těmito
štíty jeho kněží, saliové, a zpívali k tomu starobylou kultovní
píseň. Starobylé rysy má i oběť "říjnového oře", přinášená po
koňských závodech. Martovi byl původně zasvěcen první měsíc
římského kalendáře, březen (mensis Martius); jeho posvátnými
zvířaty byly vlk a datel. Jeho oltář stál na Martově poli vně
starých městských hradeb; tam se konala vojenská cvičení, tam se
shromažďovalo v raných dobách římské vojsko, tam docházelo
každých pět let k očistné slavnosti. Ztotožněn s řeckým Areem*
byl i Mars spojován s Venuší/Afroditou*. Spolu s ní, kmenovou
matkou Iuliů, byl společně uctíván v chrámu Marta Ultora -
přislíbeném a založeném císařem Augustem - jako mstitel
zavražděného Caesara. Planeta Mars dostala své jméno pro své
intenzivně rudé světlo, připomínající krev a požár.
Marsyas
Satyr*, který zvedl flétnu, kterou Athéna* vynalezla a hned ji
zahodila - protože foukání na nástroj znetvořovalo obličej -, a
který na ní dosáhl takového mistrovství, že soutěžil s
Apollonem*. Apollon zvítězil, protože mohl ke své hře na strunný
nástroj zpívat, zatímco flétnista nikoli. Poraženému stáhl
Apollon zaživa kůži z těla. Slzy Nymf*, které Satyra oplakávaly,
se spojily v maloasijskou řeku Marsyas (Ovidius, Proměny 382-400;
Kalendář VI 697-710).
Podle Myronova bronzového sousoší Athéna a Marsyas (kolem roku
450 př. Kr.) existuje téměř dokonalá kopie v Římě (Vatikán, Musei
Ex-Lateranensi). Mezi četnými obrazy, které zobrazují buď hudební
soutěž, nebo "potrestání" Marsya, vyniká obraz Pietra Perugina
Apollo a Marsyas (kolem roku 1500, Paříž, Louvre) zvláštní
decentností: bůh, který si je jist svým vítězstvím, klidně čeká,
zatímco Satyr oddaně hraje. Podle Ovidiových Proměn, s horským
bohem Tmolem* a Midem*, nesoucím již oslí uši, namaloval svůj
obraz Apollo a Marsyas (1637, Madrid, Prado) Jacob Jordaens - zde
byl smíšen, pokud titul nebyl nesprávně zvolen, souboj boha s
Panem*.
Mater Matuta
Starořímská bohyně plodnosti, Ovidiem a jinými ztožňována s
Ino*-Leukotheou (Ovidius, Kalendář VI 475-556).
Medeia
Dcera kolchidského krále Aieta*, která Iasonovi* a Argonautům*
pomohla získat zlaté rouno a později, když ji nevděčník zavrhl,
se strašně pomstila. V pověsti o Argonautech odpovídá Medeia oněm
královským dcerám, které mladému hrdinovi pomocí kouzel umožní
vyřešit jinak neřešitelné úkoly, jakož i uniknout před
nebezpečným pronásledovatelem, a z vděčnosti za to jsou pojaty za
manželky. Přímo démonickou postavou plnou temné tragiky se stává
teprve po zdánlivém happy endu: jako Iasonova žena omladila
Iasonova otce Aisona* a přiměla dcery Pelia*, který se zmocnil
jeho trůnu, aby zabily svého otce, neboť jim namluvila, že i jemu
vrátí mládí. Protože svůj slib nedodržela, musela se svým mužem
uprchnout do Korintu, kde mu porodila dva syny. Iasona se však
brzy omrzela tajemná Kolchiďanka a ohlížel se po lepší partii;
domníval se, že ji nalezl v dceři krále Kreonta (2)* z Korintu.
Zdálo se, že se Medeia smířila s osudem zapuzené manželky,
poslala mladé nevěstě dokonce nádherný slavnostní šat - avšak ta,
když si ho oblékla, vzplála plamenem: Glauke i její otec, který
jí přispěchal na pomoc, shořeli! Aby Iasona ještě více
potrestala, probodla Medeia také oba své syny a uprchla vzduchem
na voze taženém draky do Athén. Tam si ji vzal za ženu král
Aigeus*, ale později ji zapudil, když ji přistihl při pokusu, že
chtěla otrávit jeho syna Thesea*, který se právě vrátil domů
(Euripides, Medeia; Ovidius, Proměny VII 1-424). Se svým a
Aigeovým synem Medem se Medeia vrátila do Kolchidy, odstranila
uzurpátora a dosadila svého otce Aieta znovu na trůn
(Apollodoros, Bibliothéka I 143-147).
Euripidova tragédie uvedená kolem roku 430 př. Kr. začíná
Kreontovým vypovězením Medeie z Korintu a její prosbou o jeden
den odkladu; končí útěkem v dračím voze. I Seneca soustřeďuje děj
ve své Medeji (kolem roku 40 po Kr.) do jednoho dne, líčí ale
v neobyčejné šíři čarodějnické umění ženy, která je úplně bez
sebe a ponechává Iasona jako politováníhodnou oběť své divoké
zuřivosti. V Medée Pierra Corneille (1635) jsou všechny jednající
osoby štvány vášněmi: Iason svou ctižádostivostí, Glauke svou
ješitností: chce bezpodmíněčně za muže hrdinu. Americký dramatik
Robinson Jeffers nazývá svou Medeu (1947) "freely adapted from
the Medea of Euripides", ale klade veskrze vlastní akcenty tím,
že silně zdůrazňuje osamění cizinky, barbarky, v nepřátelském
prostředí. Také Hans Henny Jahnn vidí ve své Medeji (1926)
v pozadí tragického dění problémy rasismu a rasové diskriminace.
Medeia se stává kněžkou Isidy a panenskou manželkou svého bratra,
kterého kvůli Iasonovi zradí a zavraždí. Více se Euripida
přidržuje Jean Anouilh ve své Medée (1948), psychologické studii
o rozpadu zdánlivě ideálního milostného vztahu. Jednoaktovka
Jahnnova byla v roce 1967 zhudebněna Berndem Aloisem
Zimmermannem, který tak vytvořil prozatím poslední dílo v celé
řadě oper s tímto tématem; zmínky zaslouží díla Marc-Antoine
Charpentiera (1693, podle Corneille) a Luigi Cherubiniho (1797,
podle tragédie Medea od Friedricha Wilhelma Gottera, vydané
v roce 1775, jíž děkuje i Franz Grillparzer za podněty pro svou
trilogii Zlaté rouno).
Bohatá na postavy je Medeina pomsta zobrazená na apulském
volutovém krátéru z Canosy: v Kreontově paláci vidíme právě se
hroutící jeho dceru, zatímco nedaleko probodává matka své děti.
Vůz s hady stojí připraven k odjezdu, kterému už Iason nemůže
zabránit (4. století př. Kr., Mnichov, Staatliche
Antikensammlungen). Se zuřivostí a zoufalstvím objímá Medeia svůj
meč na nástěnné malbě z Herculanea (kopie podle originálu, který
namaloval kolem roku 280 př. Kr. Timomachos; Neapol, Museo
Nazionale). Nebezpečnou hrdinkou byl zřejmě zvlášť fascinován
Anselm Feuerbach, který ji maloval několikrát (Medea na útěku,
1870, Mnichov, Neue Pinakothek; Medea, 1871, Mannheim,
Kunsthalle; Medea před urnou, 1873, Oldenburg, Gemäldegalerie).
Medos
Syn Medeie* a Aigea*, praotec Médů.
Medúza
Jedna ze tří Gorgon**, kterou zabil Perseus*. Když umírala,
porodila Pegasa* a Chrysaora*, které počala s Poseidonem*
v podobě oře (Apollodoros, Bibliothéka II 40-42). Od Persea
obdržela hrůzostrašnou Medúzinu hlavu Athéna*; kdo na ni pohlédl,
zkameněl. Připevnila si ji na svou egidu, štít. Medúza s
vyceněnými zuby byla ve staré Helladě nesčetněkrát zobrazována
jako výzdoba štítu, ale také jako odstrašující obraz na budovách,
aby odvracela neštěstí.
Opravdu děsivá je hady obklopená hlava se strnulýma očima a ústy
otevřenými ke křiku, kterou namaloval Michalangelo Caravaggio
kolem roku 1590 (Florencie, Uffizi). Když biolog hovoří
o "medúzách", má na mysli v prvé řadě medúzy zvoncovité, jejichž
chapadla a hadovité vlasy připomínají Medúzu. Můžeme si na ni
vzpomenout i při pohledu na jisté Aktinarie (lekníny) a také mezi
lilijicemi najdeme hvězdici Medúzinu.
Mefitis
Italická bohyně zlých a škodlivých vůní, někdy ztotožňovaná s
Junonou* a Venuší*.
Megaira
Jedna z Erinyjí*, u Vergilia nazývaná Tartarea, pekelná (Aeneis
XII 845-868). K této zmínce se asi vzahuje označení "megera" pro
ženskou bytost budící děs.
Megara
První žena Herakla*.
Melampus
Syn Amythaona z Pylu, Apollonem* obdařený věštectvím, vykladač
znamení a léčitel, který rozuměl i řeči zvířat od té doby, co mu
hadi, které vypěstoval, vylízali uši. Když se jeho bratr Bias*
ucházel o krásnou dceru Nelea* a ten požadoval jako výkupné za
nevěstu stáda dobytka od Ifikla, dal se Melampus přimět k tomu,
aby šel pro Bianta krást, ačkoliv věděl, že bude chycen a
uvězněn. Ale rovněž věděl, že po roce bude propuštěn a stádo
dostane. Skutečně byl polapen a uvězněn. Když uplynul skoro rok,
zeptal se červotočů, kteří sídlili v trámech jeho vězení, jak
dlouho ještě trámy vydrží. "Jsou již skoro zcela vyhlodané," byla
odpověď. Melampus okamžitě požadoval od svých strážců, aby byl
ihned umístěn do jiné budovy - a dům, který právě opustil, se za
ním zbortil. Otec Ifikla, jemuž to vypravovali, poznal hned, že
Melampus dovede daleko víc než jíst jen kaši. Propustil ho a
slíbil mu žádaný dobytek, jesliže mu poradí, jak vyléčit
impotenci jeho syna. Melampus zabil nato dva býky a čekal u
mrtvol na mrchožrouty. Jakmile přiletěl první sup, zeptal se ho
na Ifikla. "Když byl chlapec ještě malý," řekl moudrý pták,
"položil jeho otec vedle něho krvavý obětní nůž. Tím se dítě
vylekalo a onemocnělo. Nůž otec uschoval do kmene posvátného
dubu, do jehož kůry mezitím zcela zarostl. Musí se vyjmout,
oškrabat rez a ta se musí dávat Ifiklovi deset dnů po špetkách do
vody k pití, pak bude moci zplodit syna!" Všechno se stalo tak,
jak to oznámil sup, a Melampus se vrátil se stádem dobytka nazpět
ke svému bratrovi, který si mohl nyní žádanou nevěstu přivést
domů. Když později Dionýsos* postihl megarské ženy šílenstvím,
Melampus se tam s Biantem odebral a šílené vyléčil. Za tento
výkon dostal on i jeho bratr od krále Proita*, jehož dcery jako
první pomatené vyběhly z domu, každý třetinu království. Melampus
se stal zakladatelem celé věštecké dynastie, mezi jinými i
Amfiaraa* a Theoklymena* (Apollodoros, Bibliothéka I 96-103; II
27-29). Apollodorův detailní referát naznačuje domněnku, že
Melampus byl hrdinou staré epické básně Melampodie, k níž se
přihlíží již i v Odysseii (XI 287-297; XV 225-245).
Melanion
Vítěz v běhu nad Atalantou (2)*.
Melanippe
1. Dcera Aiola (1)*, s Poseidonem* měla dva syny, jimž nejdříve
Aiolos a později jejich pečovatelka - marně - usilovali o život
(Hyginus, Fabulae 186; 252).
2. Amazonka, sestra Hippolyty*, zajata Heraklem*; Hippolyta nato
nabídla svůj "pestrý pás jako výkupné" a dostala sestru
nezraněnou nazpět (Apollonios z Rhodu, Argonautika II 966-969).
Melanippos
Syn Astaka, zranil při útoku Sedmi* na Théby Tydea* a sám jím byl
zabit. Jeho hlavu dal Amfiaraos* zraněnému; ten ji rozpoltil a
vypil z ní mozek. Při tomto hrůzném pohledu se odvrátila i
Athéna*, která právě chtěla kouzelným nápojem učinit Tydea
nesmrtelným, a Tydeus musel zemřít (Apollodoros, Bibliothéka II
75 a násl.).
Melanthios
Odysseův* pastýř koz, který - na rozdíl od věrného pastýře prasat
Eumaia* - držel s drzými ženichy Penelopy* a spílal onomu
"ničemnému sviňskému pasákovi", když jej potkal spolu se
žebrákem, navracejícím se Odysseem. Zatímco
s nimi Odysseus bojoval, Melanthios jim opatřoval zbraně, byl při
tom ale polapen a nakonec zabit (Odysseia, XVII 212-253; XXII
135-195).
Meleagros
Syn kalydonského krále Oinea* a Althaie*, velký lovec, který
společně s jinými hrdiny složil strašného kalydonského kance**.
Když mezi lovci vznikl spor o hlavu a kůži obřího zvířete, zabil
Meleagros bratra své matky, a ta svého syna proklela. Nato se
rozzlobený hrdina nezúčastnil boje, který vzplál mezi Aitoly a
Kurety o město Kalydon. Marně jej prosili staří mužové města,
marně sám jeho otec, jeho matka, jeho sestry: k jejich prosbám
zůstával hluchý. Teprve když Kuretové obsadili hradby a vrhali na
pevnost oheň, dal se Meleagros pohnout nářkem své ženy, vyzbrojil
se a své rodné město zachránil (Ilias IX 527-599). Tento příběh
vypráví v Iliadě starý Foinix (2)* Achilleovi*, který je také
nahněvaný a neúčastí se boje o Troju. I dobře míněná slova
Foinikova ho však zanechají chladným. Pro nás jsou ale důležitým
poukazem na dávno ztracenou hrdinskou píseň, která byla v mnoha
věcech starobylejší než Iliada. Tragický konec příběhu je jen
naznačen: Meleagros musí zemřít, kletba matky se splní. Pozdější
básníci vyprávějí o polínku dřeva, na něž byl vázán život
Meleagra a které Althaia** ve své zuřivosti zapálila.
Ze Sofoklových a Euripidových meleagrovských tragédií se
zachovaly jen zlomky; mnohé z toho pravděpodobně uchovává
strhující ztvárnění látky od Ovidia (Proměny VIII 267-546) a
zpráva Apollodorova (Bibliothéka I 63-73). Lov na kance býval s
oblibou zobrazován na sarkofázích, asi kvůli svému tragickému
závěru. Zvláště krásný sarkofág stojí v eleusinském muzeu u
Athén. Mramorového Meleagra, kopii Skopovy bronzové sochy,
vytvořené kolem roku 350 př. Kr., vlastní Vatikánské sbírky
v Římě. Scény z lovu na kalydonského kance* najdeme na
Frančoisově váze (kolem roku 570 př. Kr., Florencie, Museo
Archeologico) a na vlysu svatyně heroů v Tryse (kolem roku 340
př. Kr., Kunsthistorisches Museum, Vídeň). Společně s lovkyní
Atalantou*, kvůli níž podle Ovidia vznikl onen osudný spor,
namaloval hrdinu z Kalydonu několikrát Peter Paul Rubens. Jedno
pojetí, vzniklé kolem roku 1635, vlastní Stará pinakothéka
v Mnichově. I lov na kance byl v 16. a 17. století oblíbeným
motivem, kterého se ujal mj. Nicolas Poussin (kolem roku 1650,
Madrid, Prado). Z četných dramatických a operních zpracování
nepřežilo svoji dobu žádné.
Melikertes
Syn Ino**.
Melpomene
"Zpívající", jedna z devíti Múz*; od doby pozdního helénismu
ochranná patronka tragédie, pročež je zobrazována s tragickou
maskou.
Melské nymfy
Bohyně stromů vzniklé z krve Urana* zbaveného Kronem* mužství
(Hesiodos, Zrození bohů 178-188).
Memnon
Syn Eoje* a Tithona*, král Aithiopů, který bojoval na straně
Trojanů proti Řekům, zabit Achilleem*, svou božskou matkou unesen
a Diem* přijat mezi nesmrtelné. Příběh Memnonův byl popsán ve
ztraceném eposu Aithiopis, který mnozí považují za předlohu
Iliady. U Ovidia (Proměny XIII 576-619) promění Jupiter* na
prosby Aurory* větrem rozfoukaný Memnonův popel v ptáky, kteří se
nad jeho hranicí zuřivě perou a od té doby se tyto pohřební hry
na počest mrtvého rok co rok opakují. Údajné Memnonovy hroby a
chrámy mohli antičtí cestovatelé navštívit v Malé Asii, Sýrii,
Persii i v Egyptě, kde Řekové v různých jménech panovníků slyšeli
"Memnon". I dva tzv. Memnonovy kolosy u Théb - sedící figury
faraona Amenhotepa III. - děkují své slávě tomuto nedorozumění.
Když dokonce jeden z nich, jakmile ho osvítilo ranní slunce,
začal "zpívat", byla atrakce dokonalá - četné nápisy navštěvníků
to dokazují! Žalostné tóny, jimiž Memnon domněle zdravil svou
matku, byli důsledkem pukliny, kterou socha utržila při
zemětřesení roku 27 př. Kr., a v souvislosti s tím rozdílně
rychlého ohřívání kamene. Když dal roku 199 po Kr. císař Septimus
Severus kolos restaurovat, oněměl navždy.
Menelaos
Syn Atrea*, mladší bratr Agamemnona*, s nímž společně na útěku
před Thyestem* našel útočiště u krále Tyndarea*. Později je král
učinil svými zeti, Menelaos dostal trůn ve Spartě a krásnou,
mnohými žádanou Helenu**. V trojské válce, která vypukla kvůli
jejímu únosu, se "světlovasý" Menelaos mnohokrát vyznamenal:
v souboji s Paridem*, kterého před ním zachránila Afrodite*
(Ilias III 314-461), a v boji o mrtvolu Patroklovu* (Ilias XVII).
Po dobytí Troje absolvoval osmiletou bludnou plavbu k mnohým
národům a získal obrovské poklady. Vypráví o tom v Odysseii (IV
76-586), když k němu přijede Telemachos*, který hledá svého otce
Odyssea*, zatímco Menelaos a Helena právě připravují svatbu své
dcery Hermiony* s Neoptolemem*, synem Achilleovým*. To, co zde
básník Odysseie vkládá do úst sparťanskému králi, je jakási
Odysseia v malém, pohádka o námořní plavbě: Menelaos nejdříve
ztratil u Kréty největší část svého loďstva, pak byl zdržen
nepříznivými větry u pobřeží Egypta, a málem by zemřel hlady,
kdyby mu nepomohla dobrou radou mořská bohyně Eidothea, dcera
Protea. Přikázala mu, aby se s třemi druhy oblečen do kůže
zabitých tuleňů vmísil mezi jejich otcovská "stáda", držel se
pevně starého tuleně, schopného se proměňovat, a nechal si od něj
věštit. Ten mu mimo jiné zvěstuje, že nezemře, nýbrž že se
dostane do Elysia. V homérských eposech je Menelaos velký král a
hrdina; jeho činy oslavovali i malíři váz. Slabochem ho učinil
teprve Euripides v Trojankách, směšným hlupákem Jacques Offenbach
v Krásné Heleně.
Menestheus
Vůdce Athéňanů v trojské válce (Ilias II 546-556); pomocí
Dioskurů* strhl na sebe v Athénách moc, zatímco Theseus* s
Peirithoem* byli uvězněni v podsvětí (Apollodoros, Bibliothéka IV
23 a násl.).
Menestratos
Mladý muž z Thespií, který se obětoval pro svou milenku, když
měla být vydána drakovi. Menestratos si oblékl ostnatý pancíř a
obludě, která ho jedním hltem spolkla, ležel tak dlouho
v žaludku, že už vůbec neměla chuť na mladou dívku (Pausanias,
Cesta po Řecku IX 26, 7 a násl.).
Menoikeus
1. Thébský král, otec Kreonta (1)* a Iokasty*.
2. Syn krále Kreonta (1)* z Théb; když Sedm* táhlo proti městu,
zvěstoval věštec Teiresias*, že by mohli být odraženi, kdyby byl
zabit Menoikeus jako smírná oběť za Oidipův* zločin. Nato se
královský syn sám probodl (Euripides, Foiničanky 911-1094;
Apollodoros, Bibliothéka III 73).
Menoitios
1. Syn Iapeta*, bratr Atlanta*, Promethea* a Epimethea*; Zeus* ho
pro jeho pýchu zabil bleskem a uvrhl do temného Erebu (Hesiodos,
Zrození bohů 510-516).
2. Otec Patrokla*.
Mentor
Přítel Odyssea*, kterému Odysseus při svém odjezdu do Troje
svěřil svůj dům a svého syna Telemacha*. V podobě Mentora radí
Athéna* mladému muži, aby se vydal hledat svého otce (Odysseia II
267-405), v Mentorově podobě pomáhá Odysseovi v boji s ženichy
(Odysseia XXII 205-240). Dnes se používá jméno Mentora ve významu
"vychovatel, rádce"; jeden pomocný vyučovací seriál se nazývá
Mentorovo repetitorium.
Mercurius
Římský bůh obchodu a obchodníků, brzy ztotožněn s Hermem*.
Jestliže se nějaký spolek nebo hotel nazývá "Merkur", implikuje
to informaci: "Pro obchodníky"; u novin se spíše myslí na
božského poslíčka Herma/Merkura.
Meriones
Přítel Idomenea*, jeden z nejstatečnějších Kréťanů před Trojou.
Metis
"Rozum", nejchytřejší mezi bohy a první manželka Dia*; když s ním
očekávala dceru Athénu*, dověděl se Zeus od Urana* a Gaie*, že mu
potom porodí "krále bohů a lidí". Nato ji "oklamal přátelskými
slovy a pohltil do svého těla..., aby mu zvěstovala dobré i zlé".
Athéna se později narodila z Diovy hlavy (Hesiodos, Zrození bohů
886-924). Příběh Metidy je pozoruhodnou směsí prapůvodní a
racionalizující teologie, kterou hloubal Hesiodos patrně sám
vymyslel.
Mezentius
Král etruského města Caere, spojenec Turna* proti Aineiovi*,
divoký pohrdač bohy (Vergilius, Aeneis VII 649), jehož jméno bylo
později používáno ve smyslu "krutého tyrana".
Midas
Fryžský král v Malé Asii, který u sebe přijal opilého Siléna* a
po nádherné oslavě ho vrátil zpět k jeho chovanci Dionýsovi*. Ten
mu slíbil vyplnit přání a Midas si přál, aby všechno, čeho se
dotkne, se proměnilo ve zlato. Teprve když chtěl jíst a pít,
zpozoroval, jak byl pošetilý, a prosil Dionýsa, aby mu osudný dar
odňal. Na příkaz boha se vykoupal v řece Paktolos, v jejímž písku
se od té doby nacházejí zrnka zlata. Později se zapletl do
hudební soutěže Apollona* s Panem* a kritizoval rozhodnutí
starého horského boha Tmola. Za to mu Appollon nechal narůst oslí
uši, které se pokoušel schovávat pod jakýmsi turbanem. Jen jeho
holič věděl o hanbě krále, ale protože o tom nesměl s nikým
mluvit a svého tajemství se přece jen chtěl zbavit, vyhrabal díru
a do ní zašeptal: "Midas má oslí uši!" Pak díru opět zahrabal.
Brzy na tom místě vyrostl rákos, a když jím vítr províval,
opakoval zahrabaná slova... (Ovidius, Proměny XI 90-193; Hyginus,
Fabulae 191).
Na jevišti se setkáváme s Midou v opeře Richarda Strausse Láska
Danae a jako s bohatým lichotníkem Mydasem v operetě Franze von
Suppée Krásná Galathea. Maďarský romanopisec Ambrus Zoltán líčí
ve svém Králi Midovi (1891) život umělce, který se po dlouhém
období bídy náhle topí ve zlatě, ale ze svého bohatství se nemůže
radovat a spáchá nakonec sebevraždu. U malířů se těšil zvláštní
oblibě Midův soud; někdy ale byli protivníci Apollona zaměněni,
např. u Martina Johanna Schmidta, zvaného Kremserschmidt, v jeho
Rozhodnutí krále Midy mezi Apollonem a Marsyem (1767, Vídeň,
Akademie der Bildenden Künste).
Miletos
Syn Apollona*, který uprchl z Kréty před Minoem*, který se do něj
zamiloval; zakladatel města Miletu na maloasijském západním
pobřeží; otec Kauna* a Byblidy* (Apollodoros, Bibliothéka III 5 a
násl.; Ovidius, Proměny IX 443-447).
Minerva
Italická bohyně řemesla - a také válečného řemesla - brzy
ztotožněna s Athénou*. Byla uctívána v Římě společně s Jupiterem*
a Junonou* na Kapitolu, jako Minerva Medica ("Lékařka") na
Esquilinu a jako ochránkyně města na Aventinu.
Minos
Syn Dia* a Europy*, král a první zákonodárce Kréťanů; s Pasifae*
měl Androgea*, Faidru*, Ariadnu* a další tři syny, nevlastní otec
Minotaura*, pro kterého mu Daidalos* postavil Labyrint. Když byl
Androgeos u Athén zavražděn, podnikl Minos vojenské tažení proti
Řecku, dobyl Megaru pomocí Skylly (2)* a donutil Athéňany, aby mu
každých devět let posílali sedm mladých mužů a právě tolik dívek,
jimiž krmil Minotaura až do té doby, dokud jej Theseus* nezabil.
Při pronásledování uprchlého Daidala byl Minos na příkaz krále
Kokala* na Sicílii zavražděn. Zeus z něj učinil jednoho ze tří
soudců mrtvých v podsvětí (Odysseia XI 568-571); Apollodoros,
Bibliothéka III 3-20, 197-211, IV 7-15; Ovidius, Proměny VII
456-490; VIII 6-292). V pověstech o Minoovi, jeho námořní moci a
jeho válkách se mohly udržet historické vzpomínky; je proto
oprávněné, aby se předřecká kultura Kréty označovala slovem
"minojská", které zavedl Sir Arthur Evans.
Román Franze Spundy Minos neboli Zrození Evropy, vydaný roku
1931, je bombastické ragú mystického výkladu dějin, kulturního
pesimismu a rasismu, ve kterém sodomští Kréťané v postavě
Minotaura uctívají zvíře v člověku, Theseus se zjeví Minoovi jako
jistý druh spasitele, ale nemůže zabránit ošklivému masakru a
morálně zchátralí Kréťané podlehnou brutálním, ale "čistým"
podmanitelům.
Minotauros
Syn Pasifae* a krétského býka**, napůl člověk a napůl zvíře,
Minoem, který chtěl skrýt hanbu svého domu, uzavřen v Labyrintu,
kde ho zabil Theseus*. Dante učinil z Minotaura ve své Božské
komedii hlídače sedmého pekelného kruhu. Strašidelnou scenérii
zachytil Pablo Picasso na svém leptu Minotauromachie (1935):
zprava se blíží k dítěti, které drží kytici a svíčku, obluda s
mohutnou býčí hlavou a daleko dosahující lidskou paží.
Minyas
Thébský nebo orchomenský král; jeho tři dcery, "Minyadovny"
Alkithoe, Arsinoe a Leukonoe, popírají božskost Dionýsa*, předou
a tkají během jeho slavnosti a vyprávějí si při tom příběhy, až
je opomíjený bůh promění v netopýry (Ovidius, Proměny IV 1-425).
Misenos
Hektorův* trubač; po jeho smrti družiník Aineia*, s nímž se
dostal až do Itálie. V Neapolském zálivu dráždil Tritona tím, že
troubil na jeho nástroj, na šnečí ulitu. Proto ho žárlivý mořský
bůh utopil. Aineias nechal jeho mrtvolu pochovat na předhůří,
které se až dodnes nazývá Kap Misenum (Vergilius, Aeneis VI
162-235).
Mithras
Perský bůh světla a slunce a vševědoucí strážce pravdy a práva,
který bojuje na straně dobra proti démonům zla, od svých
přívrženců vyžaduje vojenskou poslušnost a bezpodmínečné nasazení
a těm, co správně činí, daruje vítězství. Kult Mithry rozšířili
římští vojáci, kteří jej poznali v Malé Asii, po celé říši. Kdo
se k němu přidal, musel se podrobit sledu zkoušek, které byly
stále tvrdší, a pokaždé když je vykonal, dosáhl vyšší pořadí
v hierarchii sedmi stupňů. Tajné slavnosti se konaly v podzemních
prostorách a byly podmalovávány velmi působivě světelnými a
zvukovými efekty. Takové "mithraeum" se zachovalo např. pod
kostelem San Clemente v Římě. Kultovní obraz představuje Mithru s
frygickou čapkou, jak právě poráží prabýka, z jehož masa, krve a
kostí vytvořil svět. Zemské muzeum v Kalrsruhe vlastní obraz
Mithry z mithraea v Osterburken; jeho krásná kopie se nachází
v Limesmuseum v Aalen. Mithrův kult, do nějž se nechali
zasvěcovat i římští císaři, byl pro mladé křesťanství vážnou
konkurencí. Prvky jeho obyčejů se uchovaly v rituálu arménské
církve, a to, že narození Krista stanovil císař Justinián na noc
z 24. na 25. prosince, má jistě co dělat s tím, že v tento den
oslavují služebníci Mithry znovuzrození "nepřemožitelného boha
slunce".
Mixoparthenos
Smíšená bytost, napůl žena, napůl had, která odvedla koně spícímu
Heraklovi* a vrátila je až tehdy, když se s ní vyspal. Ze tří
synů, které počala, podržela u sebe na radu Herakla toho, který
v dospělosti dokázal napnout luk svého otce. Stal se praotcem
národa Skytů (Herodotos, Historie IV 8-10)
Mnemosyne
"Vzpomínka"; dcera Urana* a Gaie*, s Diem* měla devět Múz*
(Hesiodos, Zrození bohů 52-62, 135, 915-917).
Moira
"Přidělovatelka", bohyně osudu; Hesiodos (Zrození bohů 904-906)
jmenuje Moiry tři jako dcery Dia* a Themidy*: Klotho*, Lachesis*
a Atropos*; první přede vlákno života, druhá určuje jeho délku a
třetí je odstřihává. Výmluvná jména jsou zajisté vynálezem
systematizujících teologů; v Iliadě a Odysseii stojí vedle osobní
představy Moiry ještě abstraktní pojem moira pro osud, úděl a
smrt.
Molionové
Aktor a Kteatos, obří dvojčata Poseidonovy* milenky, Moliony.
Molossos
Syn Andromachy* a Neoptolema*, praotec Molossů v severozápadním
Řecku.
Momos
"Hana", jedna z mnoha Hesiodových personifikací (Zrození bohů
214), který ji podobně jako Osud, Utrpení, Smrt, Spánek, Sny a
Bídu označuje za děti Noci. Pro básníky helénismu je Momos
symbolem sžíravé kritiky; také na bohy měl nabroušen svůj ostrý
jazyk, dokud jej Zeus* nesrazil z Olympu nebo ze zlosti
nerozmačkal, protože Afroditě se nedalo nic vytknout.
Moneta
Přízvisko Junony* v Římě.
Mopsos
1. Thessalský věštec, účastník lovu na kalydonského kance*, boje
Lapithů* a Kentaurů* (Ovidius, Proměny VIII 326, 350; XII 456,
528) a tažení Argonautů (Apollonios z Rhodu, Argonautika 65 a
násl., 80-82).
2. Vnuk Teiresia*, vítěz nad Kalchantem** v soutěži věštců,
zakladatel proslulých věštíren v Klaru a Mallu.
Morfeus
"Výtvarník" (z řec. morfe, tvar), syn boha spánku, který se
zjevuje lidem v různých podobách ve snu, např. truchlící Alkyoně*
(Ovidius, Proměny XI 633-676). Když se řekne, že někdo odpočívá
"v Morfeově náručí", myslí se tím, že spí hluboce a tvrdě.
Mormo
Strašidelná bytost, která podobně jako Lamia* pronásleduje a
polyká děti. Mormo maura, černé Mormo nazval Linné velkého
tmavého nočního motýla, stužkonosku černou.
Musagetes
"Vůdce Múz", přízvisko Apollona*; balet Apollon musagčte od Igora
Stravinského (1927/1947) ukazuje boha, jak vyznamenává Múzy* a
nakonec je odvádí na horu básníků, na Parnas.
Múzy
Devět dcer Dia* a Mnemosyny*, jejichž jména uvádí Hesiodos ve
svém Zrození bohů (77-79): Klio*, Euterpe*, Thaleia*, Melpomene*,
Terpsichore*, Erato*, Polyhymnia*, Urania* a Kalliope*. Múzy baví
oslavující bohy svým zpěvem, zatímco Apollon* je doprovází na
lyru (Ilias I 601-604); svůj domov mají v thessalské krajině
Pierii, na hoře Helikonu v Boiotii nebo na Parnasu u Delf,
v blízkosti pramenů, které jsou jim svaté, jako např. pramen
Hippukrene nebo v Kastalii; povolaly Hesioda k básnictví (Zrození
bohů 23-34), ale Thráka Thamyrida*, který je chtěl v soutěži
předstihnout, potrestaly slepotou, zbavily ho schopnosti zpívat a
hrát na strunný nástroj (Ilias II 594-600). O tom, jak potrestaly
sestry Piera*, vypráví Ovidius (Proměny V 294-340 a 662-678).
Vzývat Múzy na počátku díla byl starý zvyk pěvců i básníků: "O
hněvu mi zpívej, Múzo, syna Peleova Achillea!" Tak začíná Ilias a
první verš Odysseie zní: "Toho muže mi jmenuj, Múzo, toho
proměnlivého..." Herodotos nazval podle devíti Múz devět knih
svého dějepisného díla (z čehož si Goethe vzal příklad pro svůj
epos o uprchlících Heřman a Dorota), první antická "univerzita"
v Alexandrii se po nich jmenovala Museion a předala jméno naším
muzejím. V pozdním helénismu se začaly jednotlivým Múzám
přidělovat určité literární, umělecké a vědecké oblasti. Teprve
tehdy začala Erato příslušet milostné elegii, Urania astronomii,
Klio dějepisectví - protože z jejího jména zaznívalo řecké slovo
kleos, posmrtná sláva.
Reliéf s Múzami z Mantineie (kolem roku 320 př. Kr.) vlastní
Národní muzeum v Athénách; mramorová socha Múzy Erato
v nadživotní velikosti ze 4. st. po Kr. (Florencie, Uffizi) je
považována za poslední tvůrcem signovanou antickou sochu. Šest
Múz je zobrazeno na dvou obrazech Eustacha le Sueura (Klio,
Euterpe a Thalia/Melpomene, Erato a Polyhymnia, kolem roku 1640,
Paříž, Louvre); zvláště často byly Múzy malovány v Apollonově
doprovodu, např. od Nicolase Poussina (Parnas, kolem roku 1625
Madrid, Prado) nebo Jacopa Amigoniho (Apollo v kruhu Múz,
nástropní freska v zámku Schleissheimu u Mnichova, kolem roku
1720).
Myrmidoni
Národ v Thessálii, jehož válečníky vedl Achilleus* proti Troji;
podle Ovidia (Proměny VII 614-657) stvořený Diem* z mravenců
(řec. myrmekes) na prosby Aiaka*, když veškeré obyvatelstvo
ostrova Aiginy podlehlo morové epidemii. Z Aiginy přišli prý pak
Myrmidoni s Peleem* do Thessálie.
Myrrha
Dcera krále Kinyra, se svým otcem počala Adonida** a byla
proměněna ve strom myrrhu. Obraz Adama Elsheimra Zrození Adonida
(kolem roku 1600, Frankfurt nad M. Städelsches Kunstinstitut)
předpokládá u pozorovatele znalost odpovídající pasáže z Ovidia
(Proměny X 503-516) - jinak si všimne jen nahého dítěte mezi
množstvím lidí a přehlédne ženský obličej, který zírá ze štěrbiny
stromu.
Myrtilos
Syn Herma*, vozataj a vrah krále Oinomaa*. Když se Pelops*
ucházel o krásnou Hippodameiu*, kterou Oinomaios chtěl dát jen
tomu, kdo nad ním zvítězí v závodě vozů, poprosila královská
dcera Myrtila o pomoc. Ten odstranil z vozu svého pána zákolník
z osy kola, takže se král zřítil a přišel o život. Umíraje
vyslovil kletbu, že má Myrtilos zemřít rukou Pelopovou. Kletba se
vyplnila, když Pelops obtížného spoluviníka svrhl do moře, které
se po něm nazývá moře Myrtoiské. Ještě při pádu proklel Myrtilos
Pelopa a jeho rod: řetěz "hrůz Atreovců" mohl začít (Apollodoros,
Bibliothéka V 4-8). Podle Eratosthena (Katasterimoi 13) byl
Myrtilos přenesen na oblohu jako souhvězdí Vozataje.
Myskelos
Řek z Argu, kterému se ve snu zjevil Herakles* a nutil ho
k vystěhování z domovského města, ačkoliv to zákony zakazovaly.
Když se Myskelos podřídil příkazu boha, byl zatčen a měl být
odsouzen: všichni soudcové hodili do urny černé hlasovací kameny
- ale když je chtěli spočítat, přeměnil Herakles všechny kameny
v bílé. Myskelos mohl tedy odejít a založil v jižní Itálii město
Kroton (Ovidius, Proměny XV 19-59).
N
Najády
Nymfy* pramenů, řek a jezer.
Narkissos
Krásný, ale stydlivý mladý muž, který nic nechtěl vědět o lásce a
odmítl také námluvy nymfy Echo*. Proklet jedním zhrzeným
milencem, zamiloval se do vlastního zrcadlového obrazu, který
spatřil v jedné studánce, a zemřel, když poznal bezvýchodnost své
žádosti. Jeho tělo bylo proměněno v květinu, narcis (Ovidius,
Proměny III 341-510). Jak Narkissos pozoruje svůj zrcadlový
obraz, ukazuje působivá malba od Frančoise Lemoina (Narcis, 1728,
Hamburg, Kunsthalle). Umírajícího u pramene několikrát namaloval
Nicolas Poussin kolem roku 1625 (Narcis a Echo, Paříž, Louvre;
Narcis, Drážďany, Galerie alter Meister). Sigmund Freud razil pro
erotické obrácení se k vlastnímu tělu pojem "narcisismus".
Nauplios
Syn Poseidona*, král Euboie, otec Palameda*, pomluveného a
ukamenovaného před Trojou. Protože Řekové Naupliovi odmítli
požadované zadostiučinění, podněcoval jejich ženy, zanechané
doma, k nevěře. Kromě toho, když po dobytí Troje jeli vítězové
domů, zapálil na předhůří Kaferea světelná znamení, čímž vlákal
řadu lodí do záhuby: najely na zrádné útesy (Apollodoros,
Bibliothéka IX 7-11).
Nausikaa
Dcera fajáckého krále Alkinoa*, které Athéna* ve snu určila, aby
své prádlo prala v moři nedaleko místa, kde se doplazil na břeh
ztroskotaný Odysseus* a vyčerpáním usnul. Když se probudil a
vyšel ze svého úkrytu, princezniny průvodkyně se ho lekly, ale
Nausikaa se trosečníka ujala, opatřila mu oblečení a ukázala mu
cestu do paláce svého otce (Odysseia VI 12-323). Mezi četnými
vázami, na nichž je vylíčeno setkání Odyssea a fajácké princezny,
vyniká amfora tzv. malíře Nausikay (kolem roku 455 př. Kr.,
Mnichov, Antikensammlungen).
Nádhernou Nausikau, před níž padá na kolena jen listím oděný
Odysseus, zatímco princeznin doprovod se cizince děsí, namaloval
Pieter Lastman roku 1619 (Augsburg, Staatsgalerie); kolem roku
1639 totéž téma zpracoval Peter Paul Rubens (Odysseus a Nausikaa,
Florencie, Palazzo Pitti). Když si roku 1787 na své italské cestě
četl Goethe na pláži u Taorminy Odysseiu, předsevzal si, že
napíše tragédii Nausikaa. Projekt však zůstal fragmentem. Homérem
a Goethem bylo inspirováno veršované drama Nausica Joana
Margalliho i Gorina (1912), které je považováno za jedno
z největších děl katalánské literatury.
Nausinoos
Syn Odyssea* a Kirke* nebo Kalypso*; bratr Nausithoa* nebo
Telegona*.
Nausithoos
1. Syn Poseidona*, otec fajáckého krále Alkinoa* (Odysseia VII
56-63).
2. Syn Odyssea* a Kalypso* (Hesiodos, Zrození bohů 1017 a násl.).
Nefele
První žena Athamanta*, matka Frixa* a Helle*, opustila svého muže
nebo jím byla vypuzena. Jeho druhá žena Ino* usilovala dětem
o život; Nefele poslala k jejich záchraně zázračného berana se
zlatým rounem (Apollodoros, Bibliothéka I 80-83; Hyginus, Fabulae
1-3).
Neleus
Syn Poseidona* a Tyro*, dvojče Pelia*, který ho později zapudil.
Neleus založil Pylos a měl mnoho synů, ale všichni až na
nejmladšího - Nestora - byli zabiti Heraklem*, když Pylos dobyl
(Apollodoros, Bibliothéka I 90-93; Ovidius, Proměny XII 542-576).
Nemejský lev
Nezranitelná obluda, pocházející od Tyfona* a Echidny*, která
činila nebezpečnými pastviny kolem Nemey na Peloponnésu a kterou
uškrtil Herakles*. Od této první "práce" nosil Herakles lví lebku
jako přilbu a kožešinu jako pláštenku.
Nemesis
Dcera Noci, bohyně spravedlivé odplaty (Hesiodos, Zrození bohů
223 a násl.); na počátku "Železného věku" opustila Nemesis
společně Aidem, stydlivostí, zvrhlé lidstvo (Hesiodos, Práce a
dni 200). Nemesis je také považováná za matku krásné Heleny**.
V kultu splývala Nemesis s Themidou* a Gaiou*, částečně i s
Afroditou* a Artemidou*, v básnictví s Dike* a Tyche*/Fortunou.
Takovou Nemesis ukazuje Dürerova známá mědirytina Velké štěstí
z roku 1501-2.
Neoptolemos
Syn Achillea a Deidameie*, nazývaný také Pyrrhos, po smrti svého
otce byl na základě věštby věštce Helena** přiveden Odysseem*
k řeckému vojsku, které obléhalo Troju. O jeho hrdinských činech
vypráví Odysseus Achilleovu stínu v podsvětí (Odysseia XI
506-540). V Sofoklově Filoktetovi* přináší Neoptolemos společně s
Odysseem Herakleovy šípy, bez nichž nemůže být Troja dobyta.
V této hře je upřímným, intriky neuznávajícím protihráčem
lstivého krále z Ithaky. Jako nemilosrdný zuřivec se naproti tomu
jeví v Euripidově Hekabě* (21-23) a ve Vergiliově Aeneidě (II
525-558), kde starého krále Priama odtrhne od oltáře a zabije.
Zabije také Hektorova* syna Astyanakta*, obětuje Polyxenu* stínu
svého otce a odvede s sebou Andromachu* a Helena* jako otroky.
Jeho další osudy jsou líčeny rozporuplně: stojí mezi Hermionou*,
svou nevěstou milovanou Orestem*, a Andromachou* a nachází smrt
v Delfách. Tímto příběhem milostného trojúhelníku se roku 427 př.
Kr. zabýval i Euripides v tragédii Andromache; z něho vycházel i
Jean Racine se svou Andromaque (1667), kterou Gioacchino Rossini
roku 1819 uvedl na operní jeviště. Jak je Priamos vražděn
Neoptolemem, ukazuje červenofigurový krátér z Attiky (kolem roku
465 př. Kr. Museum of Fine Arts, Boston). Attický hrnčíř a malíř
Duris, který rád zobrazoval mužské páry různého stáří, spojil
dohromady Neoptolema s Odysseem (kolem roku 470 př. Kr., Vídeň,
Kunsthistorisches Museum).
Neptunus
Římský bůh vodstev, záhy ztotožněn s Poseidonem* a pro svůj
zvláštní vztah ke koním uctíván jako ochránce dostihových drah.
Byla podle něj nazvána roku 1846 objevená planeta.
Nereovny
Dcery starého mořského boha Nerea* a Doridy*; Hesiodos uvádí ve
svém Zrození bohů (240-264) padesát většinou výmluvných jmen,
která trochu připomínají Wagnerovy dcery Rýna Flosshildu,
Woglindu a Wellgundu. Jednou z Nereových dcer byla také Thetis*,
matka Achillea*. Sochy z monumentu Nereoven z Xanthu v Malé Asii
(kolem roku 450 př. Kr.) vlastní Britské museum v Londýně;
Nereovnu s mořským bohem Tritonem namaloval Arnold Böcklin v roce
1873 (Mnichov, Schack-Galerie); dvě Nereovny se prohánějí s
rozpustilými vodníky na jeho obraze Hra vln (1883, Mnichov, Neue
Pinakothek).
Nereus
"Stařec z moře", syn Ponta* a Gaie*, upřímný a dobrotivý
(Hesiodos, Zrození bohů 233-236), ale neochotný dávat všanc své
vědomosti o budoucnosti. Herakles* ho musel svázat a nejdříve
poznat jeho schopnost měnit svou podobu, teprve pak se od něj
dověděl, jak se dostane k Hesperidkám (Apollodoros, Bibliothéka
II 115). Jako s věštícím starcem se s Nereem setkáváme i u
Horatia (carmen I 15) a v Goethově klasické Valpuržině noci
(Faust II).
Nessos
Kentaur*, který byl při pokusu o únos Deianeiry** zabit
Heraklem*.
Nestor
Syn Nelea*, pylský král na Peloponnésu, účastník lovu na
kalydonského kance*, plavby Argonautů* a - již ve vysokém stáří -
trojské války, v níž již sice nevykonával žádné hrdinské činy,
ale byl Řekům užitečný svými radami a bavil je historkami ze
svého mládí. Ovidius jej nechává podrobně vyprávět o boji
Lapithů* s Kentaury* (Proměny XII 169-579).
Se jménem Nestora, "který zažil tři lidské věky" (Friedrich
Schiller, Das Siegefest, 1803/05), se již od antiky spojuje
představa o moudrosti a vysokém věku; nejstaršího učence v nějaké
disciplíně nazýváme nestorem jeho oboru. Roku 1939 objevené
panovnické sídlo z mykénské doby je považováno za Nestorův palác;
ten, kdo jako Heinrich Schliemann věří v historické jádro starých
pověstí, nalezne tam dokonce koupací vanu, v níž Nestorova krásná
dcera Polykaste koupala Telemacha*, když se při pátrání po otci
zastavil na Pylu (Odysseia III 464-496).
Nike
"Vítězství", dcera Titána* Palanta a Stygy* (Hesiodos, Zrození
bohů 383-385); jejími sourozenci jsou Ctižádost, Síla a Moc. To,
že Nike není starou bohyní, nýbrž personifikací vítězství, kterým
obdarovává Dia* a Athénu*, se promítá také ve výtvarném umění:
oba velcí bohové byli často zobrazováni s malými, okřídlenými
Nikami v ruce, např. proslulý Zeus z Olympie a parthenonská
Athéna na Akropoli. Reliéfy z krásného chrámu Nike nad
Propylajemi ukazují několik Nike při různých úkonech (kolem roku
420 př. Kr., Athény, Akropolis Museum). Asi ve stejnou dobu
vznikla Nike Paioniova v Diově chrámu v Olympii (Olympia,
Museum). Nádherně vystavená je v Louvru v Paříži Nike Samothrácká
(kolem roku 180 př. Kr.): zdá se, že letí směrem k divákovi.
Niobe
Dcera Tantala*, žena thébského krále Amfiona*. Plná hrdosti na
svých sedm synů a sedm dcer se Niobe posmívala bohyni Latoně*, že
přivedla na svět jen dvě děti. Tyto děti - Apollon* a Artemis* -
pomstili posměch tím, že všechny Niobiny syny a dcery zabili.
Nato si Amfion sám vzal život; Niobe se proměnila v kámen a byla
vichřicí odnesena do své maloasijské vlasti. Ale i jako kamenná
socha plakala ještě pro své ztracené děti (Ilias XXIV 602-617;
Ovidius, Proměny VI 148-312). O slzícím kamenu v pohoří Sipylos
podává zprávu antický cestopisec Pausanias (Cesta po Řecku I 21,
3). Na attickém kalichovém krátéru z 5. století př. Kr. je vedle
scény z pověsti o Heraklovi zobrazeno i usmrcení "Niobovců".
Malíři se říká podle tohoto nejdůležitějšího díla (v Louvru,
Paříž) malíř Niobovců. I ve výtvarném umění byl osud Niobovců
oblíbeným tématem; kopie řeckých originálů vlastní mj. Státní
muzeum v Berlíně a Uffizi ve Florencii. Nachází se zde velmi
působivá socha Nioby, která se - jak ji popisuje Ovidius - "celým
tělem a celým šatem" snaží zachránit svou nejmladší dceru. Pro
Apollonův chrám v Římě, zasvěcený roku 431 př. Kr., vytvořil
sousoší jeden Tarenťan: Apollon a Artemis zabíjejí děti Nioby.
Jednu sochu z tohoto sousoší, dívku, která je zasažena šípem do
zad a hroutí se, vlastní Museum Thermy (Museo Nazionale Romano)
v Římě, druhou, "chlapce Alba", Ny Karlsberg Glyptothek v Kodani.
V opeře Niobe od Heinricha Sutermeistera, která měla premiéru
v roce 1945 v Curychu, hrají jako v antické tragédii důležitou
úlohu chóry. Pozoruhodné je druhé jednání, v němž se zoufalá
matka pokouší pomocí taneční písně ze šťastnějších dnů přivolat
ztracené děti ze světa mrtvých nazpět - ale bohové zůstávají
neúprosní.
Nisos
Megarský král, jehož panovnické štěstí bylo vázáno na purpurově
červené vlasy na jeho hlavě. Když obléhal město Minos*, Nisova
dcera Skylla (2) se do něho zamilovala, ustřihla spícímu otci
osudné vlasy a své město zradila. Protivník jí však za zradu
nepoděkoval a odmítl ji. Když chtěla plout za jeho loďstvem,
napadl ji zuřivými údery zobáku mořský orel, do něhož se proměnil
její otec, až se sama proměnila v ptáka střižku (lat. ciris,
z řec. keirein, odstřihnout) (Ovidius, Proměny VIII 6-151). Malý
epos Ciris se traduje pod Vergiliovým jménem.
Notos
Bouřlivý jižní vítr zimních měsíců přinášející déšť. Jak Notos
pomáhá svým dílem k počátku velké potopy, vylíčil působivě
Ovidius: "Ten vyletí na mokrých křídlech, hrozivý obličej jeho je
zahalen černými mraky, lijáky tíží mu vousy a z šedivých vlasů mu
krápe, na čele sedí mu mlhy, má nasáklá křídla i oděv. Rukama
mraky když tiskne, jež široko daleko visí, rachot se ozve a husté
lijáky z oblohy proudí." (Proměny I 264-269). Podobně jako u
Ovidia se objevuje i na sloupu Marca Aurelia, dokončeném roku 196
po Kr., který vévodí Piazza Colonna u římského Corsa: Noto je
zobrazen jako okřídlený obr, z jehož křídel se spouští průtrž
mračen na římský tábor. Podle podání bylo vojsko římského císaře
obklíčeno nepřáteli a velmi trpělo nedostatkem vody. Tu prosil
Marcus Aurelius o déšť a jeho modlitba byla vyslyšena.
Numa Pompilius
Druhý bájný římský král, zakladatel důležitých kultů a kněžských
úřadů, údajný žák filosofa Pythagora, milenec a důvěrník nymfy*
Egerie* (Livius, Od založení města I 18-21; Plutarchos, Numa;
Ovidius, Proměny XV 1-8; 479-487).
Numen
Působící síla římských bohů; také znamení, které dávali člověku,
se nazývala numina. "Numinózní" je zážitek nebo místo, při němž,
popř. na němž, se zachvějeme hrůzou před nepochopitelným.
Numitor
Král Alby Longy v Latiu, otec Rey Silvie**, svým bratrem Amuliem*
vypuzen, Romulem* a Remem* opět dosazen na trůn (Livius, Od
založení města I 3-6).
Nykteus
Regent v Thébách za nezletilého Laia*, otec Antiopy (1)**.
Nyktimene
Dcera krále ostrova Lesbu Epopea, která buď svedla otce, nebo
byla otcem svedena a Athénou* proměněna v sovu. Ale i v ptačí
podobě se stydí, a proto ji za dne není vidět (Hyginus, Fabulae
204 a 253; Ovidius, Proměny II 589-595).
Nymfy
"Mladé ženy", polobožské obyvatelky hor (Oready), moře
(Nereovny*, Okeanovny*), stromů (melské nymfy, Dryády*), pramenů
a jiných vodstev (Najády). Nymfy se objevují tančíce, provozujíce
hudbu, napínajíce luky v průvodu velkých božstev, např.
Apollona*, Dionýsa* a Artemidy*; flirtují se Satyry* a Silény*,
nebo dokonce s otcem Diem*, spojují se ale také se smrtelníky,
jako například Egeria* s králem Numou*; někdy se pokoušejí ty,
které milují, násilím vtáhnout do svého živlu jako Salmakis*
Hermafrodita*. Věřilo se, že život stromových nymf byl vázán na
strom, ve kterém pobývaly; to vyjadřuje i jméno Hamadryády ("ty
spolu se stromem").
Ve výtvarném umění jsou nymfy zobrazovány jako mladé a půvabné,
avšak zřídka jako individua, většinou jako stafáž. Že nahá dívka,
kterou Hans von Marée roku 1882/3 připojil k mladému muži s
koněm, má být nymfa, by se ani nevědělo, kdyby obraz neměl titul
Žokej a nymfa (Mnichov, Neue Pinakothek).
Nyx
Personifikace noci, podle Hesioda vznikla současně s Erebem* a
Chaosem* (Zrození bohů 123), matka dne a jasného nebeského
etheru, ale také zlých mocností jako smrti, stáří, sporu, Moir* a
Ker* (Zrození bohů 124; 211-225).
O
Ocresia
Krásná válečná zajatkyně, které žena římského krále Tarquinia
Prisca přikázala obětovat domácímu oltáři víno. Nato se zvedl
z oltáře mužský úd, který způsobil, že se Ocresia stala matkou
pozdějšího krále Servia Tullia (Ovidius, Kalendář VI 627-634).
Odysseus
Král ostrova Ithaky, syn Laerta* nebo Sisyfa*, který prý
Antikleu, Odysseovu matku, před její svatbou s Laertem svedl.
Jako mladý muž byl Odysseus při lovu na kance poraněn a utržil
jizvu, podle níž ho o mnoho let později poznala jeho chůva. Se
svým zájmem o krásnou Helenu neměl sice štěstí, avšak dal jejímu
otci Tyndareovi* dobrou radu: aby všechny nápadníky nechal
přísahat, že tomu, kdo si ji odvede domů jako nevěstu, přispějí
všichni na pomoc, pokud by mu ji někdo upíral. Z vděčnosti dostal
za ženu Penelopu*, neteř Tyndarea, a ta mu porodila Telemacha*.
Když Paris* unesl Helenu a i Odysseus měl táhnout do války proti
Troji, dělal ze sebe pomateného, oral s jedním volem a jedním
koněm a zaséval sůl. Palamedes* ho ale donutil, aby tuto komedii
ukončil tím, že před pluh položil malého Telemacha. Za to se mu
Odysseus později záludně pomstil. Na cestě do Troje se Odysseus
zastavil pro mladého hrdinu Achillea* u jeho otce, nebo ho
objevil - podle mladší pověsti - mezi dcerami krále Lykomeda*.
Ifigenii* a její matku vlákal do tábora Řeků. Na jeho radu
vysadili Řekové zraněného Filokteta* na ostrově Lemnu. Odysseus
se pokusil spolu s Menelaem* přemluvit Trojany k vydání Heleny.
Své řečnické umění vyzkoušel i na rozhněvaném Achilleovi, i když
marně. Že se Filoktetes vrátil později k vojsku a že se k němu
připojil Neoptolemos, bylo v podstatě dílem lstivého Odyssea,
který také při jednom nočním tažení zajal trojského špióna
Dolona*, přepadl Thráka Rhesa* ve spánku, unesl a vyslýchal
věštce Helena*, unesl z města palladion, sochu Athény*, která
chránila Troju, a konečně nechal vystavět trojského koně*.
K čemu je mu výzbroj," ptá se Aias (1)* u Ovidia, "vždyť své činy
koná tajně a neozbrojen a jen svými úskoky přelstí bezstarostného
nepřítele?" (Proměny XIII 103 a násl.) Přesto nebyly zbraně
padlého Achillea přiřčeny Aiantovi, nýbrž Odysseovi, který je
v Iliadě v celkovém pohledu zobrazován pozitivněji než v menších
"homérských" eposech a u tragiků. V Odysseii vystupuje jako
"velký trpitel", který i v těžkých situacích zachovává chladnou
hlavu, který oslepí Poseidonova* syna Polyféma** a zachrání se
před Laistrygony*, který s božskou pomocí dorostl velikosti
kouzelnice Kirke*, který sestoupí do říše mrtvých, slyší zpěv
Sirén* a přežije Skyllu (1) a Charybdu*. Byl by již dávno doma,
ale bláznovství jeho průvodců mu udělá mnohokrát čáru přes
rozpočet: jsou to oni, co otevřou Aiolův* měch a vypustí z něj
uvězněné nepříznivé větry, pobijí proti výslovnému zákazu svatý
dobytek Helia* a zpečetí tím svůj zánik. Na troskách své poslední
lodi dopluje Odysseus k ostrovu Kalypso*, která ho chce
bezpodmínečně za muže a drží ho u sebe sedm let. Když se bohové
v Poseidonově* nepřítomnosti dohodnou na jeho návratu a on může
konečně na voru vyplout, uvidí ho bůh moře, který se na něj hněvá
kvůli oslepení Polyféma, a rozpoutá strašlivou bouři. Odysseus by
byl ztracen, kdyby mu nedala bohyně Leukothea* svůj závoj. S jeho
pomocí se zachrání na pobřeží Fajáků, kde potká královskou dceru
Nausikau*. Ta mu ukáže cestu do paláce svého otce, který ho
přátelsky přijme, nechá ho vyprávět o jeho dobrodružstvích a
konečně dovést lodí domů.
Tam přichází Odysseus, proměněný Athénou* v žebráka, nejdříve
k věrnému pasákovi vepřů Eumaiovi*. Svému synu Telemachovi, který
se tam rovněž vyskytne, se nechá po určitém váhání poznat. Když
vyhledá následujícího dne svůj palác, pozná ho jeho umírající
lovecký pes Argos*. Ale spousta mladých mužů, kteří se ucházejí
o Penelopu a přitom utrácejí Odysseův majetek, se otrhanému
tulákovi posmívají a poštvávají proti němu žebráka Ira*, což se
jemu ovšem nevyplatí. Večer hovoří Odysseus se svou ženou
Penelopou jako cizinec a tvrdí, že se její muž brzy vrátí. Jeho
řeč nevyvolá příliš důvěry, ale náhle odhalí chůva Eurykleia,
která mu umývá nohy, onu starou jizvu. Jen s námahou Odysseus
donutí radostně překvapenou ženu k mlčení.
Den nato se koná soutěž nápadníků o ruku Penelopy. Vítězem se
stane ten, kdo napne Odysseův luk a prostřelí šíp otvory dvanácti
železných seker, které Telemachos umístil za sebou pomocí sňůry.
Nikomu se to nepodaří - kromě cizího žebráka, který si za
posměchu mladých mužů dal podat luk. Po své mistrovské střelbě
zastřelí druhým šípem nejdrzejšího nápadníka Antinoa* a dá se
poznat. Pak koná společně s několika věrnými hrůzný soud.
Penelopu, která pořád ještě nechce uvěřit, že se Odysseus
skutečně vrátil, přesvědčí přesným popisem toho, jak kdysi sám
postavil ložnici a manželské lože. Teď už by mohlo být všechno
v pořádku, kdyby obyvatelé Ithaky nepovstali kvůli vraždě
nápadníků. Vše ale urovná Athéna a založí trvalý mír (Odysseia
I-XXIV). Podle pozdějšího podání založí Odysseus - v souladu s
věštbou veštce Teiresia*, na kterého se obrátil v podsvětí - na
pevnině u Thesprotů kult Poseidona, aby si boha usmířil. Přitom
se do hrdiny zamiluje královna této země, a Odysseus zůstane jako
král s ní. Teprve po smrti své milenky se vrátí ke své Penelopě.
Mezitím vyroste jeho syn Telegonos*, kterého měl s Kirke*, a
vydá se svého otce hledat. Náhodně přistane na Ithace, kde ho
potká Odysseus, právě když chce mladý muž ukrást několik krav; ti
dva se do sebe pustí, a Telegonos vlastního otce zabije
(Apollodoros, Bibliothéka X 33-36).
Proměnlivá postava Odysseova fascinovala básníky všech epoch:
setkáváme se s ním v Sofoklových tragédiích Aias a Filoktetes
(kolem roku 450 popř. 409 př. Kr.), v Euripidově Hekabe (424 př.
Kr.) a v jeho satyrské hře Kyklops (kolem roku 410 př. Kr.),
v Senecových Trojankách (kolem roku 50 po Kr.), v slovním duelu s
Aiantem u Ovidia (Proměny XII 620- XIII 383). Ve středověkých
románech o Troji hraje důležitou, ale většinou nevýraznou roli;
v Dantově Božské komedii pyká v osmém kruhu pekla uprostřed
jiných "podvodných rádců", hoří jako plamen za své hříchy; ani
Shakespeare nevykresluje v Troilovi a Cressidě jeho podobu příliš
laskavě. Calderón de la Barca zachytil dobrodružství s Kirke
v komedii El mayor encanto amor (Největší kouzlo: láska, 1637),
která tvoří základ opery Wernera Egka Circe (1948). Důležitým
dílem pro vývoj opery jako umělecké formy se stalo Il ritorno
d'Ulisse in patria (Návrat Odysseův, 1641) od Claudia
Monteverdiho, s nímž se chtěl měřit v roce 1948 Luigi
Dallapiccolla se svým Ulissem.
Gerhard Hauptmann přeložil ve své činohře Luk Odysseův veškeré
jednání i pomstu na ženiších do Eumaiovy chýše a vypustil - až na
setkání s Telemachem - všechny scény, ve kterých je Odysseus
identifikován. V dramatu Jeana Giraudouxa Trojská válka nebude
(1935) se pokouší Odysseus spolu s Hektorem hrozícímu konfliktu
zabránit - a neuspěje. Hra, která je zaměřena na konflikt mezi
Německem a Francií, se ukázala vzhledem k druhé světové válce
jako prorocká. Přesně 33 333 verše obsahuje novořecký epos
Odissia (1938), v němž Nikos Kazantzakis dále rozvíjí Odysseovy
příběhy: pro hrdinu je Ithaka brzy po jeho návratu domu nudná;
tak se opět vydává na velkou plavbu, která ho vede přes Egypt do
nitra Afriky, až nakonec skončí na ledovcové hoře. Odysseiou
zcela jiného druhu je obrovský román Ulysses irského básníka
Jamese Joyce (1922), který neobyčejně detailně, s využitím
různých vyprávěcích technik a s nesčetnými narážkami popisuje
jediný den dublinského maloměšťáka. Motivy z 11. zpěvu Odysseie
se objevují v poválečném románě Hanse Ericha Nossacka Nekyia
(1947).
Dokonale nepřehledný je vliv pověstí o Odysseovi ve výtvarném
umění; omezíme se proto na to nejznámější, jako je např. onen
Odysseus s plstěnou čapkou, který - původně asi součást sousoší -
podává již neexistujícímu Polyfémovi misku plnou vína (1. st. po
Kr.; římská kopie řeckého originálu, Řím, Vatikánská muzea), či
asi stejně staré sousoší se Skyllou z návrší Sperlonga
(Sperlonga, muzeum). Oslepení Polyféma je živě vylíčeno na hydrii
z etruského města Caere (6. st. př. Kr.; Řím Museo Nazionale di
Villa Giulia), dobrodružství se Sirénami na stamnu z Attiky
(kolem roku 460 př. Kr., Londýn, British Museum), zabíjení
ženichů na attickém skyfu (kolem roku 450 př. Kr., Berlín,
Antikensammlungen): před šípy mstitele se kryje mladý muž za
stolem, jiný je právě zasažen, jiný se zvedá z lehátka. Obrazy
k Odysseii z 1. století př. Kr. byly nalezeny v jednom římském
domě na Esquilinu. Nacházejí se ve Vatikánských sbírkách a
ukazují mimo jiné setkání Řeků s obří dceruškou laistrygonského
krále, jakož i útok lidožravých obrů na Odysseovo loďstvo. Údiv
Penelopy nad návratem jejího muže nádherně vyjádřil Francesco
Primaticcio (Odysseus a Penelope, kolem roku 1550, Toledo/Ohio,
Museum of Fine Arts), rozčarování Odyssea zadržovaného u Kalypso
Max Beckmann (Odysseus a Kalypso, 1943, Hamburg, Kunsthalle).
Ofeltes
Synáček nemejského krále Lykurga, kterého nechala jeho
opatrovnice Hypsipyle samotného, aby mohla ukázat cestu k prameni
Sedmi* hrdinům, kteří pod vedním Adrasta táhli proti Thébám. Ve
smrti dítěte uštknutého hadem viděl Amfiaraos zlou předzvěst.
Proto Ofelta nazývali Archemoros, "počátek osudu", a na jeho
počest byly založeny Nemejské hry (Apollodoros, Bibliothéka III
65-66).
Oidipus
Syn thébského krále Laia* a Iokasty* (popř. Epikasty). Kvůli
únosu Chrysippa* Peleem* byl Laios proklet a dlouho se neodvážil
dotknout se své paní, zvláště když jej delfské orákulum varovalo:
bude zavražděn vlastním synem! Když se královně konečně narodilo
dítě, protože Laios s ní v opilosti spal, nechal ho s probodenými
patami pohodit pastýřem na hoře Kithairon. Tam se objevili
sluhové korintského krále, Polyba, a donesli ho k jeho bezdětné
manželce Periboii, která malého podle oteklých nohou nazvala
Oidipem, "oteklá noha", a vychovala ho jako vlastního syna.
Mladík vyrostl a zesílel a vzbuzoval závist stejně starých druhů,
kteří se ho snažili urážet nadávkou "bastard". Protože mu
Periboia na otázky po jeho původu nedala žádnou odpověď, šel se
zeptat na své rodiče orákula v Delfách. "Nechoď do své vlasti,"
byla odpověď, "jinak zabiješ otce a oženíš se se svou matkou."
Oidipus se proto do Korintu nevrátil, nýbrž jel svým vozem z Delf
do Fokidy. V jednom úvoze přijížděl proti němu jiný vůz, jehož
vozataj ho vyzval, aby uvolnil cestu. Když Oidipus hned
neposlechl, zabil surový chlapík jednoho z jeho koní. To Oidipa
rozzuřilo a zabil vozataje i jeho cestujícího, starého muže -
svého otce Laia! Po nějaké době se dostal Oidipus do Théb,
vyřešil hádanku Sfingy** a dostal od Kreonta (1)*, který po smrti
Laia převzal vládu, jako odměnu královský trůn a ruku ovdovělé
královny - své matky! Oidipus měl s Iokastou dva syny, Eteokla* a
Polyneika*, a dvě dcery, Ismenu* a Antigonu**. Panoval šťastně,
dokud v Tébách nevypukl mor a delfské orákulum neoznámilo, že
nákaza skončí, až bude potrestán vrah Laia. Oidipus tento případ
osobně převzal a usvědčil při výsleších a srovnáváních sám sebe!
Plna hrůzy nad spáchaným zločinem se Iokaste oběsila, Oidipus si
vypíchl oči a odešel jako žebrák do ciziny, doprovázen jen svou
dcerou Antigonou. V posvátném háji v Kolonu v Attice mu poskytl
azyl až do smrti Theseus* (Sofokles, Oidipus vladař; Oidipus na
Kolonu; Apollodoros, Bibliothéka III 49-57).
Osud Oidipa, který Ilias (XXIII 679) jen naznačuje, zatímco
Odysseia (XI 271-280) o něm krátce referuje, byl popisován
v eposu Oidipodeia ze 7. století př. Kr. - dnes ztraceném -
kterým se dali inspirovat velcí tragikové. Kromě již jmenovaných
tragédií Sofoklových, které byly poprvé uvedeny kolem roku 425
popř. 401 př. Kr., se zachovaly Euripidovy Foiničanky, vzniklé
kolem roku 410 př. Kr., které se pokoušejí shrnout obrovskou
látku jako v dutém zrcadle. Pro tento účel ponechává Sofokles
Oidipa a Iokastu zažít ještě spor jejich synů. Sofoklova
dramaturgie je velkolepá, jeho Oidipus vladař může být považován
za první evropskou detektivní hru. Ale ještě více je osudovým
dramatem o božské moci a lidské bezmocnosti, o vědění a
zaslepenosti, jehož účinky byly obrovské. Říman Seneca ve svém
Oedipovi (kolem roku 50 po Kr.) vědomě změnil hrdinův charakter a
nechal ho provádět všechny možné ničemné úskoky jen proto, aby si
zachoval panství.
Střední cestu mezi Sofoklem a Senecou nastoupil Pierre Corneile
ve svém Oedipe (1659); Voltairova stejnojmenná tragédie (1718)
vděčí za svůj úspěch četným dobovým narážkám. Drama Huga von
Hofmannsthala Oidipus a Sfinx (1906) pojednává pouze o událostech
již zmíněných; André Gide popsal svého Oedipa jako neúprosného
hledače pravdy; satirické momenty si z látky vybral Jean Cocteau
v La Machine infernale (Pekelný stroj, 1936); své oidipovské
drama, které vyšlo v roce 1928, sám nově přepracoval v roce 1953
pro film. Pouze skrz Sigmunda Freuda a jeho pojem pro příliš
silnou vazbu syna na matku, zvaný "oidipovský komplex", má s
Oidipem co do činění Loriotova filmová prvotina Oidipussi (1989).
Na operním jevišti se z početných pojetí látky prosadily Oedipus
rex od Igora Stravinského (text od Cocteaua podle Sofokla, 1927 )
a Oidipus vládce od Carla Orffa (text podle Hölderlinova překladu
Sofoklovy tragédie). O Hölderlina se rovněž opírá libreto opery
Oidipus od Wolfganga Rihmse uvedené poprvé roku 1987. Malíři si s
Oidipem nevěděli příliš rady, Oidipa a Sfingu ukazuje jedna
peliké, závěsná nádoba, (kolem roku 460 př. Kr., Vídeň,
Kunsthistorisches Musem); totéž téma v pozdější době ztvárnili
Jean Ingres (1818, Paříž, Louvre) a Gustav Moreau (1864, New
York, Metropolitan Museum of Art).
Oileus
Otec Aianta (2)*.
Oineus
Kalydonský král, s Althaiou* měl Meleagra* a Deianeiru*; jeho
druhá žena Periboia* porodila Tydea*. Když Oineus zapomněl při
děkovných obětech za sklizeň na Artemidu*, nechala bohyně jeho
zemi pustošit kalydonským kancem* (Apollodoros, Bibliothéka I
63-78).
Oinomaos
Syn Area*, král Elidy na Peloponnésu, otec Hippodameie (1)**.
Oinone
Nymfa* pohoří Idy u Troje, do níž se zamiloval Paris*, když tam
pásl dobytek. Slíbil jí věčnou věrnost, ale ona, která znala
budoucnost, odvětila, že se brzy oddá jedné cizí ženě a svůj
národ uvrhne do války. Bude přitom raněn a nikdo ho nebude moci
vyléčit kromě jí samotné. Vše se stalo tak, jak Oinone řekla; ale
když k ní raněný Paris poslal posla, řekla mu, že se má její
nevěrný milenec obrátit na Helenu*. Ve skutečnosti mu chtěla
pomoci, ale přišla pozdě - Paris byl již mrtev. Tu si nymfa sama
vzala život (Parthenios, Utrpení lásky 4; Ovidius, Listy heroin
5).
Oinopion
Král Chiu, o jehož dceru se ucházel Orion*. Protože otec stále
svatbu odkládal, vnikl v noci netrpělivý ženich, rozpálený vínem,
do pokoje své nevěsty a znásilnil ji. Zato ho Oinopion oslepil.
Paprsek ranního slunce vrátil Orionovi jeho zrak a ten se ihned
vydal Oinopiona hledat, avšak nemohl ho najít, protože mu
Poseidon* opatřil podzemní úkryt (Parthenios, Utrpení lásky 20;
Apollodoros, Bibliothéka I 25 a násl.).
Okeanos
Syn Urana* a Gaie*, bůh mohutného proudu, který obtéká zemský
kotouč, s Thetyí* měl tři tisíce Okeanoven* a právě tolik synů,
bohů řek (Hesiodos, Zrození bohů 133, 337-348). V Aischylově
Upoutaném Prometheovi nabízí Okeanos Titánovi, přikovanému na
Kavkaz, že bude prostředníkem mezi ním a Diem* - marně; Okeanovny
jako chór jednání doprovázejí .
Okeanovny
Tři tisíce dcer Okeana* a Tethye*, částečně bohyně vodstev jako
Styx*, zčásti podobné nymfám* (Hesiodos, Zrození bohů 346-370).
Oknos
"Váhavec", hříšník v podsvětí, který po celou věčnost plete lano,
zatímco osel stále užírá to, co upletl (Propertius, Elegie IV 3,
21 a násl.).
Okypete
Jedna z Harpyjí*.
Okyrrhoe
Věštící dcera Chirona*, bohy proměněná v klisnu, když svému otci
chtěla oznámit budoucnost (Ovidius, Proměny II 635-675).
Omfale
Lýdská královna, které musel Herakles** sloužit jako otrok, což
byl trest za smrt Ifita * a za krádež delfské trojnožky
(Sofokles, Trachiňanky 248-279; Apollodoros, Bibliothéka II
127-134). To, že Omfale oblékala svého prominentního otroka do
ženských šatů a sama mávala jeho kyjem, bylo dobrým komediálním
motivem, kterého se zmocnili římští básníci, např. Propertius
v Elegiích (III 11, 17-20) nebo Ovidius v Kalendáři (II 305-32) a
v Listech heroin (IX 53-119) - zde v podobě hořkých výčitek,
které dělá Deianeira* svému Heraklovi.
Opora
Bohyně sklizně a vinobraní v okruhu Dionýsově* (Aristofanes, Mír
706-716).
Ops
"Pomoc", ochranná bohyně Říma, později jako manželka Saturna*
ztotožněna s Rheiou*.
Orcus
Římský bůh říše smrti, která byla také nazývána Orcus.
Oready
Nymfy* horského lesa.
Oreithyia
Dcera Erechthea*, unesená Boreem**, matka Kalaidy* a Zeta*.
Orestes
Syn Agamemnona* a Klytaimestry*, kterou na příkaz Apollona* zabil
společně s jejím milencem Aigistem* pro vraždu spáchanou na jeho
otci. Pomáhali mu při tom jeho sestra Elektra* a jeho přítel
Pylades*. Po vraždě matky ho Erinye* uštvaly do stavu šílenství a
uklidnily se teprve po soudním jednání, v němž Apollon* a Athéna*
energicky vystoupili v Orestův prospěch. O jeho osudech se
několikrát zmiňuje Odysseia; dramaticky je ztvárnili Aischylos ve
své Oresteii, trilogii uvedené roku 458 př. Kr. a skládající se
z částí Agamemnon, Choeforoi (Obětující ženy) a Eumenides
(Usmířené bohyně), Sofokles (Elektra, kolem roku 413 př. Kr.) a
Euripides. Zatímco se Euripides v Elektře (kolem roku 413 př.
Kr.) přidržuje tradičního vývoje událostí, v Orestovi (408 př.
Kr.) vítězí jeho sklon mýtus přetvářet, a tak se hrdina a jeho
sestra málem stanou obětí lidového hněvu, který nedokáže
uchlácholit ani Helena*, ani Menelaos*. Orestes chce v tísni
zabít Helenu, která je bezprostředně na jeho neštětí vinna, ale
ta je bohy přenesena mezi souhvězdí. Nato zajme její sestru
Hermionu* jako rukojmí a vyhrožuje, že se s ní společně zabije -
tu se zjeví Apollon jako deus ex machina a doporučí, že se má s
dívkou raději oženit.
Z předpokladu, že ne všechny Erinye by akceptovaly osvobozující
rozsudek nad Orestem, spočívá jednání Euripidovy Ifigenie
v Auridě (kolem roku 412 př. Kr.): aby byl konečně Orestes zbaven
viny, musí přinést z dnešního poloostrova Krymu do Athén dřevěnou
Artemidinu sochu a při této příležitosti nalezne svou sestru,
o níž se domníval, že je mrtvá. V Euripidově Andromache (kolem
roku 425 př. Kr.) je Orestes rivalem Neoptolema* v usilování
o přízeň Hermiony a nakonec ho zabije. Z pozdějších zpracování
této látky zaslouží zmínku Oreste od Voltaira (1750) a Orestes od
Vittoria Alfieriho (1781); klíčovým dramatem francouzského odboje
jsou Mouchy (Les Mouches, 1943) od Jean-Paula Sartra, v němž
Orestes vystupuje jako osvoboditel potlačeného národa.
Opravdu svévolně nakládá s látkou také Ernst Krenek ve své opeře
Život Orestův (1930): Orestes zde má být obětován bohům a je
Klytaimestřinou chůvou odveden do Athén, kde ho s sebou vezmou
komedianti, protože zdemoloval jejich boudu. Později je Agamemnon
otráven, Elektra ubita lidem a Orestes je nakonec zachráněn malým
děvčátkem. Do řady výjevů je rozložen příběh o Orestově pomstě až
po jeho útěk do Delf na Orestově sarkofágu (kolem roku 150 po
Kr., Řím, Laterán, Museo Profano). Oresta s Pyladem, Ifigenií a
králem Tauridy ukazuje nástěnná malba z domu hráče na citeru
v Pompejích (kolem roku 50 po Kr., Neapol, Museo Nazionale).
Neoddělitelná přátelská dvojice byla oblíbeným tématem malířů i
v novější době; uveďme alespoň Orestes a Pylades od Pietra
Lastmana (1614, Amsterodam, Rijksmuseum) a od Benjamina Westa
(1766, Londýn, Tate Gallery).
Orfeus
Syn Thráka jménem Oiagros nebo Apollona* a Múzy Kalliopy*, nadaný
pěvec s kitharou, který svým zpěvem dojímal dokonce zvěř, stromy
a skály. Když jeho mladá žena Eurydike* zemřela uštknuta hadem,
sestoupil do podsvětí a zpíval před Plutem* a Persefonou* tak
dojemně, že mu milovanou vydali zpět, ovšem s podmínkou, že se za
ní nesmí cestou na zemský povrch ohlédnout, jinak o tuto výsadu
přijde. Z obavy, že Eurydiku ztratí, se přesto ohlédne, a téměř
získaná žena se opět ponoří do říše mrtvých. Sedm dní pláče
Orfeus u Acherontu*, pak se vrátí mezi živé, ale o ženách již
nechce slyšet ani slovo a objevuje lásku k chlapcům. Protože jeho
pohrdání ženami je urážlivé, Thrákyně ho v bacchantské zuřivosti
roztrhají. Znovu, nyní jako stín, jde do Hádu; všude hledá svou
Eurydiku, nachází ji na luzích blažených a "obejme ji v milujícím
náručí" - nyní mu konečně zcela patří (Ovidius, Proměny X 1- XI
64).
Před Ovidiem zpracovává pověst o Orfeovi Vergilius v malém eposu
Culex (268-295) a ve Zpěvech rolnických (IV 435-527), a to podle
předloh, které se nedochovaly. Připojuje ponurý detail, že
utržená hlava pěvce, když už byla unášena thráckou řekou Hebros,
stále ještě truchlila pro Eurydiku. Ovidiovo pojetí je patrně
nejpodrobnější, jaké nám bylo zachováno, a asi také nejhlubší:
Orfeus si myslí, že smrtí Eurydiky byl ošizen o své štěstí, a
žaluje před bohy podsvětí, že směl jen krátce žít s milovanou -
ale co jiného je život než utrpení? Teprve po smrti si je svou
milou zcela jist, teprve nyní je skutečně šťasten. O relativně
vysokém stáří pověsti o Orfeovi svědčí zlomek řeckého lyrika
Simonida a jedno místo v Euripidově Alkestidě, uvedené v roce 438
př. Kr. (357-362): "Ach, kéž bych měl sladká ústa Orfeova",
hovoří zde Admetos* při vzpomínce na svou ztracenou ženu, "jeho
pěvecké umění, by oheň mé písně okouzlil ucho Persefone i jejího
mocného muže! Ba, do hlubin Hádu sestoupil bych a přivedl si ji
odtamtud zpět! Nic by mne neděsil Plutonův pes, Kerberos, ba ani
Charon, převozník s lodičkou mrtvých: živou bych si tě vyvedl na
světlo k nám!" V Hyppolytovi (427 př. Kr.) vkládá Euripides do
úst Theseovi pozoruhodnou řeč plnou nadávek: jeho syn Hippolytos
se k jeho zlosti považuje za "vyvoleného", žije jako vegetarián,
horuje pro Orfea a leží ve svatých knihách. Takových lidí se musí
člověk vystříhat! Útok je zaměřen na tajné učení orfiků, vzniklé
v 6. st. př. Kr., kteří uctívali Orfea jako svého zakladatele a
z jejichž písemnictví se zachovalo téměř sto údajně Orfeových
hymnů. Jeden z těchto hymnů na vznik světa a bohů nechává
Apollonios z Rhodu přednášet zpěváka k pobavení Argonautů*
(Argonautika I 494-515).
K těmto literárním svědectvím přistupuje slavný reliéf, vytvořený
kolem roku 420 attickým umělcem, který ukazuje onen osudný
okamžik, v němž se Orfeus ohlíží za Euridikou a průvodce mrtvých
Hermes* si ji opět odvádí s sebou (římské kopie ve Villa Albani
v Římě, v Národním muzeu v Neapoli a v pařížském Louvru), jakož i
početné vázové malby, z nichž Orfeus mezi Thráky nejlépe
vyjadřuje fascinaci jeho uměním (kolem roku 420 př. Kr., Berlín,
Antikensammlungen). Zpěváka uprostřed zvířat ukazuje kamenný
reliéf z 3. st. př. Kr. (Řím, Museo dei Conservatori); do
blízkosti Krista jej staví nástěnná malba v římské Domitillině
katakombě z 3. st. po Kr. Orfeovými příběhy se od dob renesance
inspirovali četní sochaři a malíři, mezi nimi Peter Vischer ml.
k bronzovému reliéfu Orfeus a Eurydike (kolem roku 1520, Hamburk,
Museum für Kunst und Gewerbe), Luca Signorelli k fresce Orfeus
v podsvětí (kolem 1500, dóm v Orvietu) a Jan Breughel st. ke
stejnojmennému obrazu (kolem roku 1620, Florencie, Palazzo
Pitti); Orfea a Eurydiku malovali kromě jiných Peter Paul Rubens
(kolem roku 1635, Madrid, Prado) a Anselm Feuerbach (1868, Vídeň,
Österreichische Galerie), Thráckou dívku nesoucí hlavu Orfeovu
Gustave Moreau (1865, Paříž, Louvre).
Ještě větší bylo působení pověsti o Orfeovi v básnictví a na
jevišti; Euridice (1600) od Jacopa Periho a Orfeo (1762) od
Claudia Monteverdiho patří k nejstarším evropským operám, Orfeus
a Euridice (1762) od Christopha Willibalda Glucka přinesl nové
impulzy ve vývoji tohoto hudebního útvaru, travestie Jacquea
Offenbacha Orfeus v podsvětí (1858) směle podezřívá, že by se
Orfeus ze srdce rád vzdal Eurydiky, kdyby ho "veřejné mínění"
nebylo hnalo nebem i peklem. Podobně hravě si počíná s látkou i
Jean Cocteau ve své tragédii Orfée (1926; filmové zpracování
1950/1960): Orfeus zanedbává svou ženu ve prospěch koně, který
vyslovuje poetické věty, ta mu dělá scény, rozbíjí okenní
tabulky, a tak zajišťuje sklenáři bezpečné příjmy. Jiný druh
zexotičtění zvolili Augusta de Wit ve svém románě Orfeus in de
Dessa (1902), který se odehrává na Jávě, a Vitorio do Canto u
Orfea negra (1956). Stejnojmenný film (1958) fascinuje
velkolepými obrazy karnevalu v Riu, v jehož průběhu černý Orfeus
ztratí svou černou Eurydiku. O expresionistické pojetí světa se
pokusil Oskar Kokoschka ve své hře Orfeus a Euridike (1915/17),
přičemž sebe samého, tedy umělce, viděl ztělesněného v postavě
Háda*; jako sešlého kavárenského houslistu poznáváme Orfea ve hře
Jeana Anouilha Eurydice (1942); velký divadelní skandál vyvolalo
psychoanalytické drama Orpheus Descendig (Sestup Orfeův, 1957)
Tennessee Williamse, který nechává svého hrdinu zajít na
otrávenou atmosféru maloměsta na jihu USA - vidíme, jak se
nadčasovost mýtu projevuje v množství jeho přeměn a odrazů. K nim
patří Goethova Urworte: Orphisch (1817) a Sonety na Orfea Rainera
Maria Rilkeho (1923), právě jako symfonická báseň Franze Liszta
Orfeus (1856) a stejnojmenný balet Igora Stravinského (1947).
Orion
Obří syn Poseidona*, vynikající lovec, který osvobodí Chios od
divokých zvířat, aniž by tím mohl získat za tchána Oinopiona**,
krále ostrova. Je jím oslepen, ale Helios* ho opět uzdraví.
Nakonec vzbudí vášeň u Eoje*, která ho unese, ale bohové jí
mladého muže nepřejí: Artemis* ho zabije svými šípy (Odysseia
V 121-124, kde si Kalypso* stěžuje na žárlivost nebešťanů). Také
o souhvězdí Orion se hovoří už v Iliadě (XVIII 486) a v Odysseii
(V 274); naproti tomu vidí Odysseus Oriona v říši mrtvých, kde
kyjem loví zvěř (XI 572-575). Ovidius v Kalendáři (V 493-544)
vypráví, pravděpodobně podle helénistických zdrojů, že jednou
byli Jupiter*, Neptun* a Merkur* přátelsky přijati starým mužem
jménem Hyrieus. Jupiter mu proto nabídl splnit jedno přání, a
Hyrieus řekl, že by měl rád syna, ale brání mu v tom přísaha
věrnosti, kterou dal své zemřelé ženě. Bohové vyřešili problém
tím, že se na zem ... - Ovidius stydlivě mlčí, co dělají, ale
v jeho řeckém zdroji jistě stálo urein. Po devíti měsících se
objeví obrovské dítě, které Hyrieus pojmenuje podle způsobu
plození Urion. Když tento Urion později opovážlivě tvrdí, že
neexistuje divoké zvíře, které by nemohl složit, pošle bohyně
země onoho štíra, s nímž byl společně jako Orion přenesen na
oblohu. Jeho loveckým psem je Sirius (Ilias XXII 26-29).
Orthos
Dvojhlavý pes Geryonea*, usmrcen Heraklem*.
Osiris
Egyptský bůh světa mrtvých, manžel Isidy*.
Otos
Bratr Efialta, jeden ze dvou Aloeovců*.
P
Paieon
Lékař bohů, který léčil hojivými bylinami Hádovy* a Areovy* rány
(Ilias V 401; 899 a násl.); později ztotožněn s Apollonem* nebo
Asklepiem*. Přitom se jeho jméno stalo nejprve přízviskem, potom
označením prosebné písně určené především Apollonovi a nakonec
odborným pojmem pro přesně vymezenou písňovou formu, pajánu.
Palaimon
Jméno Melikerta*, syna Ino**/Leukothey*, proměněného
v dobrotivého mořského boha.
Palamedes
Chytrý syn Nauplia*, objevitel písma, hracích kostek, deskových
her, měr a vah, ohňových znamení a dalších věcí. Donutil
Odyssea*, aby se vzdal svého předstíraného šílenství, a proto se
stal později obětí jeho msty. Odysseus zakopal v Palamidově stanu
zlato a obvinil jej ze zrádných kontaktů s Trojany. Na základě
zdánlivě drtivých indicií byl nevinný odsouzen a ukamenován
(Ovidius, Proměny XIII 35-62). Na Palamedově případu se pokoušel
demonstrovat své umění sofista a učitel řečnictví Gorgias (kolem
roku 480 až ca. 380 př. Kr.). Palamedova obrana vedle Heleniny
obrany patří k tomu málu, co se z jeho rozsáhlého písemnictví
dochovalo.
Pales
Římská bohyně pastýřů a pastvin; její svátek, Palilia (nebo
Parilia), 21. dubna byl považován za den založení Říma (Ovidius,
Kalendář IV 819 a násl.) a ještě dnes je se značnými náklady
oslavován - například iluminací Kapitolu.
Palikové
Dva démoni pramenů, podobných gejzírům, u Caltagirone na Sicílii,
nedaleko dnešního Lago dei Palici.
Palinurus
Kormidelník Aineia*, kterého přemohl bůh spánku a svrhl ho do
moře. Palinurus sice dosáhl, jak mu bylo předpovězeno, italských
břehů, ale byl tam zavražděn pobřežními lupiči. Aineias potkal
stín nepochovaného na břehu Acherontu*. Tam mu Sibylla*
přislíbila čestný pohřeb na předhůří, které stále ještě nese jeho
jméno: Palinuro (Vergilius, Aeneis V 834-861; VI 337-384).
Palladion
Socha Pallas Athény*; byla to hlavně ona, údajně z nebe spadlá,
která chránila Troju a kterou unesli Odysseus* a Diomedes* při
jednom nočním vojenském útoku (Apollodoros, Bibliothéka VIII 13).
Pallas
1. Titán*, manžel Stygy*, otec Nike* ("Vítězství"), "Síly",
"Moci" a dalších personifikací (Hesiodos, Zrození bohů 376-389).
2. Přízvisko bohyně Athény*.
3. Bratr Aigea*.
Pan
Syn Herma* a jedné nymfy*, bytost s kozlími rohy a kozlíma
nohama, "malá, vousatá obludka", při jejímž spatření se všichni (
řec. pantes) bohové museli srdečně smát (Homérský hymnus XIX na
Pana, 47). Výklad jeho jména patří do oblasti lidové etymologie,
podobně jako u Promethea*, a je právě tak nesprávný jako mnohem
pozdější z řec. pan (všechno, celý), podle něhož se Pan stal
mocným vládcem vesmíru. Pan je starý bůh plodnosti, chlípný
kozel, stále poskakující za hezkými děvčaty a mladíky, např. za
Syringou*. V poledním horku šíří mezi pastýři a stády "panický"
strach; také v bitvě u Marathonu prý poděsil Peršany (Herodotos,
Historie VI 105) a byl také u Salaminy (Aischylos, Peršané 447 a
násl.). Jak staré je rozštěpení Pana na množství (malých) Panů,
nelze říct. Plutarchos (De def. orac. 17) vypráví, že na
kormidelníka jedné řecké lodi, nacházející se v blízkosti Korfu,
někdo několikrát z malého ostrůvku zavolal. Když se ohlásil,
požádal ho hlas: "Až připluješ k Palodu, oznam, že velký Pan je
mrtev!" Ten muž učinil, co mu bylo poručeno, a hned se ozvalo
hlasité, mnohohlasé naříkání. Tato historka má asi symbolický
význam a vyjadřuje smutek nad zánikem antického světa bohů - Pan
ale zůstal ve skutečnosti živý, jako všichni, co byli neprávem
prohlášeni za mrtvé, a objevuje se ještě dnes v postavě čerta,
který mu děkuje za své rohy a kozí bradku. Ten je Panovi jistě
podobnější než šimpanz, kterému v biologii připadlo druhové jméno
"Pan". Trpasličí šimpanz se výstižně nazývá Pan paniscus.
V románě Pan ve Vacarés (1926) zobrazil Provensálec Josef
d'Arbaud kdysi tak plodného boha jako žalostnou figuru, jako
relikt staré pohanské doby, který v Camargue nalezl útočiště a má
ještě moc lákat zvukem syringy dobytek na zvířecí čarodějnický
sabat, na němž on na počest svého boha tancuje.
Z četných antických uměleckých děl, která zobrazují Pana,
zasluhují zmínky dvě sousoší, obě římské kopie řeckých originálů:
Pan učí mladíka hře na syringu (Neapol, Museo Nazionale) a
Afrodite se brání Panovi (Paříž, Louvre) - bohyně právě zvedá
sandál, aby dotěru přetáhla. Mezi mozaikami císařské vily na
Piazza Armerina-Casale, vzniklými kolem roku 350 po Kr., je
jedna, na níž Pan bojuje s Amorem. Alegorická malba Pan od Luky
Signorelliho, jež vznikla kolem roku 1488 a ukazovala boha jako
pána umění a přírody, shořela roku 1945 v Berlíně. Pana a Syringu
malovali mimo jiné Nicolas Poussin (kolem roku 1650, Drážďany,
Galerie alter Meister) a Arnold Böcklin (1854, tamtéž), který
měl, jak se zdá, pro Pana slabost. Zvláště působivý je jeho obraz
Pan v rákosí (1859, Mnichov, Neue Pinakothek), zatímco jeho Idyla
(také: Pan, který fouká na syringu, 1875, v témže muzeu) působí
značně neživě. Dramatičnost má naproti tomu jeho Panická hrůza
(1860, Mnichov, Schack-Galerie).
Panakeia
"Všeléčitelka", dcera Asklepia*, setra Hygieie*.
Pandareos
Otec tří dcer, o které se staraly Afrodite*, Héra* a Artemis*,
když jim bohové vzali rodiče. Dvě, ještě neprovdané, byly uneseny
Harpyjemi* a přivedeny k strašlivým Erinyím*, aby jim sloužily.
Třetí byla Aedon*, která proměněná ve slavíka neustále truchlí
pro svého synáčka Ityla, jehož sama nedopatřením zabila (Odysseia
XIX 518-523; XX 66-78).
Pandaros
Spojenec Trojanů, který byl Athénou* sveden k tomu, aby porušil
klid zbraní dojednaný s Řeky a vystřelil šíp na Menelaa*, jenž
byl ovšem jen lehce raněn, protože bohyně hrdinu chránila. Pro
Agamemnona bylo po tomto porušení přísahy zničení Troje mimo
pochybnost: "Jednou přijde den, v němž svaté Ilios klesne,
Priamos sám i národ krále, jenž oštěpem vládne" (Ilias IV
70-165). Charakteristické pro raně řeckou představu bohů je to,
že zločinu, který zpečetil osud Troje, se dopustila bohyně na
příkaz nejvyššího boha Dia*. Pandaros je jen nástrojem intriky
vymyšlené v nebi.
Pandion
Athénský král, otec Filomely* a Prokny*, jakož i Buta* a
Erechthea*.
Pandora
První žena stvořená na příkaz Dia* Hefaistem*, obdařená od všech
bohů různými dary. Od Afrodity* dostala půvab, od Athény*
šikovnost, od Herma* však "psí čich a lstivou potutelnost". Pak
byla jako trest za Prometheovu** krádež ohně poslána na zem a
přijata Epimetheem* i přes varování jeho bratra. Tomu totiž Zeus
vyhrožoval, že na něj samotného i na příští generace sešle zlo,
které budou všichni se smíchem objímat. Lehkomyslný Epimetheus
při pohledu na krásku okamžitě zapomněl, že každý Diův dar musí
odmítnout, jestliže chce uchránit smrtelníky před neštěstím. Až
do té doby žili totiž lidé bez nemocí a bolestí, avšak sotva
Pandora sundala pokličku z velké nádoby, vyletěla ven všechna zla
a vrhla se na lidi. Když Pandora položila pokličku zpět, zbyla
uvnitř jen naděje (Hesiodos, Práce a dni 56-105). Jméno Pandora,
chápané Hesiodem jako "vším obdarovaná", znamenaná s jistotou
"vše dávající" a bylo přízviskem Velké bohyně matky, k jejímž
symbolům patřila i nádoba. U Hesioda jsou prvky mýtu s tendencí
jednoznačně nepřátelskou ženám spojovány s dvojím pojetím
prometheovského příběhu. Ve Zrození bohů (570-613) je první
(ještě bezejmenná) žena sama zlem. V Práci a dnech k tomu ještě
přistupuje tak zvaná "Pandořina skříňka", vlastně velká nádoba na
zásoby (řec. pithos), o níž není řečeno, zda ji Pandora přinesla
s sebou, nebo zda ji nalezla v domě Epimetheově, zda ji otevřela
ze zvědavosti, nebo ve zlém úmyslu, a co má znamenat, že naděje
v ní zůstala.
U raných patriarchálních společností existovala zřejmě tendence
činit ženské pohlaví odpovědné za zlo ve světě, ba dokonce
nahlížet na ně jako na zlo samé; srovnání Pandory s Evou je
nasnadě a bylo neustále uváděno. Tak vytvořil Jean Cousin st.
kolem roku 1594 obraz Eva prima Pandora (Eva jakožto první
Pandora; Paříž, Louvre), na němž se krásná žena pravou paží opírá
o lebku, zatímco její levice spočívá na osudné nádobě.
Pozitivněji než renesanční malíř viděli první ženu Pandoru ve
svých dramatech Christoph Martin Wieland (1779) a Goethe (1808),
zatímco tragédie Pandořina skříňka Franka Wedekinda (1902; 1913
spojena s Duchem země pod titulem Lulu) představuje hrdinku jako
naivně zlou, pudovou bytost, jako "pravé zvíře, divoké, krásné
zvíře", které strhává jednoho muže po druhém do neštěstí.
Vysloveně "sexy" je Pandora zobrazena na stejnojmenném obraze
Williama Ettyho (1824, Leeds, City Art Gallery). Silnou stránkou
Ettyho byly totiž akty podle živých modelů. Na kulturně
historickou a literární výpravu se vydali Dora a Erwin Panofsky
ve své čtivé knize Pandořina skříňka (1956), na jejíž titulním
straně zasvěcenec rozpozná Pandoru Cousinovu.
Pandrosos
Dcera Kekropa*, sestra Aglaury* a Hersy*.
Paris
Syn trojského krále Priama* a Hekaby*. Protože se jí zdálo, že
přivede na svět pochodeň, která zapálí Troju, byl Paris na radu
svého nevlastního bratra Aisaka*, "vykladače snů", hned po svém
narození pohozen v pohoří Ida. Ale byl odkojen medvědicí, vyrostl
mezi pastýři a stal se z něho krásný a silný muž. Protože své
lidi chránil, dostal jméno Alexandr ("ochránce mužů"). Tehdy se
také dověděl, kdo byli jeho rodiče, a získal lásku nymfy Oinony**
(Apollodoros, Bibliothéka III 148-154). Poté co Paris rozhodl
spor bohyň Héry*, Athény* a Afrodity* o jablko Eridy* ve prospěch
bohyně lásky, pomohla mu ona unést krásnou Helenu** (Euripides,
Trojanky 924-995, formou hádky mezi Helenou a zajatou Hekabou).
V následujícím boji o Troju se Paris příliš nevyznamená. Nejdříve
vyzve nejstatečnějšího ze všech Řeků, aby se s ním měřil, avšak
když se blíží Menelaos*, uskočí před ním jako před hadem a skryje
se ve velkém zástupu, až mu jeho bratr Hektor* spílá: proklíná
"neblahého Parida", který jako hrdina jen vypadá, ale ve
skutečnosti nemá žádnou odvahu, který umí jen unášet ženy a
vystavovat se všeobecnému posměchu. Paris, takto hrubě pohaněn,
se vzmuží a chce riskovat svůj život v souboji s Menelaem; to by
však znamenalo jeho konec, a proto ho Afrodite odnáší do komnaty
jeho Heleny (Ilias III 15-461). Že silný Achilleus* padne
zásluhou Paridovou a Apollonovou*, prorokuje svému přemožiteli
umírající Hektor (Ilias XXII 559 a násl.). Paris sám podlehne
otrávenému šípu Filokteta*, protože Oinone přichází příliš pozdě,
aby ho zachránila.
Krásného, statného Parida s frygickou čapkou a oštěpem, kterého
se používalo při lovu na zajíce, vytvořil Antonio Canova
(mramorová socha, 1807/8), Mnichov, Neue Pinakothek). Paridův
soud zpracovávali již od antiky především malíři; nejstarší
zachovaný příklad toho je tzv. konvice Chigi (protokorintská,
kolem roku 640 př. Kr., Řím, Museo Nazionale di Villa Giulia).
Další byly uváděny v souvislosti s Afroditou. Zde můžeme ještě
jmenovat svým způsobem fascinující monumentální malbu od Maxe
Klingera (Paridův soud, 1884-86, Vídeň, Kunsthistorisches Museum)
a Paridův soud Anselma Feuerbacha (1870, Hamburk, Kunsthalle). Na
operní jeviště uvedl Parida a Helenu Christoph Willibald Gluck
(1770) a Paridův soud (1943) César Bresgen; mytologická scéna je
ovšem jen hra ve hře, opera v opeře, v níž jde o milkování na
knížecím dvoře 19. století. Autobiografií rozpolceného hrdiny je
román Rudolfa Hagelstanga Spielball der Götter (1959).
Parky
Římské bohyně porodu, později ztotožněny s řeckými Moirami*.
Silného účinku dosáhl William Blake svou akvarelovou perokresbou
(kolem roku 1805, Londýn, Tate Gallery), na které obklopil Tři
Parky, mačkající se na sebe, příšernými zvířaty.
Parthenopaios
Syn Atalanty (1)*, jeden ze Sedmi* proti Thébám.
Parthenos
"Panna", přízvisko různých bohyň, zvláště Artemidy* a Athény*,
jejichž hlavní chrám se podle toho nazýval "Parthenon", a Dike*.
Právě na ni, bohyni spravedlnosti, myslí Vergilius, když ve své
4. ekloze v souvislosti s nástupem lepšího světa hovoří o návratu
panny (V 6).
Pasifae
Dcera Helia*, žena Minoa*, s krétským býkem** měla syna
Minotaura*; krásnou Pasifae, která hladí svého milovaného býka,
vidíme na jedné římské nástěnné malbě z 1. st. po Kr. (Řím,
Bibliotheca Vaticana).
Patroklos
Přítel Achillea**, který s ním táhl proti Troji, ve zbroji
vzdorujícího hrdiny vykonal velké činy a byl nakonec zabit
Hektorem*. Jak Achilleus svému příteli obvazuje rány, je
zachyceno na vnitřní malbě slavné Duridovy misky (kolem roku 500
př. Kr., Berlín Stiftung Staatliche Museen, Antikensammlungen).
Patroklův stín přihlíží na nástěnné malbě z Frančoisovy tumby ve
Vulci (kolem roku 280 př. Kr., Řím, Villa Torlonia) obětování
trojských zajatců na svém hrobě. Ono antické torzo, za něž
notoričtí posměváčci až do dob církevního státu zastrkovali
lístky s kousavými poznámkami o poměrech, tzv. pasquino, je
považováno za částečnou kopii sousoší Menelaos zachraňuje mrtvolu
Patroklovu, vytvořeného kolem roku 175 př. Kr. a několikrát
napodobovaného.
Pax
"Mír"; i přes zálibu Římanů v personifikaci není Pax žádnou
starou bohyní tohoto válečnického národa, nýbrž přejatou řeckou
Eirenou*. Augustus jí zasvětil v roce 9 př. Kr. proslulý Ara
Pacis (Oltář míru*) na Martově poli v Římě, Vespasianus v roce 75
po Kr. nádherný chrám.
Pegasos
Okřídlený kůň, kterého porodila spolu s Chrysaorem* umírající
Medúza*. Jako otce obou označuje Hesiodos Poseidona*. Pegasos
přebývá v "domě Diově* a poskytuje mu hrom a blesk; (...)
Chiméru* zabil on a udatný Bellerofontes*" (Hesiodos, Zrození
bohů 280-286; 325). Protože pod úderem jeho kopyta vytryskl na
hoře Helikonu pramen Múz, Hippokrene - "Koňský pramen" (Ovidius,
Proměny V 256-264), stal se v naší době symbolem básnického
vzletu. A že dokonce okřídleného oře prodal hladový básník
jednomu sedlákovi, který ho nakonec s voly zapřáhá do pluhu, je
půvabný nápad Friedricha Schillera (Pegasus pod jhem, 1795/96).
Peirithoos
Syn Ixiona*, král Lapithů*. Při jeho svatbě s krásnou
Hippodameiou* došlo ke krvavé bitvě s Kentaury**, při níž
Perithoosovi statečně pomáhal jeho přítel Theseus*. Když se těmto
dvěma podařil únos Heleny*, rozhodli se uloupit z podsvětí
Persefonu*. To už se ale zdálo Hádovi* trochu moc, a oba dva
uvěznil. Po určité době osvobodil Thesea Herakles*, Peirithoos
však musel v říši mrtvých zůstat (Apollodoros, Bibliothéka II
124; III 130; IV 23 a násl.).
Peitho
Bohyně umění přemlouvat.
Peleus
Syn Aiaka*, bratr Telamona*, s nímž společně zavraždil svého
nevlastního bratra Foka*. Pro tento zločin byl Aiakem vyhnán, šel
do Fthie, kde ho král Eurytion očistil od krvavé viny a oženil ho
se svou dcerou. Při lovu na kalydonského kance* Peleus
nedopatřením zasáhl oštěpem Eurythiona a musel opět hledat
někoho, kdo by ho zbavil viny. Tentokrát se ho ujal Akastos*,
král Iolku, ale ani královně nebyl statný mladý muž lhostejný.
Když jejím pokusům o svádění odolal, zařídila, aby se jeho ženě
Antigoně dostala falešná zpráva, že se chce oženit s princeznou
z Iolku. Antigone se nato oběsila. Ale ani to ji ještě
neuspokojilo; odmítnutá královna nalhala svému muži, že ji Peleus
chtěl svést. Akastos se dostal do nepříjemné situace: měl by
zabít svého hosta, kterého zbavil viny? Nakonec mu na jedné
lovecké výpravě, zatímco spal, schoval jeho meč a opustil ho.
Když se Peleus probudil, vydal se svůj meč hledat. Přitom ho
málem zabili divocí Kentaurové*, ale zachránil ho Chiron*. Ten mu
také prozradil, jak by se mohl zmocnit bohyně Thetidy**, která
měla schopnost proměňovat se v oheň, vodu a divoká zvířata.
Peleus překvapil krásku ve spánku a pevně ji držel, ačkoliv
využila všech způsobů svého proměňovacího umění. Nakonec se tedy
musela vzdát a byla za přítomnosti téměř všech bohů za Pelea
provdána. Porodila mu pak syna Achillea** (Apollodoros,
Bibliothéka III 160-170).
Boj Pelea s Thetidou je zobrazen na vnitřní malbě Peithinovy
misky (kolem roku 500 př. Kr., Berlín, Antikensammlungen), jejich
svatbu vylíčil na hlavním vlysu tzv. Frančoisovy vázy malíř
Kleitias (kolem roku 570 př. Kr., Florencie, Museo Archeologico).
Také mnoho renesančních a barokních malířů lákalo vděčné téma,
které se pro velké množství postav nabízelo pro velké deskové
obrazy a nástropní fresky; naproti tomu Nizozemec Joachim
Wttewael (1536-1638) namaloval Svatbu Pelea a Thetidy s jejím
neobyčejným množstvím postav na malou měděnou destičku (16 x 12
cm; Mnichov, Alte Pinakothek). Z literárních ztvárnění tohoto
tématu vyniká malý epos, vzniklý kolem roku 60 př. Kr. (carmen
64), římského básníka Catulla.
Pelias
Syn Poseidona* a Tyro*, bratr Nelea* a nevlastní bratr Aisona*;
po jeho vypuzení neomezený vládce v Iolku. Protože výrok orákula
vyvolá podezření proti Iasonovi**, pokouší se ho Pelias zničit
tím, že ho pošle pro zlaté rouno. Iason se ale vrátí a jeho žena
Medeia**, která už omladila starého Aisona, slibuje Peliovým
dcerám, že učiní tentýž zázrak s Peliem. Musí však nejdříve
starého pána zabít! Ale po jeho zavraždění uvaří Medeia
rozsekanou mrtvolu pouze v neúčinném odvaru z bylin a Pelias
zůstane mrtev (Apollodoros, Bibliothéka I 107 a násl.; 144;
Ovidius, Proměny VII 162-349).
Pelopeia
Dcera Thyesta**, která měla s vlastním otcem syna Aigistha*.
Pelops
Syn Tantala*, zabit vlastním otcem, který chtěl vyzkoušet bohy, a
předložil jim ho jako pokrm. Všichni hnusné jídlo odmítli, jen
Demeter*, truchlící pro svou dceru, bezmyšlenkovitě spolkla
kousek ramene. Ten byl pak nahrazen, když bohové Pelopa opět
oživili a obdařili jej mimořádnou krásou, kouskem slonoviny. Do
půvabného mladíka se zamiloval Poseidon* a věnoval mu okřídlený
vůz, který mohl jezdit po moři, aniž by se zamokřil. Později
získal Pelops za ženu Hippodameiu**, dceru Oinomaa*, ale několika
záludnými činy na sebe přivolal hněv bohů, který pak určoval i
osud jeho synů Atrea* a Thyesta*. Svou novou vlast získanou
sňatkem a výboji nazval Pelopovým ostrovem, Peloponnesem
(Apollodoros, Bibliothéka V 3-9; Hyginus, Fabulae 83; Ovidius,
Proměny VI 403-411). Když Pelops nemohl porazit ve válce
arkadského krále Stymfala, předstíral mírové úmysly a záludně
Arkáďana zabil a jeho rozsekané údy rozházel po zemi. Za to bylo
Řecko potrestáno neúrodou, dokud na příkaz Aiakova* orákula
nepoprosil bohy o milost (Apollodoros, Bibliothéka III 159).
Penáti
Římští ochranní bůžkové domu a majetku, jejichž sošky byly
postaveny blízko krbu, a denně se jim obětovalo nějaké jídlo.
Podobně jako jednotlivé rodiny měl i římský národ jako celek své
Penáty, o nichž se věřilo, že je s sebou z Troje donesl
Aeneas/Aineias*. Jim se obětovalo ve Vestině chrámu u svatého
státního krbu. V přeneseném smyslu slova se "Penáty" označoval
rodinný krb a dům sám. Tento výraz pronikl z vyučování latiny do
vyšší němčiny. Inspiroval asi i tvůrce obchodní značky
"Penatencreme".
Penelope
Žena Odyssea**, na jehož návrat z Troje musela čekat dvacet let,
matka Telemacha*. Penelope platí za vzor věrné manželky; dokáže
odolávat početným nápadníkům tak, že předstírá, že musí nejdříve
utkat rubáš pro svého tchána, a pravidelně v noci rozpárá to, co
ve dne utkala. Po tři roky to jde dobře, dokud ji jedna služebná
nezradí a nápadníci ji překvapí při jejím nočním počínání
(Odysseia II 93-110; XIX 134-156). Odysseia končí Odysseovým
návratem a potrestáním nápadníků. O tom, jak spolu opět mohli
manželé po tak dlouhé době vycházet, přemýšlela již antika.
"Někteří říkají," referuje Apollodoros, "že Penelope byla jedním
z ženichů, Antinoem, znásilněna." Když na to Odysseus přišel,
poslal ji nazpět k jejímu otci. Cestou k němu se sblížila s
Hermem*, kterému později porodila Pana*. Jiní se domnívají, že ji
Odysseus sám kvůli aféře s jiným nápadníkem zabil; a opět jiní ji
nechávají provdat se po smrti Odyssea za jeho syna Telegona*,
kterého měl s Kirke* (Apollodoros, Bibliothéka X 37-40; Hyginus,
Fabulae 127). Asi nejdále zachází alexandrijský básník Lykofron,
podle něhož byl syn Penelopy, Pan, počat od všech (řec. pantes)
nápadníků dohromady.
Opačný obraz k vzorné Odysseově manželce podal novořecký
spisovatel Kostas Varnalis ve svém Penelopině deníku (1947).
V opeře Penelope Rolfa Liebermanna (1954) nechává Penelope své
ženichy skrz látku, kterou utkala, nahlédnout do budoucnosti a
prožít moderní příběh návratu. Penelope se v ní opět provdá, ale
náhle je ohlášen návrat jejího muže - což se brzy ukáže jako
klamné. Zpráva však má fatální důsledky: Penelopin druhý muž,
který je ochoten se jí z lásky zříct, se mezitím oběsí. Penelope
u tkalcovského stavu byla také často malována, mimo jiné Giorgiem
Vasarim (kolem roku 1550, nástropní freska v Palazzo Vecchio,
Florencie).
Penthesileia
Dcera Area*, královna Amazonek*, která - aniž to chtěla - zabila
svou předchůdkyni Hippolytu*. Viny ji pak zbavil král Priamus*.
Jako spojenkyně Trojanů, jimž přišla na pomoc po Hektorově*
smrti, přemohla četné řecké hrdiny, mezi nimi i Machaona*, ale
padla v souboji s Achileem**, který si příliš pozdě všiml, jak je
krásná, a do mrtvé se zamiloval. Slídila Thersita*, který se mu
proto posmíval, zabil (Apollodoros, Bibliothéka VIII 1).
Milostný motiv vítězství poražené nad vítězem, rozpracovaný
pravděpodobně helénistickými básníky (Propertius III 11, 16),
obměnil Heinrich Kleist ve své Penthesileji (1808): Na radu
Penthesileiny přítelkyně Protoe slíbí Achilleus, okouzlen
pohledem na bezvědomou královnu, že při jejím probuzení bude hrát
poraženého. Iluze se rozpadne, když Amazonky zaútočí, aby
Penthesileiu osvobodily. Znovu zuří boj, avšak nyní se chce
nechat Achilleus porazit. Amazonka jej ale zastřelí, poštve na
něho své psy a nakonec se zabije nad jeho roztrhaným tělem.
Kleistovo drama tvoří s malými změnami základ opery Penthesilea
od Othmara Schoecka (1927). Zvláště krásná vázová malba, jež
zachycuje okamžik, v němž Achilleus vráží meč do hrudi k němu
vzhlížející Amazonky, je součástí Antikensammlungen v Mnichově
(attická miska z Vulci, kolem roku 460 př. Kr.).
Pentheus
Syn Echiona* a Agaue*, následník Kadma* jako thébský král.
Pentheus potíral přes varování Kadma i starého věštce Teiresia*
kult Dionýsa*, který se před ním nakonec zjevil v přestrojení za
jeho vlastního vyslance, a když ani slova, ani strašné zázraky
nezlomily královu tvrdohlavost, přec jej přemluvil, aby tajně
sledoval bakchanálie. Přitom byl Pentheus odhalen a svou vlastní
matkou, její sestrou Autonoe* a její doprovodnou družinou
v šílené zuřivosti rozsápán (Euripides, Bakchantky; Ovidius,
Proměny III 511-731).
Látku, efektně zpracovanou Aischylem (ve ztracené tragédii) a
Euripidem (kolem roku 405 př. Kr.), uvedli na operní jeviště roku
1948 Giorgio Federico Ghedini s názvem Le Baccanti a Hans Werner
Henze pod titulem Bassaridové. Přitom Ghedini do ní zahrnul i
proměnu Kadmovu*, kdežto Henze do ní vnesl formou hry ve hře také
prvky pověsti o Adonidovi*. Divoký je závěr Bassaridů: boha,
kterého je nejdříve slyšet jen jako hlas, vidíme pak v podobě
cizince; nakonec se dá poznat a pošle Kadma, Agaue a Autonoe do
vyhnanství, zapálí královský hrad v Thébách a odjíždí pak se svou
zbožštělou matkou Semelou* do nebe.
Perdix
"Koroptev", chytrý synovec Daidala*. Jeho strýc ho shodí
z athénské Akropole, protože mu závidí jeho objevitelské
schopnosti. Při pádu je mladík proměněn Athénou* v koroptev,
která ze strachu před hlubokými srázy nikdy nelétá moc vysoko.
Ikarův* pád chápe Ovidius jako trest za Daidalův čin: koroptev
tleská v brázdě škodolibě křídly (Proměny VIII 236-259). U
Apollodora se Perdix nazývá Daidalova sestra, její syn pak Talos
(Bibliothéka II 214).
Periboia
Chůva Oidipa*.
Perifetes
Syn Hefaista*, pověstný loupežník, který, ozbrojen svým železným
kyjem, číhal u Epidauru na pocestné, dokud ho nezabil Theseus*
(Apollodoros, Bibliothéka III 217; Proměny 436 a násl.).
Periklymenos
Syn Nelea*, bratr Nestora*, Poseidonem obdarován schopností
přeměňovat se podle libosti - ale i jako orel podlehne šípu
Heraklovu* (Apollodoros, Bibliothéka II 142; Ovidius, Proměny XII
556-572).
Perimele
Milenka Acheloa*, otcem svržená do moře, Poseidonem* proměněna
v ostrov (Ovidius, Proměny VIII 590-610).
Perse nebo Perseis
Dcera Okeana* a Tethye*, manželka Helia*, matka Aieta* a Persa*,
Kirke* a Pasifae*.
Persefone
Dcera Demetry** a Dia*, Hádem* unesena do jeho temné říše, kde s
ním jako jeho manželka nyní panuje nad mrtvými. Když byla jako
děvče (řec. kore) uloupena při trhání květin, matka ji marně
hledala po celém světě a během té doby nechala zničit veškerou
setbu i úrodu. Vzhledem k hrozícímu zničení lidstva poslal Zeus*
poslíčka bohů Herma* do podsvětí a přikázal Hádovi, aby unesenou
propustil k Demetře. Hádes poslechl, ale odcházející dívce vložil
do úst jádro granátového jablka. Tak nepřišla z říše mrtvých
lačná, a musela proto podle Diovy vůle strávit třetinu roku u
Háda; zbývající čas prodlévala u své matky a jiných nesmrtelných
bohů (Homérský hymnus II na Demetru). Ovidius nabízí ve svých
Proměnách (V 376-571) částečně jiné pojetí mýtu, které kolem roku
400 po Kr. rozvinul Claudianus, poslední velký nekřesťanský
básník Říma, v nedokončeném eposu De raptu Proserpinae (Únos
Proserpiny).
Vášnivou stížnost unesené vsunul Goethe, snad v parodistickém
záměru, formou monodramatu Proserpina do burlesky Vítězství citu
(1778); Schillerovu báseň Nářek Cerery (1776/7) z části
perzifloval Heinrich Heine v Nových básních: "Kéž byl bych zůstal
panicem!" tisíckrát vzdychá Pluto. "Nyní v trápení manželského
stavu zjišťuji: dříve bez ženy nebylo peklo peklem." (Podsvětí,
1844). Vážným způsobem je pojato třídílné drama Persefone (1934)
André Gida, k níž složil hudbu Stravinský.
Mezi díly výtvarného umění vyniká onen obrovský reliéf z Eleusiny
(5. století př. Kr., Athény, Národní muzeum), který ukazuje tři
božstva mystérií: Persefonu, Demetru a Triptolema*. Velmi
působivě je zobrazen únos Persefony v malém vápencovém sousoší ze
3. století př. Kr. (Tarent, Museo Nazionale); návrat bohyně
doprovázené Hermem a Hekatou z podsvětí, vylíčil s velkou
názorností neznámý malíř váz kolem roku 440 př. Kr. (attický
kalichovitý krátér, New York, Metropolitan Museum of Art).
Ovidiem je inspirován Únos Proserpiny od sochaře Lorenza
Berniniho (kolem roku 1620, Řím, Galleria Borghese) a početné
obrazy s toutéž tematikou, např. od Pietera Breughela ml. a Petra
Paula Rubense (oba kolem roku 1635, Madrid, Prado).
Perses
1. Jeden z Titánů*, otec Hekaty*.
2. Syn Helia*, zabit Medeiou*, protože svého bratra Aieta*,
jejího otce, vyhnal z jeho říše.
3. Syn Persea* a Andromedy*, pro Řeky praotec Peršanů.
Perseus
Syn Danae** a Dia*, vnuk Akrisia**, který na základě výroku
orákula dal novorozence, z jehož ruky mu prý hrozila smrt, spolu
s matkou zavřít do truhly a vhodit do moře. Ty dva však zachránil
rybář Diktys*, jehož nevlastní bratr Polydektes* se později do
Danae zamiloval. Aby se zbavil jejího syna, jenž se mezitím stal
dospělým mužem, poručil mu, aby donesl hlavu Medúzy*. Perseus
přestál dobrodružství za pomoci Athény* a Herma*, který mu ukázal
cestu ke třem Graiím**. Ty donutil, aby mu prozradily, kde žijí
nymfy*, které vlastní tři kouzelné věci: čapku, která činí
člověka neviditelným, zázračný pytel a okřídlené sandály, s nimiž
mohl vzlétnout do vzduchu. Pak letěl k Okeanovi*, nalezl Medúzu a
její dvě sestry spící a opatrně se blížil k obludám, protože již
při pohledu na ně každý zkameněl. Zatímco v lesklém kruhu svého
štítu pozoroval zrcadlový obraz Medúzy, usekl jí hlavu svým
srpovitým mečem, který mu věnoval Hermes, strčil ji do pytle a
unikl pomocí kouzelné čapky. Při zpátečním letu spatřil
aithiopskou královskou dceru Andromedu**, která byla připoutána
k útesu jako oběť pro mořskou obludu; zamiloval se do této krásky
a slíbil jejím rodičům, že obludu zabije a ji zachrání, stane-li
se pak jeho ženou. Také tentokrát Perseus zvítězil, a když mu při
svatební slavnosti Andromedin dřívější snoubenec, Fineus (2)*,
chtěl krásnou nevěstu upřít, vyřešil problém pomocí Medúziny
hlavy: Fineus a jeho doprovod zkameněli, stejně tak jako zlý
Polydektes, před jehož dotěrností Danae uprchla do chrámu. Když
Perseus potřel své nepřátele, dal hlavu Medúzy Athéně, která si
si ji umístila do středu svého štítu; dary nymf dostal Hermes.
Poté chtěl Perseus navštívit svého dědečka, ale ten před ním
uprchl do země Pelasgů. Shodou náhod tam však vnuk dorazil také,
zúčastnil se pětiboje a smrtelně zasáhl spolusoutěžícího Akrisia
diskem. Nyní by mohl začít vládnout v Argu, kde byl Akrisios
králem, ale raději vyměnil své dědictví za Tiryns a Mykény, kde
vládl až do své smrti (Apollodoros, Bibliothéka II 34-39;
Ovidius, Proměny IV 610-V 249).
Konflikt s Fineem vylíčil Ovidius jako krvavou řež; kromě toho
nechává Persea proměnit v horu obra Atlanta*. Na perseovskou
pověst, skládající se z mnoha rozšířených pohádkových motivů, se
naráží již v Iliadě (XIV 319 a násl.); Hesiodos vypráví o Graiích
a smrti Medúzy (Zrození bohů 270-286), Simonides z Keu líčí
v básni, jež se zachovala jen ve zlomcích, jak naříkající Danae
plula s dítetěm po moři (frag. 13 D). O vysokém stáří mýtu svědčí
i některá díla výtvarného umění, např. amfora ze 7. století př.
Kr. (Perseus a Medúza; Eleusis, muzeum) nebo metopa chrámu C ze
Selinuntu, na níž Athéna pomáhá Perseovi, když usekává hlavu
Medúze (kolem roku 550 př. Kr., Palermo, Museo Archeologico).
Pozdější malíře vzrušovala spíše záchrana Andromedy; můžeme ji
vidět na nástěnné malbě z Casa dei Dioscuri v Pompejích (kopie
podle originálu ze 4. st. př. Kr., Neapol, Museo Nazionale),
v Palazzo Vecchio ve Florencii (freska od Giorgia Vasariho, kolem
roku 1550), v Ermitáži v Petrohradě (obraz od Petra Paula
Rubense, kolem roku 1620), v muzeu Folkwang v Essenu (triptychon
Perseus od Maxe Beckmanna, 1941) a na všech možných jiných
místech: lehce oděná krásná dívka a zářící mladý hrdina jsou
přece velmi vděčným objektem! Benvenuto Cellini vytvořil
proslulou bronzovou sochu Perseus s hlavou Medúzy (1553,
Florencie, Loggia dei Lanzi), na jejímž podstavci můžeme najít
Danae s malým Perseem. Také dramatikové a operní libretisté se
nechali inspirovat perseovskou pověstí, ale žádné z jejich děl
nepřežilo svoji dobu. Za příklad originálního zpracování
tradičního námětu budiž nicméně vzpomenuto opery Persée et
Andromčde (1929), v níž se obluda, která má spolknout Andromedu,
do dívky zamiluje a zdráhá se ji zabít, ačkoliv ví, že se brzy
objeví hrdina a ji samu zabije. Přichází Perseus, počíná si jako
surový vítěz a Andromeda oplakává laskavého obra. Zatímco
nazlobený Perseus pokračuje v letu, změní bohové mrtvou obludu
v živého prince. Místy originální je i filmové zpracování látky s
titulem nikoliv právě vhodným, Souboj Titánů (Velká Británie
1981; režie Desmond Davis).
Picus
"Datel", král v Latiu, kterého se Kirke* marně pokoušela svést,
až ho nakonec ve zlosti proměnila v datla (Ovidius, Proměny
V 312-402).
Pierovny
1. Přízvisko Múz podle jejich vlasti, thessalského kraje Pierie.
2. Devět dcer Makedoňana Piera, které vyzvaly Múzy k závodu ve
zpěvu, byly poraženy a proměněny ve straky (Ovidius, Proměny
V 294-678).
Pittheus
Syn Pelopa*, troizenský král, otec Aithry*, která měla s Aigeem**
Thesea*.
Pleisthenes
Syn Atrea**, vychován Thyestem* a vyslán jako vrah proti
vlastnímu otci, který ho však zabil.
Plejády
Sedm dcer Atlanta* a Okeanovny* Pleiony, které Zeus* přenesl na
oblohu, protože je pronásledoval divoký Orion*, a proměnil je
v souhvězdí.
Plexippos
Strýc Meleagra*, jím zabit.
Pluto nebo Pluton
Přízvisko Háda*; že je plutonium opravdu pekelný prvek, tušili,
jak se zdá, i jeho objevitelé.
Plutos
> Demeter
Podaleirios
Syn Asklepia*, bratr Machaona* a lékař jako on; v biologii je
podalirius druhové jméno pro otakárka ovocného.
Podarge
Jedna z Harpyjí*, matka nesmrtelných ořů Achilleových*, jež měla
se Zefyrem* (Ilias XVI 148-151).
Podarkes
Původní jméno Priama*.
Poias
Otec Filokteta*.
Pollux
Latinské jméno Polydeuka*.
Polybos
1. Egyptský král, který přijal a bohatě obdaroval Menelaa* a
Helenu* (Odysseia IV 125-132).
2. Korintský král, adoptivní otec Oidipa*.
Polydektes
Král ostrova Serifu, který se zamiloval do Danae*, a proto chtěl
poslat jejího dospělého syna Persea** na smrt.
Polydeukes
Jeden z Dioskurů**, bratr Kastora*.
Polydoros
Nejmladší syn Priama* a Hekaby*, kterého jeho otec poslal s
bohatými poklady k thráckému králi Polymestorovi*, aby tam byl
v bezpečí. Ale když Troja padla, zavraždil chtivý Thrák svého
hosta; Hekabe, již jako zajatkyně Řeků, nalezla jeho mrtvolu
náhodně na pláži, a jakmile se jí naskytla příležitost, strašlivě
se vrahovi pomstila: vyškrábala mu oči (Euripides, Hekabe;
Ovidius, Proměny XIII 527-575).
Polyfemos
Syn Poseidona*, Kyklop*, který přistihne Odyssea* a jeho dvanáct
druhů ve své jeskyni, když si pochutnávají na jeho zásobách a na
jeho telátku. Hned zavalí východ obrovským balvanem a sní dva
vetřelce. Čtyřem dalším Řekům se vede stejně, dokud Odysseus
nenajde způsob, jak se lidožroutovi pomstít. Opije ho vínem,
namluví mu, že se jmenuje "Nikdo", a ve spánku mu vypálí špičkou
rozžhaveného kůlu jeho jediné oko. Na řev oslepeného se seběhnou
ostatní Kyklopové, ale když ho slyší řvát, že "Nikdo mu usiluje
o život", považují ho za pomateného a zase se rozejdou. Příští
ráno odvalí Polyfemos kámen od vchodu, aby se ovce mohly jít
pást. On sám ohmatává každý kus, aby Řekům zabránil v útěku, ale
ti se pevně zachytí pod břichy zvířat a tak se jim útěk podaří.
Odysseus si však nemůže odpustit, aby z lodi na oklamaného obra
nezavolal své pravé jméno. Toho se měl raději vystříhat, neboť
Polyfemos ho může nyní proklínat v modlitbě ke svému otci
Poseidonovi - a ten učiní vše, aby zmařil Odysseovi cestu domů
(Odysseia IX 105-555).
Zatímco příběh o Polyfemovi obsahuje velmi staré pohádkové
motivy, je usilování neotesaného obra o Nereovnu* Galateiu*,
která miluje Akida**, asi značně pozdním výplodem básnické
fantazie. Dobrodružství Odysseovo uvedl na jeviště Euripides
v satyrském dramatu Kyklops. Burleskní hra je to jediné svého
druhu, co zůstalo zcela zachováno. Z četných vyobrazení
Polyfemova oslepení je asi nejznámější to, které se nachází na
hydrii z 6. st. př. Kr. nalezené v Caere (Řím, Museo Nazionale di
Villa Giulia). Jak zamilovaný obr s obrovskou Panovou flétnou pod
paží vyhlíží krásnou Galateu, namaloval Sebastiano del Piombo
kolem roku 1515 ve Villa Farnesina al fresco a elegantně přitom
zamaskoval ošklivou jednookost obludy tím, že ji ukazuje
z profilu. Krajina s Acidem a Galateou od Claude Lorrainse vypadá
na první pohled jako pouhý obraz přírody (kolem roku 1670,
Drážďany, Galerie alter Meister), ale když se podíváme blíže,
objevíme v pravo na obraze číhajícího obra.
Polyhymnia (Polymnia)
"Bohatá písněmi", jedna z Múz*.
Polyidos
Věštec, který oživil mrtvého Glauka (2)*.
Polymestor
Thrácký král, vrah Polydora*.
Polyneikes
"Svárlivec", syn Oidipa*, bratr Eteokla*, s nímž měl spor
o thébský trůn. Oba padli ve vzájemném souboji. Protože
Polyneikes nabádal k tažení Sedmi* proti Thébám*, měl zůstat
ležet nepohřben, přesto se ho jeho sestra Antigone* pokusila
pohřbít alespoň symbolicky (Aischylos, Sedm proti Thébám;
Sofokles, Antigone; Euripides, Foiničanky; Statius, Thebais;
Apollodoros, Bibliothéka III 55-82).
Polyxena
Dcera Priama* a Hekaby*, s matkou se dostala do řeckého zajetí a
byla zabita Neoptolemem* jako oběť na Achilleově* mohyle, protože
si to přál hrdinův stín (Euripides, Hekabe; Trojanky; Ovidius,
Proměny XIII 441-526). Milostný příběh Achillea a Polyxeny, který
zpracovávaly středověké romány o Troji, se pravděpodobně opírá
o helénistické básníky. Umělci měli zálibu především v obětní
scéně, která se nachází již na černofigurové amfoře ze 6. st. př.
Kr. (Londýn, British Museum); z nové doby jmenujme obrazy od
Guido Reniho (kolem roku 1630, Paříž, Louvre) a Federica
Bencovice (před 1730, Brusel, Musées Royaux des Beaux-Arts).
Pomona
Římská bohyně ovocnářství (poma) a zahradnictví, podle Ovidia ji
získal za manželku Vertumnus* (Proměny XIV 622-771). Společně s
Cererou* vidíme Pomonu na obraze od Petra Paula Rubense (kolem
roku 1625, Madrid, Prado), s Vertumnem na náčrtku Luca Giordana
(kolem roku 1682, Londýn, sbírka D. Mahona).
Pontos
"Moře", syn Gaie*; z jeho spojení s ní vzešli mj. Nereus*,
Forkys* a Keto* (Hesiodos, Zrození bohů 131 a násl.; 233-239).
Portunus
Římský bůh bran, proto byl zobrazován s klíčem; později také
ochránce přístavů. Jeho dobře zachovalý chrám v Římě na břehu
Tibery byl dříve označován jako chrám Fortuny Virilis.
Poseidon
Bůh moře, syn Krona* a Rheie*, bratr Dia* a Háda*. Jeho zbraní je
trojzubec, kterým vyvolává mořské bouře a otřásá zemí; jeho
posvátným zvířetem je kůň, do kterého se někdy proměňuje;
v koňské podobě se spojil s Demetrou*, okřídleného koně Pegasa mu
porodila Medúza* (Ovidius, Proměny VI 118-120). S Amfitritou*, s
níž obývá palác hluboko v moři, má Tritona*, s jinými bohyněmi
nymfy* a se smrtelnými ženami ještě další početné syny, některé
mimořádně vysoké a silné, jako např. Polyfema* nebo Antaia*. Jeho
zápas s Athénou* o attický kraj byl zobrazen na západním štítu
Parthenonu na Akropoli v Athénách; v boji s Giganty jej vidíme na
Pergamském oltáři (Berlín, Pergamon-Museum), na mozaice v Ostii
projíždí na voze taženém mořskými koni "Neptunovými lázněmi" -
Neptun a Poseidon byly brzy ztotožněni. Přes dva metry vysoký je
Poseidon vylovený z moře u mysu Artemision (Athény, Národní
muzeum), jeden z mála velkých bronzů 5. st. př. Kr., který se
zachoval.
Od 17. století byl Poseidon obklopený mořskými bytostmi s oblibou
zobrazován na kašnách; vzpomeňme jen na Fontánu di Trevi Nicola
Salviho, dokončenou roku 1751, nebo na Fontánu di Nettuno na
Piazza Navona v Římě, k tomu na Neptunovu kašnu od Bartolomea
Ammanatiho (1575, Piazza della Signoria, Florencie). Problémy
postihly Poseidona/Neptuna v Norimberku: Neptunova kašna, odlitá
Georgem Schweigerem, nebyla nejdříve po celá desetiletí vůbec
instalována; pak ji říšské město, jež trpělo nouzí, prodalo
ruskému carovi; v 19. století se našel mecenáš, který nechal
zhotovit napodobeninu této kašny pro hlavní náměstí tohoto města;
ta však musela ustoupit Hitlerovi, a tak se dostala do městského
parku. - Abychom zůstali ve Francích, také v Bamberku je Neptun,
jenže mu tam podle jeho trojzubce říkají "vidličkář". Že se lze s
bohem moří setkat i v malém formátu, dokazuje solnička a pepřenka
od Benvenuta Celliniho pro francouzského Františka I. (kolem roku
1540, Kunsthistorisches Museum, Vídeň); Neptun a Ceres zde
zastupují zemi a moře, jejichž společným dítětem je sůl. Jako
nádherný pár namaloval Neptuna a Amfitritu Jan Gossaert, řečený
Mabuse (1516, Berlín, Gemäldegalerie Ost), na vůz tažený mořskými
koni umístil oba dva Bon de Boullogne (Triumf Amfitrity, kolem
roku 1700, Tours, Musée).
Priamos
Nejmladší syn trojského krále Laomedonta*. Když Herakles*,
podveden králem, dobyl město, jako jediného nechal naživu tohoto
prince, protože ho vykoupila jeho sestra Hesione* . Podle tohoto
obchodu (řec. priasthai) dostal jméno, pod nímž ho zná i Ilias.
Předtím se prý jmenoval Podarkes. Jako trojský král žil dlouho
šťastně se svou manželkou Hekabou*; měl od ní i jiných žen
padesát synů a dvanáct dcer, mezi nimi Hektora*, Parida*,
Kassandru* a Polyxenu*. Avšak když Paris unesl Helenu*, padlo na
Troju neštěstí: město bylo deset let obléháno a Priamos ztratil
skoro všechny své syny. Aby vykoupil mrtvolu Hektorovu,
nejstatečnějšího hrdiny, vydá se starý muž dokonce do stanu
strašlivého Achillea* (Ilias XXIV). Když Troja padne, je Priamos
u Diova oltáře, k němuž utekl, zabit Neoptolemem* (Euripides,
Hekabe 21-23). Tento zločin je zobrazen mj. na černofigurové váze
z 2. poloviny 6. století př. Kr. (Würzburg,
Martin-von-Wagner-Museum).
Priapos
Maloasijský bůh plodnosti, zobrazovaný většinou s obrovským
penisem. Jeho dřevěné sochy stávaly v ovocných zahradách, kde
měly současně strašit ptáky a zloděje; o těchto sochách i
o samotném bohu a jeho působení kolují často hrubě obscénní
priapeia - krátké, triviálně erotické básně. To, že hýkání osla
zabránilo Priapovi v znásilnění nymfy* Lotidy* a že mu z tohoto
důvodu byli obětováni osli, vypravuje Ovidius (Kalendář I
393-440). Malý Priapos se zástěrou plnou ovoce a s atributem své
mužnosti je součástí sošek Venuší z weisenburského pokladu
(Weisenburg, Römermuseum).
Proitos
Syn Abanta*, dvojče Akrisia*.
Prokne
Dcera Pandiona*, sestra Filomely**, žena Terea*.
Prokris
Žena Kefala**, jím náhodně zabita oštěpem, který nikdy neminul
cíl.
Prokrustes
Sadisticky založený hostinský, který u Eleusiny zval pocestné do
svého domu a nabízel jim k noclehu postel, dlouhým krátkou,
krátkým dlouhou. Pak dlouhým usekával nohy, které jim přečnívaly,
a malé hosty roztloukal kladivem, aby vyplnili celou postel. To
prováděl tak dlouho, dokud ho Theseus* právě tímto kladivem sám
nezabil (Apollodoros, Bibliothéka IV 4). Když dnes hovoříme
o "Prokrustově metodě", rozumíme tím násilná, nepřiměřená řešení
problému.
Prometheus
Syn Titána* Iapeta* a Klymeny, bratr Atlanta*, Menoitia* a
Epimethea*, otec Deukaliona*, nepřítel Dia* a pomocník lidí. Když
v šerém dávnověku lidé chtěli, aby jim při schůzce s bohy bylo
objasněno, které části obětního zvířete jednotlivým stranám
náleží, rozčtvrtil Prometheus silného býka a na maso a
vnitřnosti, které chtěl přisoudit lidem, položil ošklivý hovězí
žaludek, zatímco hromadu kostí obalil tukem. Pak nechal Dia
volit, a ten sáhl - přestože lest prohlédl - po horší části. Od
té doby spalovali lidé bohům na oltáři kosti a tuk. Dia však
tento podvod (!) strašně rozhněval a potrestal smrtelníky tím, že
jim odňal oheň. Ale Prometheus jej ukradl a vzácný dar přinesl
v trubici rákosu ke svým chráněncům. Nyní byl opět na tahu Zeus.
Nechal jako věčné trápení přijít na svět, dosud zřejmě obývaný
jen muži, první ženu, Pandoru**. Prometheus byl pak přivázán ke
sloupu, a denně přilétal orel, aby nešťastníkovi požíral játra,
která mu stále dorůstala, dokud ho z jeho utrpení nevysvobodil
Herakles (Hesiodos, Zrození bohů 507-616).
Prometheus, o němž se Homér vůbec nezmiňuje, byl asi předřeckým
bohem řemesel a nositelem kultury, kterého uctívali především
kováři a hrnčíři. Jeho jméno bylo vykládáno jako "rozvaha", jeho
chytrost, až prohnanost zdůrazňuje Hesiodos, který o něm hovoří i
v Pracích a dnech. Na jeviště přenesl tuto látku Aischylos,
v jehož tragédii Upoutaný Prometheus se syn Titána jeví jako
nespravedlivě potrestaný. Zatímco je přikováván Hefaistem* na
skalní stěnu Kavkazu, stěžuje si na Dia, který se mu tak zle
odměnil za jeho pomoc v boji s Titány*. Proto také neprozradí,
čím je moc otce bohů ohrožena. Na konci dramatu je tento
nepoddajný svržen do Tartaru, je si však jist svým pozdějším
vykoupením: potomek Io* ho osvobodí, jeden nesmrtelný, Kentaur*
Chiron*, pro něj zemře a Zeus mu bude ještě vděčný, že ho varuje
před spojením s bohyní Thetidou*. Téměř tutéž látku satiricky
zpracoval kolem roku 160 po Kr. Lukianos ve svém dialogu
Prometheus neboli Kavkaz. Platon v Protagorovi (320 a násl.)
uvádí Promethea a jeho bratra Epimethea do souvislosti se
stvořením první živé bytosti, pozdější autoři říkají, že
Prometheus stvořil člověka z hlíny (např. Ovidius, Proměny I 83),
na což také naráží Goethe ve své nedokončené hře Prometheus
(1773) a rovněž ve stejnojmenné básni: "Zahal své nebe, Die, tmou
mraků a mlh... zde sedím já a vytvářím lidi dle svého obrazu, rod
se mnou totožný, co trpí, pláče, co užívá a radost má, a tebe co
nedbá, tak jako já!" Balet Stvoření Prometheova od Ludwiga van
Beethovena prozrazuje již v titulu vztah k tomuto prvku báje.
V lyrickém dramatu Odpoutaný Prometheus (Prometheus Unbound,
kolem roku 1819) nechává Percy Bysshe Shelley dospět svého hrdinu
prostřednictvím utrpení k mravní dokonalosti, díky níž on, který
se sám vzdal pomsty, může ukončit despotismus Jupiterův* a
přinést lidstvu spásu. I u Shelleyho zaznívá blízká souvislost
trpícího pomocníka Promethea s Kristem, jež byla pociťována již
od raného křesťanství, např. Tertullianem.
Parodisticko-satirickým způsobem si s tímto mýtem pohrál André
Gide ve svém Špatně připoutaném Prometheovi (1899). Každý, tak
ujišťuje hrdina této hry, by potřeboval nějakého osobního orla -
a toho svého nakonec sní.
Promethea mučeného orlem vidíme společně s jeho bratrem Atlantem
na vnitřním obrazu korintské misky (6. st. př. Kr., Mnichov,
Antikensammlungen). Jako stvořitele lidí ho namaloval Piero di
Cosimo (Scéna z báje o Prometheovi, kolem roku 1500, Mnichov,
Alte Pinakothek), jako trpícího Gustave Moreau (Prometheus, 1868,
Paříž, Musée Gustave Moreau); roku 1950 dokončil Oskar Kokoschka
svůj triptychon Prometheova sága (Londýn, sbírka Graf Seilern).
Neobyčejné literární a umělecké působení prometheovského mýtu,
jež zde může být jen naznačeno, je asi důsledkem mnohostranných
možností výkladu jeho postavy, za jehož extrémní příklad může být
považováno dnes již sotva přijatelné, vysoce patetické
"podobenství" Carla Spittelera Prometheus a Epimetheus (1880).
Proserpina
Latinské jméno Persefony*.
Protesilaos
Účastník tažení proti Troji, který při přistání u maloasijských
břehů jako první vyskočil na pevninu a byl také jako první zabit
(Ilias II 695-709). Jeho žena Laodameia (2)* se s tím nedokázala
smířit, nechala si vyrobit sochu padlého a rozmlouvala s ní. To
dojalo bohy a Hermes* na krátkou dobu vyvedl mrtvého z podsvětí -
k velké radosti Laodameie. Když se však Protesilaos musel opět
rozloučit, zvolila si dobrovolnou smrt (Apollodoros, Bibliothéka
VI 29 a násl.). Dopis Laodameie jejímu vzdálenému milenci zbásnil
Ovidius (Listy heroin 13); v něm najdeme verš: Bella gerant alii,
Protesilaus amet (84: Války ať vedou jiní, Protesilaos jen
miluje), který nám silně připomíná "Make love, not war". Tento
verš prý aktualizoval uherský král Matyáš Korvín (1440-1490) na:
Bella gerant alii, tu, felix Austria, nube! (Války nechť vedou
jiní, ty, šťastné Rakousko, se žeň!).
Proteus
1. Starý, chytrý mořský bůh, schopný se proměňovat, který na
egyptském ostrově Faros pásl tuleně. Menelaos** ho donutil
k tomu, aby mu předpověděl budoucnost (Odysseia IV 364-570).
Jméno Proteus se ještě dnes příležitostně používá, chceme-li
označit proměnlivý charakter. Co je proteovského na macarátu
jeskynním, jehož latinské druhové jméno zní Proteus, uniká našim
znalostem. V Goethově Faustovi II 2 se objeví Proteus jako
obrovská želva, ale na prosbu moudrého Thaleta na sebe vezme
lidskou podobu.
2. Egyptský král, u něhož Helena* tráví dobu trojské války,
zatímco Paris unáší jen její přelud (Euripides, Helena).
Psamathe
Nereovna*, s Aiakem* měla syna Foka*.
Psyche
"Duše"; v umělé pohádce o Amorovi* a Psyche - vsunuté Apuleiem do
jeho Proměn (kolem roku 160 po Kr.) - je nejmladší a nejkrásnější
ze tří krásných královských dcer a má být na příkaz orákula
vydána ošklivému draku. Vyvedou ji na vysokou horu a nechají ji
tam samotnou - náhle ji však prudký vítr přenese do líbezného
údolí, kde je v nádherném paláci rozmazlována neviditelnými sluhy
a v noční době milována neobyčejně něžným mladým mužem. Tímto
mladým mužem je Amor; na příkaz své matky Venuše*, u níž Psychina
krása vzbudila závist, měl dívku potrestat, ale sám nakonec
neodolá jejímu půvabu. Nyní tajně užívá radostí, dokud se Psyche
nenechá přemluvit od svých sester, které ji směly na její prosbu
navštívit, aby se na milence podívala. Když vedle ní spí,
rozžehne olejovou lampičku a s úžasem zírá na mladého boha lásky
- a tu spadne kapička oleje na jeho citlivou božskou pokožku.
Amor se probudí, uprchne - a teprve po dobrodružném putování
světem i podsvětím Psyche znovu získá uprchlého milence,
uchlácholí Venuši a je přijata mezi nesmrtelné.
Zda Apuleius chápal tuto pohádku jako alegorii na spásu lidské
duše láskou, zůstává otázkou; pro středověk byl už alegorický
obsah zřejmý. Tomu odpovídal i vliv půvabného vyprávění na
literaturu a umění. Dnes jsou ovšem zapomenuta Genealogie deorum
gentilium Giovanniho Boccaccia (Genealogie pohanských bohů, kolem
roku 1360) a četná dramatická zpracování této látky, zatímco
půvabné sousoší z Domu Amora a Psyche (římské dílo, kolem roku
200 po Kr., Ostia, Museum) nebo podobné v Kapitolském muzeu
v Římě jistě neuniknou pozornosti návštěvníků: kdepak je ještě
dnes možno vidět dvě půvabné mramorové sochy, jak se líbají?
V zahradní lodžii Villy Farnesina v Římě namaloval roku 1511
Raffael se svými pomocníky příběh obou milenců jako cyklus;
trochu později, kolem roku 1530, vytvořili Giulio Romano aj. Halu
Psyche v Palazzo del Tč v Mantově, manýristicko-erotický festival
smyslových radostí. Dlouhonohému a nudnému bohu lásky Frančoise
Gérarda a jeho přihlouplé Psyche jsme se rouhali již u Erota*;
tak nám ještě zbývá Merkur a Psyche, bronzové sousoší od Adriaana
de Vriese (kolem roku 1593, Paříž, Louvre), a o dvě stě let
mladší mramorové sousoší Antonia Canovy Amor a Psyche, které lze
najít v témže muzeu.
Pygmajové
"Pěstičky" (od řeckého pygme, pěst) ve smyslu našich "Palečků",
trpasličí národ Afriky nebo Indie, který je v neustálém boji s
jeřáby od té doby, co se jejich královna Gerana odvážila
srovnávat se s Junonou*. Bohyně ji proměnila v jeřába (řec.
geranos) a nechala ji vyhlásit válku vlastnímu národu (Ilias III
3-6; Ovidius, Proměny VI 90-92). Boj nerovných nepřátel je -
kromě jiného - znázorněn na Frančoisově váze bohaté na detaily
(6. st. př. Kr., Florencie, Museo Archeologico).
Pygmalion
1. Bratr Didony*, který zavraždil jejího muže a ji donutil
k útěku z vlasti.
2. Umělec z Kypru, který nechtěl mít nic společného s ženami,
podle jeho mínění neřestnými, a vytvořil si sochu ze slonoviny,
krásnější než jakékoliv živé děvče. Zamiloval se do ní, líbal ji,
přinášel jí malé dárky - a jednoho dne při Venušině slavnosti
skromně prosil bohyni, aby mu dala životní družku, která by byla
podobná jeho soše. Když se vrátil domů, opět svou sochu políbil,
a ta mocí bohyně ožila a o devět měsíců později mu porodila dceru
Pafu, podle níž je nazváno kyperské město Pafos (Ovidius, Proměny
X 243-297).
Z početných variací příběhu, tak půvabně vyprávěného Ovidiem, je
komedie Pygmalion Georga Bernarda Shawa (1913-14) asi
nejznámější. "Umělcem" je v ní fonetik, pro kterého je hodnota
člověka určována čistotou a krásou jeho řeči; na základě sázky
chce přeměnit květinářku Elizu, která mluví strašlivým slangem,
na velkou dámu, do níž se - téměř! - zamiluje. Tuto látku
kongeniálně zhudebnil Frederic Loewe ve svém muzikálu My fair
Lady (1956). Stále ještě zábavné jsou některé pasáže z operety
Krásná Galathea od Franze von Suppée (1865), v níž se oživlá
socha krásné nymfy Galathey ukáže jako vypočítavé, chtivé
stvoření, které nakonec na prosby umělce opět zkamení. V tragédii
Galatia novořeckého dramatika Spiridona Vasiliadise (1872) se
oživlá socha zamiluje do Renna, bratra Pygmaliona, a chce ho
přimět k tomu, aby ho zabil. Ale Renno zabije místo něho
nemilosrdnou Galatiu. Přirozeně ani malíři a sochaři si nenechali
ujít vděčný syžet, ale ku podivu z toho vyšly jen průměrné věci.
Pylades
Věrný přítel a průvodce Oresta*; oba tvoří příslovečný
nerozlučitelný pár.
Pyramus
Mladý muž z Babylonu, který miluje sousedovu dceru Thisbu, ale
protože rodiče jsou znepřáteleni, může si s ní povídat jen tajně
škvírou v požární zdi. Konečně se pár milenců odhodlá k útěku;
chtějí se setkat před městem u staré hrobky. Thisbe přijde o něco
dříve a musí prchat před lvicí, která právě roztrhala krávu a
chtěla u blízkého pramene jen ukojit svou žízeň. Při útěku ztratí
dívka svůj plášť, který tato bestie krvavou tlamou roztrhá. Když
se objeví Pyramus, najde krví potřísněný kus šatu a domnívá se,
že jeho milovaná padla za oběť šelmě. Pln zoufalství se probodne.
Umírajícího najde Thisbe a jeho vlastním mečem si také vezme
život (Ovidius, Proměny IV 55-161).
Ovidiova dojemná scéna byla od 14. století mnohokrát dramaticky a
epicky přetvářena; nejkouzelněji se to podařilo Williamu
Shakespearovi v oné vložce Snu noci svatojánské (1660), v níž
několik počestných řemeslníků při svatebních oslavách krále
Thesea* nastuduje tragický kus humornou formou. Jeden při tom
představuje stěnu, dva prsty jsou onou zlověstnou štěrbinou,
další to zkouší jako lev a je pochválen větou, jež se stala
okřídlenou: "Dobře, lve, řvals!" O tyto tzv. "hulvátské scény" se
opírá Divadelní pamflet Absurda comica neboli pan Petr Squenz
(kolem roku 1657) od Andrea Gryfia, která se nemůže nabažit
slovních hříček a satirických výpadů na nevzdělanost prostých
lidí. Krásný obraz od Hanse Baldunga Griena (Pyramus a Thisbe;
kolem roku 1530) vlastní nadace Státního muzea Berlína-Dahlemu.
Etienne Jeaurat, ve své době vysoce ceněný malíř antických
motivů, obstál roku 1733 v příjímací zkoušce na Akademii
v Paříži, jejímž rektorem se později stal, dramaticky malovaným
velkoplošným plátnem, na kterém se Thisbe zabíjí nad mrtvolou
milovaného (Roanne nad Loirou, Musée et Bibliothčque Joseph
Dechelette).
Pyreneus
Úskočný král, který k sobě pozval při průtrži mračen Múzy, aby je
znásilnil. Když uletěly v podobě ptáků a on je pronásledoval,
zřítil se a zabil (Ovidius, Proměny V 274-293).
Pyriflegethon
Ohnivý proud v podsvětí.
Pyrrha
Dcera Epimethea* a Pandory*, sestra a manželka Deukaliona*.
Pyrrhos
"Rusovlasý", přízvisko Neoptolema*.
Pythia
Věštící kněžka Apollonova* v Delfách, která se původně jmenovala
Pytho.
Python
Obrovský drak, kterého porodila Gaia* proti své vůli po velké
potopě. Apollon* ho skolil tisícem šípů a na místě svého
vítězství založil delfské orákulum a pythijské hry (Ovidius,
Proměny I 434-451). V homérském hymnu na Apollona (3, 300-374) se
tato obluda jmenuje jednoduše Drakaina (Dračice) a je pěstounkou
Tyfona*, přivedeného na svět Hérou*, když byla rozhněvaná na Dia.
Apollon Dračici zabil a nechal ji shnít (řec. pythesthai); proto
se to místo nazývá Pytho. K největším dnes žijícím hadům, kteří
za určitých okolností mohou napadnout, a dokonce pozřít člověka,
patří tygří, síťovaný a skalní pyton.
Q
Quirinus
Italický bůh, podle něhož je v Římě nazván pahorek Quirinalis.
V rané době Říma to bylo pravděpodobně jedno ze tří
nejdůležitějších božstev, sabinský protějšek k Martovi*, který
jej v průběhu doby zatlačil do pozadí. Významnou se v této
souvislosti stala legenda, že jistý Iulius Proculus ohlásil
senátu po zmizení Romula, že se mu král zjevil a ujistil ho, že
patří nyní jakožto Quirinus k nebeským bohům (Plutarchos, Romulus
28 a násl.) Tak se původní Martův konkurent stal jeho synem.
R
Rea (Rhea) Silvia nebo Ilia
Dcera Numitora*, jehož bratrem Amuliem* byla donucena stát se
kněžkou Vesty*, a tudíž zůstat svobodná; když ji Mars* učinil
matkou Romula** a Rema*, dal ji Amulius* uvěznit nebo utopit a
děti pohodit (Plutarchos, Romulus 3).
Remus
Bratr Romula*, který jej zabil.
Rhadamanthys
Syn Dia a Europy*, bratr Minoa* a Sarpedona*, zákonodárce Kréty,
před Minoem uprchl do Boiotie, po své smrti se stal soudcem
v podsvětí (Apollodoros, Bibliothéka II 3-7).
Rheia
Dcera Urana* a Gaie*, žena Krona**, matka Hestie*, Demetry*,
Héry*, Háda*, Poseidona* a Dia*.
Rhesos
Thrácký král, který přišel na pomoc Trojanům. Odysseus* a
Diomedes* se v noci vplížili do jeho tábora, zabili ho spolu s
jeho dvanácti lidmi a uloupili jeho nádherné koně (Ilias X
434-513).
Roma
Personifikace Říma a jeho panství, nejprve kultovně uctívaná na
východě říše, např. v Ankyře, dnešní Ankaře, společně se
zbožštělým Augustem.
Romulus
Syn Rhey Silvie* a Marta*, na rozkaz zlého Amulia* byl společně s
Remem* pohozen a odkojen vlčicí. Později děti našel pastýř
Faustulus* a jeho žena Acca Larentia* je vychovala. Když se mladí
muži náhodou setkali se svým dědečkem, poznal Numitor* své vnuky
a oni jej uvedli zpět na jeho trůn. Pak chtěli založit město, ale
dostali se do sporu o to, kdo mu má dát jméno a kdo mu má
panovat. Mělo o tom rozhodnout ptačí orákulum. Jako první uviděl
šest supů Remus, Romulus jich trochu později uviděl dvanáct. Opět
vzplál spor, zda má platit dřívější nebo vyšší číslo, a Remus byl
ve rvačce zabit. Známější je příběh, v němž Remus přeskočil dosud
nízké hradby nového města a svým bratrem byl zabit se slovy: "Tak
se stane každému, kdo přeskočí mé hradby." Romulus nazval město
Římem a zřídil tu azyl pro bezdomovce a pronásledované; tak sice
rychle rostl počet obyvatel, ale sousedé váhali provdávat své
dcery za údajné zločince. Proto sáhl Romulus ke lsti. Pozval
Sabiňany s ženami a dětmi na slavnost, při jejímž vyvrcholení
jeho lidé bezbranné hosty přepadli a jejich dcery unesli. Proto
začala válka se Sabiny, která však brzy skončila zásahem
uloupených žen. Romulus panoval nyní společně se sabinským králem
Titem Tatiem nad svým městem. On sám byl ve čtyřicátém roce své
vlády, když konal přehlídku vojska, za hromu a blesku odnesen
mezi bohy, kde je nyní nazýván Quirinus* (Livius, Od založení
města I 4-16).
Později se za Romulův hrob považoval "Černý kámen" (lapis niger)
na Foru a jeho prostý domek se ukazoval na Palatinu. Proslulá
vlčice, kterou můžeme obdivovat v Kapitolském muzeu, je etruská
práce z počátku 5. století př. Kr., oba dva kojenci byli
přiděláni teprve v době renesance. V 17. a 18. století bylo
v oblibě malovat nebo sochat "únos Sabinek"; připomínáme
mramorové sousoší od Giambologna (1583, Loggia dei Lanzi,
Florencie), jakož i obraz Petra Paula Rubense (kolem roku 1625,
Londýn, National Gallery), Pietra da Cortona (kolem roku 1650,
Řím, Pinacotheca Capitolina), Valeria Castella (kolem roku 1650,
Florencie, Uffizi), Johanna Heinricha Schönfelda (1609-1683; St.
Petersburg, Ermitáž) a Jacquea-Louise Davida (1799, Paříž,
Louvre); toto dílo působí svým patosem a svými rozměry: 3,86 x
5,20 m!
Zatímco vážně míněné dramatizace a zhudebnění romulovské báje,
mezi jinými i Sabinky od Paula Heyse (1858), se na jevišti
neudržely, ukázala se fraška Únos Sabinek od Franze a Paula von
Schönthana (1884) jako neobyčejně životná. Ovšem jde o hru jen
zprostředkovaně mytickou, totiž o literární hřích mládí trochu
potrhlého gymnaziálního učitele, jenž má být předváděn kočovnou
divadelní společností. Hra bohatá na situační komiku byla
několikrát zfilmována (např. roku 1954 Kurtem Hoffmannem) a
dodnes se s ní setkáváme i na televizních obrazovkách.
Rumina ficus
Fíkový strom, u něhož zůstala viset loďka s pohozenými kojenci
Romulem** a Remem*; tomu kmeni se prokazovala kultovní pocta
podobně jako chůvě a zachránkyni dětí (Ovidius, Kalendář II
49-412 v rámci poetického zobrazení romulovské pověsti).
Rutulové
Národ v Latiu, který pod vedením Turna* bojoval s
Aeneem/Aineiem*.
S
Sabazios
Bůh velmi podobný Dionýsovi*, oslavovaný v rozpustilých
průvodech, který se dostal přes Thrákii do Řecka, ale hlavně byl
uctíván v Malé Asii.
Sabinky
> Romulus
Sagaritis
Stromová nymfa, pro niž Attis** zapomněl na svůj slib daný
Kybele* (Ovidius, Kalendář IV 223-244).
Salmakis
Studánková nymfa, která splynula s Hermafroditem** v oboupohlavní
bytost.
Salmoneus
Thesálec, který v Elidě založil město a ve své pýše se chtěl
rovnat Diovi*, takže požadoval, aby lidé přinášeli oběti jemu, a
ne Diovi. Tahal za svým vozem železný kotel a suché kůže, čímž
napodoboval hrom, a když házel do výše pochodně, nazýval to
"blesky". Proto ho Zeus zničil včetně jeho města (Apollodoros,
Bibliothéka I 89).
Sarapis
Božstvo, jež bylo údajně za Ptolemaia I. přeneseno na základě snu
z maloasijského Sinope do Egypta. Bylo uctíváno v chrámu Isidy* a
Osirida*/Apise* a pro mnohé zázraky požívalo velkých poct
(Tacitus, Historie IV 81-84). V postavě Sarapise se mísí prvky
řecké a egyptské, je to současně Zeus* a Pluton*, je doprovázen
Kerberem* a nese na hlavě symbol podsvětních božstev
přinášejících požehnání, měřidlo na obilí. Kult boha se rychle
rozšířil i v římské říši.
Sarpedon
1. Syn Dia* a Europy*, bratr Minoa*, před kterým prchl po hádce
z Kréty do Lýkie.
2. Syn Dia* a Bellerofontovy* dcery Laodameie; v trojské válce
vůdce Lýků. Když Sarpedon nastoupil proti Patroklovi*, Zeus
rozvažuje, zda ho má rychle unést živého do jeho vlasti, ale Héra
jej varuje: i jiní bohové mají syny v boji, a budou chtít chránit
jejich život, jestliže on uchrání život toho svého. Tak může
božský otec na počest syna, zasvěceného smrti, jen ronit krvavé
slzy a mrtvolu dát Hypnem* a Thanatem* pochovat v Lýkii (Ilias
XVI 419-505).
Saturnus
Starořímský bůh rolnictví, ztotožněn s řeckým Kronem*. Stejně
jako Kronos Diem*, tak i on byl Jupiterem* zbaven trůnu a musel
opustit kapitolský pahorek, který se předtím jmenoval saturnský.
Šťastnou dobu jeho vlády, "Zlatý věk", připomínal veselý svátek
Saturnalií, který se slavil koncem prosince a při němž kromě
jiného museli páni obsluhovat své otroky. V Saturnově chrámu na
úpatí Kapitolu se uchovával římský státní poklad. To, že
v astrologii vládne Saturn nad hlavou člověka, může být upomínkou
na jeho někdejší královské postavení.
Satyrové
Démonické smíšené bytosti volné přírody s lidským tělem, ale s
koňským ohonem, koňskýma nebo kozlíma nohama a krátkými rohy.
Doprovázeli opilý Dionýsův* průvod a rozveselovali boha svými
hrubými legracemi. Nespočetná jsou zobrazení Satyrů žádostivě
dorážejících na nymfy* a mainady*; jako příklad účinné obrany
takových přepadů slouží Makronova miska (Satyr a Mainada, kolem
roku 490 př. Kr., Mnichov, Antikensammlungen): obtěžovaná nymfa
na ní prudce vráží pronásledovateli do varlat thyrsovou hůl. Na
volutovém krátéru Kleofontova malíře (kolem roku 425 př. Kr.,
Ferrara, Museo Archeologico Nazionale) je drobný Satyr daleko
větší mainadou tahán za uši. Proslulý byl v antice Satyr
Praxitelův (kolem roku 350 př. Kr.); napodobeninu sochy vlastní
Kapitolské muzeum v Římě, vedle toho také "rudého fauna", kopii
podle originálu ze 3. st. př. Kr.; poněkud mladší je Spící Satyr
v nadživotní velikosti, nacházející se v mnichovské Glyptothéce,
který bývá označován jako Barberinský faun. Do holandského
selského stavení se dostal Satyr na obraze Jacoba Jordaena (Satyr
u rolníka, kolem roku 1640, Mnichov, Alte Pinakothek); jak se
Jupiter* v podobě Satyra hrne na Antiopu (2)*, namaloval kromě
jiných Tizian (kolem roku 1560, Paříž, Louvre). Jako dnes klauni
v cirkuse, tak byli v řeckém divadle nezbytní Satyři: po třech za
sebou následujících tragédií se pokaždé připojovala rozpustilá
satyrská hra, při níž se po smutných dějstvích předchozí hry
diváci zase rozesmáli.
Scaevola, Mucius
"Levoruký", mladý Říman, který chtěl zavraždit etruského krále
Porsenu obléhajícího Řím. Omylem však probodl jeho bohatě
oblečeného sekretáře a byl zatčen. Když mu Porsena vyhrožoval
strašlivými tresty, demonstroval svou nebojácnost tím, že aniž
pohnul obličejem, nechal svou pravou ruku zuhelnatět v oltářním
ohni. To zapůsobilo na Porsenu tak, že mu dal svobodu a ukončil
obléhání - Scaevola totiž tvrdil, že v Římě je ještě dvě stě
devadesát devět mladých mužů, kteří by podstoupili totéž (Livius,
Od založení města II 12, 1-13, 5). Mucius Scaevola je jedním
z oněch zářných velehrdinů, jimiž Římané zaplňovali svou temnou
ranou dobu; na obraze oslavil jeho čin např. Hans Baldung Grien
(1531; Drážďany, Galerie alter Meister).
Sedm proti Thébám
Sedm vojevůdců, v jejichž čele stál Oidipův* syn Polyneikes* a
kteří chtěli vzít útokem sedmibranné Théby, ale byli odraženi.
Pět z útočníků padlo, věštec Amfiaraos* byl na útěku pohlcen
zemí, jen Adrastos* unikl. Protože i Eteokles*, obránce města,
padl v souboji s bratrem Polyneikem, nastoupil na trůn Kreon
(1)*, strýc obou. Ten zakázal padlé útočníky pohřbít. Nato se
obrátili jejich přívrženci na athénského krále Thesea*, který
vynutil na Kreontovi vydání mrtvol. Pokračování hrůzného příběhu
Oidipova uvedl na scénu mezi jinými Aischylos (Sedm proti Thébám,
467 př. Kr.), Sofokles (Antigone, kolem roku 442 př. Kr.; Oidipus
na Kolonu, 401) a Euripides (Prosebnice, kolem roku 424 př. Kr.;
Foiničanky, kolem roku 410). Jako epik to zkoušel Říman Papinius
Statius kolem roku 90 po Kr. se svými Thébankami, nedokončena
zůstala Senecova tragédie Foiničanky (kolem roku 50 po Kr.),
kterou se nechal inspirovat Jean Racine 1664 ke svým Thébayde.
Ačkoliv tuto hru uvedla Moličrova společnost a ačkoliv autor, jak
sám řekl, použil tragickou antickou látku, zanechala publikum
chladné.
Selene
Bohyně měsíce, dcera Titána* Hyperiona*, sestra Helia* a Eoje*
(Hesiodos, Zrození bohů 371-374), oddaná nesmělou láskou pastýři
Endymionovi**. Selene znamená "Zářící"; tento název v sobě
uchovává prvek selen, stejně tak jako selenová destička, která
proměňuje světelné impulzy v elektrický proud.
Semele
Dcera Kadma* a Harmonie*, milenka Dia*, matka Dionýsa*. Žárlivá
Héra* ji v podobě staré chůvy přemluvila k tomu, aby se
přesvědčila o božskosti svého milence. Proto si Semele vyprosila
na Diovi, poté co jí slíbil splnit jedno přání, aby k ní přišel
tak jako ke své nebeské manželce. Sotva se však bůh za hromu a
blesku zjevil, spálil její smrtelné tělo. Zeus už mohl zachránit
jen svého ještě nenarozeného syna Dionýsa a uzavřít jej až do
jeho narození do svého stehna (Ovidius, Proměny III 259-315).
Mezi četnými mytologickými scénami, které namaloval Gustave
Moreau, se také nachází Jupiter a Semele (1896, Paříž, Musée
Gustave Moreau). Symbolistickému malíři se podařilo působivým
způsobem zobrazit konstrast mezi pozemským a nadpozemským.
Semiramis
Legendární babylonská královna, dcera Derketidy proměněnné
v rybu; Semiramis zřídila mohutné městské hradby a byla ke konci
svého života proměněna v holubici (Ovidius, Proměny IV 44-48).
Serapis
> Sarapis
Servius Tullius
Šestý král Říma, počatý zázračným způsobem otrokyní (lat. serva)
Ocresií**.
Sfinx
Dcera Echidny*, napůl žena, napůl okřídlená lvice, "zrozená
k neštěstí thébského lidu" (Hesiodos, Zrození bohů 226); Sfinx se
totiž od Múz* naučila jedné hádance, kterou dávala Thébanům:
"Mluví to a chodí to po čtyřech, po dvou a po třech." Každého,
kdo nevěděl správnou odpověď, obluda rozsápala. Oidipus* ale
hádanku vyřešil takto: "Je tím míněn člověk, neboť jako dítě leze
po všech čtyřech, potom stojí na dvou nohou a ve stáří si jako
třetí přibírá na pomoc hůl." Plná bezmocného vzteku vrhla se nato
Sfinx do propasti (Apollodoros, Bibliothéka III 52-54).
Sibylly
Bohem inspirované ženy, které věštily budoucnost. Podle původu a
pobytu se rozlišují různé Sibylly; nejproslulejší se stala,
především zásluhou Vergiliovy Aeneidy, Sibylla z Kýmy (Cumae) u
Neapole, která vedla Aenea/Aineia* podsvětím do krajin blažených
k jeho otci Anchisovi*. Bydlela v jeskyni, která se ještě dnes
ukazuje; z jejích sta vchodů a východů se stonásobně ozývala její
slova: "Žádati výrok je nyní čas! Bůh, hle bůh!" (Vergilius,
Aeneis VI 42-900) Podle Ovidia měla Sibylla tehdy již sedm set
let a znala budoucnost tři sta let dopředu. Tak dlouhou dobu
života ji propůjčil Apollon*, když se ucházel o její lásku.
Dokonce by jí věnoval věčné mládí, ona však zůstala odmítavá, a
tak se nyní "blíží nejistým krokem churavé stáří"; a ona se
ztrácí, až již nezbývá nic víc než hlas (Ovidius, Proměny XIV
103-155). Ještě ji prý slyšela jedna z rozporuplných postav
Petroniova groteskního románu Satyrikon, která ji prý dokonce
uviděla úplně scvrklou, jak visela v lahvičce u stropu své
jeskyně. "Sibyllo, co chceš?" ptávali se jí lidé a ona
odpovídala: "Zemřít chci!" (Satyrikon 48, 8) Poslednímu římskému
králi nabídla Sibylla devět knih proroctví a žádala za ně
obrovskou částku. Když s díky odmítl, spálila tři knižní svitky a
ptala se, zda chce zbytek koupit za tutéž cenu. Tázaný se jí
urážlivě vysmál a považoval stařenu za pomatenou. Ta klidně
spálila další tři knihy a položila stejnou otázku jako dříve.
Nyní byl král iritován a zaplatil. Knihy byly uchovávány ve
státní svatyni a v krizových dobách byly konzultovány komisí,
skládajícící se z patnácti expertů (Gelius, Noctes Atticae I 19).
Ve skutečnosti představují "Sibylliny knihy" sbírku proroctví
vzniklou v průběhu staletí, v níž se hledaly odpovědi až do
4. st. po Kr., a teprve v roce 408 po Kr. byla spálena na příkaz
císařského vojevůdce Vandala Stilicha. Přibližně ve stejnou dobu
vznikla Sibyllina proroctví, v nichž se mísí antická a
židovsko-křesťanská proroctví a která staví Sibylly vedle proroků
Starého zákona, mezi nimiž je také zobrazil Michelangelo na
nástropní fresce vatikánské Sixtinské kaple kolem roku 1510. Také
obraz od Antoina Carona Císař Augustus a tiburtinská Sibylla
(kolem roku 1580, Paříž, Louvre) ukazuje ohlášení zrození
Spasitele uprostřed fantastické architektury. Starou ženou,
předčasně vyhnanou kvůli milostné zápletce z chrámu v Delfách, je
Sibylla ve stejnojmenném románu Švéda Pära Lagerkvista (1956); s
Apollonem*, který se jí zjevil v podobě kozla, má slabomyslného
syna; ten se vydá na cestu do jiného světa, když jeho matka
vypráví svůj příběh Židu Ahasverovi. Jako v "Proroctvích" i
v tomto románu se snoubí antické, židovské a křesťanské
myšlenkové bohatství do bizarního podobenství.
Silenos
Starý Satyr*, vychovatel Dionýsa*, většinou silně opilý a sotva
schopný udržet se na svém oslu, takže z něj často spadne a
zůstane někde ležet - přesně tak, jak jej namaloval Peter Paul
Rubens (Opilý Silén, kolem roku 1620, Mnichov, Alte Pinakothek)
nebo Anthonis van Dyck (Opilý Silén, kolem roku 1630, Brusel,
Musées Royaux de Beuax-Arts). V takovém stavu byl Silén přiveden
ke králi Midovi* a byl jím pohoštěn (Ovidius, Proměny XI 90-99;
IV 26 a násl.). Nikoliv obtloustle a spokojeně, nýbrž animálně a
agresivně působí Silenos na Onesimově misce (kolem roku 500 př.
Kr., Boston, Museum of Fine Arts); je zde asi ještě zachycen
původní, polozvířecí Silenos, démonická bytost, s níž se často
setkáváme ve větším počtu na vázových malbách. Teprve ve spojení
s Dionýsem se z ní stala komická figurka.
Silvanus
Římský ochranný bůh polí a stád, později splynul s Panem*. Zdá
se, že v jeho jméně je obsaženo slovo silva, les, přesto je však
asi etruského původu.
Sinis
Silný lupič, který v blízkosti Korintu číhal na pocestné,
uvazoval je mezi dva k zemi ohnuté smrky a prudce vymrštěnými
stromy nechal roztrhnout, dokud tomu neučinil přítrž Theseus*
(Apollodoros, Bibliothéka III 218).
Sinon
Řek, který dlouhým vylhaným příběhem přispěl značně k tomu, že
lest s trojským koněm* měla úspěch (Vergilius, Aene- is II
58-198).
Sirény, Seireny
Ptáci s lidskou hlavou, kteří svým nádherným zpěvem lákali
námořníky na svůj ostrov a tam je zabíjeli. Odysseus*, poučený
Kirke*, nebezpečí unikl, protože svým druhům zalepil voskem uši a
sám sebe nechal přivázat na stožár (Odysseia XII 39-54; 154-200).
Apollonios z Rhodu nazývá Sirény dcerami Múzy* Terpsichory* a
říčního boha Acheloa*; před jejich kouzlem zachránil Orfeus*
Argonauty* tím, že je jednoduše svým zpěvem přehlušil
(Argonautika IV 891-911). U Ovidia se nazývají Sirénami družky
Persefony přeměněné v ptáky (Proměny V 551-564). Jako krásná,
často užívaná ilustrace k Odysseii budiž uvedena červenofigurová
vázová malba (Odysseus a Sirény, attický stamnos, kolem roku 460
př. Kr., Londýn, British Museum).
Sisyfos
Syn Aiola (1)*, zakladatel Korintu; v podsvětí musí pořád válet
na vysokou horu balvan, který se vždy opět zřítí dolů (Odysseia
XI 593-600; Apollodoros, Bibliothéka I 85); proč je takto
potrestaný, Odysseus už neříká; Apollodoros hovoří o zradě, jiní
se domnívají, že Sisyfos spoutal smrt a dokonce ji na nějakou
dobu ukradl z Hádu. Jak se zdá, v průběhu času se z velkého
zločince, podobně jako z Tantala*, stala spíše zábavná šibalská
postava, podobná kováři z Jüterbogu z německých lidových pohádek.
Jako takový se úspěšně měřil s mistrem zlodějů Autolykem*, jemuž
zcela mimochodem svedl jeho dceru a stal se skutečným Odysseovým*
otcem (Ovidius, Proměny XIII 31-33). Sisyfos s balvanem se
objevuje často na antických vázových malbách; velký Tizianův
obraz vlastní Prado v Madridu (Sisyfos, kolem roku 1548/49). Za
valící se hlavou zřícené sochy běží "zlomyslný Sisyfos a jeho
blízcí" na obraze Wolfganga Mattheuera (1976, Drážďany, Galerie
neuer Meister).
Významným se stal pro francouzskou existenciální filosofii spis
Alberta Camuse: Mýtus o Sisyfovi, esej o absurditě (1942). Camus
vidí v Sisyfovi, který neochvějně a s nasazením všech sil činí
věc nemající žádný smysl, obraz hrdinného člověka vůbec: protože
svět, do něhož jsme byli postaveni, nejsme schopni změnit, může
být veškeré naše jednání posuzováno pouze podle své intenzity.
Skamandrios
> Astyanax
Skamandros
Bůh jedné řeky poblíž Troje, syn Dia*, mezi bohy nazývaný Xanthos
a Trojany uctívaný oběťmi. Achilleovi* se pokusil zabránit v jeho
zuřivém zabíjení, Hefaistos* ho ale zahnal obrovským ohněm zpátky
do jeho koryta (Ilias XXI 233-384).
Skiron
Obluda zabitá Theseem*, která na korintské šíji nutila cestující
k tomu, aby jí umývali nohy a přitom je srážela z útesu jako
potravu pro obří želvy (Ovidius, Proměny VII 443-447;
Apollodoros, Bibliothéka IV 1).
Skylla
1. Obluda, která sídlila ve skalní jeskyni naproti Charybdě* a
která si z každé lodi, jež plula kolem, brala pomocí dravčích
hlav, spočívajících na šesti předlouhých krcích, šest námořníků.
Také Odysseus* musel bezmocně přihlížet, jak Skylla vysoko ve
vzduchu drtí zmítajícící se a křičící oběti (Odysseia XII 73-126;
223-260). Jen Argonauti* propluli kolem nebezpečných skal díky
božské pomoci beze ztrát (Apollonios z Rhodu, Argonautika IV
920-963). Podle Ovidia byla Skylla kdysi krásné děvče, do kterého
se zamiloval mořský bůh Glaukos (1)*. Kirke*, která však o něj
usilovala také, proměnila konkurentku v ošklivou obludu, která
později zkameněla (Proměny XIII 900-XIV 74).
Protože se zdá, že ve jménu Skylla je skryto řecké slovo skylax,
štěně, byla často zobrazována jako žena, z jejichž boků vyrůstala
psí těla, např. u sousoší Skylly z jeskyně Sperlonga (kopie podle
řeckého originálu, kolem roku 40 po Kr., Museum Sperlonga).
Z dvanáctého století pochází nástěnná malba v klášteře Corvey u
Höxteru, na níž vidíme takto zobrazenou Skyllu a Odyssea. Na
Neptunově kašně v Messině, postavené Giovannim Montorsolim v roce
1557, stojí mořský bůh právě mezi Skyllou a Charybdou. Originály,
které jsou zde nahrazeny kopiemi, se najdou v Museo Nazionale.
2. Dcera Nisa**, která z lásky k Minoovi* zradí svého otce.
Sol
Římský bůh slunce, který je totožný s Heliem* a různými
orientálními božstvy jako Baalem* a Mithrou*. "Neporazitelný bůh
slunce" (Sol invictus) se stal v pozdní době říše jejím nejvyšším
ochráncem.
Spartové
Muži vzniklí z dračí setby Kadmovy*.
Stentor
Řek před Trojou, který dovedl tak hlasitě křičet jako padesát
mužů dohromady (Ilias V 785 a násl.); ještě dnes označujeme velmi
silný hlas za "stentorský".
Stheneboia
Žena Proita*, v Iliadě nazývaná Anteia*, kterou pomluvil
Bellerofontes* (Apollodoros, Bibliothéka II 25-30).
Stymfalští ptáci
Ptáci s kovovým peřím, které dovedli vystřelovat jako šípy;
Herakles* je klepáním vyplašil z jejich úkrytů u jezera Stymfalos
v Arkádii a mnohé pobil; ostatní uletěli a obtěžovali později
Argonauty* na jejich plavbě (Apollonios z Rhodu, Argonautika II
1030-1089). Albrecht Dürer namaloval kolem roku 1500 Herkula a
stymfalské ptáky a přimaloval jim ženské hlavy - myslel přitom
asi na Sirény (Norimberk, Germanisches Nationalmuseum).
Styx
Dcera Okeana* a Tethye*, bohyně ledové podsvětní řeky, při
jejichž vodách skládají bohové přísahy; tuto čest jí prokázal
Zeus, protože přišla jako první k boji s Titány*. Jestliže se
mezi nebešťany vyskytne spor, Iris* přinese ve zlatém džbánu vodu
Stygy, a kdo pak při křivé přísaze rozlije obvyklou úlitbu, je
uveden nejdříve na jeden rok do hlubokého bezvědomí a pak se
nesmí po devět let účastnit kulatého stolu bohů (Hesiodos,
Zrození bohů 361; 383-400, 775-806).
Sychaeus
Manžel Didony*, zabit jejím bratrem Pygmalionem.
Symplegády
Plovoucí skály při vjezdu do Černého moře, které se neustále od
sebe vzdalovaly a opět na sebe narážely, a to tak rychle, že
žádná loď tudy nemohla proplout - teprve Argonauti to dokázali, a
od té doby stojí skaliska tiše (Apollonios z Rhodu, Argonautika
II 317-346; 553-606).
Syrinx
Nymfa*, která se pronásledována Panem* proměnila v šumící rákosí.
Bůh spojil rákosové stvoly různých délek v Panovu píšťalu neboli
syringu; a tak se mohl s kráskou přece jen "pobavit" (Ovidius,
Proměny I 689-712).

T
Tages
Zázračné dítě, jehož proměnu z hroudy hlíny na člověka zažil oráč
v Etrurii a které naučilo národ Etrusků předpovídat budoucnost
(Ovidius, Proměny XV 553-559; Cicero, De divinatione II 50. Čes.
překlad: Předtuchy a výstrahy - pozn. překl.).
Talos
1. Železný obr, kterého Zeus* věnoval Europě*, aby střežil Krétu.
Od té doby třikrát denně obcházel ostrov a vrhal balvany na
každou loď, která tam chtěla přistát, i na Argonauty*. Medeia*
ale omámila Tala svými kouzelnými písněmi a dosáhla toho, že se
při manipulaci s hranatým skaliskem poranil na kotníku, kde byla
jeho jediná céva, kterou mu proudila krev, pokryta jen tenkou
kůžičkou. Jako roztavené olovo vytekla krev z rány a obr se
zhroutil (Apollonios z Rhodu, Argonautika IV 1638-1688).
2. Synovec Daidala*, nazývaný i Perdix**.
Talthybios
Herold Agamemnonův*, se svým kolegou Eurybatem vyslán
k Achilleovi*, aby odvedl Briseovnu* (Ilias I 319-340).
V Euripidových Trojankách musí odejmout Andromache* jejího malého
syna Astyanakta* (230-276).
Tanaquil
Etruskyně z Tarquinia, věštkyně budoucnosti, která napomůže
nejdříve svému muži Tarquiniovi Priscovi* a později Serviu
Tulliovi, zplozenému zázračným způsobem, k římské královské
koruně (Livius, Od založení města I 34-42).
Tantalos
Hříšník, který v podsvětí stojí až po bradu ve vodě, a přesto
trpí žízní. Jakmile se totiž chce napít, všechna voda zmizí a pod
jeho nohama se objeví černá země. Rovněž nad jeho hlavou visí
nejrůznější plody, ale jakmile chce po nich stařec sáhnout,
větrný náraz větve vyzvedne (Odysseia XI 582-592). Zač musí
Tantalos trpět těmito příslovečnými muky, o tom se už Odysseia
nezmiňuje; že bohům, kteří ho zvali na Olymp, kradl nektar a
ambrozii, vypráví Pindaros, a současně prohlašuje za lež tvrzení,
že předložil bohům maso svého syna Pelopa**, když k němu přišli
oplátkou na návštěvu (Olympijská óda 1, 37-65). U Ovidia je
Tantalos králem Lýdie, synem Dia* a otcem Nioby* (Proměny XIV
172-176).
Tarpeia
Dcera velitele římského hradu, který byl po únosu Sabinek obležen
jejich muži a bratry. Z lásky k vůdci nepřátel, či z touhy po
majetku Tarpeia zradila, ale sklidila špatnou odměnu: byla buď
svržena z Kapitolu, z onoho svahu, který se ještě dnes nazývá
"Tarpejská skála", nebo byla Sabiňany zasypána jejich štíty. Jako
odměnu si totiž přála to, co má každý z nich na paži, přičemž
myslela na jejich zlaté náramky (Livius, Od založení města I 11;
Propertius, Elegie IV 4; Ovidius, Proměny XIV 775-782).
Tarquinius
1. Tarquinius Priscus, pátý římský král, Etrusk z města
Tarquinia.
2. Tarquinius Superbus ("Zpupný"), sedmý a poslední římský král.
Pro svou brutální vládu a především kvůli znásilnění Lucretie*
jeho synem Sextem byl svržen Iuniem Brutem a jeho spoluspiklenci
z trůnu.
Tartaros
Mohutná propast se železnými zdmi a branami, spolu s Gaiou*, Zemí
a Erotem* vzniklá hned po Chaosu*; leží tak hluboko pod zemským
povrchem, jak vysoko se nad ní zvedá nebe, a železná kovadlina by
potřebovala devět dní a nocí, aby spadla ze země až na její dno.
Jsou tam uvězněni Titáni* a hlídají je storucí obři Briareos*,
Gyes a Kottos*, které kdysi Uranos* společně s Kyklopy vypověděl
na toto pusté místo (Hesiodos, Zrození bohů 116-120; 147-158;
715-745).
Tatius, Titus
Sabinský král, po skončení války proti Římu spoluregent Romula*.
Teiresias
Slepý thébský věštec, jehož rady nebyly Kadmovi*, Laiovi*,
Oidipovi* a Kreontovi* vždy vítané. Jeho slepota byla
vysvětlována jako trest bohů za to, že buď lidem prozradil věci,
které jim měly zůstat skryté, nebo že spatřil Athénu nahou při
koupeli, či že jako rozhodčí ve sporu mezi Diem* a Hérou* bohyni
urazil. Prohlásil totiž, že ze sexu mají ženy zřetelně více
potěšení než muži a mohl se přitom odvolat na vlastní zkušenosti:
když jednou udeřil holí dva hady, kteří se pářili, stal se ženou
a teprve po sedmi letech stejným procesem mužem (Apollodoros,
Bibliothéka III 69-73; Ovidius, Proměny III 316-338).
Teisifone
1. Jedna ze tří Erinyjí*, Vergiliem (Aeneis VI 554-575) a Ovidiem
(Proměny IV 451-511) popisována jako hrůzostrašná obluda.
2. Dcera Alkmaiona* a Manto, dcery Theiresiovy*. Její otec ji
přivedl ke korintskému králi Kreontovi (2)*, aby tam Teisifone
byla vychovávána; královna se ale obávala, že se její muž do
hezkého děvčete zamiluje, a prodala ji jako otrokyni. Náhodou se
stala majetkem Alkmaiona, který vlastní dceru nepoznal
(Apollodoros, Bibliothéka III, 94 a násl., podle ztracené
Euripidovy tragédie).
Telamon
Syn Aiaka*, bratr Pelea*, s nímž společně zavraždil Foka* a před
hněvem otce musel uprchnout na Salaminu. Tam získal za ženu
královskou dceru a stal se otcem "velkého" Aianta (1)*, který se
podle něho nazývá i "Telamonovec". Telamon se účastnil lovu na
kalydonského kance*, plavby Argonautů*, s Heraklem* dobyl Troju a
jako válečnou kořist dostal Hesionu*, která mu porodila Teukra
(2)* (Apollodoros, Bibliothéka III 133-136).
Telefos
Syn Auge**, svým vlastním dědečkem pohozen, odkojen laní, později
adoptován mysijským králem Teuthrantem a učiněn jeho nástupcem.
Během jeho panování přistáli u pobřeží Mysie Řekové, kteří sem
zabloudili cestou do Troje, a pustošili zemi. Telefos je zahnal
nazpět, ale byl raněn Achilleem*. Protože se rána nechtěla
zahojit, dotazoval se Apollonova* orákula. "Kdo tě zranil, ten tě
také uzdraví!" zněla odpověď. Nato se Telefos, zahalen do starých
hadrů, vydal do vojenského ležení Řeků do Argu a prosil Achillea
o pomoc. Ten k tomu byl ochoten, seškrábal rez ze svého kopí, a
uzdravil tím Telefa, který nato ukázal řecké flotile cestu do
Troje (Apollodoros, Bibliothéka VI 16-20). Sofoklova a Euripidova
dramata, která tuto látku zpracovávala, jsou téměř zcela
ztracená. Helénističtí králové z Pergamonu využili Telefa jako
mytického prapředka. Proto nechal Eumenes II. (197-159 př. Kr.)
zobrazit Telefův příběh na vlysu proslulého Pergamského oltáře
(Berlín, Pergamon-Museum). Zde nachází Herakles sám svého syna.
K tematicky stejným malbám viz > Auge.
Telegonos
Syn Odyssea** a Kirke*, zabil svého neznámého otce, když po něm
pátral.
Telemachos
Syn Odyssea** a Penelopy*, chytrý mladý muž, který rozhodně
vystupuje proti dotěrným nápadníkům své matky a vydává se
k Nestorovi* a Menelaovi*, aby se něco dozvěděl o svém otci, již
dvacet let nepřítomném. Když se vrací domů, zastihne hledaného u
Eumaia*; Odysseus se dá svému synovi po určitém váhání poznat a
potrestá pak společně s ním všechny nápadníky. Duchaplné
"pokračování čtvrté knihy Odysseie" složil kolem roku 1695
Frančois de Salignac de la Mothe Fénelon; dobrodružství, která
nechává prožívat mladého Telemacha v Egyptě, Fénicii, na Kypru,
Krétě, u nymfy Kalypso*, a dokonce v podsvětí, jsou sice
vypravovány s didaktickým záměrem - Fénelon byl vychovatelem
mladého vévody Burgundského - ale neobyčejně zábavně. Tak se
staly Příhody Telemachovy, uvěřejněné proti vůli autorově, jednou
z nejúspěšnějších knih své doby.
Telchinové
Praobyvatelé Rhodu, obratní kováři a kouzelníci, vychovatelé
Poseidona*, jehož trojzubec je též jejich dílem (Diodoros,
Bibliothéka V 55 a násl.); protože "zničili vše jen pohledem
svých očí", potopil je Zeus* do moře (Ovidius, Proměny VII
365-367).
Tellus
Římská bohyně země, nazývána také Terra mater (Matka země) a
ztotožněna s Gaiou*. Jako statná ženská postava se objevuje na
Ara Pacis, Oltáři míru, císaře Augusta v Římě.
Temenos
Jeden z Herakleovců*, podmanitel Argu.
Tenes
Syn Kykna (2)*, který ho v bedně předal moři, protože jeho
macecha ho pomluvila; Tenes přistál na pobřeží ostrova, kterému
dal jméno Tenedos. Při pokusu zabránit Řekům plavícím se do Troje
v přistání, byl zabit Achilleem* - ačkoliv ten byl varován svou
matkou Thetidou*: vrah Tena měl totiž nalézt smrt z rukou
Apollona* (Apollodoros, Bibliothéka VI 25 a násl.).
Tereus
Thrácký král, syn Area*, spojenec Pandiona*, který mu dal za
manželku svou dceru Proknu*. Na její setře Filomele** se Tereus
později provinil a musel za to strašně pykat.
Terminus
Římský bůh hranic polností; jeho symbolem byl hraniční kámen,
kterému byly přinášeny oběti. Podle Ovidia nechtěl Terminus při
stavbě Jupiterova chrámu na Kapitolu ze svého místa uhnout: tak
ho nechali na jeho místě a vyšetřili dokonce v chrámové střeše
otvor, aby měl nad sebou volné nebe (Ovidius, Kalendář II
639-684).
Terpsichore
Jedna z Múz*, později přidělena tanci a zpěvu.
Terra mater
> Tellus
Tethys
Bohyně moře, dcera Urana* a Gaie* (Hesiodos, Zrození bohů
133-136), sestra a manželka Okeana*, ochránkyně Héry*, když Zeus*
bojoval s Kronem* o vládu (Ilias XIV 200-204).
Teukros
1. Král trojské oblasti, syn Skamandra*, tchán Dardana*, a tím
jeden z prapředků trojského národa (Apollodoros, Bibliothéka III
139). Vergilius zmiňuje jako Teukrovu vlast Krétu (Aeneis III
104-110).
2. Syn Telamona*, bratr a druh Aianta (1)*, jeden z vynikajících
hrdinů trojské války. Protože mu jeho otec při návratu na
Salaminu vyčítal, že nepomstil smrt svého bratra, odešel Teukros
na Kypr a založil tam novou Salaminu (Horatius, Carmen 17,
21-29).
Teumesská liška
Loupeživá, lidožroutská obluda z hory Teumessos, která škodila
Thébanům a žádný pronásledovatel ji nemohl dostihnout - až přišel
Kefalos* s Prokridiným* psem, kterému žádná kořist neunikla.
Nerozhodný závod dvou neobyčejně rychlých zvířat ukončili bohové
tím, že je oba proměnili v kámen (Ovidius, Proměny VII 757-793).
Teuthras
Král v maloasijské Mysii, adoptivní otec Telefa*.
Thaleia
Jedna z Múz, přiřazena veselohře; proto některá divadla nesou
její jméno.
Thamyris
Thrácký pěvec, který se pustil do závodu s Múzami*, a když ho
porazily, zbavily ho jeho zraku i jeho umění (Ilias II 594-600).
Thanatos
Bůh smrti, bratr Hypna*, s nímž je společně zobrazen na lékythu
Sabouroffova malíře (kolem roku 450 př. Kr., Londýn, British
Museum), jak oba právě odnášejí padlého. Oba mají mohutné perutě
jako andělé, Hypnos pohlíží soucitně a dobrotivě, Thanatos
naproti tomu temně; jeho vlasy jsou zježeny.
Thaumas
Syn Ponta* a Gaie*, otec Iridy* a Harpyjí* (Hesiodos, Zrození
bohů 237, 265-269).
Theano
1. Žena trojského Antenora*, kněžka Athény*, které věnovala
nádherný šat Hekaby*. Její prosby o milost pro Troju přesto
bohyně nevyslyšela (Ilias VI 287-311).
2. Pěstounka pohozených dvojčat Melanippy (1)*, Poseidonovy*
milenky, které vydávala za vlastní. Když se jí samé později
narodí dvojčata, usiluje těm nevlastním o život. Poseidon se však
postará o to, aby její vlastní synové zahynuli, a Theano spáchá
sebevraždu (Hyginus, Fabulae 186).
Theia
Titánka*, dcera Urana* a Gaie*, matka Helia*, Seleny* a Eoje*
(Hesiodos, Zrození bohů 133-135; 371-374).
Theias
Asyrský král, se svou dcerou Smyrnou* měl syna Adonida*
(Apollodoros, Bibliothéka II 183 a násl., > Myrrha*).
Theiodamas
Oráč, který hladovému Heraklovi* nechtěl dát svého tažného býka
jako pečeni, a proto byl zabit. Jeho syna Hyla* vzal Herakles s
sebou (Apollonios z Rhodu, Argonautika I 1207-1219). V jiné verzi
pověsti oráč spílá loupeživému hrdinovi; proto se konaly na Rhodu
podle Apollodora býčí oběti za doprovodu kleteb kněze
(Bibliothéka I 118).
Themis
Bohyně zákonného pořádku, dcera Urana* a Gaie*, s Diem* měla
Hóry* a Moiry*, vládkyně delfského orákula, dokud toto místo
neobsadil Apollon*. Na ní se po velké potopě obrátili Deukalion*
a Pyrrha*, ona varovala Dia* před spojením s Thetidou*. Působivá
socha Themidy z jejího chrámu v Rhamnu (kolem roku 300 př. Kr.)
je umístěna v Národním muzeu v Athénách.
Themisto
Třetí žena Athamanta*, při pokusu zavraždit nevlastní děti zabila
děti vlastní (Hyginus, Fabulae 4).
Theofane
Milenka Poseidona*, kterou tento bůh "svedl v podobě berana"
(Ovidius, Proměny VI 117); porodila mu onoho zlatovlnného berana,
který Frixa* přenesl do Kolchidy (Hyginus, Fabulae 188).
Theoklymenos
1. Věštec z rodu Melampova*, který kvůli vraždě uprchl z Argu a
našel útočiště u Telemacha*. Dvakrát předpověděl návrat Odyssea*
a zavraždění mladých mužů, kteří usilovali o Penelopu, ale
ženichové mu nevěřili a vysmáli se mu (Odysseia XV 265-285; XVII
151-161; XX 350-383). Postava Theoklymena hraje nikoliv
nedůležitou roli v koncepci básníka Odysseie. Zvláště věštba ve
20. zpěvu se svými děsivými detaily se projeví jako promyšlené
upozornění na vraždu ženichů.
2. Syn Protea*, který usiloval v Egyptě o Helenu**, jež zde byla
pod ochranou jeho otce.
Thersandros
Syn Polyneika*, jeden z Epigonů*; jako jeho otec využil
Eryfyliny* slabosti pro šperky a šaty: dal jí nádherný závoj
Harmonie* a dosáhl tím, že svým synům Alkmaionovi** a Amfilochovi
nebránila táhnout proti Thébám, které podle výroku orákula mohly
být dobyty pouze pod vedením Alkmaionovým (Apollodoros,
Bibliothéka III 80-82).
Thersites
Ošklivý a drzý svárlivec v řeckém vojsku před Trojou, který pro
své štvavé řeči proti Agamemnonovi* byl pořádně zmlácen Odysseem*
(Ilias II 221-276). Když po smrti Penthesilea* urážel Achillea*,
byl jím zabit (Apollodoros, Bibliothéka VIII 1).
Theseus
Syn Aigeia* (nebo Poseidona*) a Aithry*, pod jejíž ochranou
dospíval v Troizeně. S mečem a sandály, které mu zanechal jako
poznávací znamení Aigeus, se vydal na cestu k němu a vykonal při
ní mnoho hrdinských činů: zabil Perifeta*, Sinida*, Skirona*,
Kerkyona* a Prokrusta*, kromě toho obrovskou krommyonskou svini,
která údajně pocházela od Tyfona* a Echidny*. V Athénách
usilovala o jeho život Medeia*, která byla tehdy provdána za
Aigeia; nejdříve jej poslala proti marathonskému býkovi*, a když
ho porazil, snažila se ho otrávit. V poslední minutě poznal
Aigeus svůj meč, vyrazil synovi z rukou otrávený pohár a Medeiu
zapudil. Theseus pak osvobodil Athéňany od strašlivého poplatku,
kterým byli povinni králi Minoovi*, zabil Minotaura* a našel díky
Ariadnině* niti cestu ven z Labyrintu. Na cestě domů musel
přenechat Ariadnu Dionýsovi* a zapomněl ve svém smutku vyměnit
plachtu. Odjel totiž s černou a slíbil, že když se vrátí zdráv,
nasadí bílou. Když viděl Aigeus z pobřeží připlouvat loď s černou
plachtou, vrhl se v zoufalství do moře. - Theseus se stal králem
Athén a odstranil z cesty všechny, kteří by mu snad mohli být
nebezpeční, mezi nimi padesát synů svého strýce Pallanta (3)*. S
Heraklem* bojoval proti Amazonkám* a odvedl si domů jejich
královnu Hippolytu* nebo Antiopu (2)*. Odvetné tažení jejích
bojovnic odrazil u Areopagu u Athén; při tomto boji přišla prý
o život jeho první žena, s níž měl syna Hippolyta*. Jeho druhá
žena, Faidra*, se zamilovala do svého nevlastního syna, a když s
ní nic nechtěl mít, pomluvila ho u jeho otce, který ho vyhnal a
proklel. Se svým přítelem Peirithoem* se bil s Kentaury*; spolu s
ním uloupil krásnou Helenu*, a dokonce chtěl z podsvětí unést
Persefonu* . Při tomto podniku byli oba Hádem* zajati, a
Diskurové* mohli bez zvláštních potíží odvést z Athén nazpět svou
sestru Helenu. Současně dosadili Menesthea* jako nového krále.
Když byl Theseus Heraklem osvobozen ze svého zajetí, našel své
město v cizích rukou a uprchl do Skyru k Lykodemovi*, který ho
zákeřně zavraždil (Apollodoros, Bibliothéka III 208 - IV 24).
Pověst o Theseovi rozváděli Athéňané po celá staletí; město přece
potřebovalo národního hrdinu, který by se dal postavit vedle
Herakla. Bohužel se velká část epických podání ztratila, ale
vázové malířství uchovalo mnohé půvabné epizody, jako např. tu
o prstenu Minoově. Tento prsten hodil král do moře, aby zjistil,
zda Theseus stojí pod božskou ochranou. Mladý muž skočil do
hloubky, dostal se k Poseidonově manželce Amfitritě*, dostal
prsten a vrátil se zdráv nazpět k Minoovi. S chlapecky něžnými
údy a ve společnosti bohyní jej vidíme na vnitřním obraze
Onesimovy misky (Theseus s Athénou u Amfitrity, kolem roku 495
př. Kr., Paříž, Louvre). Minotaura probodává na amfoře Taleidově
(kolem roku 530 př. Kr., New York, Metropolitan Museum of Art).
Po dokončeném činu stojí, podoben soše, mezi dětmi, které mu
líbají ruce i nohy, na nástěnné malbě z Pompejí (Neapol, Museo
Nazionale). Stamnos z Gely jej ukazuje, jak se spěšně vzdaluje od
něžně spící Ariadny (kolem roku 430 př. Kr., Boston, Museum of
Fine Arts). Návrat zachráněných dětí zdobí část Frančoisovy vázy
od Kleitia (kolem roku 570 př. Kr., Florencie, Museo
Archeologico). Veškeré Theseovy činy, vážící se k přemožení
Minotaura, shrnul Kodrův malíř na vnitřním obraze misky kolem
roku 425 př. Kr. (Londýn, British Museum). Že Athéňané ozdobili
svou pokladnici v Delfách (kolem roku 500 př. Kr.) a svůj
Hefaistův chrám na Agoře (kolem roku 450 př. Kr., tzv. Theseion)
scénami z theseovských pověstí, rozumí se samo sebou - avšak jak
to, že athénského hrdinu nacházíme i na vlysu chrámu v Bassai na
Peloponnésu (kolem roku 420 př. Kr., nyní v Londýně, British
Museum)? Zkrátka, architektem byl tentýž Iktinos, který
spolupůsobil i při stavbě Parthenonu! Za Thesea je občas
označován i Polykleitův Diadumenos (mramorová kopie podle
bronzového originálu kolem roku 440 př. Kr., New York,
Metropolitan Museum of Art), mladý muž si právě připevňuje věnec
vítězství.
V dramatech Sofoklových a Euripidových vystupuje Theseus jako
hrdina a spravedlivý král, který se např. postará o pochování
Sedmi* proti Thébám nebo v Kolonu poskytne azyl starému
Oidipovi*. Idyla Hekale, v níž prokázal své mistrovství velký
helénistický básník Kallimachos kolem roku 250 př. Kr., byla
kdysi velmi proslulá, ale dnes je zachovaná jen v žalostných
fragmentech: dříve než se Theseus vrhne do boje s marathonským
býkem*, ubytuje se u stařenky jménem Hekale. Její pohostinství
bylo pro Ovidia předobrazem pro epizodu Filemon a Baukis. Kolem
roku 1340 chtěl Giovanni Boccaccio napsat epos o Theseovi, ale
jeho Teseide dospěla místy v sentimentální milostnou historku.
Kolem svatby Thesea a Hippolyty se točí pestrý rej Shakespearova
Snu noci svatojánské (1600); od dobrodružství na Krétě až po
setkání se starým, slepým Oidipem se klene oblouk povídky André
Gida Thesée (1946), veselé, lehce ironické reflexe o možnostech
seberealizace člověka.
Thespios
Král města Thespií, který nechal svých padesát dcer vstupovat
postupně do lože Heraklova*, a tímto způsobem získal padesát
silných vnuků (Apollodoros, Bibliothéka II 66).
Thestios
1. Otec Ledy*.
2. Strýc Meleagra*, jím zabitý.
Thetis
Dcera Nerea* a Doridy*, o níž se zajímal Zeus*, ale na základě
Themidina* varování určena za manželku smrtelníkovi Peleovi**:
syn Thetidy měl být totiž daleko silnější než jeho otec. Věštba
se naplnila na Achilleovi** (Apollonios z Rhodu, Argonautika IV
791-809; Apollodoros, Bibliothéka III 168-172; Ovidius, Proměny
XI 217-268).
Thisbe
Milenka Pyrama**.
Thoas
1. Otec Hypsipyly*.
2. Tauridský král, na jehož příkaz musela Ifigenie* obětovat
Artemidě* všechny cizince.
Thyestes
Syn Pelopa* a Hippodameie*, bratr Atrea**, jemuž upíral vládu nad
Mykénami. Nejdříve byl vypuzen, pak pohoštěn masem vlastních dětí
a opět vyhnán, takže byl naplněn pouze touhou po pomstě. Orákulum
mu ukázalo cestu: zplodil se svou dcerou Pelopeiou Aigistha*,
který, když vyrostl, zabil Atrea a Thyestovi zajistil korunu
(Apollodoros, Bibliothéka V 9-14). V Senecově tragédii Thyestes
vyvolá Furií štvaný stín Tantala*, který kdysi rozsekal svého
syna Pelopa*, hrůzostrašný děj. Thyestes se stává nic netušící
obětí ďábelského plánu a prokleje nelidského bratra, před jehož
činem se bůh slunce tak zděsí, že příští den nastoupí svou cestu
ze západu na východ.
Thyone
Jméno Semely* po jejím přijetí mezi bohy.
Titáni
Synové a dcery Urana* a Gaie*: tj. Okeanos*, Hyperion*, Iapetos*,
Kronos*, Tethys*, Themis*, Mnemosyne* a Rheia*. Podíleli se na
vzpouře Krona proti svému otci a většina z nich pak na boji proti
Diovi*, když se pokusil svrhnout Krona. Pomocí Kyklopů* a
Hekatoncheirů* zvítězil nakonec Zeus a uvrhl své napřátele do
Tartaru* (Hesiodos, Zrození bohů 133-138; 168-182; 501-506;
617-735; Apollodoros, Bibliothéka I 1-9). Svržení Titánů
zinscenoval efektně Anselm Feuerbach jako velkoplošnou nástropní
malbu (1879, Vídeň, Akademie der bildenden Künste; 8,30 x 6,40m).
Velké a mohutné označujeme ještě dnes jako "titánské"; také útok
na nebesa a opovážlivost, které nezůstanou bez trestu. Potud i
jméno "Titanic" má v sobě něco zlověstného. Náhodně se zdá být
naproti tomu zvolen název prvku titanu. Čtyřsvazkový román Jeana
Paula Titán (1800-1803) spojuje idyličnost se společenskou
kritikou, především dvorského života; kariéristu bez skrupulí
popisuje román Theodora Dreisera Titán.
Tithonos
Syn Laomedonta*, unesený Eojí**, na jejíž prosby ho Zeus* obdařil
věčným životem, avšak nikoliv věčným mládím. V geologii se nazývá
tithonem přechodná doba mezi jurou a křídou.
Titus Tatius
Sabinský král, nejdříve protivník, pak spoluregent Romula*.
Tityos
Syn Gaie*, který žil na ostrově Euboia. Fajákové* k němu dovedli
Rhadamanthya* (Odysseia VII 321-325). Při své návštěvě v podsvětí
viděl Odysseus* "také Titya, jenž syn je přeslavné Země: rozpjat
na zemi ležel a devět pokrýval lánů. Stojíce z obou stran dva
supové žrali mu játra a v bránici noříce zobák - a nemohl se
rukama bránit; kdysi Diovu choť on zneuctil, vznešenou Létu"
(Odysseia XI 576-581).
Pozdější autoři o Tityovi vyprávěli, že byl synem Dia a jedné
z jeho nespočetných milenek, kterou ze strachu před Hérou* ukryl
do země. Tam mu porodila obřího syna a Zeus jej vyvedl na světlo.
Když se obr později pokusil znásilnit Leto, zastřelili jej
Apollon* a Artemis* svými šípy (Apollodoros, Bibliothéka I 23).
Tityovo přepadení ukazuje reliéf metopy z Héřiny svatyně u řeky
Silaris u Paestumu (kolem roku 450 př. Kr.), smrt obra, kterého
se jeho matka Gaia marně pokouší chránit, vnitřní obraz misky
Penthesileina malíře (kolem roku 460 př. Kr., Mnichov,
Antikensammlungen). Od španělského malíře José Ribery, který ve
své první periodě dával přednost temným tématům, pochází skutečně
hororový Tityos a jako protějšek k němu Ixion* (kolem roku 1632,
Madrid, Prado).
Tlepolemos
Syn Herakla*, kvůli vraždě se odstěhoval na Rhodos; vůdce Rhoďanů
v trojské válce (Apollodoros, Bibliothéka II 166).
Tmolos
Bůh jedné hory v Lýdii, rozhodčí v hudebním soupeření mezi
Apollonem* a Panem* (Ovidius, Proměny XI 150-194).
Toxeus
Strýc Meleagra*, jím zavražděný.
Triptolemos
Syn krále Kelea z Eleusiny, u něhož našla útočiště Demeter* po
ztrátě své dcery Persefony*. Odvděčila se Triptolemovi pšeničnými
zrny a poručila mu, aby učil lidi obdělávat pole. Na voze bohyně
taženém hady se dostal až do Thrákie, kde se ho pokusil zavraždit
lstivý král Lynkos. Demeter však proměnila krále v rysa (řec.
lynx) (Ovidius, Proměny V 642-661).
Trismegistos
"Třikrát největší", přízvisko Herma* ztotožněného v helénistickém
Egyptě s bohem moudrosti Thotem. Pod jeho jménem se tradovala
celá sbírka spisů mysticko-magického obsahu, Corpus Hermeticum.
Triton
Mořský bůh, syn Poseidona* a Amfitrity, který s nimi obývá
v hlubinách moře zlatý palác (Hesiodos, Zrození bohů 930-933).
Malíři a sochaři ho většinou zobrazovali s horní částí těla
lidskou a jedním nebo dvěma rybími těly, například na Pergamském
oltáři (Berlín, Pergamon-museum). Ovidius názorně popisuje, jak
se svou trumpetou z ulity vyzývá po velké potopě vodstva, aby se
stáhla: "I chopí se dutého rohu, který, čím od spodu výš, tím
více se v závitech šíří, když pak uprostřed moře si nabere dutina
dechu, roh ten východní břehy i západní naplní zvukem. Také v ten
den, kdy dotkl se roh úst božích, teď vhkých od mokrých vousů, a
zvučně dle rozkazu na ústup zadul, všechny ho slyšely vody jak na
zemi, tak také v moři, ty pak, co slyšely ho, on všechny zadutím
zkrotil." (Proměny I 335-342).
Tohoto Tritona učinil Giovanni Lorenzo Bernini kolem roku 1637
středem fontány del Tritone v Římě, která byla mnohokrát
napodobována. Trochu menší Triton mohutně duje na svůj nástroj
například na norimberském Maxově náměstí. Spolu s Nereovnou a
obrovským pestrým mořským hadem se rozcuchaný, chlupatý a
šupinatý Triton s trumpetou objevuje na obraze Arnolda Böcklina
(Triton a Nereovna, 1873, Mnichov, Schack-Galerie).
Trofonios
Společně se svým bratrem Agamedem stavitel nejstaršího skalního
chrámu v Delfách; v Boiotii uctíván jako věštecké božstvo. Kdo
chtěl navštívit boha v jeho jeskyni, musel se podrobit
komplikovanému očišťování, teprve pak mu byl dovolen vstup do
temnoty. A kdo odtamtud vyšel, ten se na dlouhou dobu zapomněl
smát (Pausanias, Cesta po Řecku IX 39). Se jménem Trofoniovým je
spojena také pověst, jejíž nejznámější verze, Herodotova
(Historie II 121), se odehrává v Egyptě v době faraona Rhamsese.
Podle Pausania vybudovali Trofonios a Agamedes králi Hyrieovi
klenotnici, k níž vytvořili tajné dveře, a později se jimi
dostali dovnitř a poklady uloupili. Když pak král nalíčil na
zloděje pasti a Agamedes se do jedné chytil, jeho bratr ho zabil
a uřízl mu hlavu, aby zabránil identifikaci. On sám uprchl a byl
pohlcen zemí. Nic po něm nezbylo než hlas, který nyní ohlašuje
budoucnost (Pausanias, Cesta po Řecku IX 37, 5).
Troilos
Syn Priama* a Hekaby*, padl ve válce. Mladý muž, v Iliadě uvedený
pouze jednou (XXIV 257), se nezdá být zcela okrajovou postavou
trojského okruhu pověstí, jak dokazují roztroušená literární
svědectví a vázové malby. Na jedné etruské amfoře z 6. století
př. Kr. bojují Achilleus* a Hektor* o jeho mrtvolu (Mnichov,
Antikensammlungen). Ve skutečně důležitou postavu vyrostl
především ve středověkých románech o Troji, které ho označují
jako milence Chryseovny*. Za nimi následoval kolem roku 1385
Geoffrey Chaucer se svým veršovaným románem Troilus and Criseyde
a kolem roku 1602 William Shakespeare se svou tragikomedií The
History of Troylus and Cresseida, která se ještě dnes
příležitostně hraje jako Troilus a Cressida. Hra, v níž
Achilleus*, Aias (1)* a Pandaros* vystupují jako záporné postavy,
představuje bezpochyby Shakespearův nejsvévolnější výtvor.
Wilfried Zillich téma reantikizoval jako operu tím, že
rozhodující roli určil chóru (Troilus a Cressida, 1951); v roce
1954 uvedená stejnojmenná opera Williama Waltona zdůrazňuje
tragiku a smrt: Troilus je nakonec zákeřně probodnut Kalchantem*,
Cressida spáchá sebevraždu.
Trojský kůň
Obří dřevěný kůň, jehož sestrojili na Odysseovu* radu Řekové a
v němž se skryli nejudatnější válečníci. Ostatní zdánlivě odpluli
domů. Když Trojané opustili své město a obdivovali koně,
nabalamutil jim jeden zapomenutý Řek, jménem Sinon*, že je to
záslibný dar pro Athénu*. Bez ohledu na varování Laokoonta* a
Kassandry* vtáhli Trojané "danajský dar" na svůj hrad a
oslavovali své domnělé vítězství. V noci opustili Řekové koně a
otevřeli svým navrátivším se spolubojovníkům brány. Troja byla
ztracena (Vergilius, Aeneis II 1-267). Koně s otvory, jimiž
vykukují hlavy mužů s přilbami, zobrazuje reliéfní amfora
z Kyklad (7. století př. Kr., Mykonos, Museum), dřevěného koně na
kolečkách vidíme na římské nástěnné malbě z Pompejí (kolem roku
70 po Kr., Neapol, Museo Nazionale), obří nepohyblivý dřevěný oř
stojí dnes u vchodu k poli trojských ruin.
Tros
Syn Erichthonia (2)*, král Troanů (kteří se teprve od založení
Troje nazývali Trojané), otec zakladatele města Ila (1)*, jakož i
Assaraka* a Ganymeda* (Ilias XX 230-232).
Tullius
> Servius Tullius
Tullus Hostilius
Třetí římský král, který vyprovokoval onu válku s Albou Longou,
v níž navzájem bojovali Horatiové* a Curiatiové*. Po podmanění a
zničení nepřátelského města usadil jeho obyvatele v Římě. Pak
táhl do války proti Samnitům. Protože během všech těch válek
zanedbával své kultovní povinnosti, zabil ho nakonec Jupiter*
bleskem (Livius, Od založení města I 22 a násl.).
Turnus
Vůdce italických Rutulů v boji proti Aeneovi/Aineiovi*, jenž ho
porazil v souboji a zabil (Vergilius, Aeneis XII).
Tydeus
Syn krále Oinea*, kvůli vraždě uprchl z rodného města Kalydonu do
Argu, kde ho Adrastos** učinil svým zetěm. Tydeus se zúčastnil
tažení Sedmi* proti Thébám; jeho obrovské hrdinské činy
vychvaluje již Ilias (IV 372-400; V 800-813). Na obou místech je
Diomedes*, syn Tydea, srovnáván se svým velmi silným otcem, který
se bez váhání pouštěl do celých houfů Thébanů. Když byl přesto
během bojů o Théby zraněn, chtěla ho Athéna* uzdravit, ba učinit
ho dokonce nesmrtelným. Avšak když viděla, jak hlavu svého
protivníka, kterou mu donesl Amfiaraos, rozsekl a mozek vypil, s
hrůzou se odvrátila a nechala ho zemřít (Apollodoros, Bibliothéka
I 75-77, III 58-68; 75 a násl.).
Tyfon, Tyfoeus
"Superdrak" se sto hlavami chrlícími oheň a stovkou různých
hlasů, kterého porodila Gaia* Tartarovi*. Zeus* porazil obludu
v dramatickém boji a uvrhl ji do nejhlubšího podsvětí (Hesiodos,
Zrození bohů 820-869). Tyfon je otcem zlých bouří a psů Ortha* a
Kerbera*, jakož i Hydry* a Chiméry*, které mu porodila Echidna*
(Hesiodos 869; 304-325). V homérském hymnu na Apollona (III
300-374) je ztotožněn s Pythonem* a je synem Héry*, jež ho
navzdory Diovi porodila bez otce a dala ho na vychování delfské
dračici. Jako hrůzu budící, do nebe sahající obludu, z níž
šlehají divoká klubka hadů a jež vyplivuje celé proudy lávy, líčí
Tyfona, který na jistou dobu dokáže přemoci i otce bohů Dia a
vyříznout mu z rukou a nohou šlachy, Apollodoros - asi podle
ztracené epické básně. Tyfon zatáhne poraženého Dia do jeskyně a
nechá ho tam střežit Delfynou, hadí ženou. Ale Hermes a ještě
jeden bůh, který měl tu odvahu - neboť všichni ostatní se
proměnili ve zvířata a skryli se v Egyptě - Dia osvobodili a
nasadili mu opět jeho šlachy. Ten s novými silami pronásledoval
obludu na svém voze taženém okřídlenými koni a nakonec na ni vrhl
Etnu (Bibliothéka I 39-44). Proměna bohů ve zvířata, o níž se
zmiňuje i Ovidius (Proměny V 321-358), je asi pokusem zdůvodnit
egyptské uctívání božstev ve zvířecí podobě. Boj Dia s Tyfonem
byl zobrazen ve štítovém poli jednoho chrámu zničeného Peršany na
athénské Akropoli; části terakot, vytvořených v 6. st. př. Kr.,
se nacházejí v Akropolském muzeu.
Tyche
"Štěstí", "Náhoda", u Hesioda jedna z dcer Okeana* (Zrození bohů
360); jako bohyně štěstí byla Tyche uctívána teprve od 4. století
př. Kr. a často spojována s tehdejší bohyní měst. V římské
oblasti jí v podstatě odpovídala Fortuna*.
Tyndareos
Spartský král, manžel Ledy*, která měla s Diem* - nebo s Diem i
se svým manželem - Dioskury* a krásnou Helenu*. Další dcerou
Tyndarea byla Klytaimestra*.
Tyndareovci
"Tyndareovi synové", označení pro oba Dioskury* podle jejich otce
Tyndarea*.
Tyro
Dcera Salmonea*, která se zamilovala do boha řeky Enipea a často
chodila podél břehů, až Poseidon, který na sebe vzal Enipeovu
podobu, jako hora vln objal dívku, a když "dokonal dílo lásky",
dal se poznat. "Porodíš nádherné děti," řekl, "nyní ale jdi domů
a nevyslov žádné jméno!" Skutečně přivedla Tyro na svět dvojčata,
Nelea* a Pelia*. Se svým mužem Kretheem měla poději Aisona*,
Ferea a Amythaona (Odysseia XI 235-259). Že Tyro svá dvojčata
pohodila, o tom Odysseia ještě nic neví. Podle Apollodora byli ti
dva nalezeni pastýři, vyrostli u nich a pomstili se později své
matce, která musela trpět špatným zacházením ze strany jejich
nevlastní matky Sidero ("tvrdá jako železo") (Bibliothéka I
90-92).
U
Ukalegon
Starý Trojan; z Vergiliova líčení požáru Troje se stala věta iam
proximus ardet Ucalegon - již jako další hoří Ukalegon (Aeneis II
311) - okřídleným rčením.
Ulixes, Ulysses
Latinské označení Odyssea*.
Urania
"Nebeská", jedna z Múz*, později - patrně na základě svého jména
- přidělena jako patronka astronomii.
Uranos
Nebe jako božstvo, zrozeno z Gaie*, "že ji celou obklopuje a že
je věčně blaženým bohům jistým příbytkem" (Hesiodos, Zrození bohů
126-128). Uranovi porodila Gaia Titány*, Kyklopy* a
Hekatoncheiry*, ale trápilo ji, že Uranos neměl z dětí radost,
nýbrž je hned schovával do hlubin země. Proto podnítila Krona*
k odboji a ten zbavil svého otce mužství, právě když chtěl
obejmout Gaiu. Z Uranovy krve vytvořila Gaia Erinye*, Giganty* a
melické nymfy*; z pěny, která obklopila pohlavní úd hozený do
moře, vznikla Afrodite* (Hesiodos, Zrození bohů 137-196).
Současně již se zmíněným Svržením Titánů namaloval Anselm
Feuerbach pro vídeňskou Akademii výtvarných umění roku 1875
Urana. Jako pozdější literární ohlas představy o zasnoubení nebe
se zemí můžeme považovat romantickou báseň Měsíční noc Josefa
svobodného pána von Eichendorffa (1788-1857), kterou zhudebnil
Franz Schubert: "Bylo to, jako by nebe tiše líbalo zemi..."
Myšlenka, že hvězdné nebe "září", byla asi kmotrem při
pojmenování prvku uranu.

V
Veiovis
Starořímský bůh, u jehož posvátného háje prý zřídil svůj azyl
Romulus*; později považován za jednu z podob Jupitera* (Ovidius,
Kalendář III 429-448).
Velká matka
> Gaia, Kybele
Venuše
Italické božstvo, jehož původní podstatu lze v důsledku raného
ztotožnění s Afroditou* určit jen v náznacích. Že jako Venuše
Mefitis měla co do činění se sirnými výpary a jako Cloacina měla
svou svatyni u páchnoucího hlavního kanálu v Římě, hodí se velmi
málo k bohyni lásky. Ochránkyní Římanů jako svých potomků se
stala v důsledku spojení s Martem* a pod vlivem pověsti
o Aineiovi*; Caesar zasvětil roku 46 př. Kr. "pramáti Venuši"
(Venus genetrix) chrám, Ovidius ji nechal osobně odnést duši
zavražděného diktátora do nebe (Proměny XV 760-851).
Verginia
Krásná mladá Římanka, kterou chtěl pro sebe získat nekalými triky
bezohledný šlechtic. Když soud rozhodl v jeho prospěch, vlastní
otec dívku probodl (Livius, Od založení města III 44-46). Příběh
obsahově příbuzný s pověstí o Lucretii* uvedl na operní scénu
v roce 1866 pod titulem Virginia Saverio Mercadante.
Verticordia
Přízvisko Venuše*, pod kterým byla v Římě podle výroku Sibylly*
společně s Fortunou* virilis uctívána jako ochránkyně krásy,
mravnosti a dobré pověsti žen (Ovidius, Kalendář IV 133-164).
Vertumnus
Původně asi etruský bůh, jehož kult Římané přejali po podrobení
města Volsinie. Jméno znělo podobně jako latinské slovo
vertere/verti (obracet, proměňovat se), proto se bohu připisoval
vliv na roční běh, jakož i na obchod a směnu a kromě toho
zvláštní schopnost proměňování. Ta je podrobena zkoušce v jedné
epizodě u Ovidia - a to úspěšně - když se uchází o přízeň bohyně
Pomony* (Proměny XIV 623-771).
Vesta
Italická bohyně oltářního a krbového ohně, občas ztotožňována s
Tellurou*; o Vestin kult a o "věčný" oheň, jenž se nově zapaloval
každý rok v krbu římského národa, se staralo v jejím okrouhlém
chrámu na Foru šest vestálek, které požívaly v Římě nejvyšší
úcty, ale když se spustily s mužem, byly podle starověkého
způsobu hrůzně potrestány. Buď je zaživa zakopali, nebo je svrhli
z Tarpejské* skály. To, co Ovidius básní o Priapovi*, Vestě a
Silénově* oslu (Kalendář VI 333-346), je asi rozpačitá dubleta;
vyprávěl tutéž historku v první knize Kalendáře již o Priapovi a
nymfě Lotidě*. O Vestině kněžce, která nechá svého milého tajně
přijít do chrámu, a během dostaveníčka uhasne svatý plamen,
vypráví kdysi slavná opera Vestálka (1807) od Gasparo Spontiniho.

Victoria
Římská bohyně vítězství, odpovídající Nike.
Viriplaca
Římská bohyně, do jejíž svatyně na Palatinu přicházely hádající
se manželské páry, vypovídaly se zde a - zpravidla - odcházely
usmířeny. Jméno "Viriplaca" bylo chápáno jako "uklidňující muže"
(Valerius Maximus, Facta et dicta memorabilia II 1, 6).
Volcanus, Vulcanus
Pravděpodobně etruský bůh ohně a blesku, brzy ztotožněn s
Hefaistem*. Jeho jméno je obsaženo jak ve vulkánu, tak ve
vulkanizaci, tj. rozehřívání kaučuku za přidávání síry.
X
Xanthos
1. Jméno pro Skamandra* užívané mezi bohy.
2. Nesmrtelný kůň Achillea*.
Xuthos
Syn Hellena*, bratr Achaia* a Dora*, jeden z praotců řeckého
národa.
Z
Zagreus
Předřecký bůh lovu a smrti, první podoba Dionýsa v náboženství
mystérií, založeném údajně Orfeem*. U Nonna je synem Persefony* a
Dia*, který k ní pronikne jako drak; Zeus nechá malého Zagrea
vrhat svými blesky, ale žárlivá Héra* proti němu poštve Titány a
ti ho nakonec roztrhají na kousky, ačkoliv se před nimi pokouší
zachránit mnohonásobnými přeměnami. Zeus pomstí smrt dítěte
požárem světa, který uhasí potopou světa (Dionysiaka VI 155-278),
a zplodí se Semelou* nového Dionýsa (Tamtéž VII).
Zalmoxis
Bůh thráckých Getů, který věnuje mrtvým věčný život. K němu býval
podle Herodota vysílán každých pět let posel, jemuž mohl každý
dát své prosby a svá přání. Tohoto posla svázali na rukou i nohou
a nechali padnout na vztyčená kopí. Jestliže byl přitom zabit,
bylo to dobré znamení, jestliže zůstal naživu, spílali mu jako
špatnému chlapovi. Podle Herodota byl Zalmonix uprchlý otrok
filosofa Pythagora, který pochytil něco z jeho nauk a u Thráků
vzbudil hloupými triky dojem, že on sám je nesmrtelný (Historie
IV 94 a násl).
Zarathustra
> Zoroastres
Zefyros
Bůh západního větru, syn Eoje* a Astraia*, bratr Borea*, Nota* a
hvězd (Hesiodos, Zrození bohů 378-382). Od Zefyra a Harpyje*
Podargy* pocházeli nesmrtelní koně Achilleovi*, Xanthos* a Balios
(Ilias XVI 149 a násl.). Původně byl považován za velmi divokého,
stejně jako jeho bratři, později se stal zamilovaným vánkem
básníků, kteří ho nechávali vanout zelenými údolími, jako např.
Horatius ve své první Římské ódě (Carmen III 1, 24). Jemná hra
Zefyra je opěvována i v půvabné árii z Mozartovy opery Idomeneo:
Zefiretti lusinghieri...
Zetes
Syn Borea*, bratr Kalaida*, s nímž společně osvobodil starého
krále Finea (1)* od Harpyjí*.
Zethos
Syn Dia* a Antiopy**, bratr Amfiona* (dvojčata), s nímž byl
pohozen v pustině, nalezen pastýři a vychován. Zethos si po celý
život uchoval zálibu v tvrdé práci a chovu dobytka, v protikladu
ke svému muzikálnímu bratrovi. Velmi napomáhal při stavbě
thébských hradeb, zatímco Amfion nechal kameny přitancovávat
podle zvuku své lyry (Apollodoros, Bibliothéka III 42-45).
Zeus
Syn Rheie* a Krona*, který ze strachu, že jedno z jeho dětí by ho
mohlo právě tak zbavit moci jako on svého otce Urana*, všechny
své děti hned po narození spolkl. Na radu Urana a Gaie* porodila
proto Rheia malého Dia na Krétě. Tam v prostorné jeskyni pohoří
Ida, chráněn Kurety* a opatrován nymfou* - nebo kozou -
Amaltheiou*, byl v bezpečí před svým žravým otcem, kterému Rheia
místo kojence dala spolknout kámen zabalený v plenkách. Ten pak
ležel Kronovi tak těžce v žaludku, že požádal Gaiu o prostředek
na zvracení, a s kamenem vyvrhl i ostatní spolykané děti. Tento
kámen vystavil Zeus v Delfách, když po těžkém boji zbavil otce
moci a spolu s Titány, kteří mu přišli na pomoc, ho uvrhl do
Tartaru*. Vítězství by nebylo možné bez Hekatoncheirů*, kteří
dokázali vrhat tři sta kamenů najednou, a Kyklopů*, jimž děkoval
Zeus za blesky a hromy (Hesiodos, Zrození bohů 453-506; 617-735).
Ovšem i po svržení Titánů byla ještě jeho moc ohrožena: musel
ještě zápasit s Giganty**, zrozenými ze země, a stohlavou obludou
Tyfonem** o panství nad světem, které si se svými bratry rozdělil
losem. Přitom jemu připadlo nebe, Poseidonovi* moře a Hádovi*
podsvětí (Hesiodos, Zrození bohů 820-885; Apollodoros,
Bibliothéka I 33-44).
První Diovou manželkou byla Metis*, která "nejvíce věděla o všech
bozích i smrtelnících". Avšak když měla porodit Athénu*, "skryl
ji Zeus do svého těla", protože Uranos a Gaia oznámili, že druhé
Metidino dítě ho zbaví trůnu. Pak si vzal za ženu Themidu*, která
mu porodila Hóry* a Moiry*. S Eronymou se stal otcem Charitek*, s
Demetrou Persefony*. O něco později se zamiloval do Mnemosyny* a
přicházel k ní po devět nocí. Následkem bylo devět dcer: devět
Múz. Od Leto* dostal Apollona* a Artemidu*, od Maie* Herma* a od
Héry*, od své třetí "oficiální" manželky, Area*, Hebe* a
Eilethyii*. Bohyni Athénu přivedl na svět ze své hlavy a Héra,
plná hněvu nad touto neslýchanou událostí, se mu pomstila
Hefaistem*, kterého zrodila bez otce (Hesiodos, Zrození bohů
886-929). Jednou se dokonce spikla s Poseidonem a Athénou a
chtěla božského manžela spoutat, ale tomu pomohla Thetis*, která
mu poslala Briarea*, storukého obra. Ten si výhružně sedl vedle
Dia a povstalci se vyděšeně vzdali svého záměru (Ilias I
396-406).
Tato malá epizoda z Iliady vede k poznání, že Zeus se sice jevil
jako mocný, ale nikoliv všemohoucí, a chytrý, ale nikoliv
vševědoucí. V případě svého syna Sarpedona**, jehož život by rád
zachránil, musí brát zřetel na jiné bohy a občas poslouchá i
jejich rady. Svou moc ukazuje, když trestá vzbouřence a zločince,
např. Promethea*, Sisyfa* nebo Tantala*; když nakupí mraky nebo
vyčistí oblohu; když vrhá blesky a hromy a když se proměňuje
v různé postavy. Tato vlastnost se mu hodí při jeho početných
milostných dobrodružstvích: Alkmenu* si podmanil v podobě jejího
vlastního muže, Antiopu* v podobě Satyra, Danae* jako zlatý déšť,
Europu* v podobě býka, Ledu* v podobě labutě. Na druhé straně
proměnil krásnou Io* v krávu, aby oklamal stále bdělou Héru,
která se nezřídka vměšovala do jeho milostných afér, například do
aféry se Semelou* nebo Kallisto*.
Také únos Ganymeda* - jako pravý řecký bůh měl Zeus zálibu i
v půvabných chlapcích - vyvolal u Héry velkou nelibost, a tak
bylo dost hádek na Olympu, o němž vládla od pradávna představa,
že je zde "palác otce bohů i lidí". Již záhy se objevovala
kritika na jeho lidské - až příliš lidské rysy. Tak píše filosof
Xenofanes kolem roku 500 př. Kr.: "Všechno Homér a Hesiod
navěšeli bohům, co u lidí zasluhuje kárání a je hanbou: krádeže,
nevěru a vzájemné podvádění." (Frg. 11 D)
Tento soud je tvrdý a jednostranný, neboť Hesiodos vidí v Diovi
primárně ochránce práva, které však ztělesňuje jeho dcera Dike*.
Také v Iliadě obraz jeho charakteru alespoň kolísá. Jednou je
slabým, snadno obalamutitelným bohem, kterého může Héra bez
zvláštní námahy očarovávat a ukolebávat (Ilias XIV 300-353),
bohem, který také dovede být záludný a hrubý; ale na druhé straně
bohem, který přísně bdí nad řádem světa, nad přísahami a
smlouvami, chrání cizince a lidi potřebující pomoc a rozděluje
vše, dobré i zlé: "Dva sudy stojí v domě Dia; obsahují dary,
které posílá: špatné z jednoho, dobré z druhého. Jestliže bůh
střídavě rozděluje, dostáváme hned zlé, hned dobré; když ale
posílá někomu jen špatné, toho postihuje hanbou, toho štve těžká
bída po zemi, tím opovrhují bohové i lidé." (Ilias XXIV 527-533).
Aischylos, první a současně jazykově nejmohutnější řecký tragik,
se neustále pokoušel vyjádřit slovy svůj názor o rozporné
podstatě Dia, například ve vstupních chórech Agamemnona (159-183)
a Prosebníků (41-175); když hovoří o "zmatených cestách jeho
myšlení", připomíná nám to biblické: "Boží cesty nejsou našimi
cestami, a jeho myšlenky nejsou našimi myšlenkami." Později se
především filosofové pokoušeli zahladit u Dia všechno nízké, zlé
a záludné a učinit z něj přímo světového ducha. Ve 3. st. př. Kr.
ho oslovuje stoik Kleantes v proslulém hymnu takto: "Nejslavnější
ze všech nesmrtelných, ty, bože mnoha jmen, všemocný, věčný
vládce světa, který vše řídí podle své vůle, budiž pozdraven!"
I výtvarné umění zpravidla zdůrazňovalo jeho moc a důstojnost:
jak vrhá blesky, jej na lékythu namaloval Hermonax kolem roku 455
př. Kr. (Paříž, Bibliothčque Nationale); o dva roky později
vytvořil Feidias proslulou zlatou a slonovinovou obří sochu pro
chrám v Olympii, jež prý měla na diváka neslýchaný účinek: "Když
Lucius Aemilius Paullus uviděl tu sochu, byl zcela u vytržení a
řekl jen, že se podle jeho mínění Feidiovi podařilo přenést
Homérova Dia do sochy. Přijížděl do Olympie již s velkými
očekáváními, ale skutečnost jeho očekávání ještě překonala"
(Polybios, Římské dějiny XXX 10, 6). O tomto mistrovském díle,
zničeném v pozdní antice, které patřilo k sedmi divům světa,
podávají přibližnou představu jen obrazy na mincích. V římské
kopii zůstala zachována Diova hlava zdobená vlnitými vlasy ze
4. st. př. Kr., tzv. Zeus z Oticoli (Řím, Vatikánské muzeum). Asi
o sto let starší je smějící se Zeus, který drží v náručí právě
uloupeného Ganymeda (malované terakotové sousoší, Olympia,
Museum). Jak se Héra odhaluje před svým sedícím manželem, ukazuje
reliéf metopy ze Selinuntu (kolem roku 450 př. Kr., Palermo,
Museo Archeologico Nazionale).
Z novější doby sotva nalezneme obrazy, které jsou věnovány Diovi
samému; častěji je malován v kruhu Olympanů nebo s některým
z nich. Jako příklady jmenujme dva obrazy od Petra Paula Rubense:
Nebe bohů (kolem roku 1625, Praha, Národní galerie) a Jupiter a
Amor (kolem roku 1615, Curych, soukromý majetek) - vskutku statný
otec bohů s mohutnými vlasy kolem hlavy vedle buclatého bůžka
lásky! Jako zvláště oblíbené téma se ukázala milostná
dobrodružství Dia-Jupitera; vzpomeňme obrazy Danae od Jana
Gossaerta, zvaného Mabuse (1517, Mnichov, Alte Pinakothek), od
Tiziana (kolem roku 1550, Paříž, Louvre) a od Rembrandta (kolem
roku 1636, Petrohrad, Ermitáž), Correggiovu rozplývající se Io
(kolem roku 1531, Vídeň, Kunsthistorisches Museum), jakož i jeho
Ledu s labutí (kolem roku 1531, Berlín, Stiftung Staatliche
Museen) a Ledu Petra Paula Rubense (kolem roku 1620, Drážďany,
Galerie alter Meister). Ale jsou to vlastně obrazy Dia, když na
nich není sám bůh, nýbrž je vždy vidět jen jedna z mnoha podob,
které byl schopen na sebe vzít? Snad ano, neboť mnohotvárnost
patřila, jak jsme se snažili ukázat, k jeho podstatě.
Zoroastres
Zakladatel náboženského společenství Parsů, "vyznavačů ohně"
(Xenofon, O Kýrově vychování VIII 3).
Tabulky rodokmenů

A. THEOGONIE - ZROZENÍ BOHŮ

I. Na počátku vznikli...

Chaos Gaia Tartaros


Eros

Nyx Erebos Uranos hory Nymfy Pontos

Hemera (den) Aither (éter)

II. Děti a vnukové Nebe, Země a Moře

Uranos Gaia Pontos

Kyklopové Titáni Nereus Forkys Eurybie

Hekatoncheirové Thaumas Keto

Nereovny
Graie,

Iris, Gorgony
Harpyje

IV. Mnohonásobný otec: Zeus


Božská matka: Syn/Dcera Vnuk/Vnučka
Themis Hóry;Moiry
Eurynome Charitky
Mnemosyne Múzy
Héra Ares, Hebe, Eileithyia Harmonia
(Area a Afrodity)
Leto Artemis, Apollon
Demeter Persefone
Maia Hermes Pan
Smrtelná matka:
Aigina Aiakos Peleus,Telamon
Alkmene Herakles (kromě jiných:) Telefos; Hyllos
Antiope Amfion, Zethos děti Niobe
Danae Perseus
Europa Minos, Rhadamanthys, Faidra
Sarpedon
Io Epafos
Kallisto Arkas
Leda Dioskurové, Helena Hermione
Semele Dionýsos
B. RODOKMENY DŮLEŽITÝCH RODŮ

I. Tantalovci a Atreovci
Zeus

Tantalos

Hippodameia Pelops Niobe Amfion

Thyestes Atreus 14 dětí

Aigisthos Agamemnon Klytaimestra Menelaos


Helena

Ifigenie, Chrysothemis, Elektra, Orestes


Hermione

III. Trojský panovnický dům


Zeus

Dardanos

Ilos Erichthonios

Tros

Ilos Ganymedes Assarakos

Laomedon Kapys

Tithonos* Priamos Hesione Anchises Afrodite

Aineias
Hektor, Deifobos, Paris, Troilos
Polydoros, Kassandra Polyxena** Askanios
Astyanax
.....

Romulus Remus
....
rod Juliů
Gaius Julius Caesar
Augustus

* Laomedontovi početní synové byli až na Tithona uneseného Eojí a


Priama, kterého jeho sestra Hesione vykoupila, zabiti Heraklem*.
** Priamos měl od Hekaby* a jiných žen padesát synů a šestnáct
dcer.
IV. Nejstarší athénští králové
(Gaia)

(Hefaistos / Athéna / Gaia


Kekrops*

Erichthonios Hermes Herse Aglauros


Pandrosos
Pandion* Kefalos

Erechtheus Butes Filomela Prokne

Kekrops* (...) Prokris Oreithyia Boreas

Pandion*
Kalais
Zetes
Aigeus Aithra

Theseus

*Že se Kekrops a Pandion objevují dvakrát, je asi důsledkem


pozdějšího rozšiřování seznamu, do něhož se již spojení Kefala s
Prokridou tolik nehodí.

V. Příbuzenstvo Heraklovo
Perseus Andromeda

Elektryon Alkaios Sthenelos

Zeus Alkmene Amfitryon Eurystheus

Herakles Ifikles

Iolaos
Mapy
ZÁPADNÍ MALÁ ASIE Kreta
ŘECKO

Doporučení čtenáři
Mytologický lexikon jako tento může představit pestrou směsici
postav antických bohů a heroů, oblud a démonických sil pouze
v obrysech, i když přináší důsledně antické texty. Veškerá ta
mnohost ozdobných přívlastků a obrazných přirovnání, jež jsou
podstatným znakem epického básnictví, mají být podle zákonitostí,
které platí pro odbornou knihu, vlastně vynechány. Když jsme
přesto neustále vsouvali krátké doslovné pasáže s Iliady,
Odysseie, z Hesiodova Zrození bohů nebo z Ovidiových Proměn do
našich "zatykačů", pak se to dělo proto, abychom upozornili na
svérázný půvab těchto děl a abychom čtenáře zlákali ke čtení
dobrého překladu (nebo dokonce originálu).
Následujícímu přehledu je třeba rozumět jako doporučení: uvádí
překlady nejdůležitějších autorů, kteří jsou lehce pochopitelní,
co nejvíce hodnotní a - to se nám zdá nejdůležitější - příjemní
ke čtení. Pro začátek doporučujeme Ovidia, především pro jeho
básnické kvality. Pak by měla následovat Odysseia, především
bludné Odysseovy cesty, a pak snad pro srovnání i příběh
Argonautů Apollonia z Rhodu. Ilias, stejně jako dramata
Aischylova, Sofoklova a Euripidova jsou již značně náročnou
četbou, která vyžaduje svůj čas.

Výběrová bibliografie

A. PŘEKLADY JEDNOTLIVÝCH ANTICKÝCH AUTORŮ

Aischylos: Oresteia. Přeložil V. Šrámek. Praha, Toužimský a


Moravec 1946.
Peršané. Přeložil V. Šrámek. Praha, Orbis 1954.
Prometheus. Přeložil F. Stiebitz. Praha, Orbis 1969.
Sedm proti Thébám. Přeložil F. Loukotka. Praha, A. Wiesner 1900.
Upoutaný Prometheus. Přeložil J. Král. Praha, Čes. akademie
císaře Františka Josefa 1914.

Apollonios z Rhodu: Argonautika. Přeložil J. Jaroš. Praha, Čs.


akademie věd a umění 1924.

Apuleius, Lucius: Zlatý osel. Přeložil F. Stiebitz. Praha, Odeon


1968.
Zlatý osel. Přeložil V. Bahník. Praha, Svoboda 1974 (AK sv. 22).

Aristofanes: Jezdci. Žáby. Přeložil F. Stiebitz. Praha,


Melantrich 1940.
Mír. Přeložil F. Stiebitz. Praha, R. Škeřík 1934.
Plutos. Přeložil F. Stiebitz. Praha, SNKL 1954.
Ptáci. Přeložil F. Stiebitz. Praha, R. Škeřík 1934.
Ženy o Thesmoforiích. Přeložil A. Krejčí. Praha, Čes. akademie
císaře Františka Josefa 1914.

Cicero, Marcus Tullius: Předtuchy a výstrahy. Přeložil J. Hrůša.


Praha, B. Hendrich 1942.
Claudianus, Claudius: O únosu Persefony. Přeložil J. Fišer.
Praha, MF 1967.
O únosu Proserpiny. Přeložila J. Nechutová. Praha,
Svoboda 1975 (AK prémie 1975).

Euripides: Bacchy. Přeložil O. Jiráni. Praha 1925.


Devět dramat Euripidových. Přeložil J. Sedláček. Třebíč 1923.
Herakles. Přeložila K. Pražáková-Fuxová. Praha, J. Otto 1924.
Herakles a jiné tragédie. Přeložil J. Král. Praha, Svoboda 1988
(AK sv. 57).
Hippolytos. Přeložil J. Král. Praha, Čes. akademie císaře
Františka Josefa 1914.
Hippolytos a jiné tragédie. Přeložil R. Mertlík. Praha, Svoboda
1986 (AK sv. 54).
Ifigenie v Aulidě. Přeložili J. Topol a K. Hubka. Praha, Dilia
1984.
Ion. Přeložil S. Stuna, Praha, Společnost přátel antické kultury
1931.
Kyklops. Přeložil J. Král. Praha, A. Storoh 1885.
Trojanky a jiné tragédie. Přeložil F. Stiebitz a O. Valešová.
Praha, Svoboda 1978 (AK sv. 39).

Herodotos: Dějiny. Přeložil J. Šonka. Praha, Odeon 1972.

Hesiodos: Práce a dni. Přeložila J. Nováková. Brno, Rovnost 1950.


Železný věk. Práce a dni. Zrození bohů. Štít. Přeložila
J. Nováková. Praha, Odeon 1976.

Homér: Ilias. Přeložil O. Vaňorný. Praha, J. Leichter 1942.


Ilias. Přeložil R. Mertlík. Praha, Odeon 1980.
Odysseia. Přeložili O. Vaňorný a F. Stiebitz. Praha, Odeon 1967.
Odysseia. Přeložil R. Mertlík. Praha, Odeon 1984.
Odysseia. Přeložil V. Šrámek. Praha, NV 1987.

Homérské hymny. Válka žab a myší. Přeložil O. Smrčka. Praha,


SNKLU 1959.

Livius, Titus: Dějiny I-VII. Přeložili P. Kucharský, Č. Vránek,


M. Kucharský, M. Husová. Praha, Svoboda 1971- 1979 (AK sv. 11,
17, 21, 28, 34, 40).

Musaios: Hero a Leandros. Z myšlenek Theognidových. Přeložila


J. Nováková. Praha, Svoboda 1973 (AK prémie 1973).

Ovidius: Kalendář. Přeložil I. Bureš. Praha, J. Otto 1942.


Listy heroin. Přeložil J. Fischer. Praha, MF 1987.
Proměny. Přeložil F. Stiebitz. Praha, Odeon 1969.
Proměny. Přeložil I. Bureš. Praha, Svoboda 1974 (AK sv. 25).
O lásce a milování. Přeložili I. Bureš a R. Mertlík. Praha,
Svoboda 1969 (AK sv. 2).

Pausanias: Cesta po Řecku. Přeložila H. Businská. Praha, Svoboda


1973, 1974 (AK sv. 20, 23).

Petronius, Arbiter: Satyrikon. Drobné básně. Přeložil K. Hrdina.


Praha, Odeon 1970.

Platon: Faidros. Přeložil F. Novotný. Praha, ČS 1958.


Protagoras. Přeložil F. Novotný. Praha, J. Laichter 1939.
Timaios a Kritias. Přeložil F. Novotný. Praha, J. Laichter 1919.
Ústava. Přeložil F. Novotný. Praha, J. Laichter 1921.

Plautus, Titus Maccius: Amfitryon a jiné komedie. Přeložili


V. Businský, J. Klier, H. Kurzová, J. Šprincl. Praha, Svoboda
1978 (AK sv. 41).

Plinius ml.: Dopisy. Přeložil L. Vidman. Praha, Svoboda 1988 (AK


sv. 58).

Plutarchos: Životopisy slavných Řeků a Římanů I. a II. Přeložil


A. Hartmann, R. Mertlík, F. Stiebitz, E. Svobodová. Praha, Odeon
1967.

Propertius, Sextus: Elegie. Přeložil V. Šrámek. Praha, MF 1962.

Sofokles: Antigona. Přeložil V. Renč. Praha, Orbis 1965.


Elektra. Přeložil F. Stiebitz. Praha, Fr. Borový 1942.
Král Oidipus. Antigone. Slidiči. Přeložil F. Stiebitz. Praha,
Melantrich 1942 (AK sv. 8).
Oidipus na Kolonu. Přeložil V. Renč. Praha, Čs. divadelní a
literární jednatelství 1965.
Oidipus vladař. Přeložil J. Pokorný. Praha, Orbis 1963.
Tragédie. Přeložil F. Stiebitz, V. Dědina a R. Hošek. Praha,
Svoboda 1975 (AK sv. 29).

Suetonius, Gaius Tranquillus: Životopisy dvanácti císařů.


Přeložil B. Ryba. Praha, SNKLU 1966.

Tacitus, Publius Cornelius: Z dějin císařského Říma. Přeložili


A. Minařík, A. Hartmann, V. Bahník. Praha, Svoboda 1976 (AK sv.
31).

Vergilius: Aeneis. Přeložil O. Vaňorný. Praha, Svoboda 1970 (AK


sv. 7).
Zpěvy rolnické a pastýřské. Přeložil O. Vaňorný. Praha,
J. Leichter 1937.

Xenofon: O Kýrově vychování. Přeložil V. Bahník. Praha, Svoboda


1970 (AK sv. 5).

B. SOUBORNÉ PŘEKLADY

Antické novely. Přeložili B. Borecký, K. Hrdina, R. Mertlík a


F. Stiebitz. Praha, SNKLU 1965.

Antické tragédie. Přeložili R. Mertlík a F. Stiebitz. Praha,


Odeon 1970.

Báje a povídky. Přeložili V. Bahník, J. Bělský, B. Borecký,


Š. Brožová, A. Frolíková, M. Steiner, F. Stiebitz a J. Šonka.
Praha, Odeon 1976.

Bohové se smějí. Přeložil F. Stiebitz. Praha, SNKLU 1965.

Řecká dramata. Přeložili F. Stiebitz a V. Šrámek. Praha, MF 1976.

Řecká lyrika. Přeložil F. Stiebitz. Praha, Melantrich 1945.

Římská lyrika. Přeložil F. Stiebitz a kol. Praha, SNKLU 1957.


Velké milostné dvojice starověku. Přeložili O. Vaňorný,
F. Stiebitz, D. Svobodová a J. Nováková. Praha, ČS 1979.

C. LITERATURA O ANTICKÉ MYTOLOGII

Encyklopedie antiky. Zpracoval autorský kolektiv za vedení


L. Svobody. Praha, Academia 1973.

Graves, Robert: Řecké mýty I, II. Přeložil J. Hanuš. Praha, Odeon


1983.

Hošek, Radislav: Řecké náboženství. Praha, Kalich 1988.

Hošek, Radislav: Římské náboženství. Od nejstarších představ


k Caesarově diktatuře. Praha UK, SPN 1968.

Kramer, Samuel Noah: Mytologie starověku. Přeložila D. Heroldová.


Praha, Orbis 1977.

Saska, Leo František - Groh, František: Mytologie Řeků a Římanů.


Praha, J. L. Kober 1949.

Slovník antické kultury. Sestavili V. Bahník, J. Bělský,


H. Businská, V. Krejčí, P. Kucharský a Č. Vránek. Praha, Svoboda
1974.

Trencsényi, Waldapfel, Imre: Mytologie. Přeložili L. Hradský a


A. Kraus. Praha, Odeon 1967.

Vandenberg, Philipp: Tajomstvo veštiarní. Archeológovia dešifrujú


najlepšie stráženů záhadu antiky. Preložil K. Dlouhý. Bratislava,
Obzor 1983.

Vidman, Ladislav: Od Olympu k Panteonu. Antické náboženství a


morálka. Praha, Vyšehrad 1986.

Zamarovský, Vojtěch: Bohové a hrdinové antických bájí. Praha, MF


1970.

OBSAH
Úvod 5
A-Z 9
Tabulky rodokmenů 350
Mapa 356
Doporučení čtenáři 358
Výběrová bibliografie 359

Gerhard Fink
ENCYKLOPEDIE ANTICKÉ MYTOLOGIE

Z německého originálu Who's who in der antiken Mythologie


vydaného nakladatelstvím
Deutscher Taschenbuch Verlag GmbH & Co. KG
v Mnichově 1993
přeložil Jiří Horák
Obálku navrhla Jiřina Vaclová
Typografická úprava DTP VOTOBIA
Odpovědná redaktorka Dana Myslivcová
Vydalo nakladatelství VOTOBIA v Olomouci 1996

Nakladatelství VOTOBIA
P. O. BOX 214
Olomouc
771 00

You might also like